OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 4. kapitola

30.10.2017 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1035×

Blížil se konec dalšího divného týdne. Henry mě stále tlačil ke zdi a já se pokoušela vzdorovat, a zatím se dařilo. V práci jsem si připadala každým dnem víc a víc jistější. A vůbec to pěkně plynulo, jenže jsem si potřebovala popovídat s Miou ohledně toho všeho, a tak jsem ji v  pátek večer vytáhla do baru.

„Divné, že jsi nechtěla být s Henrym,“ smála se Mia. Udělala jsem na ni obličej, ona moc dobře věděla, jak to teď je.

„Odjel na služební cestu, jinak bych pak musela jet k němu,“ zamumlala jsem nespokojeně a znovu se napila svého pití.

„Je horší jak ženská, myslím, že to trochu přehání,“ nedala se Mia.

„Chce ze mě odpověď, ale já mu nejsme schopná dát tu, co chce,“ připustila jsem a držela sklenku u rtů.

„Zapomeneme teď na něj a budeme si užívat, že je pryč a ty máš možnost přemýšlet,“ rozhodla a nadzvedla svou sklenku na ťuknutí.

„Stephen?“ optala jsem se zas já. Dohodly jsme se po zprávách a ani jedna se neptala.

„Jel k rodičům,“ odpověděla.

„A co že jsi za svou oblíbenou tchýní nejela taky?“ nechápala jsem. Co vím, tak měly dobrý vztah, to já o Henryho mámě říct nemohla.

„To, že s ní vycházím, neznamená, že toužím po více setkání, než je nutné ze zdvořilosti, navíc… přeci právě tak nebudu náš „vztah“ dávat všanc,“ zasmála se. Tak na tomhle něco bylo a musela jsem jí to odkývat. „A co vůbec práce? Povídej, jsou to dva týdny,“ připomněla mi. Opřela jsem se pohodlně do sedačky.

Rozpovídala jsem se o všem, co pro mě bylo nové a co se stalo. Mia občas vypadala pobaveně, ale souhlasila, že některé věci se děly i jí.

„Fakt to byl on?“ ověřovala si vykuleně, když jsem jí prozradila o mém setkání s panem Rigonatem, z kterého se vyklubal kravaťák s BMW.

„Jo, netajil se tím, a když jsem holkám zkráceně řekla, že je to vůl, byl u toho,“ dodala jsem ještě nespokojeně. Mia na mě málem vyprskal svoje pití, jak se z toho začala dusit.

„Ty vole,“ rozesmála se nakonec skoro udušená. „Ty máš kliku,“ souhlasila.

„Nic si z toho nedělal, naopak se přidal zapáleně do slovní přestřelky. A nakonec, když jsem ho ten den potkala potřetí... řekl, že zapomeneme na tu nehodu, a představil se mi.“

„Počkej, dej mi chvíli, potřebuju se vzpamatovat,“ smála se stále a čím dál tím víc. Jo, teď zpětně mi to taky už přišlo směšné, ale v ten den rozhodně ne.

Objednaly jsme si další pití, zatímco se Mia chytla slova a vyprávěla mi o další nespokojenosti při soužitím s Henrym.

„Tak to bychom se s mou povahou za chvíli pozabíjeli,“ připustila jsem.

„Třeba taky ne?“ nedala se.

„Věř mi, i ten víkend je víc než zdravý. Pořád držím jazyk za zuby, když se mi něco nelíbí, je to jeho byt, tak nemám právo, ale stejně. Jsou to maličkosti, ale jsou tam už dlouho a mně to vadí,“ připustila jsem nespokojeně. Byla jsem hrozná, věděla jsem to, a věděl to i Henry, a tak jsem netušila, co ho přimělo chtít, abych s ním bydlela.

„Je pravda, že když se pohádáte, mám strach i já,“ připustila. „Potřebovala bys někoho, kdo není tak od rány a přemýšlí jako ty, než něco udělá, a hlavně tě dokáže zvládnout, to, co se Henrymu nepovedlo,“ zamyslela se.

„Děláš, jako bych si vybrala jen špatnou zubní pastu. Já s Henrym chodím a mám ho ráda,“ zlobila jsem se na ni za to, jak o tom mluví.

„Já vím… jen říkám, mám toho kluka taky ráda, je to kamarád, ale ty potřebuješ jinou povahu, někoho, kdo tě zvládne,“ stála si na svém. Začala se rozhlížet okolo sebe a já se raději zajímala o své pití, než o ni a její nápady. Měla jsem špatný pocit. „Hele, a co támhle ten?“ zeptala se a ukázala prstem k baru. Seděl tam kluk o nic starší než my dvě, měl na sobě modré volné triko a džíny. Na dálku nevypadal špatně, prostě obyčejně jako většina lidí.

„Myslíš toho, co má tu ruku na stehně dívky vedle?“ zeptala jsem se zas já.

„Kruciš, toho jsem si nevšimla, zajímal mě spíš jeho zadek,“ připustila nespokojeně. „Bingo!“ vykřikla nadšeně, až jsem se lekla. Podívala jsem se po ní. Koukala přímo za má záda a vypadala nadšeně… ne, to je slabé slovo.

Neodolala jsem a prostě se otočila přes rameno, abych zjistila, o co jde. Narazila jsem přímo do zeleného sytého páru očí. Zadržela jsem dech a skousla si spodní ret. Celou dobu, co jsme tu seděly, jsem měla zvláštní pocit, ale netušila jsem z čeho, spíš jsem to přisuzovala pití, ale teď jsem věděla, že pravda byla někde jinde.

„Olí?“ zajímala se Mia. Zamrkala jsem a podívala se na ni. „Tak co, líbí se ti, co jsem ti vybrala?“ smála se.

„Mio, to je on,“ vyhrkla jsem na ni zběsile a vyděšeně. Zmateně se zamračila a párkrát kmitla očima mezi mnou a jím.

„Kravaťák?“ zajímala se. Odkývala jsem jí to horlivě. „Aha… víš, už delší dobu na tebe civí, ale pokoušela jsem si ho nevšímat,“ dodala jakoby nic. Zamračila jsem se, tohle mi nepomohlo. Věděl, že tu jsem. Pocítila jsem tísnivý pocit v hrudi. Věřila jsem na náhody, jasně, kdo by ne? Ale čtyřikrát do tří týdnů? To není náhoda, ne, to už nebylo normální. A v baru, kam by někdo, kdo má peníze jako on, jen tak nezašel. Tohle bylo pro střední vrstvu, ne pro boháče.

„Jdi za ním,“ prohodila najednou, když jsem se dívala okolo sebe a odolávala touze se ohlédnout na něj.

„Zbláznila ses?!“

„Ne, jdi za ním. Pozoruje tě a ty… koukni, jak jsi najednou roztěkaná. Chceš jít za ním. Tak jdi a popovídej si s ním a třeba… já nevím, zjistíš, že je milej a je s ním sranda,“ pokoušela se mě ukecat a plánovala možný scénář.

„Ne,“ odmítla jsme rázně. Přimhouřila oči a zamračila se na mě dost děsivě.

„Jsme tu, abychom si užily a odreagovaly se. Opravdu mám ráda Henryho, ale on tě do něčeho tlačí a ty si musíš pročistit hlavu, a co když on… co když by to mohl být on. To, že jste se potkali třikrát, je osud,“ nedala se a prostě mi dobře argumentovala. Čtyřikrát, zapomněla na to, jak jsem si stěžovala, že ho asi vidím u baru, když jsme s Henrym a ostatními byli v úplně jiném baru. Ne, tohle už nebyla náhoda, ani osud. „Jen jdi, alespoň na chvíli, já se o sobě postarám,“ usmívala se jako sluníčko a stále mě popoháněla. Vypadala sama se sebou spokojeně.

„Nenávidím tě,“ sykla jsem k ní a zvedla se. Nedělala si z toho nic a rozzářila se ještě víc. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem se otočila a šla za ním k baru. Celou dobu se na mě díval, propaloval mě pohledem a čekal. Přitom si jednou rukou hrál se skleničkou na baru. Jeho pohled ve mně něco vyvolával a nebylo to špatné, protože každým krokem k němu jsem si připadala jistější a jistější, a to se mi líbilo.

Posadila jsem se na volnou stoličku vedle něj, jako by pro mě byla připravená. Sám se pohnul, takže byl otočen ke mně čelem.

„Ahoj,“ usmála jsem se a pozdravil ho. Jeho oči se rozzářily a spalovaly mě snad ještě víc.

„Olívie,“ usmál se. Ukázal na číšníka a objednal mi koktejl, ten, co jsem pila i s Miou. Jeho pozorovací talent byl rozhodně dobrý. Přešla jsem to mlčky a poděkovala, když přede mě barman postavil pití.

„Rád tě opět vidím,“ dodal, ťuknul svou sklenkou o mou a napil se. Následovala jsem jeho příkladu, než jsem promluvila.

„To bude asi ten důvod, proč na mě celou dobu civíte, jak tvrdí moje kamarádka.“ Zasmál se a ohlédl přes rameno k místu, kde jsem předtím seděla.

„A to jsem si myslel, že jsem míň nenápadný, než když mně vám ukázala,“ dodal pobaveně. Zamračila jsem se na něj, takže měla Mia pravdu, a on se to ani nepokoušel zamaskovat.

„Tak to jsi myslela špatně,“ rýpla jsem si do něj. Změnil téma. Ptal se mě na práci, a když jsem se ptala já jeho, odpovídal taky, přešli jsme po pár otázkách na bezpečnou půdu, a to dnešního večera a jaké to tu v baru je, nic osobního. Pili jsme u toho a bylo příjemné si tu popovídat s někým novým a dozvídat se zajímavosti.

„Občas mám pocit, že mě sleduješ,“ vybalila jsem to na něj a pečlivě ho sledovala. Nezdál se ohromen mým obviněním, ani znechucen. Vypadal klidně, zvláštní. Měl nasazenou pravou pokerovou tvář, a tu lidé používají, když předstírají.

„A co kdybych řekl, že to tak je?“ zajímal se a upil ze své sklenice. Zamračila jsem se a zamyslela se nad tím.

„Řekla bych, že jsi bohatý úchyl, co nemá nic lepšího na práci,“ odpověděla jsem bez okolků. Trochu mu cuknul jeden koutek úst.

„A co když je to nutnost?“ zeptal se zase on.

„Hele, nejsem dcera někoho slavného, bohatého nebo vlivného… takže není důvod.“ Povzdechnul si.

„Ani nevíš,“ vydechl tiše a smutně. Zamračila jsem se na něj a pak se podívala na jeho sklenici, asi přebral víc, než chtěl. Rozhodně to tak vypadalo, podle toho, co žvanil. „Já tě musím hlídat a chránit víc, než si myslíš,“ dodal ještě.

„Nedělej si ze mě srandu,“ ohradila jsem se, teď jsem ho podezřívala, že to dělá naschvál. Jestli chtěl ve mně vyvolat pocit vícecennosti, aby si to pak někde se mnou mohl rozdat, tak to měl blbý. Tohle nemělo cenu, bud byl opilej, nebo opravu trochu ujetej, ani jedno nebylo dobrá varianta.

Začala jsme se zvedat, bude lepší, když vyklidím pole, dokud je čas. Chytil mě prudce za zápěstí a nedovolil se mi pohnout. Stála jsem a dívala se mu přímo do očí, když seděl. Jeho jasná zeleň v očích mě opět pohltila do doby, než otevřel pusu.

„Olívie, ty ani nevíš, kdo jsi,“ řekl to zcela vážně a díval se mi do očí.

„Ne, já vím, co jsem zač, ale nevím, kdo jsi ty,“ ohradila jsem se hned. Začínala jsem mít nepříjemný pocit a chtěla jsem vypadnout co nejdál od něj. „Pust mě,“ sykla jsem mu tiše do obličeje, nechtěla jsem dělat scénu, ale pokud to neudělá, já ji udělám.

„Počkej, Olívie. My se známe už dlouho a já… znal jsem tvého otce,“ vytasil to na mě. Zalapala jsem po dechu a pak jsem cukla rukou tak prudce, že mě pustil.

„Nevím, o co ti jde, ale jsi magor!“ otitulovala jsem ho. „Mého otce jsi nemohl znát ani omylem, nejsi zas o tolik starší, frajere,“ vykřikla jsem na něj. Netvářil se ale jako někdo, koho obvinili ze lži.

„O šest let,“ odpověděl mi hned.

„To říkám, a navíc táta nikdy nebyl v Americe,“ odpálkovala jsem ho. „Sbohem,“ rychle pelášila od něj, než se zas o něco pokusí.

„Byl jsem v Itálii,“ vykřikl za mnou, ale já jen zavrtěla hlavou a šla neústupně dál. Byla jsem vyděšená víc, než bych přiznala nahlas.

K místu, kde stále seděla Mia, jsem skoro sprintovala, přišlo mi, jako by mi za patami hořelo, tedy spíš jsem v mých zádech cítila jeho pohled.

„Děje se něco?“ zajímala se a zírala na mě.

„Je to magor nebo se opil,“ zahuhlala jsem a okřikla se, abych se na něj neohlédla. Posadila jsem se opět zády k němu a popadla své pití, které tu čekalo, a dopila ho.

„A to vypadal tak slušně,“ povzdechla si trochu zklamaně Mia. Jo, vypadal a tvářil se tak, než začal mluvit ty hlouposti o sledování a mém tátovi. Trochu jsem na sebe byla naštvaná, proč jsem na něj vyrukovala s tím, že mě pronásleduje. Mohlo to být jinak fajn. Ale je lepší zjistit, že je to blázen teď, než později.

„Chceš už raději jít?“ zajímala se Mia a pořád pokukovala za má záda. „Kouká sem,“ dodala tiše a přeskočila pohledem na mě.

„Jo, bude lepší vypadnout,“ souhlasila jsem. Mia se začala hrabat v kabelce, zatímco já přivolala číšníka, abychom zaplatily a mohly odejít v klidu. Na jeden večer bylo divných zážitků a pocitů až dost. Už teď jsem se bála našeho dalšího setkání a něco mi říkalo, že určitě nastane.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 4. kapitola: