OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 22. kapitola

11.04.2019 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 804×

Udělala jsem jeden krok do strany a nechtěně tak rukou shodila ze stolu nějakou složku, která ležela na kraji stolu.

„Sakra,“ zabručela jsem nespokojeně a rychle se sehnula k zemi a začala poházené papíry okolo sebe zvedat. Jeden cíp papíru koukal zpod stolu. Jeho šuplíky totiž nebyly až na zem, ale byla tam mezera. Natáhla jsem se a sebrala ho, ještě jsem se raději podívala.

„Chytrá,“ povzbudila jsem se, když jsem zahlédla ještě o něco dál další zapadlý papír. Vytáhla jsem ho a vzápětí opět upustila, když jsem uviděla, co tam bylo.

„Bože můj.“ Moje fotografie, ale ne nějaká obyčejná, kterou by mohl poslat Ryan, aby strýc věděl. Tohle byla fotka, když mě unesl ten chlap. Měla jsem tam to oblečení, a hlavně pásku přes oči.

Několikrát jsem se nadechla, než jsem začala jednat bez přemýšlení. Ostatní papíry jsem vrátila do složky, a tu dala na stůl, a pak jsem popadla svou fotografii a co nejrychleji utíkala chodbou zpět do svého pokoje.

Pevně jsem stěnu zabouchla a pak nový důkaz uložila do šuplíku v nočním stolku. No a teď jsem nahraná, nevím, co dělat. Posadila jsem se na postel a pokoušela se přemýšlet, než mě vyděsilo ťukaní na dveře.

„Co?“ vykvíkla jsem vyděšeně.

„Slečno, je vše v pořádku?" zajímal se Marco za dveřmi. Trochu se mi ulevilo, málem bych opravdu na něj zapomněla.

„Ano,“ vyhrkla jsem a sama se podivila nad strachem v těch obyčejných třech písmenech.

„Určitě, slečno?“ ověřoval si to. Zhluboka jsem se nadechla a dvakrát to zopakovala, ještě než jsem znovu promluvila.

„Není mi dobře. Asi z únavy a toho slunce, k bazénu nepůjdu,“ vymlouvala jsem se, bylo mi jasné, že musím vypadat vyděšeně, jen ten hlas mi stačil. Divila jsem se, že sem Marco ještě nevtrhnul.

„Dobře, slečno, kdyby cokoliv, jsem tu,“ připomněl mi ještě. Už jsem raději nic neřekla. Popadla jsem polštář a přitiskla ho k sobě. Dívala jsem se po pokoji, jako by každou chvíli měl odněkud vyběhnout další nájemný vrah, aby mě zabil. Nic se ale nedělo. Jediné, co jsem zaslechla, byl Marcuv tichý hlas. A pak bylo ticho.

Dveře do mého pokoje se náhle otevřely rychle a prudce. Vyjekla jsem strachy. Když jsem uviděla poradně narušovatele mého ticha a klidu.

„Jsi v pořádku?“ ptal se při cestě k mé posteli. Neodpověděla jsem a jen upustila polštář a na posteli se posunula tak, abych se co nejrychleji a nejučeněji vrhla Ryanovi okolo krku.

Měl pravdu, neměla jsem sem jezdit, ovšem to mě teď nejméně trápilo, že to tak bylo, i když jsem věděla, že on si tu připomínku neodpustí.

Pevně jsem se k němu přitiskla a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila podobně jako tehdy v tom hangáru.

„Olí, co se děje?“ ptal se vyděšeně.

„Vím, kdo po mně jde,“ špitla jsem vystrašeně, ale odhodlaně.

„Co? Jak? Kdo?“ zajímal se a odtáhl mě od sebe tak, aby se mi díval do obličeje. Musel jasně vidět ten strach a paniku, kterou jsem zažívala.

Nic jsem neřekla, jen se odtáhla k nočnímu stolku u postele, otevřela šuplík a vytáhla fotografii. Bez jakéhokoliv slova jsem mu ji podala a čekala. Nemusela jsem nějak dlouho čekat na jeho reakci, viděla jsem, jak zatnul čelist, zhluboka dýchal a obličej se proměnil v hrozivou masku. Neznat ho tak bych utíkala hodně rychle a daleko.

„Kde jsi to vzala?“ zasyčel mezi zatnutými zuby.  Švihl ke mně prudce pohledem. Oči mu žhnuly vztekem. Svaly na ramenou se mu napínaly. A najednou z nějakého divného iracionálního popudu ve mně jsem se cítila provinile, jak jsem se k tomu dostala, asi protože jsem to měla původně zakázané. Mlčela jsem a dívala se raději do země.

„Olívie, kdes to vzala?“ zeptal se mě znovu a čekal, zda se konečně rozpovídám. Zvedla jsem svůj pohled od podlahy a podívala se na něj, otevřela jsem pusu, ale nevydala ze sebe ani hlásku. „Olívie, není čas na žádné hry. Kde jsi to vzala?!“ mluvil důrazně a odhodlaně.

„V pracovně,“ vylítlo to ze mě samo, když se na mě takhle díval.

„Jak ses…“ začal se vyptávat, když mu to došlo a zmlknul, podíval se směrem k utajeným dveřím ve stěně. „Olívie, ty prostě neposlechneš,“ povzdechl si. Ale pak se opět podíval na tu fotografii a rysy mu opět ztvrdly, to byla neuvěřitelná proměna. Chápala jsem tu změnu, jelikož u mě to bylo stejné, jen místo vzteku jsem cítila strach.

„Kde přesně jsi to tam našla?“ zeptal se mě ještě jednou, kladl důraz na každé slovo zvlášť, bylo to, jako kdyby se ze mě stala nesvéprávná osoba. Mrkala jsem na něj a asi to tak opravdu vypadalo. Nespokojeně jsem si povzdechla.

„Shodila jsem nějaké papíry, a když jsem je hledala po zemi… bylo to pod stolem zapadlé,“ mluvila jsem tiše a neustále se rozhlížela, jako by nás tu měl můj strýc přepadnout a rovnou mě popravit, protože jsem přišla na jeho ďábelský plán, nebylo to moc daleko od reality. Otřásla jsem se strachy a zůstala koukat na dveře.

„Bylo to mezi tím, co jsi shodila, anebo to vypadalo, že to tam je déle zapomenuté?“ zeptal se mě trochu nervózně.

„Nevím,“ vykvíkla jsem. Kleknul si jedním kolenem na postel a natáhl se po mně, aby mě objal.

„Nic se neděje, to bude v pořádku. Jsem tu s tebou a je tu i Marco, nic se nestane,“ uklidňoval mě tiše a dal mi pusu do vlasů. Věřila jsem mu, přesto mě to nemohlo donutit přestat se bát, jelikož jsme jen lidi, vše bylo možné. Povzdechla jsem si poraženě a zvedla obličej k němu.

„Měla jsem tě poslechnout,“ připustila jsem zcela upřímně a trochu vyděšeně.

„To měla,“ souhlasil. „Nemůžeme to změnit, musíme se nějak vypořádat s touhle situací, budeme doufat, že to nebylo mezi tím, co jsi shodila a nebude to v nejbližších dvou dnech potřebovat,“ mluvil tiše. Trochu se ode mě odtáhl, ale stále mě držel za paže a vážně se na mě díval.

„Nesmíš se prostě hnout na krok ode mě nebo Marca, slib mi to,“ díval se mi nekompromisně do očí a nutil mě odpovědět, tak aby byl spokojen. Tentokrát se nemusel bát, neměla jsem v plánu se od něj hnout ani na vteřinu. Kdybych dostala teď vodítko, neprotestovala bych, a ještě vesele ho nosila.

„Slibuju,“ odpověděla jsem vážně, musel vidět ten strach. Vlastně jsem ho trochu viděla i v jeho pohledu.

„Teď zůstaň tady, Marco je za dveřmi, ale jestli chceš, pošlu ho dovnitř. Řeknu, že ti není dobře, a tak budeš celý zbytek dne v posteli. Svedu to na posun času, a že jsi hodně unavená,“ vysvětloval svůj plán. Němě jsem kývala na souhlas.

„Chceš tu Marca?“ zeptal se mě ještě jednou, nebyl si jistý, na co vše kývu. Tímhle jsem si nebyla jistá. „Nebo si ti může v časovém intervalu ukazovat,“ napadlo ho ještě.

„To by bylo fajn,“ souhlasila jsem.

„Musím to s nimi vyřídit, tak nevím, kdy přijdu. Marcovi dám instrukce a upozorním ho na to, co se stalo,“ rozloučil se se mnou a dal mi pusu na čelo, než zmizel za dveřmi.

Zavařila jsem si to hezky, to jsem si musela připustit, ať jsem chtěla, nebo ne. Vzala jsem si do postele počítač a začala psát email domů, bylo neuvěřitelné, jak se mi dařilo psát mámě samé lži, jak tu je pěkně. I když takové lži to nebyly, pěkně tu původně bylo a oni byli milí, než jsem přišla na tu fotku, to pokazilo celý dojem tohohle výletu. A já doufala, že moje italská rodina mě bude mít ráda tak, jako mě měl rád táta, když jsem byla dítě.

A když jsem dopsala email a začala přemýšlet, uvědomila jsem si, jak to měla máma těžké. Neuměla jsem si představit být na jejím místě, s dvěma dětmi, přijít o milovaného manžela a opustit kvůli bezpečí mě a sestry zem, kterou znala a měla rodinu, vzdát se i tohohle přepychu, ve kterém žila, muset se o vše postarat sama.

„Vše v pořádku, slečno?“ vytrhl mě z přemýšlení Marco.

„V pořádku,“ usmála jsem se na něj vděčně. Mrknul na mě a zavřel zas za sebou dveře.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 22. kapitola: