OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 2. kapitola

30.09.2017 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 860×

Henry Wilson se opíral o bar. S hlavou nakloněnou k blond společnici, která se usmívala a byla menší, takže zakláněla hlavu a všem ukazovala svou roztomilou baculatější tvář.

„Mie to sekne,“ vydechla nadšeně sestra. Ano, Mia měla skvělý vkus, věřila jsem ale také, že kdyby se odvázala a oblékla si na sebe pytel od brambor, určitě by jí taky slušel a mohl by se z toho stát módní hit. To jen já musela ve všem, i v tom hodně drahém, vypadat fádně. Silvia byla už tři kroky přede mnou a mířila k mojí nejlepší kamarádce, kterou si oblíbila jako další sestru, někdy jsem měla i pocit, že ji má raději než mě.

Henry se pobaveně smál, jak moje mladší kopie, tak říkal Silii, usurpuje Miu a skoro ji dusí. I přes jeho slova jsem nevěřila, že jsme si tak podobné, dobře, tmavě hnědé vlasy i oči jsme měly obě, ale tím veškerá podobnost také končila. Vlastně moje vlasy byly už spíše černé, jen na přímém slunci byla patrná hnědá barva.

Přitočil se ke mně, správně usoudil, že kde je ona, budu i já a rozpustile se na mě usmál. Jeho hnědé oči se leskly a prozrazovaly spokojenost. Obrovskou gratulaci k práci jsem už dostala přes telefon a teď jsem měla naživo dostat i zbytek. Natáhl se po mně, když nás dělil jen kousek a s rukou okolo mého pasu mě přisunul až těsně k sobě a políbil.

Dala jsem mu ruce za krk a propletla si je, spokojená, že jsem u něj. V posledních měsících byl moje opora - při závěrečných zkouškách, obhajobách a kolotoči hledání práce a ani mu nevadilo, když jsem se občas hádala a byla vzteklá, italská krev se ve mně nemohla zapřít.

„Gratuluju, zaměstnankyně,“ usmál se na mě.

„Děkuju,“ pošeptala jsem a podívala se na Miu, která už to malé pometlo zkrotila. Přiskočila k nám a silně mě objala a bylo jí jedno, že se držím Henryho.

Objednala jsem si Cosmo s tím, že ode mě bude pít i Silvie a já ji tak budu moci hlídat. Děkovala jsem Henrymu, že vzal sebou i on mladší sestru, která byla o dva roky starší než Silvie a spolu si rozuměly. Posadili jsme se k volnému stolu, zatímco nejmladší generace už šla vybíjet energii na parket.

„Nechám tě v klidu vypít jeden drink,“ pošeptal mi Henry. Moc dobře věděl, že dřív mě nedonutí tančit.

„Bude mi to trvat dlouho,“ pozlobila jsem ho.

„Já si počkám, jednou to dopít budeš muset,“ nedal se a spokojeně se vedle mě opřel a dal mi ruku za krk.

„Je to úžasný pocit mít konečně jistotu, co?“ zajímala se Mia. Zatím byla sama, než přijde její přítel Stephen, zdržel se v práci.

„Přesně. Konečně už nebudu pro mámu přítěž,“ souhlasila jsem nadšeně. Nikdy jsem si nemohla stěžovat na svůj životní standard na to, že jsme byly tři a pracovala celé roky jen máma, jako recepční v jedné z lepších firem ve městě. Nikdy jsme nestrádaly, naopak jsme si žily až nad poměry. Nic nám nechybělo, a když jsme něco chtěly, dostaly jsme to, ne že by nás přímo rozmazlovala, ale nemusely jsme si nic odříkávat.

Pomalu jsem upíjela, Mia nám vyprávěla o svých spolupracovnících, s kterými, jak sama říkala, zažívala zábavu a vzrušení každou minutu, kdy tam byla.

„Přesně na čas,“ zasmál se Henry, jen co uviděl Stephena, jak se k nám přibližuje a já brčkem dosrkla zbytek pití ve sklenici. Měla jsem čas posledního příchozího jen přivítat a už jsem byla tažena davem na parket.

Henry byl prostě kluk štěstěny, říkala jsem to už dávno předtím, než jsme spolu začali chodit. Všechno mu vycházelo, měl prostě štěstí, podařilo se mu riskovat, aby něco získal, to já kdybych riskovala jako on, ostrouhala bych a ještě na tom prodělala a bylo jedno, o co se jednalo. Hvězdy mu byly nakloněny a to možná i vysvětlovalo to, proč začali hrát pomalé písničky. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím a jen pokrčil rameny a udělal svůj úsměv o ničem nevím.

Zasmála jsem se tomu a nechala se přetočit do jeho náruče. Skoro jsme se dívali z očí do očí. Chytla jsem se ho jednou rukou a druhou nechala na jeho rameni. Neuměla jsem tančit, nenáviděla jsem to, ale on si nedal říct, nikdy. U nás nikdy nemohl probíhat boj o to, kdo z nás dvou bude ten tahoun, bylo jasné, že on. Přitiskla jsem se ještě blíž, abych si to trochu užila a opřela si o jeho rameno tvář. Tiše jsme se pohupovali v rytmu hudby.

Viditelněji jsem se zadrhla v pohybu, než bylo u mě zvykem. Pohled jsem měla upřený k baru. Toho muže jsem znala. Opíral se zády o bar a díval se přímo na parket. V jedné ruce skleničku s pitím, asi něco dražšího, a míchal s ní ve vzduchu. Drahý oblek s kravatou a zamyšlený pohled. Zachvěla jsem se, měla jsem pocit, že se ze všech těch lidí okolo dívá přímo na mě. Byla to hloupost, bar byl plný lidí a byla malá pravděpodobnost, že to byl on.

Nemohli jsme se v tak velkém městě, jako bylo Chicago, zrovna my dva potkat dvakrát za dva dny, byla to dost malá pravděpodobnost... spíše nemožná.

„Děje se něco?“ zajímal se Henry, který si všiml mé náhlé ztuhlosti, a nejen té.

„Ne, v pohodě,“ odpověděla jsem pohotově a podívala se na něj s úsměvem. Přeci mu nebudu přiznávat, že mám po jednom drinku halucinace. Vysloužila jsem si rychlý polibek, než nás znovu otočil. Zasmála jsem se jeho hravosti a pohledem zase zaletěla k baru. Nestál tam. Nebyl tam žádný muž podobný tomu, co před chvílí… opravdu se mi to asi jen zdálo. Zatřepala jsem hlavou a podívala se k našemu stolu, kde se Mia usmívala jak sluníčko už na dálku.

Jakmile jsem poznala, že písnička končí, vykroutila jsem se Henrymu a vedla ho zpět na naše místa, co nejdál od parketu to šlo. Tiše se mi smál, ale neprotestoval.

„Olívie, zlato, že si se mnou zatančíš,“ smál se na mě vesele Stephen. Obešla jsem jeho vysokou blond postavu a posadila se v jasné odpovědi.

„Pro lásku boží, nemůžete mě mučit lepším způsobem?“ zajímala jsem se.

„To by nebyla pak taková sranda,“ nedal se Henry a povedený kamarád mu přikyvoval. Povzdechla jsem si a napila se protestně prvního drinku, který jsem uviděla na stole. Naštěstí Mia se nechala přesvědčit.

„Tak… když už máš práci, co kdybychom si promluvili o budoucnosti?“ zeptal se Henry a využil toho, že jsme u stolu jen my dva a máme tak soukromí.

„O budoucnosti?“ opakovala jsem, zda dobře slyším, co to řekl. Nevím, proč jsem z tohohle slova měla strach. Nikdy jsem nic neplánovala, prostě jsem reagovala v danou situaci a nic víc neřešila, bylo to snadnější než plánování. Měla jsem to tak odkoukané od mámy a zatím mi to fungovalo, a pokud jsem něco plánovala, tak maximálně měsíc dopředu a nepoužila bych takové slovo jako on.

„Přesně,“ souhlasil s těmi slovy, co jsme tu stříleli. Zamračila jsem se. „Chtěl jsem s tím už vyrukovat trochu dřív… ale pak mi došlo, že když hledáš práci, jen bys můj návrh smetla ze stolu během sekundy,“ mluvil rozvážně. Přisunul se blíž, o dost blíž, až byl těsně namáčknutý ke mně a já si nestěžovala. Vyčkávala jsem na to, co bude ta ohromná věc, kterou mi chce říct.

„Nastěhuj se ke mně,“ vybalil to náhle zhurta a díval se mi do očí. Skousla jsem si spodní ret a pokoušela se usmívat.

„Henry, já….“ začala jsem a byla i rychle přerušena.

„Přemýšlej o tom, Olívie, do kolika chceš bydlet u mámy? Jsi už dospělá, máš školu, a teď i práci, ideální doba se osamostatnit úplně. A já mám dost velký byt, kde jsem sám,“ dodal ještě se spokojeným úculem. Nikdy jsem o něčem takovém neuvažovala… bylo to prostě, nevím, nepřišlo mi to důležité, s mámou a sestrou jsme si vyhovovaly, žily jsme spolu taky už nějakou dobu. Nebyl důvod, abych odešla, a ani máma nikdy nic v tom stylu nenaznačovala.

„Já o tom budu přemýšlet. Vybalil jsi to nečekaně,“ usmála jsem se na něj a natáhla se pro polibek, tak aby o tom už nemluvil. Objal mě a přitlačil mě k sobě pevněji.

Nevěřila jsem nikdy na nějaké šesté smysly, nebo tak nějak, ale opravdu jsem v tuhle chvíli cítila něco v zádech, jako by se mi tam vypaloval cejch, jak všichni říkají, jako když vás někdo pozoruje.

„To nemusím vidět,“ zaslechla jsem šťourajícího Stephena. Henry se odtáhl a mrknul po něm. Využila jsem té chvíle a otočila jsem se. Dívala jsem se znovu na bar. Opět tam byl ten chlap a díval se naším směrem. Seděli jsme stranou od parketu, tohle nebyla už náhoda. Zachvěla jsem se. Možná mě jen poznal a pokukuje…. To také lidé dělali, sama jsem na lidi, jejichž tváře jsem poznala, koukala. Henryho ruka mě držela kolem pasu.

„Mio?“ oslovila jsem svou kamarádku. Okamžitě přikývla a už se zvedala. Náš jasný signál. Spokojeně jsem ji následovala a popadla za ruku, proplétaly jsme se davem lidu k protější stěně místnosti. Tohle místo bylo jedno z mála, kde se netvořily fronty na záchodech, měli to tu prostě dobře vymyšlené, a tak tu tak nebyla jediná místnost s toaletami.

„Včera jsem nabourala,“ začala jsem u umyvadla, když si Mia upravovala make-up.

„Co? Nic se ti nestalo?“ Rychle se na mě podívala a zkoumala mě, jako by mi každou chvilku měla narůst další hlava.

„Jsem v pohodě. Nějakej kravaťák v BMW to do mě napálil, ale v pohodě i auto jezdí,“ mávla jsem rukou. „Jen, že mám asi halucinace. Přišlo mi, že jsem ho dnes viděla dvakrát u baru.“

„Hůů… tobě se ten „kravaťák“ líbil!“ vyřkla ohromeně. „A jsi si jistá, že to byl on?“ ověřovala si. Úplně ji přestal zajímat make-up.

„Já nevím. Viděla jsem ho z dálky a včera jsem si ho zas tolik neprohlížela, protože jsem pospíchala na ten pohovor,“ vysvětlovala jsem. Ostatní okolo nás chodili a umývali si ruce. Mia do mě strčila, tak nás obě posunula jen před jedno umyvadlo, abychom nezdržovaly provoz.

„To mi ho musíš ukázat a já to omrknu,“ rozhodla spokojeně. Znovu se otočila k zrcadlu. „Dnešek je zvláštní, ale povedenej den,“ usmívala se do svého odrazu a upravovala si lesk.

„A Henry chce, abych se k němu nastěhovala,“ promluvila jsem ještě.

„Sakra, Olívie, ty jsi dnes samé překvapení, si ani z tebe nezvládnu upravit líčení,“ ohradila se pobaveně a opravdu vzdala snahy se nalíčit. „Tak to vyklop,“ pobídla mě a strkala lesk zpět do své kabelčičky.

„Jenže já nevím co na to říct… sakra nikdy jsem s klukem nežila, ani s tátou. Nevím, co mám dělat. A popravdě si nejsem jistá, že bych to chtěla teď,“ vylila jsem jí své srdce.

„To mě nikdy nenapadlo, že to nemít otce by mohla být překážka i v tomto, zajímavé… Ale zpět k tvému problému. Nech si pár dní na rozmyšlenou, zkus u něj být třeba celý víkend.“

„Mio! Já u něj už byla na víkend a ne jednou,“ připomněla jsem jí. S Henrym jsem chodila od třetího roku na vysoké.

„Taky pravda,“ zahuhlala si nespokojeně. „Hele… nevím, co ti na to říct, protože asi přesně nechápu, co cítíš, ale pokud máš pochybnosti, řekni Henrymu, že chceš ještě čas, než si vybuduješ program s prací a tak…. Prostě to budeš muset okecat, zlato,“ odpověděla mi nakonec. Došlo mi, že má pravdu a jiné řešení není, protože pokud bych se nechala uvrtat do společného bydlení a nebyla bych spokojená nebo jistá, nedopadlo by to asi dobře.

„A já čekala, že tě napadne ohromující nápad,“ povzdechla jsem si zklamaně.

„Hele, nestěžuj si, moje studánka dobrých nápadů prostě vyschla, není každý den posvícení a navíc momentálně mě krom nápadů, jak mého přítele zbavit účinně kalhot, nenapadá,“ vrátila mi to. Rozesmály jsme se.

„Ježíši, to mi vyprávět nemusíš,“ odsekla jsem s předstíraným nespokojením a odcházela jsem z toalet s ní za zády. Doběla mě a objala mou paži svou, aby se zavěsila.

„Nečerti se, děláš, jako bys to nedělala,“ připomněla mi ještě jednou drze. Nemohla jsem to svádět na pití, jelikož… ona byla prostě taková vždy a bylo jedno, zda pila, nebo ne.

„Jo… ale nechávám takové věci za dveřmi ložnice,“ opověděla jsem jí pohotově.

„Suchare,“ posmívala se mi, ale mně to nevadilo. Za tohohle veselí jsme došly zpět ke stolu.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 2. kapitola: