OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 19. kapitola

05.02.2019 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1124×

V kanceláři bylo hotové pozdvižení a nebylo to tím, že by mě viděly holky přijet ve velkém autě s řidičem a na ulici mě vyprovázel až ke dveřím, jak jsem se na chvíli bála. Sice toho věděly hodně, ale z oken dolů, kde to bylo fakt výška, se zas tak často nekoukaly asi, protože neměly dalekohled.

Zmateně jsem se dívala, jak se po naší kanceláři pohybují další čtyři neznámé dívky a dívají se na nás, jako bychom byly něco z výprodeje, jen tohle se mi nelíbilo. Podívala jsem se tázavě na Jenny, která se na ty neznámé taky mračila, tak tohle byl další špatný signál.

Došla jsem ke svému stolu, kde se o něj opírala jedna z nich, takže polovinou svého zadku seděla na mém stole. Hodila jsem kousek od ní svou tašku, aby to pochopila, naštěstí to udělala a ustoupila, přesto se na mě stále dívala víc nepřátelsky než Jenny.

„Co se děje?“ vyjekla Monika na Michaela, sotva jeho bota překročila náš práh. Všechny do jedné i ty cizí jsme se na něj podívaly a přály si nějaké vysvětlení.

„Akce nejvyššího, ani já pořádně nevím,“ vybafnul to do éteru jako obhajobu před soudem, který ho viní za vraždu. Monice trochu splaskla pusa, když se na něj podívala. Jako jeho asistentka ho znala nejlépe a tak věděla, že nelže.

„A co tedy víš?“ zeptala se ho ještě mírně.

„Šéf se rozhodl zapojit do nějakého projektu se studenty. A tady ty budou vaše mladší kopie a budou dělat tu jednodušší práci, která vás jen zdržuje.“

„Počkej, jako naše duplicity?“ vykřikla zděšeně Chloe při pohledu na ně.

„A to nám pak vezmou naši práci?“ ozvala jsem se zase já s mou otázkou. Na všechny se podíval bezradně, pak se nadechl a víc narovnal v ramenou.

„Ne, nevezmou, jen se zaučí do jiného oddělení, výchova budoucích zaměstnanců, aby si zvykly na prostředí a postupy. A ano, vaše duplicity, ne, Chloe, nic dalšího neříkej,“ utnul ji sotva otevřela pusu a podíval se na to stádo neznámých.

„Pojďte se mnou,“ poručil jim a ony ho jako ovce na porážku následovaly, sotva za nimi zavřely dveře, Chloe práskla do stolu.

„Tohle nebude ještě nic pěkného,“ dodala Jenny klidněji a zadívala se na svůj počítač. Raději už nikdo z nás nepromluvil a věnoval se své práci.

„Tak si tu židli objednej, když je to takový problém, ale by ti stání taky neublížilo,“ zaslechla jsem hlasitý projev Michaela asi po hodině a půl, co byl ve vedlejší místnosti s těma novýma. Chloe, Jenny, Monika a Lily jsme po sobě hodily pohledy a čekaly. Ani ne minutu než vtrhnul Michael k nám do kanceláře.

„Moniko, objednej jednu zatracenou židli na sezení,“ požádal ji a posadil se na její stůl.

„Holky?“ oslovil nás všechny. „Už jsem vám řekl, jak vás mám rád?“ zajímal se unaveně.

„Můžeš to říkat častěji,“ popíchla ho Lily a mrkla po nás.

„A dokazovat,“ přisadila si Monika.

„Dobře, já se polepším,“ slíbil. Zvednul se a odešel.

„Nikdo ho asi nevaroval, že parta studentek je horší než… nevím, k čemu bych to přiřadila,“ mumlala nespokojeně Jenny.

„Horší než cokoliv jiného,“ přidala jsem se smíchem.

„Holky, je to jen další hmyz, kterého se nemusíme bát ani se o něj nějak starat,“ klidnila to Lily.

Dnes jsem si poprvé od nástupu do práce přišla podobně nejistá jako ve svém životě a nelíbilo se mi to. Nebyla jsem v tom ovšem sama, kdo znejistěl, přeci jen takový rychlý a tichý útok je znepokojující.

Utekly jsme společně co nejdříve na oběd a bylo jedno, že čekáním to bude trvat o dost déle. Chloe se netajila svou nelibostí k nim a vlastně žádná z nás, už jen podle toho, jak se na nás koukaly a to my byly domácí.

Přišla mi zpráva od Ryana, kde se mě ptal na dnešní večer. A protože jsem věděla, že dnešek bude dlouhý den a ty holky mi na náladě taky nepřidaly, odmítla jsem. Budu ho muset naučit, aby si uměl počkat. Napsal mi ještě dvakrát a zkoušel to stále. Měl smůlu, dnes jsem to měla pod taktovkou já a byla rozhodnutá se nedat. Upozornila jsem ho i na možný únos od Marca a to, že by se mi to nelíbilo, snad ho to dostatečně upozorní, aby nedělal hlouposti.

Těšila jsem se domů, do mého klidného kousku bez starostí. Tedy tak jsem to označovala do chvíle, než jsem uviděla Silvii v jejím pokoji, jak leží v posteli a kouká do stropu, tahle póza jí nebyla podobná, spíše mně než jí. Povzdechla jsem si, a než jsem začala litovat své zvědavosti, prostě jsem promluvila.

„Co jsi provedla?“ To byla jediná možná otázka. Netuším, co jiného by za jejím civěním do bílého stropu, opravdu nudného stropu, mohlo znamenat. Chtěla dělat mrtvého a hodného brouka.

„Jé, ty taky žiješ,“ vrátila mi nepříjemně a podívala se na mě.

„Vyklop to,“ poručila jsem jí a otočila se, abych šla do kuchyně, měla jsem na něco chuť a věděla jsem, že naše věčné domácí zásoby mě nikdy nezklamou, taky že ne. Hned v první skřínce jsem si vytáhla sladké pendreky a otočila se na Silvii, která tichounce jako pěnička celou dobu pochodovala za mnou. Prostě se chovala, že něco provedla, znala jsem ji moc dobře.

„Tak?“ nadhodila jsem se zvednutým obočím a čekala.

„Jak se má Ryan?“ zeptala se mile. Pokoušela se odlákat mou pozornost. Ach jo, moje sestra se nikdy nepoučí a to, že na mě je moc krátká, mám prostě navrch, jsem starší a všechny tyhle triky jsem ovládala dávno před ní.

„Fajn, tak cos udělala ty?“ odpověděla jsem jí a opět položila otázku. Jestli se pokusí ještě jednou uhnout, tak po ní snad ten pendrek hodím.

„Byla jsem za školou,“ vyhrkla to rychle a hned sklopila pohled k podlaze.

„Kdy?“ zajímala jsem se a pokusila se dělat, že ten pendrek mě málem neudusil.

„Dneska,“ špitla. Takže to nebylo ještě úplně ztracené, pro ni a pro mámu, aby měla o další starost navíc, což by nepřidalo nikomu.

„Proč?“ Připadala jsem si jako blbec, že to takhle po jednoduchých otázkách tahám, jako kdyby byla pětiletá a ne osmnáctiletá.

„Šla jsem na jídlo s jedním klukem,“ mluvila stydlivě a dívala se do země, kde si se špičkou boty různě šoupala po podlaze.

„Takže ses chytla špatné party,“ upozornila jsem ji na zjevnou věc.

„Ne! Tak to nebylo. On nevěděl, že mám ještě hodinu. Pozval mě, protože sám končil a mně… bylo mi blbý ho odmítnout… hlavně když jsem na to takovou dobu čekala. Lucas opravdu za nic nemůže. On je fajn a ve škole mu to fakt jde… není to špatný příklad pro mě, jen… jsem to podělala já.“ Zírala jsem, jak se náhle rozpovídala při obhajobě toho kluka a jak vášnivě se do toho pustila. Moje tělo přeběhlo atonalitu a já se rozesmála.

Silvie na mě zírala jako blázen, ale já si nemohla pomoc. „Ty ses zabouchla.“ Bylo to jako obvinění, ale ve skutečnosti mě to potěšilo. Zamračila se na mě a založila si ruce.

„Ty taky. Tak nevím, co je na tom tak vtipného,“ prohlásila uraženě.

„Promiň, já se nesměju tomu, že ses zabouchla, ale tomu, co děláš za pitomosti,“ odpověděla jsem ještě stále dost pobaveně.

„Tak mi pomoz jak to udělat s mámou, aby mě nezabila,“ zabrblala rozladěně. Zadívala jsem se na ni a dlouze přemýšlela, jak bych se měla zachovat a jak se opravdu zachovám. Máma nepotřebovala, aby tu byly další problémy. A protože jsem znala svoji sestru, tedy doufala jsem, že ji ještě stále tak dobře znám, rozhodla jsem se, co udělám.

„Jsem ochotná… ti to napsat, ale máma se to nedozví a ty to už nikdy nebudeš opakovat, protože pak bys už musela za mámou. Jasně, mě by seřvala taky, ale tebe víc a já můžu kdykoliv se odstěhovat. Budeme mít malé tajemství a ty tomu tvému Lucasovi příště vysvětlíš, že máš ještě vyučování, když konečně udělal ten první krok.“

Zírala na mě dlouho a já čekala a v klidu si dojedla už třetí pendrek. „Jako fakt?“ ověřovala.

„Jako fakt,“ souhlasila jsem. Vyjekla a já se lekla a hned nato mě objímala.

„Jsi nejlepší sestra na světě. Máš to u mě, zachránila jsi mě. Moc moc děkuju,“ mumlala spokojeně.

„Rádo se stalo. Ale pokud to zkusíš ještě jednou, jdi rovnou za mámou, krýt tě už nebudu,“ upozornila jsem ji raději ještě jednou. Připomínání je matka moudrosti.

„Slibuju, že to už nikdy neudělám,“ odpřísáhla a utíkala do svého pokoje pro papír, abych jí podepsala absenci.

Máma přišla více jak o hodinu a půl později i s nákupem. Když mě uviděla doma, podívala se na mě skepticky, ale mlčela, věděla jsem, že to není kvůli tomu malému spiknutí se Silvií, ale kvůli Ryanovi.

„Kde jsi byla?“ zeptala se mě, až když Silvie opustila byt a šla s Amandou do kina.

„Včera jsem byla u Ryana a dnes během dne v práci,“ odpověděla jsem a stále si více všímala televize.

„A jak ses u něj měla?“ ptala se, ale nebyla v tom přímo ta upřímná vřelost, jako když se ptala na Henryho. Připadala jsem si divně a nejhorší bylo, že ani já jsem za to nemohla.

„Jo, popovídali jsme si.“ Tohle byla jediná odpověď, která mě napadla, abych ji nějak nenaštvala. „Možná bys ho měla poznat,“ poznamenala jsem jen tak mimochodem.

Problém byl, že ona ho neznala… vlastně já taky ne, ale o něco více než ona, a věděla jsem, že není tak špatný, má své mouchy jako každý, ale zatím jsem nenašla nic, kvůli čemu bych s ním nevydržela v jedné místnosti a pokud to tak zůstane, bude to i poklidný život. Pokud se odmyslí ty zbraně, občasné únosy, osobní strážce. To mi připomínalo, že se máma nesmí dozvědět, že v autě před domem je Marco a v noci ho vystřídá nějaký jiný, aby mě zas mohl v plné síle hlídat zítra, jinak by vyletěla z kůže, a to jsem na svědomí mít nechtěla a tušila jsem, že ani Ryan by o tento post nestál.

Jenže mámin pohled mi dal na srozuměnou, co si o mém nápadu myslí a že nebude jen tak spolupracovat. Dobře, nezazlívala jsem jí to, po tom, co zažila s tátou, přesněji poté, co umřel, jsem se nedivila, že už nechtěla mít nic společného s touhle komunitou lidí.

Stejně to ale nějak budu muset vymyslet… takhle to nemůže být navždy, měla jsem si Ryana vzít a odmítala jsem být navždy mezi těmi dvěma jako rozhodčí.

***

Vydala jsem se mezi police a hledala jsem jednu smlouvu proto, abych mohla dokončit práci, poslední věc, co mi chyběla.

„Vidím, že dnes budu mít společnost,“ usmál se Matt, když jsme se potkali mezi reály.

„Nemohla jsem tě v tom nechat samotného,“ vrátila jsem mu a šla stranou, abych mohla pečlivě sledovat nápisy na šanonech.

„To je od tebe tak milé. Jsem zvědavej, za jak dlouho to najdeš. Já tu poprvé strávil víc jak hodinu,“ upozornil mě v dobrém smyslu.

„Poprvé hodinu? No ty se nezdáš, Matte,“ zasmála jsem se poťouchle, prostě si o to řekl a já musela smečovat na jeho stranu.

„Olívie, tys dnes ráno jedla vtipnou kaši, co,“ zamračil se na mě hravě. Zaculila jsem se na něj a znovu se podívala na šanony.

„A co že to hledáš sám, už jsi na pozici, kdy na to máš lidi,“ zamyslela jsem se. Kdyby to šlo, rozhodně bych se tu mezi ty papíry nechtěla zahrabat.

„Slyšíš to?“ zeptal se. Zaposlouchala jsem, ale nic, a tak jsem na něj zvedla obočí. „Ticho, klid a žádný signál,“ prozradil mi spokojeně.

„Aha! Ty se tu zašíváš! No teda, Matte, to bych do tebe neřekla!“ obvinila jsem ho a pak se pro jistotu podívala na svůj telefon, měl pravdu, nebyl tu žádný signál. Tak tohle by mě nenapadlo, že by v téhle budově nebyl signál.

„Hodně štěstí při hledání,“ mrknul na mě a otočil se k regálu za mými zády. Hledala jsem písmeno Ká nebo N, podle toho, zda to bude pod jménem osoby nebo firmy. Nespokojeně jsem se dívala na šanon před sebou.

„Matte,“ zvolal do prostoru podle hlasu Michael.

„Ano, šéfe?“ zajímal se nějak nezaujatě, spíš jen aby znovu nekřičel. Podívala jsem se přes rameno, Matt se díval stále před sebe a hledal, jako dobře vycvičený pes.

„Co tam děláš?“ zajímal se Michael a slyšela jsem kroky, asi ho hledal.

„Souložím tady se slečnou,“ odseknul mu nespokojeně Matt. Vykulila jsem na něj přes rameno oči, mrknul na mě, už byl otočený ke mně čelem a já se začala tiše smát, až jsem si musela přikrýt pusu rukou.

„Tomu říkám mít zaměstnance pod dohledem,“ zasyčel jiný hlas. V tu chvíli mě opravdu smích přešel. Po zádech mi přeběhl mráz a celý jsem se napnula jako struna, tohle nebylo dobré. Otočila jsem hlavu doprava a uviděla před regály stát Michaela a vedle něj Ryana. Polkla jsem a podívala se přes rameno na Matta, ten vypadal stále v pohodě, aby taky ne, když neví, co mohl způsobit.

„To jsem rád, že vás tu máme oba,“ mluvil trochu uraženě Michaela a sjel Matta pohledem.

„Mám práci,“ začala jsem hned a pokoušela se zdekovat, ale můj šéf mi dal jasně na srozuměnou jen pohledem, abych nikam neprchala a zůstala tam, kde jsem, a co se mi opravdu nechtělo, když jsem cítila Ryanův pohled, při kterém jsem si připadala neuvěřitelně malinká.

„Tohle je práce i pro tebe,“ usadil mě na místě Michael. Zamračila jsem se na něj a ohlédla se na Matta, zda on o tom něco neví.

„Vybral jsem si tě,“ připustil upřímně. „Nevěděl jsem na jakou práci, ale chtěl jsem tebe,“ dodal trochu nesvůj, asi si všiml, jak na něj Ryan zírá. A i díky němu jsem nemohla být vděčná a spontánně ho obejmout za tuhle příležitost, protože to bylo něco neuvěřitelného, tak jsem se na něj jen usmála.

„Pak Rigonat potřebuje rychle jednu finanční analýzu, která zahrnuje i trochu pátrání do minulosti obchodování s danou firmou,“ vysvětlil stručně Michael. A abychom nestáli mezi reály, rozešli jsme se všichni do Michaelovy kanceláře, kde jsme se dozvěděli, co se po nás bude chtít, a dokonce i Ryan promluvil, ale nezdálo se to tak klidně a vstřícně, jako mluvil jindy.

„Bylo by možné, abych se slečnou Argiolas mohl na chvíli být o samotě? Chtěl bych se ujistit, že je dostatečně kvalifikovaná a bystrá na tento projekt,“ promluvil Ryan, díval se celou dobu na mě a jen to řekl a bylo mu hned jasné, že se Michael přetrhne, aby to mohl splnit, a taky že jo, div s Mattem nevyrazil dveře, aby rychle opustili místnost. A já jen protočila nad tou scénou oči a i nad tím, co tvrdil Ryan o mé kvalifikaci, věděl ze všech nejlíp, určitě měl někde v nějakém šuplíku mou složku, kde měl moje veškeré známky už od první třídy.

Ryan se přemístil z křesla, kde do teď seděl, ke stolu, aby se o jeho hranu mohl opřít a dívat se přímo na mě, hrdě jsem mu pohled opětovala a vyčkávala, co bude.

„Proto jsi to nepřijala?“ zeptal se a zněl naštvaně, hodně naštvaně.

„Cože?“ vypálila jsem a nerozuměla jeho otázce ani tomu, proč byl naštvaný, nic se nestalo, tedy nic vážného, o čem bych věděla.

„Moji nabídku předevčírem,“ zavrčel nepříjemně. Narovnala jsem se v křesle a zamyslela se, než se mi v hlavě vybavil ten prsten.

„Co to s tím má co dělat? Ryane, jsi v pořádku, přijde mi, že mluvíš z cesty,“ zajímala jsem se opatrně. Možná mu něco bylo, něco chytil, a pak jsou vždy muži zvláštní a citlivější.

„To kvůli Hallovi,“ obvinil mě najednou a mně okamžitě došlo, kam tím míří. Vykulila jsem na něj oči a měla pocit, že jsem otevřela i pusu, než jsem se prudce nadechla. To křeslo mě muselo bodnout, nebo vykatapultovat podle toho, jak rychle jsem se ocitla na nohou.

„Špatně ses vyspal? Nepotřebuješ léčit? Co to tu řešíš, tohle je nesmysl, Ryane. Hall je ženatý čtyři roky, čeká druhé dítě a je věrný, prostě jen rád vtipkuje a občas mu nedochází, co může způsobit. A kvůli němu to rozhodně nebylo. A neodmítla jsem tě! Jen jsem to odložila! O co ti jde, stejně mě máš jistou,“ nekřičela jsem, jen jsem mluvila důrazně a poslední větu jsem skoro vypískla, jak mi docházel kyslík a já nebyla schopná se nadechnout, dokud nebude ta řeč za mnou.

Můj postoj byl trochu bojovný, nohy rozkročené, ruce zaťaté v pěst u pasu, jo, byla jsem, jako bych se chystala do boje. Ryan si mě stále prohlížel, asi si mé pozice taky všiml a přemýšlel, co měla znamenat, asi to, že bych ho ráda praštila, sama jsem to ale nevěděla přesně.

„Ne, nemám tě jistou. Ne tak, jak bych chtěl já. Tvoji oddanost, lásku a věrnost, to je něco, co mi pitomá smlouva mezi našimi otci nedá,“ syknul na mě a sám se narovnal, takže teď byl o dobrou hlavu vyšší než já a musela jsem zaklonit hlavu, vejtaha jeden, ani moje lodičky mi nepomohly.

„Tuhle jistotu máš taky, tupče,“ oplatila jsem mu stejným tónem a než mohl pořádně zpracovat moje slova, prostě jsem se naštvaně obrátila a odešla z místnosti. Rovnou do kanceláře, kde jsem měla stůl a kde čekal i poslušně Michael a něco si povídal s holkami, do doby než jsem vešla a všichni utichli. Pokusila jsem se usmát, ale asi to nebylo přímo ono a pak jsem si šla prostě sednout na svoje místo.

Jak to, že si toho nevšiml, pokoušela jsem se, aby to nebylo tak nápadné, ale zas tolik se mi to nedařilo. Musel vidět, jak jsem z něj paf, když byl poblíž, pomalu jsem ho někdy poslouchala na slovo. Hádala jsem se, to ano, ale nikdy ne tak, abych mu dala najevo odpor. Vysvětlila jsem mu dostatečně, proč jsem to oddálila a neodmítla ho.

Sotva jsem se dotkla klávesnice, ze dveří Michaelovy pracovny skoro vyběhnul Ryan. Zarazil se, když viděl, že rozhodně nejsme sami. Trochu se zamračil, ale pak se zadíval jen na mě. Zvláštně spokojeně. Dělala jsem, že ho nevidím a projela jsem si poštu, co mi přišlo za poslední hodinu, kdy jsem tu nebyla.

„Všechno v pořádku?“ ověřoval si trochu zmateně Michael, asi se pokoušel přijít na to, o co tu jde, ale to měl smůlu.

„V naprostém,“ vydechl více než spokojeně Ryan a já na něj protočila oči. Aby se taky nezbláznil. Mohla jsem v klidu, ale naštvaně pracovat, znovu se s Michaelem zavřeli v kanceláři. Monika jim musela udělat kafe. Do pošty mi přišla od Matta pozvánka na spolupráci a hodiny, kdy si mě rezervoval, to bylo taky rychlé.

Šla jsem si do kuchyňky pro trochu kafe, když se za mě postavil. Věděla jsem přesně, že to je on, po zádech mi přeběhla husina.

„Potřebujete něco, pane Rigonat?“ zeptala jsem se mile a neotočila se k němu.

„Co třeba oběd?“ zeptal se tiše a zněl už mile. To byla změna, předtím mě v kanceláři div nesežral a samotného Matta málem pohledem neusmažil a teď med?

„Lituju, asi to nepůjde,“ rozhodla jsem se ho pozlobit, rozhodně nic nedostane zadarmo, ne teď. „Zůstávám tady.“

„Proč? Volno na oběd má každý, ne?“ zajímal se nespokojeně, ale stále klidně. Konečně jsem se otočila u kraje linky, takže jsem se o ni opírala, byl moc blízko za mnou a dobře jsem to věděla.

„Protože třeba nechci?“ zkusila jsem tónem, který měl dát jasně najevo, že mě to nebaví, ale otravuje. Našpulil pusu a pak se podíval za své rameno, jestli jsou ostatní dostatečně daleko.

„Mám nějaké možnosti, že bys šla?“ zeptal se. Usmála jsem se, musel vidět, jak jsem spokojená, že mu to došlo a přistoupil na moji hru. Ještě chvíli a budu to tady s panem mafiánem umět.

„Budeš muset být na mě i Matta během práce pro tebe hodně hodný a nebudeš mě hned ze všeho podezřívat,“ pověděla jsem mu jen jednu část. Viděla jsem, jak nad tím uvažuje, nechtěla jsem po něm nic hrozného, tohle by mi mohl splnit, doufala jsem, je to maličkost, nic těžkého. To další bude horší.

„Dobře,“ vydechl to a já si div neposkočila radostí, jsem prostě úžasná.

„To není vše,“ připustila jsem opatrně. Nemohla jsem riskovat, že uteče. Protočil oči, jako by mi chtěl říct, že to čekal a abych si vymyslela něco pořádnýho. Měl to mít.

„Chci, abys šel k nám na několik večeří,“ vypálila jsem to na něj a byla si jistá, že to bude zpracovávat, taky protože mi bylo děsně rozumět. Jo, zněla jsem jako dusící se mentálně zaostalý jedinec.

„Tak na tohle rozhodně musíme posedět, jdeme,“ rozkázal mi. Dobře, teď mi přišlo, že po něm chci nějakou vraždu podle toho, jak zareagoval. Otočil se a šel do kanceláře a já v jeho těsném závěsu, měla jsem štěstí, že holky šly před několika minutami, jinak bych jim to opravdu nevysvětlila. Popadla jsem svou kabelku a bundu, se kterou mi Ryan pomohl, a šlo se k výtahu.

„Neporušujeme nějaké pracovní smlouvy, když budu pracovat pro tebe?“ napadlo mě při čekání na tu plechovou krabici, která se mi dnes zdála obzvlášť pomalá.

„Ne, nepracuješ pro mě, ale pro svou firmu a pro Halla,“ zamumlal to. Zamračila jsem se na něj, tohle nebylo moc sdílné.

„To se tak bojíš mojí mámy?“ musela jsem se prostě zeptat. Otočil ke mně prudce hlavu, zabořil do mě svůj pohled, až jsem cukla.

„Ne, tak to není. Jen mi je jasné, o co ti jde, a rovnou říkám, že tohle nepůjde,“ zamumlal. Povzdechla jsem si, přesně tohle mi řekla moje máma i beze slov, když jsem se o tom před ní zmínila. Proč mi to pořád taky kazí? To si neuvědomují, jak to bude pro mě těžké? Povzdechla jsem si ještě jednou už ve výtahu, kde jsme byli sami.

„Líbilo se ti doma?“ zeptal se tiše. Usmála jsem se na dveře výtahu a vsadila bych všechno, co jsem měla u sebe, že jsem věděla, jaká odpověď by se mu líbila, bohužel by nebyla pravdivá, nebo ne úplně.

„Se Silvií jsme po dlouhé době provedly něco sourozeneckého a celkem jsem z toho spokojená,“ připustila jsem trochu tu naši lumpárnu na mámu, ale pokud se to provalí nejdříve za tři roky, bude to už v suchu a já bez viny a ne jenom já.

„Sourozeneckého?“ zajímal se zmateně.

„Jo, sourozeneckého, něco, o čem nikdo další nemá nic vědět,“ prozradila jsem mu ještě, aby věděl, že je to tajné a nic mu o tom dobrovolně nepovím. Zazvonil mu telefon, podíval se na display, a pak na mě a zvednul to, přemýšlel, jestli to má vzít.

„Co je?“ zajímal se dost nepřátelským tónem, jo, to by zkusil jednou a už bych mu opravdu nikdy nevolala, možná to byl jeho plán. Zapudit nepříjemného volajícího, mohla bych se od něj tyhle triky taky naučit, někdy by se hodily.

„Tak to zjisti,“ zabručel nespokojeně. Třeba tohle u Michaela by znamenalo, že jsme to dávno měli mít. „Zavolej, až budeš mít něco užitečného,“ poradil mu a típnul ten hovor. Musela jsem se prostě posmívat volajícímu.

„Problém?“ zkusila jsem to. Výtah zastavil v přízemí. Pokynul mi, abych vystoupila první, a tak jsem šla.

„Ne tak docela. Jen chci koupit jeden podnik a zjišťují mi o něm podstatné informace.“ Usmála jsem se na něj, bylo to snad poprvé, co mi opravdu řekl něco o své práci, tedy té normálnější, u té druhé byl podrobnější, než bych chtěla.

Na chodníku, před budovou, jsem chtěla jít automaticky doprava, kde se nacházely restaurace, kam jsme chodily s holkami, ale Ryan mě popadl decentně za loket a nasměroval na druhou stranu, tam byly restaurace pro ty bohatší. Tiše jsem šla vedle něj a nechala se dovést až do restaurace, kde měl mimochodem už rezervaci. Měla jsem ho nechat, aby šel sám, bručela jsem si tiše. Posadili jsme se a oba si vybrali jídlo, než Ryan začal.

„Chceš, aby mě měla tvoje máma ráda,“ obvinil mě z něčeho, co zatím byl jen pouhý plán a podle toho, jak oba pořád reagovali, tak moc ambiciózní, měla bych se držet víc při zemi.

„Pokus,“ připustila jsem, dál jsem se nedopracovala a s nimi by to ani nebylo možné. Upila jsem si objednaného džusu a byl opravdu dobrý. „Co se ti na tom nelíbí?“ chtěla jsem vědět, proč je okamžitě negativní.

„Protože se to nestane. Tvoje máma mě nebude mít nikdy ráda, dala mi to jasně najevo, když jsem s ní mluvil naposledy. Bude mě akceptovat, protože to jinak prostě nejde, ale nikdy mě nepřijme,“ vysvětlil mi to. Dívala jsem se na něj a chvíli přemýšlela o tom, co řekl a jestli to moje máma mohla opravdu říct, a když jsem si vybavila její pohled včera, došlo mi, že určitě. Povzdechla jsem si.

„To je super, že jste se na tom tak pěkně domluvili. A napadlo vás, že mezi vámi budu lítat? Budu jako otloukánek,“ zabručela jsem.

„My se s tvou mámou nechceme povraždit,“ připomněl mi o dost veseleji, on měl teď dobrou náladu, ale já ne!

„To jsem ráda, že jste se shodli i na tomhle. Ale jde mi tak celkově o všechno. Chápeš, budu žít s tebou, ale budu chtít být i s mámou a co svátky, Vánoce, Den díkuvzdání a podobně? To jako si budu muset vybrat s kým? Nebo bude ještě lepší, ty pojedeš ke své rodině a já ke své,“ řekla jsem nakonec s předstíraným nadšením k tomu nápadu a to se na mě už ty zelené oči mračily.

„To rozhodně ne. Tak to se nějak vymyslí, netvrdím, že nemůžu být s tvou mámou v jedné místnosti, jen abys nečekala, že si budeme volat,“ pokusil se mě obměkčit, ale mně se to stejně nelíbilo.

„Proč mám pocit, že to je jen jeden z moře problémů?“ zeptala jsem se ho upřímně, připadalo mi to tak. A když si vezmu, co se už stalo a co se může stát, byla jsem si tím jistá i jeho mlčení mi to potvrdilo, tohle, co jsem teď řešila, byla banalita proti tomu všemu ostatnímu, co přijde.

„Když už jsi to načala. Potřebuju, abys promluvila se Silvií,“ začal odjinud a já urputně přemýšlela, co by mohl chtít po mojí ztřeštěné sestře. „Přihlásila se na pobyt do Itálie se školou,“ prozradil mi. „Ona tem nesmí jet,“ dodal ještě.

Jak to řekl, vzpomněla jsem si já na stejné téma u nás doma před sedmi lety. Když jsem chodila já na střední, měli jsme stejnou možnost jet do Itálie na dva týdny. Strašně jsem chtěla jet, máma mi to zakázala, tak jsem se přihlásila tajně, jenže to zjistila, a pak si mě o samotě podala. Řekla mi, že do Itálie nemůžu a že ji klidně za to můžu nenávidět, ale nepustí mě tam. Nevěděla jsem tehdy proč, ale podle toho, jak mluvila, mi došlo, že to bude něco vážného, a tak jsem mámu poslechla a už to nikdy neřešila a dnes jsem přesně věděla, proč ten zákaz byl a proč byla ochotná riskovat moji náklonnost.

„Ještě stále přesto, že jsem s tebou?“ ověřovala jsem si u Ryana. Kývnul. Nespokojeně jsem se nadechla. „Bude mě nenávidět. Její nevědomost to ztěžuje. Chce studovat italské dějiny.“ Už teď jsem viděla tu hádku, ale hlavní bylo, aby se to dozvěděla i máma a ta jí to zatrhla, já ne, nebyla jsem její máma, jen jsem chtěla, aby byla v bezpečí.

„Olívie, opravdu to ještě nejde a už vůbec ne, aby jela se školním zájezdem, když si vezmu, že i tak je to nebezpečné, natož když ona je Argiolas,“ mluvil ke mně tiše a chytil mě za ruku na stole. Usmála jsem se na něj.

„Chápu to,“ souhlasila jsem. Bylo mi jasné, že by se hned všude rozneslo, že je ve městě jen díky svému příjmení, stačí jen pitomá zmínka v hotelu, kde bude ubytovaná, a pak by to nebylo bezpečné. Nevěděla jsem, jak přesně funguje mafie, ale podle toho, jak dokázali najít mě, nebylo pochyb, že v domácím prostředí by měli mou sestru do konce prvního dne.

„Zařídím to,“ slíbila jsem.

Opravdu se moc omlouvám za dlouhé čekání na další kapitolu – ale zařizuji spousty soukromých věcí a nestíhám a do toho moje korektorka toho má taky dost. Takže trvá, než se spojíme a domluvíme.

Děkuji všem, kdo to ještě čte.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 19. kapitola: