OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 17. kapitola

12.10.2018 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 960×

Na to, že jsem byla vzhůru už skoro hodinu a půl, tak to opravdu trvalo, než se dnes na mé tváři objevil úsměv. A ani mě nepřekvapovalo, že za to mohl zrovna Matt s jeho chováním. Podržel mi dveře do firmy, prkotina, ale mě to vždy potěšilo a hlavně od něj.

„Děkuju,“ usmívala jsem široce a věřila, že ani déšť mi to nepokazí.

„Rádo se stalo, Olívie,“ odpověděl mi vesele s jeho typickým vystupováním a držel se mi za zády až k výtahu.

„Tak,“ začala jsem, když už mi vykouzlil ten úsměv. „Dnes nějaká porada?“ zjišťovala jsem nenápadně. Dobře, nebylo to tak nenápadné. Jeho nadzvednuté obočí a našpulená pusa mi dala znát, že ví, o co se pokouším.

„Slečna dnes snídala vtipnou kaši,“ vrátil mi hlasem úplného suchara.

„Promiň, ale ono to vybízí,“ omlouvala jsem se tiše se smíchem. Jeho nenávist vůči poradám a všem typům schůzek byla prostě proslulá. A když jsem se zadívala do jeho modrých očí, byla to asi jeho jediná lehce negativní vlastnost, kterou jsem znala, jinak byl vždy příjemný, i když ho vytočili, ale na ostatní neútočil, zdvořilý a gentleman. Často jsem litovala toho, že je šťastně ženatý a má dvě děti. Vlastně tu bylo v práci více takových dokonalých mužů, ale všichni byli už dávno rozebraní, a dokud jsem měla Henryho, bylo míň o jednoho, a teď jsem nad tím přemýšlet nechtěla, protože stejně jiná možnost nebyla, a tak se chci alespoň sama před sebou tvářit, že jsem si tak vybrala vlastně sama.

„Olívie, kdybys nebyla tak roztomilá, něco bych ti řekl,“ usmíval se už taky.

„Začnu být zas svou roztomilost vděčná,“ přisadila jsem si.

„Pěkný den,“ popřál mi při otevírání výtahu, on sám pokračoval ještě o dvě patra výš.

„Tobě taky a málo porad,“ zamávala jsem mu.

Až při vstupu do kanceláře mi došlo, že to je můj první pracovní den od mého únosu, a jen co mi tahle myšlenka projela myslí, nohy zdřevěněly a já se zastavila na místě. Holky tu ještě nebyly, bylo to na ně brzy, chodily až hodinu po mně, já zas chodila dřív domů než ony.

Rozhlédla jsem se po celé větší čtvercové místnosti až ke dveřím do kuchyňky. Vypadalo to tu prázdně. Natočila jsem hlavu a podívala se ještě přes rameno, než jsem se pomalým nejistým krokem a bušícím srdcem vydala ke svému stolu, kde na mě čekalo překvapení, menší zabalená krabička v zeleném papíru.

Podívala jsem se znovu okolo sebe, a pak se posadila na svou židli a odložila kabelku pod stůl. Sáhla jsem po knoflíku na zapnutí počítače, než si mou plnou pozornost zas zasloužila ta krabička. Když jsem naposledy viděla svůj stůl, určitě tu nebyla. Nakoukla jsem pod stůl, kde byla i moje druhá kabelka, kterou jsem tu při nečekaném „odchodu“ nechala. Jo, tak tomu budu říkat, zní to rozhodně líp.

Opatrně jsem roztrhla lesklý, tmavě zelený, balicí papír, aby na mě vykoukala světle zelená čtvercová krabička. Sundala jsem vrchní víčko. Nakoukla jsem dovnitř a byl tam vklíněn hrnek. Vytáhla jsem ho a zírala na něj. Byl větší než normální hrnek, zakulacený takový baculatý s velkým uchem. Světle zelený s jednoduchým bílým nápisem – Pro štěstí. Dobře, ta barva nebyla náhodná, věděla jsem okamžitě, od koho to je, a papírek v krabičce mi to jen potvrdil.

Ničeho se nemusíš bát a v klidu pracuj. O vše se postarám. Ryan.

Ten kluk věděl jak na to. S hrníčkem v ruce jsem se na pojízdné kancelářské židli odsunula od stolu a podívala se ke kuchyňce. Rozhodně tam nebylo nic, z čeho by se dalo poznat, co se tu dělo před několika dny.

Měl pravdu, mohla jsem být v klidu, dá na mě pozor, hlavně teď, když mu to ještě víc usnadním. Nechám to na svém mafiánovi. Tohle bylo moje konečné rozhodnutí.

Udělala jsem si kafe do svého nového hrnečku a pročítala si zmeškanou poštu. Bylo toho celkem dost, a jak jsem zjistila, nevím, jak to dokázal, ale dokázal. Ryan mě nahlásil nemocnou, tak aby to vypadalo, že to jsem opravdu já. Dobře, oni byli opravdu… dobří.

Neuvolnila jsem se úplně, ještě jsem pořád často okolo sebe koukala, než přišly holky a pak tu bylo plno, že to nebylo ani potřeba.

„Zlato, doufám, že ti je už lépe,“ zajímala se Jenny.

„Podstatně jo,“ souhlasila jsem a oplatila jí úsměv. Chloe to vzala jinou razancí, a tak mě musela nejbližší hodině u práce obeznámit, o co vše jsem přišla, ta pracovní část měla přijít až po obědě a možná to bude více než pět vět.

Dnes jsme nechtěla riskovat, nebo jak jinak to nazvat, a šla jsem s nimi na oběd, abych nebyla sama. Jsem prostě strašpytel a hrdě se k tomu momentálně přihlásím. Tak kolik lidí žije v Chicagu a bylo už dvakrát uneseno, dobře jednou opravdově, ale stejně.

„Manžel se včera převlékal a pak zjistil, že má triko naruby,“ smála se Jenny. „Řeknu vám, to byla sranda, než si toho všiml, a jaké pak dělal cavyky, po dlouhé době mě opravdu pobavil.“ Dívala jsem se na cestu, než mě zaujala jedna osoba poblíž firmy. Vysoký muž s hnědými nakrátko střiženými vlasy a obleku. Takových tu na jednu stranu chodí hodně, ale to by tady ten nesměl být ten samý, jako byl můj včerejší řidič z obchodu. Tak už bylo jasné, jak mě hlídá, proto mi už předtím byla jeho tvář povědomá.

A kupodivu mi tohle sledování už nepřišlo děsivé, spíše mě ovládl větší klid, věděla jsem, za kým v případě nouze jít.

„Olívie, dnes jsi neuvěřitelně zamlklá, to se ti nepodobná,“ zajímala se Chloe a posadila se na kraj mého stolu.

„Asi mi ještě není úplně dobře,“ vymluvila jsem se. „Počasí venku mi taky nepřidává, když vím, že to nebude trvat a bude sněžit,“ zašklebila jsem se na jedno z našich velkých skel.

„Tak hlavně abys to na nás nepřenesla,“ zašklebila se a rychle ustoupila. Tak to je pro mě novinka, aby se Chloe děsila bacilů, ale hodí se to vědět.

„Kašlu snad? Ne, takže je minimální možnost,“ mávla jsem rukou. Ve skutečnosti byla nulová, protože nemoc nebyla. Pochybuju, že by ode mě mohly chytnout možnost toho, že je unesou.

„Nech ji,“ smála se Lily. „Chloe, přiznej, že ti chyběla ty dva dny a bude to lepší,“ pošťouchla ji. Tiše jsem se smála a schovávala se za monitor a s malým vykouknutím jsem nebyla jediná.

„Koukám, že tu dámy máte veselo, co takhle jedna káva pro mě?“ objevil se v místnosti šéf.

„Bude mi potěšením,“ odpověděla jsem mu, ale nezvedla se.

„Tys tu chyběla, opravdu že jo,“ přitakal, když pochopil. „Budu si muset promluvit s personálním o jejich výběru lidí,“ dodal tišeji.

„Hele, pracovně si nemůžeš stěžovat,“ ozvala se Monika.

„A ani na krásu,“ doplnila ji Chloe.

„Ale na vaši drzost jo,“ vypálil. „A čím víc vás je, tím je to horší,“ dodal nespokojeně.

„Stejně nás máš rád,“ promluvila jsem nastejno s Jenny, a tak jsme na sebe vyplázly jazyk. Nakonec jsem se tedy zvedla.

„Jen pro dnešek,“ mrkla jsem a zalezla do kuchyňky.

Měla jsem hotovou svou práci o něco dřív, a tak jsem se rozhodla toho využít a jít o něco dřív domů. Tedy, ne domů, ale měla jsem v plánu se ještě zastavit nečekaně na jednom místě. Vzala jsem si taxi stejně jako ráno, kdy si auto vzala máma. Je pravda, že do mého velmi blízkého autového seznámení s Ryanem se do půjčení auta moc neměla.

Na zadním sedadle auta jsem se několikrát otočila a dívala se skrz okno ven. To černé velké Audi nešlo přehlédnout, ani že se za námi drží celou dobu. Vystoupila jsem přímo před budovou a doufala, že mu ten chlápek, co mě šmíroval, nestačí zvolat dřív, než budu u něj já. Vcházela jsem do bezpečné budovy, proč by mě měl hlásit, připomínala jsem si, co mohlo být pro mě bezpečnější místo než budova, kterou Ryan vlastní?

Opět bez jediného problému jsem se dostala, až na jeho patro, kde mě přivítala Jennifer, už se naučila na mě usmívat, no, trochu to vypadalo až děsivě.

„Dobrý den, slečno Argiolas,“ pozdravila mě. Podívala jsem se okolo sebe a zjišťovala, zda tu nejsou kamery a důvod jejího počínání, ale nic. Taky mi neušlo, jak zdůraznila slovo slečna a příjmení. Asi bych jí měla nenápadně oznámit, že je mi to líto, ale asi na dlouho slečnou nebudu. Po zádech mi přeběhl mráz při té představě. Bylo to pořád divné, nebylo to moje rozhodnutí a zároveň jsem se už nechtěla bránit.

„Dobrej,“ odpověděla jsem a došla až k tomu jejímu pultu, kde byla skoro celá schovaná. „Má čas?“ zeptala jsem se prostě a hlavou kývla k jeho dveřím. Sklonila hlavu k monitoru a něco naťukala.

„Teď má dvouhodinový klid,“ odpověděla mi prostě. „Budete chtít kafe, něco k pití?“ zjišťovala, jak podle své práce měla.

„Nic, děkuju,“ odpověděla jsem a už byla u dveří do jeho kanceláře. Zaťukala jsem, aby věděl, že někdo vejde, kdyby si náhodou kontroloval počet nábojů v pistoli. Sakra, co mě to zas napadlo?!

Neodpověděl, a tak jsem prostě vešla dovnitř. Nebudu čekat bůhví jak dlouho, než se rozhodne. Díval se do svého počítače a něco psal.

„Zdravím,“ prohodila jsem k němu. Podíval se na mě a usmál. Rychle něco napsal, a pak posunul klávesnici kousek od sebe na znamení, že skončil. Došla jsem ke křesílku před ním a posadila se.

„Jak se dnes máš?“ začala jsem lehkou konverzaci.

„Dobře, teď už moc dobře,“ prozradil mi. „Čím jsem si zasloužil tvou přítomnost?“ zajímal se a podíval se na svůj telefon. Viděla jsem to nakrabatěné čelo. Nedostal zprávu o tom, kde se pohybuju. Dobře, neznámý hlídač má body k dobru.

„Copak, nedostal jsi moje souřadnice?“ zajímala jsem se se smíchem, který jsem neskrývala.

„Cože?“ Vzhlédnul ke mně zcela překvapený. Dobře zahrál to dobře anebo je prostě překvapen, že o tom vím.

„Na to, že jsi to, co jsi…“ zahuhlala jsem a podívala se okolo sebe, nevěděla jsem, zda to můžu takhle nahlas říct. „Jsi děsný amatér,“ dodala jsem o poznání hlasitěji.

„Nevím, co mi chceš říct, Olívie,“ hrál si na hloupého.

„Hele, asi jsem taky podědila ty geny. Až příště budeš nějakého svého zaměstnance posílat, aby mě hlídal a nebyl nenápadný i pro mě, tak bys měl změnit auto a obličej a nebýt stejný jako v neděli, když mě a Silvii vezl domů,“ prozradila jsem mu to.

„Poznala jsi Marca?“ ověřoval si a já rázně kývla. „Doufám, že chápeš, že je tu pro tvou bezpečnost,“ dodal o poznání vážněji, nedával možnost domlouvání. Tak nějak jsem s tím byla už smířená a po tom, co mě unesli, mi to ani nevadilo, cítila jsem se víc klidná, když jsem věděla, že je někdo, kdo mě hlídá.

„Kvůli tomu jsem vlastně nepřišla,“ prohodila jsem. Sáhla jsem do své kabelky, a abych našla peněženku a v ní ukrytý poklad. Jen co jsem vzala plastovou kartu do ruky a položila mu ji na stůl, jsem se sama cítila klidněji. Zamračil se na tu kartu na jeho stole a pak na mě.

„Je tvoje, nech si ji,“ zabručel a sáhl na nějaké papíry. Asi mi chtěl dát najevo, že si ji prostě nevezme, tak to jsme v tuhle chvíli v téhle místnosti byli rovnou dva se stejným postojem.

„Nedělej to,“ upozornila jsem ho příkře.

„Co nemám dělat? Je to tvoje karta. Jsi moje snoubenka, Olívie,“ připomněl mi zase on. Protočila jsem na něj oči a založila si ruce na hrudi. Tohle nebude jednoduché.

„Ryane,“ začala jsem oddaným hlasem.

„Ne, Olívie,“ utnul mě v zárodku. Vykulila jsem oči a zamrkala na něj.

„Hej,“ napomenula jsem ho tvrdě. „Já jsem tady a nepromluvila jsem pořádně, tak mě nech!“

„Nechci se o té kartě dohadovat, je tvoje, vezmi si ji.“ Posunul plast na svém stole blíž ke mně.

„Nedělej to a nekupuj si mě! Tohle nedělám, chápeš? Jsem zvyklá žít ve střední třídě a měla jsem se dobře. A to, že jsme zasnoubení, to nemění. Je mi jedno, kolik takových karet ještě máš v peněžence. Nechci je vidět. Nepřivolávej mi ten pocit lacinosti,“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit.

„Lacinosti?!“ vyjekl to. „Olívie, jsi moje snoubenka a na tom se nic nezmění. Nedělej z toho nějakou pitomost s laciností. Tak to není a ty to víš,“ upozornil mě.

„Je úžasné mluvit o zásnubách, které ani neproběhly… ale to je něco jiného. Prostě tu kartu nechci u sebe, Ryane,“ ukončila jsem tuhle divnou debatu. Už víc mě to nebavilo. Mračila jsem se na něj stejně jako on na mě. Jen jeho sytě zelený pohled na chvíli přesunul svou pozornost na kartu na stole a pak zas na mě.

„Tahle karta nemá nic společného s tím, že se ti pokouším porozumět, poznat tě a vnímat tvou přítomnost u mě. Dělám to, protože to je nutnost,“ řekla jsem ještě ke své spokojenosti a neznělo to ani špatně.

„Dobře, budu ji mít u sebe já, víš, kde je, kdybys potřebovala,“ ustoupil, nečekala jsem, že to půjde tak rychle, čekala jsem víc slovního dohadování. Spokojeně jsem se smála.

„Proč jsi musel včera odejít?“ zeptala jsem se ho.

„Měl jsem práci,“ odpověděl stručně. Poklepávala jsem si jednou nohou, zatímco on rovnal nějaké papíry. To mi je tedy konverzace.

„Netýkalo se to náhodou toho mého únosu?“ položila jsem otázku, kterou jsem celou dobu měla na mysli. Švihnul ke mně tak rychle pohled, že jsem to pochopila. „Takže jo,“ odpověděla jsem si.

„Nebylo to nakonec nic podstatného. Pokoušíme se zjistit, kdo to byl… ale jde to pomalu. Našli jsme už třetí osobu, která najala jeho,“ zavrčel a posunul se kousek od stolu. Natáhl ruce nad hlavu a pak je zas položil. „Ten, kdo to byl, nebyl amatér, a to se mi nelíbí ještě víc,“ připustil dostatečně nespokojeně.

„Ale kdo by to chtěl udělat?“

„Už jsem ti to říkal - každý, kdo spolupracuje s mafií a ví, kdo jsi. Proto je to tak těžké, nemůžu ani na nikoho ukázat, mohl to být kdokoliv.“

„I z Itálie?“ vyšlo mi to z pusy dřív, než jsem stačila popřemýšlet. „Co víš o mém otci?“ zeptala jsem se ho. Od chvíle, kdy jsem našla novinové články na internetu, jsem se ho na to prostě chtěla zeptat.

„Nic konkrétního, znal jsem ho jako strýčka. To o tobě a tak vím spíše od mého otce a on o něm nemluví,“ řekl mi. Jasně, takže nikdo ve skutečnosti nic neví. Kam jsem se to jen dostala. To jsou teda mafiáni, kteří nic nevědí. „Proč? Co tě zajímá, Olívie. Ale myslím, že jediný, kdo je schopný ti něco říct, je tvoje máma,“ dodal ještě.

„Tím si nejsem tak jistá,“ nesouhlasila jsem. Moje máma o tátovi prostě nemluvila a ohledně jeho smrti jsem to ani nikdy nezkusila, už tak nějak předem vím, jak by to dopadlo a nebylo by to nic pěkného. „Víš… napadlo mě… ty víš něco… cokoliv o jeho smrti?“ zajímala jsem se a podařilo se mi použít i ten hlas, abych zněla nenuceně, jako by na tom nezáleželo a opravdu mě to jen napadlo někdy mezi řečí.

„Vím jen to, že měl nehodu v autě, nic víc ne,“ odpověděl mi klidně. Něco za jeho pohledem mi ale dalo na srozuměnou, že něco ví, nebo něco slyšel a mě se pokouší jen uchlácholit. Takže z něj taky nic nedostanu. Nechtěla jsem to hrotit hned teď, možná tomu nechám ještě nějakou dobu. Podívám se ještě po internetu, než budu chtít fakta. Teda to si říkala moje hlava, pusa reagovala jinak.

„Četla jsem novinové články… prý to nebyla nehoda.“ Dobře, čekání nebylo mojí silnou stránkou, vlastně jsem se o to nikdy nepokoušela, protože to vždy šlo rovnou ven. Přímý úder. Nakrabatil čelo.

„Nebyla? Co jsi četla?“ zajímal se a postavil se ze židle. Sledoval mě a pomalu obešel stůl, aby byl blíž u mě.

„Na internetu… našla jsem tam články z té doby, co se o té nehodě psalo. O zmizení mě, mámy a sestry… o článku víc jak rok starý, kde obvinili tátu z vraždy,“ přiznala jsem mu to všechno. Opřel se o svůj stůl, nohy měl kousek od mých a ruce založené na hrudi se zamyšleným pohledem zírající na mě, ale jeho oči mě neviděly, přemýšlel.

„Taky jsem to četl…“ připustil nakonec. „Je to minulost, nechci se v tom více šťourat. A abych řekl pravdu… nevím, jak to bylo, ani otec to neví. Takže ti nemůžu říct nic kladného ani potvrdit to, co se ti rojí v hlavě. Nechal bych to jako minulost spát,“ doporučil mi nakonec. Mluvil kladině a rozvážně. Nemohla jsem mu to ale slíbit. Moje vnitřní já s tím nebylo spokojené, a kdyby šlo o jeho otce, taky by mi to neslíbil, věděla jsem to. Jak bych to mohla nechat být, když jsem věděla, že se to okolo nás plíží.

Neodpověděla jsem mu, jen oplácela pohled. Nepokoušel se o můj slib, prostě mě nechal, ať se rozhodnu, jak chci já. Postavila jsem se a dívala se mu zpříma do očí. Ta zelená mě snad jednou pohltí. Napadlo mě, zda si nemám raději zase sednout.

„Už půjdu domů,“ řekla jsem nakonec. V ruce jsem držela svou kabelku a chystala se odejít a víc ho nezdržovat. Poznal můj záměr, ještě než jsem stihla pohnout nohou, postavil se zpříma a tyčil se nade mnou. V další chvíli jsem měla úplně jinou práci a něco o odcházení pro mě byla jako noční můra. Přitiskla jsem se k němu a rukama mu vjela pod sako po košili nahoru na jeho ramena. Tiskl mě jednou rukou a druhou si přidržoval můj zátylek ve správném úhlu, aby jeho dobyvačný jazyk mohl okupovat moje území.

„Nemusíš jezdit taxíkem, Marco tě odveze domů a nepokoušej se mu nikdy utéct,“ šeptal zhrublým těžkým hlasem. Kývla jsem hlavou a stále pozorovala jeho rty, nic jiného mě ani nezajímalo. Pohnul trochu hlavou, ale ne dostatečně, a tak jsem se natáhla.

„Kdy se zase uvidíme?“ zajímala jsem se zadýchaně a dychtivě. Tiše se zasmál.

„Brzy,“ slíbil mi, ale nebyla to odpověď, kterou bych chtěla slyšet. Zamračila jsem se na něj a doufala, že mu to jasně poví, co si o tom myslím. Jeho úsměv nezmizel.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 17. kapitola: