OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 16. kapitola

17.09.2018 (12:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 884×

Moje druhé probuzení bylo už za dne. Venku svítilo slunce, a protože večer nikdo nezatáhl rolety, sluneční paprsky prosvěcovaly celou místnost. Moje hlava se zvedala a zase klesala v pravidelném rytmu podle Ryanova hrudníku, na kterém jsem ležela. Celá jsem na něm skoro ležela, přitisklá jako štěnice. Velká změna pozice po večeru, kdy to vypadalo jinak. Trochu jsem se pohnula, ale jen tak, abych mohla bezpečně zvednout hlavu a podívat se na spícího Ryana.

Vypadal úplně jinak, než jsem ho doteď kdy měla možnost vidět. Na obličeji měl klidný výraz během spánku, rysy měkké a vybízející k pohlazení. To jsem si ale nedovolila, nechala jsem ho spát a pomalu se odsunula z postele pryč.

Teď už se stabilitou v kolenou a silou jsem se odebrala směr koupelna a moje vytoužená sprcha. Pod vlažnou tekoucí vodou jsem byla dlouho a užívala si každou chvilku, pořádně jsem se vydrhla od hlavy po paty přípravky, co tu měl Ryan, a byla si vědoma toho, že budu vonět jako on. Osušila jsem se do čistých ručníků poskládaných vedle umyvadla. Použila jsem jeho zubní kartáček a ručníkem se pokusila, co nejúčinněji vysušit vlasy, dařilo se mi to, za chvíli z nich už nekapala žádná voda a byly spíše už jen vlhké.

A protože jsem neměla nic na sobě a nechtěla jsem být exhibicionista, protože jsem jím nikdy nebyla, půjčila jsem si jeho župan, abych se mohla vrátit do pokoje.

Ryan už nespal, byl plně při vědomí. Jeho oči mě skenovaly, sotva jsem udělala krok do pokoje. Chvíli jsem měla pocit, že snad má rentgenové vidění, jak byl zaujat. Ležel uprostřed postele u zadního čela a byl opřen o polštáře a jen od pasu dolů měl přikrývku.

To byla podívaná! Rozcuchané vlasy, svaly ukazující na obdiv a to tetování, které skoro křičelo, abych ho opět prozkoumala detailně. Zastavila jsem se v půli cesty k němu a dívala se na tu ranní parádu. Jeden koutek úst zvednutý v drzém úsměvu a jeho zelené duhovky si mě prohlížely několikrát od hlavy po paty. Nejistě jsem pod jeho pohledem přešlapovala a nevěděla co dál.

„Pojď sem,“ řekl měkce a mazlivě a poplácal rukou vedle sebe. Bylo to trochu panovačné, ale ne tak, jak to on uměl, tohle byl jen jeho slabý čajíček. Nejistě jsem se usmála a došla až k posteli, kde se stále válel. Na jeho vkus jsem byla zřejmě moc pomalá, protože se po mně natáhl a stáhnul mě dolů k sobě na matraci. Jeho měkké a panovačnější rty, než měl dnes hlas, se vrhly na ty mé. Spokojeně jsem mu polibek oplácela.

„Dobré ráno,“ zavrněl do mého spodního rtu, se kterým si pohrával.

„Dobré,“ oplatila jsem zadýchaně. Fakt nevím, jak to udělal, ale seděla jsem mu na klíně, bez županu, zahalená do deky tak šikovně, že jsem se o ni dělila ještě s ním. Zmateně jsem se na něj dívala a on jen našpulil rty.

Bylo to pravdu pěkné ráno, nechtěla jsem ho kazit, ne když on byl tak dobře naladěn a já vlastně taky. Ale… potřebovala jsem nějaké odpovědi, alespoň něco, a třeba teď bych mohla něco získat. Nadechla jsem se zhluboka a pustila se do toho.

„Víš, to, co včera říkal ten chlap, jak to myslel?“ zeptala jsem se ho. Byla jsem v podobné pozici, kterou jsem si ještě vytvořila. Seděla jsem mu mezi pokrčenýma nohama a objímala ho stehny a on se zapíral pažemi do matrace.

„Myslel jsem, že jde po mně… ale ty jsi mnohem cennější trofej, Olívie. Jsi mafiánská princezna,“ připustil opatrně a pátravě se na mě díval. Zmateně jsem se zamračila.

„Jak to myslíš, mafiánská princezna?“ Nechápala jsem to, proč já bych byla cenná trofej? To že můj otec byl mafián, bylo jedno, spousty mafiánů mají děti a dcery rozhodně hezčí, než jsem já.

„Na tvoje jméno jsou napsané veškeré majetky po tvém otci včetně mafiánských práv v oblasti, odkud pocházíš. Teď se o to stará tvůj strýc, ale až se za mě provdáš, vše bude tvoje.“

„Moje?“ ověřovala jsem si zmateně. Myslela jsem, že to bude mít on.

„Jen tvoje. O tom to je, Olívie. Neberu si tě kvůli moci a majetku. Všechno bude tvoje a ty se staneš hlavou mafie v Itálii.“

„A to jde?“ vypískla jsem překvapeně.

„Jde. Proto tu jsem já, pro tvou ochranu, a aby tě všichni respektovali a uctívali, jak mají,“ usmál se a pohladil mě po tváři a sjel až na krk. Zachvěla jsem se.

„Takže ty nebudeš mít z našeho sňatku vůbec nic?“ zeptala jsem se přímo a celá vyjukaná. Celou dobu od chvíle, kdy na mě vypálil, kdo jsem, myslela jsem, že si mě bere kvůli těm majetkům a té moci, co nese moje jméno v Itálii, myslela jsem, že jsem překupní zboží, ale tak se to normálně v tenhle rodinách děje, když není mužský pokračovatel.

„Budu mít tebe,“ zasmál se. „A taky tak nějak předpokládám, že ty se o to starat nebudeš chtít?“ rošťáčky mrknul. Jo jasně, že nebudu, nebyla jsem na to připravená a nevěděla bych co si s tím počít, za to on to bude vědět přesně. Ale stejně, připadala jsem si náhle tak mocná a nezávislá, když stačí, abych řekla, a bude to moje a on nebude s tím mít nic společného.

„A proč až svatbou a ne věkem?“ zeptala jsem se zvědavě. Tohle jsem nechápala, bylo jedno, zda by si mě vzal v mých osmnácti, nebo teď ve třiadvaceti?

„Já a můj otec jsme měli určit, kdy budeš připravená se vše dozvědět a získat. A proto, abych tě chránil.“ Svou rukou putoval zpět nahoru po mé tváři až dozadu na zátylek. Bylo to tak uvolněné a já si připadala klidně a skvěle na to, co se stalo před několika hodinami, se mi nechtělo myslet.

„Ale proč jsem pak horké zboží?“

„Jednoduše. Když si vezmeš někoho jiného, také dostaneš, co ti patří, ale někdo jiný tě může zneužít, aby to patřilo jemu.“ Mračil se a nepřítomně koukal za mé rameno.

„A když se vezmeme, skončí to?“ zajímala jsem se. Při zmínce o svatbě, která byla stejně asi nevyhnutelná, mu zajiskřilo v očích a okamžitě navázal oční kontakt se mnou.

„Jak se to vezme. Na jednu stranu nahánění neskončí nikdy. Je tu spousta jiných mafiánů z jiných zemí, co chtějí naše bohatství. Ale nahánění kvůli tvému majetku skončí,“ šel s pravdou ven.

„Nikdy už to nebude normální, že? S tebou nebo bez tebe.“

„Nikdy to nebylo normální, Olívie, jen můj otec tě držel v iluzi,“ připomněl mi. Povzdechla jsem si. „Narodila ses tak, a to nejde změnit.“

„Můžu mít pár otázek?“ zeptala jsem se ještě a podívala se na něj se sklopenou hlavou zpoza řas. Nebyla jsem si jistá, ale chtěla jsem pár věcí vědět.

„Jen se ptej. Líbí se mi, když komunikuješ,“ usmál se na mě a sundal ze mě svou ruku, aby se mohl plně opřít. Tedy to jsem si myslela do doby, než se vzepřel a posunul se dozadu, aby se zády opřel o pelest postele a mě vzal sebou. Chytla jsem se ho okolo krku kvůli rovnováze.

„Komunikuju?“ zajímala jsem se.

„Mluvíš se mnou a nepokoušíš se zazdít vše, co povím, Olívie. To je příjemná změna a doufám, že trvalá,“ zasmál se. „Ptej se,“ pobídl mě a pohledem dal jasně najevo, že plně vnímá.

„Jak je to v manželství?“ vyhrkla jsem to rychle. Nadzvedl obočí a zvláštně, výsměšně, se na mě culil.

„Teda… jako myslím v mafiánském. Máte prostě svůj svět, a tak mě zajímá… mám si tě brát, tak chci vědět…“ Obtížně jsem formulovala otázku a přesně jsem ani nevěděla, na co se ptát.

„Není tam nic odlišného. Vzájemný respekt, láska a uctívání. Nic nového,“ usmál se.

„A ohledně tam toho?“ zahuhlala jsem. Pozvedl zmateně a pátravě obočí. „Myslím jako obchod,“ dodala jsem zakulaceně.

„O tom nemusíš vůbec nic vědět. Vlastě rodina se od toho drží dál, je to zvyk. Znáš to, mafie je jedna velká rodina. Jeden z důvodů, proč se otec postaral o vaši bezpečnost.“

„Takhle si život v Itálii nepamatuju, když jsem byla malá, ale… je prostě ten život jiný… budu denně utíkat před všemi mafiány v okolí, nebo jak?“

„Jak se to vezme. Budeš muset mít sebou ochranku, když někam pojedeš… jinak… myslím, že to je normální. Neděláme tak špinavé obchody, jsme lépe organizování a zajímá nás spíš než vraždy a vydírání bankovní investice a tak.“

„Takže… krom té ochranky vše při starém?“ ujišťovala jsem se. „Moje práce a tak…“ dodala jsem rychle.

„Přesně… ale víš, že pracovat nemusíš? Ty sama jsi bohatá, že bys to neutratila ani za několik životů.“

„Aha.“ Tak to jsem nevěděla, o tom se nezmínil. „To je jedno, a ochranku mi budeš dělat ty?“ zajímala jsem se vesele a víc se posunula k němu, takže se můj hrudník dotýkal toho jeho. Uvolnila jsem ramena, díky čemuž deku držela už jen naše blízkost.

„Jsou určitá místa, kde smím být tvým osobním strážcem jen já,“ přitakal a jeho hlas se posunul o něco níž, chraptěl. Tohle stačilo, aby se v mém těle děly divy.

„Jako třeba šatna?“ zeptala jsem se vesele a stiskla jeho boky svými stehny pevněji.

„Třeba tam,“ odvětil s polknutím. Musela jsem se usmívat, jinak to nešlo.

„Koupelna?“ střílela jsem další místnost. Ruce jsem mu položila na ramena a spojila za jeho krkem tak, že jsem mu prsty kreslila obrazce na zátylku. Všimla jsem si, jak se mu rozšířily zorničky. Skousla jsem si spodní ret a zadržovala smích.

„A co ložnice?“ zjišťovala jsem.

„Krom mě, zákaz pod trestem smrti,“ zavrčel. Pohnul se a překlopil mě tak, že jsem zády dopadla na matraci s jeho tělem na mém. Tiše jsem se smála, zatímco jeho zuby okusovaly mou kůži na hrdle. Svírala jsem pevně jeho boky a prsty zapletla do vlasů.

„Ani když mi bude hrozit nebezpečí?“ zkoušela jsem to.

„Jediné nebezpečí, které ti tu hrozí, ti s radostí ukážu,“ zamručel a vzepřel se na pažích, že se mě ani nedotýkal. Pohnul rukou a stáhnul ze mě deku. Tichý smích, který mi unikl mezi rty, se během okamžiku přeměnil na sten.

ŁŁŁ

Pokud jsem si dobře pamatovala, před mým únosem jsem dnes měla být jako sama doma. Nepomyslela jsem na svou mámu a sestru do sobotního odpoledne, kdy mi bylo řečeno, že to vše Ryan zahrál tak, že jsem u něj a ony nic nevědí, což bylo dobře.

Ryan mi dnes slíbil překvapení, a tak jsem se nechala odvézt domů, abych se mohla konečně převléknout do něčeho svého a čistého, ne že by mi jeho trika neslušela, ale něco víc mezi lidi nikdy neuškodí.

Už při odemykání mi bylo podezřelé, že nebylo pořádně zamknuto, jen přibouchnuto, ale pokud byt opouštěla jako poslední Silvie, což asi i tak bylo, nemuselo mě to děsit. Ryan se mi držel v patách až do mého pokoje, chtěla jsem, aby zůstal v autě, ale nenechal se uklidnit ani tím, že jen vyjedu výtahem, prostě šel jako můj bodyguard.

„To je dost, že se taky ukážeš doma,“ ozvala se za mnou Silvie. Strčila jsem do Ryana a zabouchla za ním dveře do pokoje a pak se otočila. Měla jsem štěstí, šla z kuchyně, takže až po více krocích na mě viděla pořádně.

„A ty jsi doma proč?“ vrátila jsem nevrle.

„Já tu jsem normálně. Odpadlo to kino, co bylo v plánu, tak se tu flákám. A kdes byla ty?“ zajímala se stále a mračila se na moje dveře.

„U přítele,“ odpověděla jsem pravdivě a sama sebou byla překvapena, jak mě to slovo – přítel - přišlo přirozené a šlo mi to přes rty samo.

„U přítele? Takže to asi neznamená u Henryho,“ vydedukovala správně jen podle volby mých slov. Někdy byla až moc chytrá.

„Přesně tak. S Henrym jsme se rozešli skoro před… měsícem,“ uvědomila jsem si děsivě. Vlastně jsem sama nevěděla, jak dlouho to bylo zpátky, dny se mi zvláštně motaly, dělo se toho poslední dobou až moc.

„Měsíc?“ vykvíkla. „A jako já tvoje milovaná mladší sestra nic nevím?“ zdála se více než pobouřená, protočila jsem nad ní oči, jen mě tu teď zdržovala.

„Jo, seběhlo se moc věcí najednou a já potkala někoho…“

„A kdo to je?“ zajímala se.

„Teď ne, Silvie. Pospíchám, převléknu se a pak jedeme na výlet,“ utnula jsem ji rázně.

„Jsi hnusná,“ zhodnotila mě přísně a odešla do pokoje. Oddychla jsem si, že to šlo lehce. Až budeme odcházet, bude ještě uražená v pokoji a to hrálo v můj prospěch. Rychle jsem si zalezla do pokoje, kde na mé posteli seděl vysmátý Ryan.

„Evidentně se jí nelíbí, když něco tajíš,“ zasmál se. Vrhla jsem na něj ten nejhnusnější a nejnaštvanější pohled, jaký jsem uměla.

„V tom jsme stejné,“ připomněla jsem mu a podupla si nohou.

„To teda jo,“ souhlasil upřímně. Bylo to stejně zvláštní, vidět ho sedět na mé malé posteli, rozhodně malé proti jeho, v tomhle pokoji, kde jsem na zdi ještě teď měla několik herců z filmů, co se mi líbily. Měla jsem je už dávno sundat. Přešla jsem ke skříni na pravé straně ode mě a začala se tam štrachat. Nevěděla jsem, co má v plánu, jen mi oznámil, že si uděláme hezký den. Sáhla jsem po tmavě modrých džínech, mém oblíbeném černém triku s dlouhým rukávem a šálem kolem krku, co jsem měla ráda.

Po každém novém kousku, kterého jsem se dotkla, jsem se na něj podívala, zda nebude protestovat, protože by se nehodilo k tomu, co má v plánu, ale mlčel, tak jsem ještě urychleně popadla pár kousků spodního prádla, a pak se vydala z pokoje do koupelny. Nebudu mu tu dělat žádnou show, hlavně když je v bytě i moje mladší sestra.

Chybělo mi obléknout si už jen triko, když se ozval bytem neuvěřitelný křik. Silvie. Vystřelila jsem z koupelny do svého pokoje, kde byly otevřené dveře a v nich stála moje sestra a stále křičela.

„Ticho!“ křikla jsem po ni a tím konečně umlčela. Prudce se ke mně otočila a švihla rukou, skoro, jen skoro mě trefila. „Silvie,“ vyjekla jsem ohromeně.

„Kdo to je? Co tu dělá?!“ křičela po mně. Tak takhle vyděšenou jsem ji dlouho neviděla, naposledy snad když byla hodně malá.

„Můj přítel,“ křikla jsem po ní zprudka. Začala otevírat pusu na prázdno a dívala se na mě a střídavě na něj. Ryan stále seděl na mé posteli jen bez kabátu a tiše přikývl v souhlas toho, co jsem to vlastně řekla.

„To je on?“ ověřovala si ještě jednou, dívala se na mě trochu udiveně a svůj ukazováček mířila na Ryana.

„Jo,“ souhlasila jsem. „A teď když dovolíš, máme program…“ mluvila jsem do ztracena, snad pochopí a zas zmizí další otázky, až bude Ryan hodně daleko od tohohle bytu.

Moje sestra se ale ani trochu netvářila tak, že by mi chtěla pomoct, ani trochu. Nespokojeně jsem se okolo ní protáhla do pokoje.

„Jdeme,“ zavelela jsem na Ryana. Ten nadzvedl, obočí a zadíval se na mě tím planoucím zeleným pohledem. Trvalo mi to, než jsem si vzpomněla, že mám v ruce svoje triko, které bych měla mít správně na sobě. Protočila jsem na něj oči a oblékla se.

„Jdeme,“ řekla jsem znovu rozhodně. Už nebyl důvod se zdržovat.

„Tak to teda ne. Chci to vědět,“ mumlala nespokojeně Silvie.

„Silvie,“ ohradila jsem se a podívala se na ni.

„Já bych měl řešení,“ ozval se poprvé Ryan nahlas. Podívala jsem se po něm a byla opravdu zvědavá, co ho to mohlo napadnout. „Silvie může jít s námi. Nebude to vadit, a když ji poznám osobně konečně, taky to nebude nic proti ničemu,“ řekl klidně a vstal.

„My dva si ještě budeme muset promluvit,“ dodala jsem a doufala, že si Ryan před mou sestrou bude hrát jen na skvělého podnikatele, chtěla jsem ji ochránit před tím zlým, stačilo, že jsem to věděla já a měla sama z toho dost zamotanou hlavu.

„Super,“ zaradovala se a zmizela ve svém pokoji, aby se převlékla z tepláků.

„Doufám, že víš, co děláš,“ prohodila jsem k Ryanovi a okolo krku si začala zavazovat šátek. Přistoupil ke mně, pohladil látku na mém krku a sklonil se pro polibek.

„Já vždy,“ přitakal sebevědomě, jak to uměl snad jen on, opravdu jsem se s nikým takovým ještě nesetkala, a pak mě políbil.

„To je dobře,“ zamumlala jsem mu do rtu. Natáhla jsem se za ním na špičky a položila si ruce na jeho ramena. Tiše se uchechtl, ale neodtáhl. Tenhle moment se mi tak líbil, bylo to něco jiného úplně normální situace bez ničeho vážného, co předcházelo, a on se mi teď tak líbil. Sama na sebe jsem byla hrdá, jak jsem už podlehla, protože by mě to jen ničilo, místo abych si to vychutnávala, jako v nynější chvilce.

„Nechte si to na večer a berte ohledy, jsem ještě dítě,“ ozvala se za námi znechuceně Silvie. Nereagovala jsem, tedy reagovala, ale jinak než chtěla ona. Vydala ze sebe nespokojené zabručení a teprve teď se donutil i Ryan ode mě odtáhnout, já bych to kvůli ní neudělala.

Protočila jsem oči, než jsem se otočila ke své sestře, která se stále šklebila a na just s veselým úsměvem okolí ní si prošla pro boty a bundu. Následovali mě a byla jsem jak vedoucí pluku až do výtahu a auta, kde se moc nemluvilo a moje sestra spíše pozorovala toho nového vetřelce, a to jsem se rozhodla promluvit až v autě.

„Jo, málem bych zapomněla,“ usmála jsem se na oba dva. „Silvie, tohle je Ryan,“ poukázala jsem jen tak, aby věděla, jak se jmenuje.

„Zajímavé, že jsem o něm dosud neslyšela,“ nezapomněla tu poznámku.

„To mě ani nepřekvapuje,“ mrknul po mně Ryan. Našpulila jsem nespokojeně pusu, neviděl to, protože se už plně věnoval řízení, škoda.

„Kam to jedeme?“ zajímala se Silvie.

„Překvapení,“ prohodil Ryan stroze, jo, z toho jen tak tajemství nevydoluje. Nevím, jestli to u něj ještě bylo potřeba, ale měl u mě další body k dobru.

Zastavil na placeném parkovišti poblíž centra města. Podezřívavě jsem si ho prohlížela, nenapadalo mě nic, co by se tu dalo dělat kromě oběda v nějaké moc drahé restaurace, do které jsem já ani Silvie nebyly oblečené. Zamknul auto na dálku a postavil se ke mně a nabídl mi rámě, ochotně jsem se k němu přitiskla. Přešli jsme na chodník a prošli ulicí, až jsme se ocitli rovnou uprostřed ulice plné obchodů. Rozhlédla jsem se, nikdy jsem tu nebyla, tohle nebyla ulička pro obyčejné občany města, ti si nemohli dovolit značky jako Chanel, Prada, Louis Vuitton, Armani, Versace a Dior.

„Ehm, co tady?“ zeptala jsem se ho. Moje sestra za mnou se zasmála, jako bych řekla dobrý vtip a Ryan se zaculil.

„Nakupovat,“ odpověděl prostě a rozešel se k protějšímu ochodu Prada. Silvie se okolo nás prohnala a jako první vlítla do obchodu. Na rozdíl od ní mě musel Ryan napůl táhnout dovnitř.

„Copak nemá těch bot už dost?“ zaskučela jsem při pohledu na sestru, která byla jako přilepená u koutu s botami. Podívala jsem se po Ryanovi, který vypadal spokojeně.

„Co vím, žena nemá bot nikdy dost,“ prohodil a oplatil mi upřený pohled.

„Všeho moc škodí,“ vpálila jsem mu zpět a bez toho, abych si to uvědomila, jsem se natáhla trochu výš k němu.

„Všeho?“ Nadzvedl rošťácky obočí a vyšel mi vstříc skloněním hlavy o pár centimetrů.

„Jo,“ souhlasila jsem a vyšvihla se na špičky, abych dosáhla na jeho rty jen krátce. Přenesla jsem váhu zpět na paty a otočila se s úkolem pohlídat svou mladší sestru.

„Taky nakupuj,“ řekl to jako rozkaz, a než jsem se na něj stihla otočit a zašklebit se, plácl mě po zadku. Nadskočila jsem a pak se na něj podívala rozhodnutá něco říct. Nevěděla jsem, jak jen je ten kluk nakažlivý, byl jako virus, který mě pohltil, a tak jediné, na co jsem se zmohla, bylo koukat, na jeho pohled, kterým mě sledoval. Rozbušilo se mi srdce.

„Tyhle musím mít,“ zaslechla jsem Silvii, která mě probudila z toho zvláštního pocitu zastavení času. Moje sestra měla vždy vkus, a taky i pravděpodobně jisté sklony k sebedestrukci, jen podle toho, jaké boty si vybrala na jakém šíleném podpatku.

„Takové by nenosila ani Beckhamová,“ řekla jsem vyděšeně.

„Taky já jsem Argiolas,“ vrátila mi to a požádala jednu z prodavaček, aby jí přinesla její velikost.

„Myslím, že to jméno neznamená šílenec,“ neodpustila jsem si to. Nevšímala si toho a spokojeně se usmála, když vytáhla z krabice svou velikost a mohla si je zkusit. V polici mě zaujal taky jeden pár. Jednoduché černé, udělala jsem krok k polici, abych si je prohlédla. Černé pásky propletené s velkými oky okolo nártu končící okolo kotníku na zadní stranu boty, s přiměřeným podpatkem. Dobře, ty boty si mě prostě získaly. Otočila jsem se na Ryana. Mírně kývnul hlavou a nepřestával se usmívat, jako by mi četl v hlavě a věděl, že jsem nerozhodná. Takže jsem si nakonec ty boty vzala stejně jako Silvie ty svoje chůdy a Ryan to koupil.

Podržel nám dveře do dalšího obchodu a měl naše tašky. Dobře, nechala jsem se tím nakazit, i když jsem si slibovala, že budu velká silná holka a nenechám se, tohle nešlo. Procházela jsem se okolo šatů.

„Správný výběr, brzy nějaké budeš potřebovat,“ pošeptal mi zezadu do ucha Ryan, který se tam nečekaně objevil. Polekaně jsem sebou škubla.

„Tohle plížení by sis mohl už odpustit,“ sykla jsem.

„Nech mi trochu radosti.“ Povzdechla jsem si a otočila se k němu čelem. A než jsem mu stačila na to něco říct, políbil mě a rozhodně to nebyl decentní polibek, který patří na veřejnost nebo do takového obchodu, kde vás sledují a čekají na každé vaše přání.

„Musím jít, objevila se tu jistá záležitost, která chce mou přítomnost,“ vydechl mi proti tváři. Chytil mou levou ruku a zvedl ji k úrovni jeho hrudi a vtiskl mi do dlaně jeho platinovou kreditní kartu. Moje ruka jako by ztěžkla o hodně kil.

„Ale,“ začala jsem, ale zavrtěl hlavou.

„Kup si cokoliv se ti bude líbit, i Silvii. Musím jít,“ použil zas rozkazovačný tón. „Venku bude čekat auto s řidičem, až skončíte, odveze vás domů,“ dodal a urychleně se vzdálil. Nespokojeně jsem se zamračila.

„Teda, holka, toho se drž. Bez keců ti dal platinovku a ještě chce, abys ji jako fakt použila!“ vykvíkla plná vzrušení Silvie a poskočila si.

„Kušuj,“ zaplašila jsem ji do jiné sekce a s vrtěním hlavy jsem se pustila do dalšího prohledávání šatů. Našla jsem je, černé dlouhé až na zem. Musela jsem si je vyzkoušet.

„Teda ségra, poprvé jsem pyšná, že máme některé genetické rysy podobné,“ kulila na mě Silvie oči a při pohledu do zrcadla jsem viděla proč. Ještě nikdy jsem na sobě neměla šaty, v kterých bych se cítila úžasně, a dokonce i sama sobě přiznala, že mi to sluší.

Měly hluboký výstřih střižený do obloučků. Ramínka tvořily silnější pruhy látky za krk. Látka byla rozkouskovaně černá a pod ňadry na pravé straně břicha k boku a levé straně na stehno byla látka průhledná, na levé straně rozparek velmi vysoko. Přes černou látku sukně byla černá krajka i přes rozparek. Úplně jsem k nim viděla ty boty, které jsem si koupila v předchozím obchodě.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla sama sebou překvapená, když jsem si v odrazu všimla kožichů za mnou. Máma vždycky chtěla kožich, několikrát jsem ji o tom slyšela mluvit. Našla jsem jeden ne moc dlouhý, jen ke kolenům, který se jí bude určitě líbit.

Z obchodu jsem nesla dvě tašky a moje sestra taky jednu se šaty. Navštívily jsme ještě jeden obchod se spodním prádlem, než jsem rozhodla, že víc se nakupovat nebude. Silvie vypadala, že by se i ráda o tomhle dohadovala, nedostala šanci a následovala mě do auta. Černé velké Audi. Řidiče jsem si odněkud pamatovala, jen nevím, kde přesně jsem ho viděla. Celé nakupování jsem se ani jednou nepodívala na cenovky, nebudu si pak připadat tak divně, a budu věřit, že jsem si instinktivně brala levné věci.

„Děkuju,“ poděkovala jsem řidiči, když mi podal naše tašky.

„Rádo se stalo, slečno, nechcete to odnést nahoru?“ zajímal se.

„To je v pořádku, děkuju,“ odmítla jsem zdvořile jeho nabídku, bylo zbytečné, aby šel nahoru, bylo to jen pár levných tašek a jeden vak s kabátem. Silvie ani ve výtahu nebyla ticho. Stejně jako celou cestu domů mluvila o tom všem, co se jí tam líbilo a že to byl opravdový seznam. Trochu jsem teď se smíchem byla za Ryana ráda, že byl zasnouben se mnou a ne mou sestrou, ta by ho zruinovala do hodiny.

„Kde jste byly?“ zajímala se okamžitě máma, při našem příchodu. „A to je co?“ reagovala na ty tašky a vak. „Pane bože,“ vyjekla ještě zhrozeně, když si přečetla jména na taškách a my se Silvii ještě nestihli nic říct.

„Na nákupech. Oliviin nový přítel nás tam vzal, a je to fakt formát,“ radovala se Silvie. „Koupila jsem si krásné boty a šaty a další věci.“

„Olívie,“ oslovila mě máma. „Silvi, vezmi si své věci a jdi, prosím, do pokoje,“ požádala mou sestru. Nechápala to, ale poslechla, věděla, co ten tón znamená.

„Co?“ ohradila jsem se hned na začátku a se svýma taškami šla do obýváku.

„Co to je? Co se stalo? Tys byla nakupovat s Ryanem a vzala si i svou sestru?“ ptala se a neznělo to spokojeně.

„Ale no tak, nejdřív jsi na něj hnusná a pak na jeho straně. A když teda poslechu, zas to je špatně? Co teda chceš, mami?!“ Sedla jsem si do sedačky a nespokojeně se po ní svezla.

„Chci, abys byla v bezpečí, a to s ním může být. Ale nechci, abys do toho zatahovala svou sestru. A Olívie, přátelské nakupování s tvým přítelem, co se stalo?!“ mlaskla podezřele.

„Nekoupil si mě,“ vyjekla jsem zděšeně, když mi to došlo. „Prostě… sakra začínám si na něj zvykat bez toho, abych ho chtěla něčím praštit. To nakupování nebylo v plánu a Silvie se připletla a popravdě, mami… nejde ji držet dál od něčeho, čeho je taky součástí.“

„Buď opatrná,“ dodala smířlivě.

„Pokusím se,“ slíbila jsem. „Něco jsem ti koupila, a prosím, moc prosím, neodmítni to.“ Vzala jsem do ruky vak a podala jí ho. Zamračeně se na něj dívala, než rozepnula zip, a pak jen kulila oči.

„To snad… Olívie,“ mluvila ohromeně.

„Líbí?“ zjišťovala jsem opatrně, když ho stahovala z ramínka a zkusila si ho.

„Je úžasný,“ prozradila celá rozzářená. „Děkuju,“ vydechla a objala mě.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 16. kapitola: