OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 15. kapitola

12.07.2018 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 996×

Seděli jsme tam na té podlaze v tichosti, než jsem uslyšela známý hlas. Jeden z jeho poskoků, a pak se Ryan i se mnou bez toho, aby nějak změnil moji pozici, zvednul a nesl mě pryč. Neviděla jsem nic, měla jsem stále zavřené oči a obličej schovaný u něj před celým světem. Chtěla jsem předstírat spánek, abych nic neviděla a nikdo se na nic neptal. Jenže ani jsem nemohla usnout, přestože jsem polohou měla dobrou. Schoulená u Ryana na klíně v teple jeho náruče. Před očima jsem viděla stále jen jeho a slyšela v hlavě výstřel.

Zachvěla jsem se, velká ruka mi přejela po zádech a zpátky k zátylku, který precizně masíroval v jemném gestu. Bylo to tak příjemné, přesto jsem se nemohla uvolnit a byla jak v nějaké křeči. Nic neříkal, přesto musel vědět, že jsem vzhůru a jen předstírám bezvědomí. Moje tělo prostě nechtělo spolupracovat na téhle hře.

Povzdechla jsem si a celá se trochu pohnula do něco pohodlnější polohy. Slyšela jsem jen jeho a svůj dech, jinak auto bylo ponořené do ticha, na to jsem nebyla zvyklá. Nepřestával mi masírovat zátylek. Přestal, až když auto zastavilo, a on mě vynesl ven a nesl dál. Trošičku jsem se odtáhla, abych se podívala okolo. Byli jsme u jeho bytu, tu luxusní ulici jsem poznala. Nikdy jsem neměla ráda jeho byt, ale pocítila jsem jistou úlevu, že jsme zrovna tady. Opět jsem zavřela oči a schoulila se k němu. Připadala jsem si nicotná, neměla jsem v sobě ani kousek síly se mu bránit, přestože jindy jsem byla ochotná se hádat kdekoliv a kdykoliv. Přišlo mi všechno jedno, nechtěla jsem nic. Nechala jsem se vláčet jako pytel brambor.

Změnila jsem polohu z vertikální na horizontální a pod zády jsem ucítila měkkou matraci. Otevřela jsem oči a podívala se okolo sebe. Ložnice. Přetočila jsem obličej k němu a zadívala se mu do zelených očí. Vypadal klidně.

„Všechno je dobrý,“ tišil mě. Musela jsem se tvářit vyděšeně. Kývla jsem a polkla, když mě položil celou vahou do matrace a začal se zvedat. Zachytila jsem jeho ruku. Nemohl mě tu teď nechat samotnou po tom, co jsem udělala. Prohlédl si mě. Natáhl i druhou ruku a začal mi z ramen stahovat mikinu, přizpůsobila jsem se. Sáhl na zapínání mých kalhot, vykulila jsem na něj nechápavě oči. To jako teď? Po tom, co se stalo?

„Jen tě chci uložit, aby ses prospala,“ vysvětlil mi tichým hlasem. Zamračila jsem se, rozhodně jsem si nebyla jistá, že bych byla schopná usnout. „To půjde, uvidíš,“ mrknul na mě. Zahleděla jsem se do jeho obličeje. Rozepnul mi už knoflík i zip kalhot.

„Jsi na to zvyklý?“ vylítla ze mě ta otázka, než jsem si stačila uvědomit, na co se ho to vlastně ptám. Můj hlas byl chraplavý a tichý, musela jsem polknout. Tvrdě se mi jeho zelené oči zahleděly do mých, až jsem se zachvěla. Držel moje kalhoty napůl stáhnuté zpod mého pozadí.

„Je to neuvěřitelné, Olívie, ale ne. Nejsem zvyklý na to, aby členové mojí rodiny zabíjeli denně nějakého zkurveného kripla, co se mě pokoušel dostat,“ vyštěkl naštvaně. Automaticky jsem se posunula dál od něj po posteli. Všiml si toho a zamračil se.

„Co se mnou bude?“ zeptala jsem se ho rovnou na rozsudek, když už jsme měli tak otevřenou konverzaci. Jeho výraz, především oči, změkly. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři. Nespouštěla jsem z něj pohled a byla vysoce nervózní a nesvá.

„Nic. Nikdo se nikdy nic nedozví, Olívie. Nejsme zvyklí na to, aby se denně zabíjelo, ale na tohle prostě praxi už máme. Mrtvola ze skladu zmizí, stejně jako ostatní důkazy, co by tam mohly být,“ slíbil mi. „Jsme rodina a já tě nenechám zaplatit za to, že jsi to udělala kvůli mně,“ vysvětli mi svůj postoj.

„Ale já nejsme tvoje rodina,“ ohradila jsem se tvrdě. Ještě stále jsem byla já sama sebou bez nějakého úvazku na něj.

„Brzo budeš moje žena, už teď jsi rodina,“ odpověděl lhostejně, jako kdyby můj vzdor v hlase neslyšel, a škubnul s kalhoty tak, že mi je stáhnul úplně. Zamračila jsem se a sáhla po dece pod sebou, abych se před ním schovala. „Jako bych to už neviděl,“ utrousil pobaveně a vzdálil se ke dveřím, odkud se za chvíli vrátil s trikem, tmavě modrým s krátkým rukávem. „Převlíkni se,“ poručil mi a zmizel z pokoje. Dívala jsem se za ním a mračila se. Bylo mi o něco líp, když jsem věděla, že nepůjdu do vězení, ale nemohlo to smazat, že jsem se stala vrahem.

Rychle jsem přes hlavu přetáhla svoje červené triko a oblékla si to, co mi dal. Bylo mi obrovské. Když jsem se na matraci postavila, sahalo mi skoro do poloviny stehen. Vydala jsem se automaticky ke dveřím po pravici, kde se skrývala koupelna. Netušila jsem, jak dlouho bude dělat čaj. Odskočila jsem si a chvíli se toužebně zadívala na sprchový kout. Ale moje nohy se třásly. Nezvládla bych sprchu, až se uklidním a prospím, pořádně se vydrhnu, jen škoda, že neměl vanu.

Vrátila jsem se do pokoje a rychle zalezla pod peřinu, právě včas. Přišel s velkým hrnkem, ze kterého se kouřilo, a platíčkem, asi prášků, v druhé. Nedůvěřivě jsem se na něj dívala a čekala. Neměl na sobě už koženou bundu, jen triko zelené barvy, které ho ho obepínalo.

Došel k posteli a posadil se na kraj u mě.

„Udělal jsem ti bylinkový čaj a je naředěný se studenou vodou, abys ho hned mohla pít, a prášek na spaní,“ osvětlil mi to. Pustila jsem deku a sáhla po hrnku, který byl do dlaně horký tak akorát na mě. Musela jsem se pousmát, když si pamatoval moje návyky po jediné návštěvě u jeho rodičů. Natáhl ke mně i to platíčko.

„Nechci žádné prášky,“ vyhrkla jsem odmítavě.

„Nevěříš mi?“ zeptal se dotčeně. Slyšela jsem to v hlase, i že stačí málo, aby vyletěl. Zavrtěla jsem záporně hlavou. Sama jsem byla vším našponovaná a čekala jsem na impuls, kdy to půjde ven, ale nechtěla jsem se hádat, neměla jsem na to sílu.

„Tím to není. Já jen… prostě nechci prášek,“ odmítala jsem a usrkla si čaje na důkaz důvěry, kdyby chtěl, mohl by mi dát něco dalšího klidně i do něj.

„S tebou je hrozná spolupráce, Olívie. A jak jinak se chceš uklidnit a usnout? Prášky jsou nejlepší,“ pokoušel se mě usměrnit podle toho, jak chtěl on. Zamračila jsem se na něj.

„Nechci být sama,“ zaskuhrala jsem, a pak se znovu rozbrečela jako v tom skladišti a nemohla jsem se uklidnit. Natáhl se po mně a opět si mě posadil na svoje nohy a přitáhl k sobě. Objímala jsem ho a brečela mu do krku.

„Jsem tu s tebou, Olívie, a vždycky budu,“ šeptal mi a natočil obličej, aby mě políbil na spánek. Bylo mi u něj tak dobře. Přestože jsem se tak zatvrzele snažila o to, aby tomu tak nebylo. Prostě byly jisté věci, které nešly změnit ani vymazat. Živě jsem si pamatovala, když jsme spolu byli.

Trochu jsem povolila sevření okolo něj jen proto, abych se narovnala v zádech a dívala se mu přímo do očí.

Měl krásnou zelenou podmanivou barvu a dost neobvyklou na mafiána z Itálie. Měl by mít hnědé oči, tak jako jsem měla já. Byl krásný, o tom jsem nikdy nepochybovala. Neuvědomovala jsem si, jaké mám vlastně štěstí. Sice to byl domluvený sňatek, když jsem byla ještě dítě, ale přitahoval mě fyzicky, a to bylo dobře, mohlo to být horší. V posledních dnech se o mě tak usilovně staral, a nejen o mě, ale i o sestru a mámu, vlastně to jeho otec dělal taky, ale víc nenápadně.

„Omlouvám se,“ špitla jsem přiškrceně. Musela jsem si odkašlat.

„Nemáš se za co omlouvat,“ usmál se na mě jemně a rukou mi uhladil vlasy za ucho. Usmála jsem se.

„Já si myslím, že je toho dost dlouhý seznam,“ odporovala jsem mu klidně. Zasmál se.

„Budeš vždy proti mně?“ zeptal se. Už nevypadal pobaveně, to, co měl ve tváři, byl zájem, chtěl vědět, co mu na tohle odpovím.

„Já nevím a doufat můžeš vždy,“ pokrčila jsem rameny. „Já mám pocit, že se ti moje odmlouvání líbí,“ zahuhlala jsem tišeji. Vždy mi přišlo, že si naše přestřelky a možnost lehce se povyšovat užívá.

„Neříkám, že se mi nelíbí odmlouvání, ale ne vždy se to hodí,“ vysvětlil mi. Našpulila jsem pusu.

„Nic neslibuju do budoucna,“ řekla jsem nakonec.

„Usneš, nebo chceš ten prášek?“ zeptal se mě znovu a stále měl na nočním stolku připravený prášek, který mi chtěl vnutit. Zavrtěla jsem mu hlavou do ramene a protestně jen kroutila hlavou.

„To je na prášek nebo na spánek?“ zajímal se.

„Obojí,“ zahuhlala jsem mu do trika.

„A co chceš dělat?“ zeptal se. „Nejlepší bude, když usneš,“ zase si jel tu svou notu o spánku.

„Nechci spát. Rozhodně to není to nejlepší,“ odporovala jsem mu a bylo mi jedno, že jsme to před chvíli řešili. Já prostě odmítala usnout.

„Olívie, věř mi,“ snažil se mě přesvědčit. Zamračila jsem se na něj.

„Prostě ne,“ odmítla jsem, a pak, když vypadal na další dohadování, jsem se vrhla po jeho rtech, abych ho umlčela.

Vyškrábala jsem se ze sedu na kolena, abych byla vyšší. Ruce jsem vedla přes ramena, krk až do jeho vlasů, za které jsem si ho přidržovala.

Nemohla jsem se ovládnout, to samo, vylítlo ze mě zakňučení, hodně zvláštní ale bylo to kňučení. Nemohla jsem se nabažit jeho rtů, do téhle chvíle jsem si nepřipouštěla, o co jsem se ochuzovala po celou dobu, kdy jsem držela odstup. Bylo to zbytečné a teď už to bude nemožné.

Chytl můj spodní ret mezi svoje zuby a decentně skousnul. Zatahala jsem ho za vlasy a odtáhla se od něj.

V jeho tváři byl neskrývaný údiv. Vyvedla jsem ho z míry a překvapila, dělalo mi to vědomí dobře a popravdě jsem dost překvapila i sebe. Zvedla jsem svou ruku a pohladila jsem ho po čele dvěma prsty. Odhrnula jsem tak i jeho neposedné vlasy z čela.

Držel mě za boky a cítila jsem jeho dlouhé prsty, jak se mi pevně zarývají do kůže, přesto to nebolelo, bylo to jen silnější. Nehýbal se, nic nedělal a čekal jen na můj další tah. Nechával to na mně. Nevěděla jsem, jestli kvůli tomu, co se stalo v tom skladišti, anebo protože chce, abych mu začala konečně plně věřit.

Bylo to fuk. Nebylo to potřeba vědět. Hlavně že já už věděla, co přesně potřebuju, abych zapomněla. Byla to jeho blízkost a jeho doteky, aby se moje myšlenky zasekly na jiném bodě... na jeho osobě.

Usmála jsem se, šlo to samo. Sjela jsem po jeho krku rukama přes hrudník a břicho. Chytla jsem lem trička a zatáhla nahoru. Pustil mě a jen poslušně zvedl ruce. Cítila jsem se najednou silná, jako bych nad ním měla plnou vládu a on udělal vše, co bych si přála.

Pravou rukou jsem obkreslila jeho tetování na levém prsním svalu. Nenápadný malý had, ale perfektně vykreslený. Tetování bylo něco, co mě vždy fascinovalo, a posledně jsem neměla dost času si ho prohlédnout.

Byla jsem tím plně zaujata a nestačila si pořádně všimnout, že mi svými šikovnými prsty rozepnul pod tričkem podprsenku, uvědomila jsem si to, až když jsem cítila jeho prsty na holé kůži zad.

Překvapeně jsem se narovnala v zádech a dívala se na něj. Vypadl trochu, že nevěděl, co dělat a co udělám já, tohle nebyl jeho obvyklý postoj. Popadla jsem svoje tričko a přetáhla si ho přes hlavu a vzala rovnou i podprsenku.

Nabízela jsem se mu, věděla jsem to a bylo mi to jedno.

„Olívie, zažila jsi šok,“ řekl ochraptěle. Vykulila jsem oči.

„Přestaň mi odporovat,“ řekla jsem mu podrážděně. Vykulil oči, než se usmál na koutek rtů. Použila jsem jeho slova a byla účinná.

Popadl mě silně kolem pasu a položil do matrace, aby byl nade mnou.

„V tom případě budu nahoře já,“ blesknul po mně úsměvem a nedal mi prostor protestovat, vlastně ani dýchat. Svoje ústa jsem měla zaneprázdněná jeho a na hrudník se mi tlačil ten jeho. Připadalo mi, že mám zimnici, jak z něj sálalo horko.

Vzdychla jsem a zvedla jedno nohu, kterou jsem mu obtočila kolem pasu a zahákla za jeho nohu.

Rozhodně jsem nedokázala pojmenovat ani polovinu svalů, které jsem cítila pod prsty, jak mu vystupují. Bylo to šílené a mě to vzrušovalo. Cítila jsem svíravý pocit uvnitř.

Horký dech mi ovál krk a pak se jeho rty zabořily do mé kůže na krku. Přesně věděl, kam zaútočit. Ze strany skoro až na zátylku.

Zakňourala jsem a nohu okolo té jeho víc stiskla. Vpletla jsem se prsty do jeho rozcuchaných vlasů a vypjala se zády z matrace k němu. Připadalo mi, jako by byl moc daleko, a přitom se naše těla nedala k sobě víc přitisknout.

Cítila jsem jeho vzrušení, jak se na mě tisklo. Nedostávalo se mi kyslíku. Povolovala jsem v pravidelném intervalu a zas pevně tiskla nohy okolo jeho boků.

„Chyběla jsi mi,“ šeptl mezi polibky na mé hrudní kosti. Otevřela jsem rty, abych odpověděla, a dostala ze sebe jen hlasitý a kolísavý výdech.

Byla jsem v jeho moci. Zakňourala jsem snad ještě hlasitěji ve chvíli, kdy jeho rty našly mou bradavku.

„Jsem si jistý, že i já tobě,“ vydechl proti mé bradavce horký dech. Naskočila mi husí kůže a nemohla jsem pochopit, že ho to žvanění baví, a ani jak to dokáže. Dva jeho prsty se objevily na mých kalhotkách. Zadrhl se mi dech někde v hrdle. Cítila jsem, jak se matrace u mé hlavy napravo víc promáčkla, jak přesunul těžiště váhy.

Zaslechla jsem své jméno několikrát jeho zhrublým hrdelním hlasem, který mě dostával, a ve chvíli, když šeptal italsky, jsem myslela, že uhořím na místě. Začínala jsem věřit, že je možné, aby člověk samovolně vzplanul, já k tomu neměla daleko.

Chytla jsem ho za ramena, hledala jsem pevný bod a jiný nebyl. Saténové prostěradlo zašustilo při každém pohybu. Naše dýchání se synchronizovalo, každý jeho dotek jsem cítila, jako by se mně dotýkal rozžhaveným uhlíkem. Každý pohyb jsem si slastně vychutnávala.

Až jsem se nenávratně řítila do propasti společně s ním. A věděla jsem i vnitřně, že už nemám šanci mu uniknout.

ŁŁŁ

V noci jsem se probudila celá vyděšená. Měla jsem strach, že mě někdo drží a jsem sama. Zmateně jsem zapátrala. Moc jsem v šeru toho nerozpoznala, ale věděla jsem, že to vedle mě je Ryan. Ležel pod polštáři, hlavou přitulenou k mému krku, ruku na mém břiše a nohama propletenýma do mých. Pocítila jsem příjemný pocit z toho, jak ležel. Spokojeně jsem se zavrtěla a znovu upadla do spánku. Byla jsem v bezpečí, zahalena do jeho náruče, plně chráněna.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 15. kapitola: