OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 10. kapitola



Nesmíš zradit - 10. kapitolaOlívii čekají dva důležité rozhovory, ale ani jeden se jí nebude líbit.

Dokázala jsem se dostat z budovy, aniž by se mě někdo pokoušel zastavit, což byla první dobrá zpráva. Dostala jsem se dokonce pěšky o několik metrů dál do ulice mezi budovy a schovala se do odlehlejší ulice.

Potřebovala jsem být sama někde v tichu, kde bych mohla přemýšlet. Ruce se mi chvěly a byly úplně studené. Ohlédla jsem se naproti sobě do skel budovy a zhrozila se, vypadala jsem, jako bych viděla mrtvolu! No, já slyšela něco mnohem děsivějšího, nebo jak jinak to nazvat.

Je mi pětadvacet, najednou mi do života nekráčí bohatý neznámý chlap, který mě ale zná, a teď mi tvrdí, že jsme zasnoubení, celý svět se musel zbláznit. Chvíli jsem se opírala o zeď za sebou, než jsem se vrátila zpět na ulici a chytla si taxi, aby mě odvezlo domů.

Jen co jsem usedla do auta, rozezvonil se mi telefon. Vytáhla jsme ho z tašky a podívala se na volajícího. Nezvedat!  - kdo jiný by mi v tak příhodnou chvíli taky mohl volat, než on. Típla jsem mu to. On byl ta poslední osoba, se kterou bych chtěla mluvit.

Nechala jsem se dovézt domů, kde jsem se rozhodla počkat na mámu, ta jediná mi mohla potvrdit to, že ten chlap byl blázen, a ne ledajakej, ale maximální. Ale zase na druhou stranu, jak mohli nechat blázna, aby vedl tak velkou firmu? Jsou sebevrazi, nebo to o něm ještě nevěděli?

Musela jsem se nějak zabavit, takže jsem chodila po bytě a uklízela vše, co mi padlo do oka.

„Nějak brzo doma?“ stáhla to Silvie do otázky. Malá zvědavka.

„Musela jsem si něco vyřídit,“ připustila jsem a mazala si arašídové máslo na chleba k svačině.

„Určitě? Nevyhodili tě? Vypadáš nervózně,“ nedala si pokoj a posadila se na linku vedle mě. Zamračila jsem se na ni.

„Jo, určitě,“ zabručela jsem. „Vzala jsem si dovolenou, na kterou jako zaměstnanec mám nárok,“ připomněla jsem podmračeně.

„Ale jsi nervózní,“ nedala se a sebrala mi z ruky chleba.

„Hej,“ okřikla jsem ji, ale bylo to k ničemu, už si na něm pochutnávala.

„Děkuju. Je to hned chutnější, když si ho nemusím sama mazat,“ dodala s plnou pusou.

„Ulevilo se mi, že ti tak chutná,“ zamračila jsem se. Zatvářila se, tak jak to uměla jen ona, vypadala opravdu jako malý andílek. „Co škola?“ zeptala jsem se, abych ji odlákala dál od mé nervozity, kterou jsem nedokázala skrývat.

„Pohodička, opakujeme to, co jsme dělaly poslední tři roky,“ mávla nad tím rukou.

„Už přemýšlíš nad vysokou?“ zajímala jsem se. Já v jejím věku touhle dobou začala už vyšilovat. Mezi obočím se jí vytvořila vráska, jak přemýšlela.

„Ani moc ne. Napadla mě literatura,“ zamumlala a ukousla si další kus a já si konečně namazala ten svůj a mohla také ochutnat.

„Historie literatury?“ ověřovala jsem si. Věděla jsem, že moje sestra ráda četla, hodně ráda, vlastně bez knihy neopouštěla pokoj. Ale až tak moc mě to nenapadlo.

„Jo, ale ne té anglicky, víš… napadla mě… italská, když už jsem se tam narodila,“ pokrčila rameny a znovu se zakousla.

„Chtěla bys tam jet?“

„Jsi nějaká zvědavá,“ obvinila mě nespokojeně. Neměla ráda, když se jí někdo ptal tak často, ale sama to praktikovala ráda.

„Hele, jsem tvoje straší sestra, prostě se zajímám, když to z tebe leze jako z chlupaté deky,“ neodpustila jsem si. Vyplázla na mě jazyk.

„No… určitě bych se tam chtěla podívat. Ty si něco pamatuješ, ale já vůbec nic.“ Opět ten nespokojený výraz.

„Moc taky ne. Bylo mi necelých šest. Dnes už krom pár slovíček asi už vůbec neumím mluvit,“ připustila jsem. Od doby, co se překročily hranice Ameriky, se o Itálii nemluvilo, a italsky už vůbec, musela jsem se já i Silvie naučit anglicky dokonale a italština se postupně vytratila.

„Uvidíš, že tam pojedeš. Ale ta literatura nezní jako špatný nápad,“ usmála jsem se na ni povzbudivě a mrkla.

„Jsi starší, takže tě co…? Budu poslouchat,“ zasmála se.

„Tak je to správně. Jdeme na telku, budou dávat Arrow,“ popoháněla jsem ji z kuchyně k televizi. Na chvíli jsem zapomněla na toho pitomce a byla klidná. Jen do chvíle, než jsem zaslechla mámu, jak přichází.

Silvie si všimla, jak jsem nadskočila na sedačce při bouchnutí dveří. Namáhavě jsem polka. Další namáhavá chvilka se blížila.

Do předminulého týdne jsem se s mámou nikdy nehádala, a proto mě to tak štvalo, neznala jsem takové chvíle. Předtím, už od mého dětství, jsme se vždy dokázaly nějak normálně dohodnout. Mrzelo mě to, ale víc mě mrzelo, že tu bylo něco, o čem jsem nevěděla, a ona mi vlastně lhala. Znepokojeně jsem si kousala nehty a oči nespustila z televize.

„Ahoj,“ pozdravila nás máma a přešla do svého pokoje. Podívala jsem se už na zavřené dveře a pak na moji sestru.

„Uděláš pro mě něco?“ zjišťovala jsem opatrně. Její pohled mi dal jasně najevo, že tuší, o co tu jde, a chce vědět víc.

„To záleží na tom, co z toho budu mít,“ šla do jasného sourozeneckého obchodu něco za něco.

„Koupím ti ty boty, cos chtěla,“ vypálila jsem rovnou. Otevřela překvapeně pusu a zamrkala na mě, tak takovou nabídku nečekala. Ale já se jí potřebovala zbavit, a tak jsem byla ochotná utratit peníze, které jsem si vydělala, za její nové boty, o kterých mluví už měsíc a u mámy měla smůlu, protože i jí přišly až příliš drahé na to, aby je tolik potřebovala.

„To jako fakt?“ ověřovala si.

„Jako fakt. Hned zítra, když mě vyzvedneš z práce, pro ně pojedeme,“ navrhla jsem. Tak jednoduché obchodování ještě se mnou nezažila, vždy jsem se nechala přesvědčovat dlouho, anebo prostě byla neústupná v tom, co můžu udělat.

„Dobře, co po mně chceš?“ vykoktala ze sebe.

„Půjdeš tak na hodinu do Starbucks za rohem a vezmeš s sebou i Jessicu,“ poradila jsem jí, co by mohla udělat a i s kým. Její kamarádka Jessica bydlela o dvě patra níž, znaly se odmalička. Přikývla jako robot a pak se na mě zamračila.

„A za co si koupím tu čokoládu?“ zjišťovala nenápadně. Jasně, Silvie, ždímej ze situace, dokud můžeš, bude se ti to hodit i v životě. Povzdechla jsem si a s ní za zády došla až ke své kabelce v předsíni a vytáhla jsem peněženku a pět dolarů.

„Nechci tě do zítra vidět,“ dodala jsem při podávání peněz.

„Díky, ségra, jsi nejlepší. Jo… a dělej průsery častěji, je pak s tebou větší sranda,“ mrkla na mě spokojeně a přibouchla za sebou dveře. Asi bych jinak po ní i skočila.

„Kam šla?“ ozvala se za mnou nečekaně máma, když jsem se ještě mračila na dveře, a tak jsem leknutím poskočila.

„Ven s Jessicou,“ odpověděla jsem prostě a schovala zas svou peněženku. „Mami?“ oslovila jsem ji, když se začala vzdalovat.

„Ano?“ otočila se ke mně a vyčkávala.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se nejistě a doufala, že neodmítne, když se to vyřídí v klidu, bude to ještě lepší než hádka. Cílem obojího bylo ale jediné, zjistit pravdu.

„Klidně,“ souhlasila a posadila se na sedačku na svého oblíbené místo. Napodobila jsem ji a trochu krkolomně se posadila na kraj křesla. Vyčkávavě mě pozorovala a já na ní poznala jisté obavy, které se pokoušela skrývat. Připadala jsem si hrozně hloupě.

„Dnes jsem mluvila s Ryanem…“ Sakra, odkdy mu říkám jménem?! „Rigonatym,“ dodala jsem honem. Tak často mi o tom říkal, abych mu říkala křestním, že se mu to povedlo a já to automaticky dělala. Opět jsem k němu pocítila vztek a nespokojení.

„Proč?“ zeptala se moje máma a zněla ublíženě. Rozhodila jsem rukama a naprázdno otevřela pusu. Bylo těch důvodů tolik, že bychom tu byly do zítra, kdybych jí to měla vše říct.

„Chtěla jsem mu důrazně vysvětlit, aby mě nechal na pokoji, když mi včera přišla od něj další kytice,“ připustila jsem kousek toho celého, co se dělo. Zamračila se.

„A co se stalo?“ zněla opatrně, jako by našlapovala okolo spícího tygra. „Určitě tě neposlechne,“ dodala s obavou. Jo, to jsem taky pochopila. On neposlouchal asi nikdy nikoho, jeho výchova musela být zajímavá, pokud on nevychovával rodiče.

„Trochu jsme se hádali a já ho donutila říct ten důvod, proč se o mě tak zajímá,“ připustila jsem a oťukávala území, kam mohu našlápnout. Mámino další zblednutí jako minule a vyděšené oči mi daly znát to, co jsem nechtěla slyšet, ona to nemusela říkat, aby mi to prostě došlo.

Znáte takový ten pocit, jako když padáte po zádech ve snu a celí vyděšení se probouzíte. Tak přesně tenhle pocit bezmocného pádu do neznáma jsem cítila plnou silou a věděla jsem jen jedno, že nepřijde probuzení, po kterém si oddychnu, že to byl jen sen, a znovu usnu. Moje probuzení bude daleko bolestnější, až dopadnu na zem.

„Nelhal,“ dodala jsem tiše a ublíženě. On nebyl blázen, nakonec jediný blázen v téhle chvíli jsem tu tak naivně byla jen já. „Ale… jak?“ vydechla jsem. Kdy se to stalo, aniž bych o tom něco věděla? Nic neříkala, ani se na mě nepodívala, prostě seděla jako socha. „Jestli jsem dcera, kterou miluješ, tak to by mě zajímalo, co bys udělala té, kterou bys nenáviděla,“ zabručela jsem nespokojeně. To mlčení mě ubíjelo. Přišlo mi, jako bych se propadala do země. Tak bezmocně si musel připadat zavřený ptáček ve zlaté kleci bez jediné možnosti úniku.

Moje slova ji donutila sebou škubnout a pak se na mě tak bezmocně a vyděšeně podívat. Vypadala jako vyděšené zvíře a konečně začala mluvit.

„Bylo ti pět. Tvůj otec… on to dohodnul s tím jeho, proto tehdy u nás byli a je na té fotce. Pokoušela jsem se tomu zabránit. Byla jsi dítě... Ale tvůj otec mi to nedovolil, v té době se choval hrozně, zvláštně nervózně a hádali jsme se,“ připustila a začala brečet. „Nemohla jsem to nikdy ovlivnit ani změnit, a už vůbec ne, když zemřel. Slíbila jsem, že se odstěhujeme sem, a on řekl, že tak zajistím tvoje a Silviino bezpečí. Nevěděla jsem o nich,“ vydechla zničené.

„Ale sakra!“ vykřikla jsem a postavila se na nohy. Potřebovala jsem cítit pevnou půdu pod nohama, protože mi připadalo, že ji ztrácím. „A říct jsi mi to nemohla? To jsi mu taky slíbila, nebo co?  Byla jsem prodaná jako kus nábytku,“ křičela jsem. Připadala jsem si, jako bych se vrátila do minulého století, kde se obchodovalo se sňatkem kvůli zisku peněz. A něco mi říkalo, že jsem nebyla daleko od pravdy při tom pomyšlení. Jen tak by se to nedělo, určitě jsou za tím peníze, nebo něco takového.

„Řekni mi, jak jsem ti to měla říct. Třeba u snídaně – jo, doufám, že ti chutná, a málem bych zapomněla, jsi od svých pěti let zasnoubená,“ vpálila mi nespokojeně do obličeje.

„Třeba, nebo když jsme se minule pohádaly!“ připomněla jsem ostře. „Jak jsem měla proti němu bojovat, když jsem nevěděla to nejhlavnější, a já mu řekla, aby se léčil!“ křičela jsem a musela ze sebe tu úzkost a strach nějak dostat, a tohle bylo jediné, co mě napadalo.

„Měla jsi toho už tak plnou hlavu bez toho, abys věděla, co se děje,“ pokoušela se bránit, a za to bych jí uznala body, ale obhajoba byla pěkně chabá.

„Tak v tom případě děkuju, udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla jako milovaná matka,“ vyprskla jsem. To, co udělala, nebylo pěkné, když věděla, že se okolo mě motá, muselo jí dojít, že každou chvíli se dozvím pravdu, ona měla být ta první, kdo mi to poví a vysvětlí... ne on.

„Olívie, opravdu jsem chtěla, ale na druhou stranu, já neměla právo, nebyla to moje záležitost, to je jeho,“ pokoušela se ještě.

„Tohle je hnusný! Jsem tvoje dcera a tys neměla právo mi jedině lhát! Koukám, že celý můj život je jedna velká lež. A proto tu nebudu,“ rozhodla jsem se během okamžiku. Otevřela pusu a zírala na mě. Tohle nečekala. Takhle to ani nemělo být, ale dělo se to.

Rozešla jsem se do svého pokoje, otevřela jsem velkou skříň a zespod vytáhla cestovní tašku, do které jsem si začala dávat oblečení.

„Olívie?“ vyjekla zděšeně máma, když jí došlo, že svoje slova myslím vážně. Neodpověděla jsem, prostě jsem jen všechno nastrkala do tašky, hodila ji přes rameno a obešla mámu. Musela jsme se hnout. Věděla jsem jen, že nemůžu dnes zůstat v tomhle bytě poté, co jsem se dozvěděla.

ŁŁŁ

Přemýšlela jsem, že bych šla k Mie, ta by mě u sebe nechala a vyslechla by si mě, a to by mi možná pomohlo, ale nakonec jsem se rozhodla být sama. Zajela jsem do jednoho z levnějších, ale kvalitních hotelů a ubytovala se, sama.

Ráno jsem šla normálně do práce a po ní, jak jsem slíbila, vzala Silvii na nákup jejích vysněných bot. Když se zajímala, jak to, že nejsem doma, zalhala jsem, že se pokouším bydlet s Henrym, jo, o tom taky nevěděla ona ani máma, moje výhodná zbraň.

Vnitřně jsem se pokoušela vyrovnat s tím, co jsem se dozvěděla a že můj život není takový normální, jak vypadal, a ani nebude. A čekala jsem na to, kdy se znovu ozve pan Rigonat, a to jsem nemusela čekat dlouho, hned další den mi přišla další kytice s lístkem, kde bylo dnešní pozvání na večeři, kdy si mě vyzvedne v mém hotelu.

„Sakra, on mě sleduje,“ zamumlala jsem si nevěřícně. Není normální šmírovat lidi, a ještě takovým způsobem. A on to dělal a věděl vše, co jsem dělala a kde se pohybovala. Při tom pomyšlení mi vyrazil studený pot na zádech a zachvěla jsem se.

Pořád tu ještě bylo něco, co jsem nevěděla. Něco, co on skrýval a co se schovávalo za tím jeho šmírováním mé osoby. Proto jsem se rozhodla s ním na tu večeři jít a opravdu si promluvit. Budu se muset na uklidnění naučit nějaká dechová cvičení.

Vyštrachala jsem ve své kabelce telefon a napsala mu ve zprávě kladnou dopověď. Stejně bych se ho nezbavila, a takhle třeba už bude výřečnější a dozvím se toho zas o něco víc.

Neoblékala jsem si kvůli němu nic extra, aby si něco nemyslel špatně, což se u něj stejně dělo nějak moc často. Obyčejná sukně, halenka, prostě jako by to byla pracovní večeře, a já to tak vlastně i brala. Já se dozvím informace a on bude na chvilku spokojen a nebude mě pronásledovat.

Čekala jsem před hotelem a očekávala to černé BMW, se kterým jsem už měla jednoho krásného dne tu čest se seznámit blíže, než jsem chtěla. Bohužel, tohle auto mě dnes nechtělo ohromit. Místo něj přijel stříbrný mercedes, větší než bylo BMW. Nasedla jsem raději co nejrychleji, aby mě nikdo neviděl.

„Rád tě vidím, Olívie,“ usmál se na mě zpoza volantu a jeho póza odpovídala tomu, jak v pohodě byl, tak někdo z nás musel být ten šťastnější.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, ale nemohla jsem tvrdit, že bych ho taky ráda viděla. Trochu se na chvíli ironicky ušklíbl, ale pak se mu vrátil jeho úsměv. Připoutala jsem se, ujistila se, že dobře, přeci jen jsem už věděla, jaký je řidič, tedy jsem si to myslela do chvíle, než se auto odlepilo od obrubníku.

Nikdy jsem se nemodlila, ale ta modlitba se mi v hlavě objevila, jako bych ji používala denně. A ve chvíli, kdy auto zastavila u restaurace, jsem byla šťastná. Nečekala jsem, až mi pomůže pikolík, prostě jsem vyskočila ven na pevnou zem a čerstvý vzduch.

„Jestli se mě pokoušíš zabít, jde ti to dobře,“ neodpustila jsem si rýpnutí, když se Ryan objevil vedle mě. Zase se jen ušklíbl. Položil svou dlaň na má záda a vedl mě rovnou do útrob restaurace. Zaváněla luxusem a drahotou. Nespokojeně jsem se zamračila, tímhle na mě dojem neudělá.

„Pane Rigonat, váš stůl je připraven,“ oznámil mu číšník u vchodu, sotva se zavřely dveře.

„Díky, Marku,“ usmál se na něj vlídně. Pomohl mi z kabátu a sám mě vedl přes celou restauraci dozadu, kde bylo naprosté soukromí, všichni byli moc daleko, dokonce tu byla i nízká clona.

„Stálý zákazník?“ zajímala jsem se a usadila za jeho asistence. Připadala jsem si nejistá.

„Majitel,“ mrkl po mně a já své překvapení nedokázala skrýt. Servírka se ukázala dřív, než jsem stačila promluvit.

„Pane Rigonat, slečno. Co si dáte?“ usmívala se a v ruce mačkala dvě menu, ale tak nějak jsem tušila, že budou zbytečná, a on mě nezklamal.

„Emily, to, co vždy, a dvakrát,“ usmál se na ni. Kývla a vypadala o něco klidnější, když odcházela.

„Smím znát ten velký důvod, proč si nemůžu sama říct, co chci?“ zeptala jsem se nespokojeně a zavrtěla se na židli. Vždy jsem měla dost volnosti, a jakmile jsem chtěla, rozhodovala jsem za sebe sama, máma tak přišla o velkou starost, a tohle bylo pro mě nezvyklé.

„Vím, co je dobré, určitě ti to bude chutnat,“ pokoušel se mě uchlácholit, zamračila jsem se na něj a on se usmíval dál. Servírka se opět objevila a nalila nám víno. Okamžitě jsem popadla sklenici a napila se, potřebovala jsem alespoň kapičku alkoholu na kuráž. Překvapilo mě, jak bylo víno sladké a chutnalo mi.

„Tak jo, nebudu to prodlužovat. Teď, když už vím, že jsem byla prodaná jako kus zboží, mohl bys mi osvětlit, proč tomu tak je? Víš, není to normálním zvykem, takže co za tím je?“ zeptala jsem se ho na rovinu. Čekání na jídlo bude chvilka a já potřebovala mluvit.

Podíval se zvláštním, ostražitým způsobem okolo nás a pak na mě. Chvíli jsem si připadala, jako bych provedla něco vážného, ale tak to nebylo. Jeho sytě zelené duhovky se do mě zabodávaly a já mu statečně ten pohled oplácela.

„Neřekl bych, že prodaná… to bych pak dostal nějaké peníze,“ zahuhlal podmračeně.

„No, tak v tom případě to můžeme ukončit a jít si každý po svém,“ chytla jsem se okamžitě nitě záchrany.

Rozesmála jsem ho pobaveným úsměvem. Mně na tom nepřišlo nic zábavného, možná jen ve chvíli, kdyby na tu dohodu kývnul hlavou a každý by si šel zas po svých a nic neřešil, to by bylo nejlepší.

„Tak jednoduché to není, Olívie,“ připustil stále pobavený. Našpulila jsem pusu a přimhouřila oči. Chtěla jsem vysvětlení. „Jde o tvůj původ. O to, kdo byl tvůj otec,“ připustil zcela vážně kousek skutečnosti.

„Nepamatuju si tátu,“ pověděla jsem mu upřímně. Pár záblesků bylo, ale nic důležitého nebo podstatného.

„To jsem předpokládal. Byla jsi malá,“ usmál se na mě mile. A já nevím, proč jsem cítila, jak mi začínají hořet tváře. Nikdy jsem se moc nečervenala. „Jde o to, Olívie. Tvůj otec měl důležité postavení v Itálii, tak důležité, jako měl můj otec tady v Chcicagu, než jsem to zdědil já. A tak jako já zdědil tuhle výsadu tady, ty ji zdědíš v Itálii, až po tom, co se vezmeme,“ pokoušel se mi to vysvětlit. Zatím jsem jen na něj koukala a nevěděla, co na to říct.

„Ale… v tom případě to bude tvoje,“ vyslovila jsem první, co mě napadlo.

„Ne, nebude,“ odporoval mi.

„Takže jsem byla prodaná kvůli obchodu,“ nedala jsem se nespokojeně.

„Olívie, je to trochu složitější. Bez svatby se mnou to nedostaneš a beze mě se o to nemůžeš postarat.“

„Nejsem pitomá, zvládla bych to,“ prskla jsem nespokojeně. Odmítám být diskriminována, protože jsem žena, to se mi nelíbí. Naklonil se ke mně blíž přes stůl, působilo to víc intimně.

„Se vší úctou k tobě, Olívie, vím, že jsi schopná, ale tohle bys nezvládla, to mi věř, tohle je moje práce,“ zdůrazňoval v tichosti každé slovo, hlavně ta poslední.

„A proč jako ne?“ dožadovala jsem se odpovědi na věc, když ze mě dělal neschopnou.

„Ještě jsem nepotkal ženskou, co by vedla mafii,“ prsknul na mě nasupeně. Vytřeštila jsem na něj oči a dvakrát si v hlavě zopakovala, co mi to řekl.

„Mafie?“ špitla jsem hodně tiše a vyklepaně. Podíval se zas tím obezřetným pohledem okolo nás.

„Ano,“ připustil a podíval se na mě. Sledovala jsem ho. „Tvůj otec vedl mafii v Itálii, než zemřel. Tvoje matka to nevěděla… a já… taky jsem si to nevybral, prostě jsem to zdědil, a teď se o to musím postarat, a stejně tak i o tebe. Jako se o tebe staral můj otec celou dobu, co tu žijete s mámou,“ mluvil tiše a víc a víc se nakláněl ke mně. Pozorovala jsem jeho oči a pokoušela se vstřebat to, co mi říkal, ale nějak jsem se bála toho, že to nedokážu. Bylo to zvláštní... hodně zvláštní. Ruce na stole se mi chvěly, když je překryla jeho velká dlaň. „Musíš mi věřit, Olívie, prosím. Jde o tvoje bezpečí. Rusové po tobě jdou,“ šeptal a já zalapala po dechu a odsunula od něj ruce. „Uklidni se,“ poradil mi a natáhl se zase po mé ruce. „Všechno je v pořádku, jen mi nesmíš vzdorovat, Olívie, a utíkat. Musíš spolupracovat,“ kladl mi na srdce, chtěl těžit ze situace, dokud mohl, a já byla mimo z toho, co jsem se dovídala.

„Jenže já nechci, Ryane. Nevím, co ti na to říct, ještě jsem to vše asi nevstřebala, ale… já nechci, aby mě někdo ovládal, aby mi někdo říkal, co musím udělat! Chápeš, chci svůj život, a tohle do něj nezapadá,“ pustila jsem se do protiútoku proti němu.

„Olívie, tohle není legrace,“ syknul netrpělivě.

„A vypadám, že se směju?“ zabručela jsem. „Nemůžeš něco takového, co mi tu vykládáš, po mně chtít. Já to nechci, a tím to končí,“ sykla jsem na něj a koukala se na naši obsluhu, jak se blíží s jídlem.

„Tahle diskuze není u konce,“ prohodil ke mně. Zamračila jsem se a mlčela dál. Pro mě to u konce bylo. Dozvěděla jsem se to, co jsem potřebovala, teď se můžu na obranu nějak zařídit, a to bylo nejhlavnější.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!