OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 1. kapitola

21.09.2017 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1581×

„Za půl hodiny tam máš být,“ zasmála se mladší sestra. Vytřeštila jsem oči. Tak to nestíhám ani jako omylem. Vyskočila jsem jak nakopnutá, popadla klíčky a nezapomněla bručet něco o zmijích v rodině, nic si z toho nedělala tak, jako to bylo u ní normální.

Mohla mě upozornit o něco dřív, že nestíhám pracovní pohovor, sakra, nemohla jsem si dovolit to zkazit, aniž by začala. Pravda byla, že jsem taky nemusela tak dlouho přemýšlet nad tím, co si na sebe obleču. Věřila jsem ovšem na první dojem a práci jsem už potřebovala, takže vše bylo důležité, aby se mi to i podařilo.

Trvalo mi jen dva pohledy přes parkoviště, než jsem uviděla mámino auto. Červené malé autíčko akorát pro nás. Sedla jsem si a jako první jsem si zula lodičky, nenáviděla jsem řízení s podpatky a lepší bylo mít volné nohy. Vyjela jsem směr střed města, ale mířila jsem až za něj.

Rozhodla jsem se neriskovat provoz v tuhle hodinu a projet to mou oblíbenou trasou, která nebyla ani o tolik delší, než kdybych jela středem jako ostatní. Žádné další zdržování nepřipadalo v úvahu. Spokojeně jsem si odbočila doleva, kudy jsem se dostala na hlavní silnici.

Všimla jsem si ve vedlejší ulici černého BMW. Moje nohy reagovaly rychleji než mozek, dupla jsem na brzdu.

Ozvala se zvuk mačkajícího plechu a moje auto se zastavilo na fleku a já na sedadle poposkočila. Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe. To naleštěné černé BMW bylo zaparkované v mém autě. Vyděšeně jsem střelila pohledem do auta, abych uviděla řidiče. Chlap v obleku. A pak, že ženské jsou horší řidičky, tohle byla zaručeně jeho chyba. Auta nás míjela a ničeho si nevšímala, tohle bylo úplně normální v tuhle hodinu a v tomhle provozu. Zhluboka jsem se nadechla, vypnula motor a vystoupila z auta na silnici.

„Co jste dělal, chlape?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

Auto patřilo mámě a ta ho taky potřebovala. Už jsem slyšela ten křik, až jí povím, že jsem ho nabourala. Zvedla jsem pohled a podívala se na něj. Ukročila jsem zpět.

Nečekala jsem takové překvapení. Vysoký o hlavu a kousek vyšší, pevná široká ramena schovaná v dobře padnoucím obleku tmavě modrém s bílou košilí a světle modrou kravatou. Pěkná tvář s úzkými, ale krojenými rty, které byly zkroucené do zvláštního úšklebku. Rovný nos a pár temně zelených duhovek, které mě pečlivě sledovaly.

Z jeho pohledu mnou projelo mravenčení po celém těle. Nevěděla jsem, co to je. Jenže mi to přišlo tak povědomé. Pocit déjà vu mnou projel jako blesk, až jsem musela zamrkat, před očima se mi zatemnilo.

„Koukal po pěkné ženské,“ odpověděl mi hluboký chraplák. Jako by mě praštil víc než před chvíli do mého auta a já procitla. Zatřepala jsem hlavou, aby mi došla jeho slova až do mozku, abych to mohla vstřebat.

„Tak to je úžasný, děkuju za tu informaci. Ale měl jste koukat po mně,“ vyjekla jsem. Trvalo mi dva nádechy, než mi došlo, co jsem řekla, a jemu to evidentně taky došlo, a mnohem dřív. „Teda… ne po mně… Ale jako na mě… Teda ne!… Myslím po mém autě!“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit. A jeho úšklebek se zvětšoval a zvětšoval, až mu přes rty unikl smích. Sakra, i jeho oči se smály, a to byl pohled!

Vůbec jsem nevypadala jako tele.

„To není směšné. Kdybyste koukal na cestu a ne po ženských, tak jste nezaparkoval v mém autě,“ odsekla jsem naštvaně a jen čistou pravdu.

„Mně osobně se takhle situace dost líbí,“ odpověděl mi stále s úsměvem. Otevřela jsem pusu a koukala na něj. No tak to je asi jediný.

„Nespěcháte na jednání?“ zeptala jsem se ho popuzeně. Tihle kravaťáci přeci jen spěchají vždycky někam na jednání a jsou nepolapitelní.

„Ne, to je dobrý, děkuju za optání, právě teď jedno mám a líbí se čím dál tím víc,“ mluvil spokojeně. Spadla mi brada, opravdu že jo, a myslím, že by se už dotýkala chodníku, kdyby to bylo možné, poté, co se ještě opřel o své auto a založil si ruce na hrudi, jako by čekal na nějaké představení. Podívala jsem se na hodinky.

„To je super, ale já mám jednání a musím jet. Takže co s tím uděláme?“ rozhodila jsem rukama k našim autům, co se k sobě tak nedobrovolně tulila.

„Byla to moje chyba, to se hádat nebudu…“ začal mluvit.

„Ještě aby,“ vyhrkla jsem mu do řeči. Podíval se na mě se zvednutým obočím. Zavřela jsem pusu a mávla rukou, že má prostor.

„Takže jestli opravdu tak pospícháte, že tu nemůžete ani pár minut počkat na to, abych to zařídil.“

„Ano, pospíchám,“ opět jsem mu vpadla do řeči, i když jsem neměla. Zvedl bočí a já udělala stejné gesto. Oči mu zajiskřily. Nemohla jsem si pomoct, na jednu stranu jsem pospíchala a on zbytečně řečnil, což mě jen rozčilovalo. Nespokojeně jsem přešlapovala.

„Dejte mi na vás kontakt. Všechno zařídím a zavolám vám,“ dokončil to rychle, asi nestál o další narušení slova, a já si div spokojeně neposkočila, jak rychlý to najednou mělo spád.

„Dobře,“ souhlasila jsem při pohledu na hodinky. Nestíhala jsem ani trochu, a to dnešní den vypadal tak dobře. Vrátila jsem se k autu, vytáhla svou kabelku a začala hledat papír a tužku, abych mu naškrtala potřebné informace.

Přistoupil ke mně a stál mi těsně za zády, díval se mi neslušně přes rameno, když jsem se ještě hrabala ve svém soukromí, které skrývala moje kabelka. Zastavila jsem se ve štrachání a otočila lehce hlavu tak, abych se na něj zadívala. Byl moc blízko. Hlavu jsem měla lehce zakloněnou a z pár centimetrů jsem mu koukala do očí. Nikdy jsme ještě neviděla tak krásnou zelenou.

Než jsem se nadála, podával mi propisku, teda to bylo hanebné slovo, to, co mi podal, bylo ozdobné pero, určitě velmi drahé, dřevěné se zlatými zakončeními, které to elegantně rámovaly.

Popadla jsem ho a svůj malý notes z kabelky, abych otevřela na první volné stránce, a rychle tam naškrtala svoje telefonní číslo a jméno.

„Chodíte často bez bot?“ zeptal se mě náhle na něco jiného. Zmateně jsem se podívala na své nohy, které kryly silonky. Zahýbala jsem cvičně prsty, jako to bylo ve filmech. Nechala jsem je v autě, jak rychle jsem vystupovala.

„Jsou v autě. Kdybyste do mě nenaboural, nemusela bych tu tak běhat,“ zabručela jsem a doškrábala svoje údaje.

„Zatím jen postáváte,“ podotknul. Střelila jsem po něm pohledem a přemýšlela, jak mu nenápadně ublížit. „Je zima,“ dodal opatrně a já zaslechla zvláštní tón, jako by měl strach. Zavrtěla jsem hlavou. Jo, toho jsem si taky začínala všímat, když na to upozornil, bylo to cítit, přeci jen byl konec září.

„Kdybych nepospíchala, vyřídila bych to, ale opravdu musím, mám zpoždění, snad se vám dá věřit,“ vytrhla jsem a podala mu ten lístek. Přeletěl po něm pohledem a usmál se. Bylo to zvláštní, takhle se spíš tváří lidé, co vyhráli v loterii, tedy ne že on by to potřeboval, určitě ne už jen podle těch zlatých manžet, co mu zdobily rukávy.

„Mně se dá vždy věřit,“ řekl přesvědčivě. Jasně, známe to, který chlap to někdy neřekl? Asi si všiml mého ne moc spokojeného výrazu a sáhl do kapsy saka a vytáhl kartičku.

„Moje údaje,“ dodal a zastrčil mi ji do kapsy sáčka. Zvedla jsem obočí. To mi jako tu kartičku nemohl dát hned, abych se tu nezdržovala hledáním tužky a papíru, navíc já se mu ozvu určitě než to, že by on volal mně jako vinitel a platící těch škod. „A tu tužku si nechte jako památku,“ mrknul ještě vesele a obešel mě, aby mohl ke svému autu. Otočila jsem hlavu, abych na něj viděla.

„Sebevědomej kravaťák,“ zabručela jsem nespokojeně. Opravdu jsem se musela srazit s tím nejlepším, co tohle město skrývalo. Popadla jsem kabelku a zas zalezla do auta. On už seděl dávno a zacouval si tak, abych mohla pokračovat v cestě. Usmíval se na mě zpoza volantu a ještě mi zamával.

Šlápla jsem na plynový pedál, jako by mi za patami hořelo, abych už byla pryč. No, při pohledu na palubní desku, kde na mě svítily zelené hodiny, jsem si musela připustit, že mi fakt za patami hoří. Možná jsem si denní kus smůly už vybrala, zbytek cesty jsem měla jen zelenou, a tak jsem bez zastavení mohla pokračovat až k budově Garcia Industries.

Zaparkovala jsem snad nejrychleji a nejlépe za celou mou řidičkou kariéru. Adrenalin v krvi ze spěchu toho dost dokázal a dokonce i vylepšit moje řidičské schopnosti. Přetočila jsem se na sedadle, tak abych si nazula boty, a rovnou si stoupla na pevný asfalt parkoviště. Ze sedadla spolujezdce jsem popadla kabelku, kde bylo vše, co jsem potřebovala, ještě papírové desky a už jsem zavírala. Na dálku skoro ve sprintu jsem zamkla auto.

Vešla jsem do budovy a při pohledu na hodinky jsem vykulila oči. Měla jsem ještě minutu k dobru. Přešla jsem k dřevěnému pultu, za kterým seděla blond recepční. Moje máma dělala taky léta recepční v podobné firmě. Usmála jsem se.

„Dobrý den, měla bych tu dnes mít pracovní pohovor na volné místo ve finanční oddělení Garcia Industries,“ usmívala jsem se a pokoušela se zklidnit rychle bijící srdce po tom shonu, co jsem měla.

„Jistě. Šesté patro a od výtahu rovnou doleva. Tady máte kartičku, aby vás pustili,“ usmívala se a vypadala pobaveně trochu, možná viděla můj zběsilý sprint od auta sem. Převzala jsem si od ní čipovou kartu s velkým nápisem VISITED a připnula si ji na límec sáčka, aby byla vidět.

Podívala jsem se po místnosti, abych našla turniket a mohla projít k výtahu. Nebylo těžké to najít.

ŁŁŁ

Nemohla jsem tomu uvěřit, konečně se mi to podařilo, po více jak dvou měsících shánění pracovního úvazku jsem přišla do té správné budovy, kde se to povedlo. Diplom z vysoké ekonomie mi byl zatím k ničemu a nikoho to neohromilo natolik, abych hned měla práci, protože za mnou stál zástup dalších čekatelů se stejnou školou.

Překvapovalo mě, jak bylo komplikované ve městě, jako je Chicago, najít si práci, ale asi už nebudu nikdy nic podobně podceňovat. Konečně mi neřekli – my se ozveme, slečno – ale rovnou, jak to je a to – jste přijata. Přísahám, že jsem na něj pár minut koukala bez slova a mrkala, bylo to jako sen, když se to konečně povedlo. Asi nebyl nikdo jiný, kdo by se hodil, jinak jsem si to neuměla vysvětlit.

Post obyčejné účetní, ale v tak velké firmě, jako byla Garcia Industries, byl něco jiného, než to předtím. Měla jsem na tváři úsměv od ucha k uchu ten kousek k mému autu.

S podepsanou smlouvou v kabelce mi nemohlo dnes nic zničit náladu. Dokonce ani při pohledu na levou přední stranu mámina auta s pomačkaným nárazníkem a světlem se to nepodařilo. To se bude řešit později.

Já se nemohla dočkat, až tu skvělou zprávu o mé práci povím Henrymu. Posadila jsem se do auta a chytla volant. Nemohla jsem tomu ještě stále uvěřit, na to, jak hrozně to celé začalo, vyvíjela se situace v můj prospěch. Zadívala jsem se na svůj odraz do zpětného zrcátka. Moje oči prozrazovaly to nadšení. Vyštrachala jsem svůj telefon z kabelky.

Napsala jsem své kamarádce Mie, aby věděla tu velkou novinku, a hned mi přišla gratulace. Mia byla moje nejlepší kamarádka od střední školy. Obě jsme šly na vysokou spolu a zvládaly to. Moje kamarádka měla jen větší štěstí a dostala práci hned při prvním pokusu. No, kdo by taky odolal kouzelné blondýnce s modrýma očima? Já to měla oproti ní horší, obyčejné tmavě hnědé oči, občas až děsivě černé, a dlouhé, tmavě hnědé vlasy – prostě poloviční Italka se ve mně nedala zapřít.

Rozjela jsem se domů a kontrolovala každý roh, jako by za ním měl číhat ten chlap v černém BMW. Byla jsem z toho ještě stále nesvá a zároveň strašně spokojená z té smlouvy, tyhle pocity se ve mně praly a já vlastně nevěděla, jak se mám přesně cítit.

„Jestli tě opět vyhodili se slovy – ozveme se, naštveš mě, měla jsem si vsadit s mámou,“ volala na mě Silvia z jejího pokoje. Protočila jsem oči, podpora mladší sestry vždy potěší. Navíc u mě měla rest za to ráno, mohla se ozvat dřív, ještě budu muset vymyslet nějaký trest.

„Buď ráda, žes to neudělala,“ vrátila jsem a odkopla své boty a pokračovala za ní.

„Ty máš práci?“ vypískla nadšeně. Nemohla se dočkat, až vypadnu z bytu. „To je super,“ poskočila nadšeně. Nebo mě možná měla ráda, jako já ji.

„Jo, je ze mě zaměstnankyně Garcia Industries. V pondělí nastupuju,“ usmála jsem se, zamávala jí před očima mou smlouvou.

„Tak to musíme oslavit. Zítra je pátek, půjdeme někam do klubu,“ řekla rozhodně. Moje sestra byla o celých pět let mladší než já a měla před sebou poslední rok na střední, takže flámování bylo u ní taky jen v začátcích, naštěstí.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 1. kapitola: