OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesii aneb Lochneska není příšera. Za to já jo. 2. kapitola Cesta a hodně dlouhá noc

16.09.2010 (15:00) • Galrinka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 668×

Cesta a hodně dlouhá noc

Cesta lesem byla náročná, dlouhá, ale krásná. Bylo tam ticho, chladno a všude plno zeleně. Občas se ozval nějaký ptáček, nebo zakuňkala žába, ale jinak se nic nedělo. Nevím proč jsme šli na Klínovec druhou stranou, ale šli jsme tam.

Šla jsem sama a jako poslední, ale tentokrát mi to nevadilo. Měla jsem nad čím přemýšlet. A řekněte mi, která holka by neměla, po takové noci? Všechny by přemýšlely. Kdy má narozeniny? Kolik mu je? Na to se ho budu muset zeptat. Je to sukničkář? Miluje mě, nebo mě chtěl jenom svést? Dostal to za úkol ve flašce, nebo to udělal dobrovolně?… Tohle všechno se mi honilo hlavou. Bylo to nepříjemné. Líbá ale překrásně, to se musí nechat. Zatím ze všech nejlíp. No jo, hokejista. Tím to asi bude, protože fotbalisti moc slintaj, skejťáci to flákaj a golfista na to jde moc odborně. Uvědomila jsem si.

„ÁÁÁÁÁ, moje noha!! To příšerně bolíííí!“ zařval někdo zepředu. Probrala jsem se ze svých myšlenek a rozběhla se tam. Byla to Helča. Je o dva roky mladší jak já, ale je velmi, opravdu velmi chytrá. Rozhlédla jsem se kolem. Všechny stály jako zařezané dokonce i naše vedoucí. Strhla jsem jí batoh se zdravotnickou výbavou a sedla jsem si vedle Helči a pozorně jsem si prohlédla její nohu.

Na pravém lýtku měla roztržené kalhoty a byli celé od krve. Podívala jsem se kolem a všimla si zrezavělého drátu u cesty. Na jeho konci byla čerstvá kapka krve. Otevřela jsem batoh a vyndala nejnutnější věci. Obvaz s polštářkem, nůžky, desinfekci, pinzetu, náplast, rukavice,- ty jsem si okamžitě nandala- a vyndala telefon z kapsy. Vytočila jsem záchranku a dala to na reproduktor, abych mohla ošetřovat a zároveň telefonovat.

„Tak jo Helčo, doufám že ty kalhoty nebudeš postrádat, páč ti je budu muset rozstřihnout,“ dusila v sobě křik, tak jen tiše přikývla. Vzala jsem nůžky a začala opatrně střihat. Když jsem došla ke koleni, ozval se, z telefonu, hlas nějaké ženy. Vysvětlila jsem jí stručně situaci a přitom si brala do ruky pinzetu a začala z rány opatrně vytahovat kusy železa a rzi. Helenka ani nepípla ale věděla jsem, že pomoc bude potřebovat.

„Ang, pojď sem a chytni Helenku za ruku ano?“ zakřičela jsem dozadu, abych je aspoň trochu probrala. Ang k ní rychle došla a udělala to, co jsem jí řekla.

Já ,mezi tím, jsem vzala do ruky desinfekci. Rána byla hluboká a věděla jsem, že tohle se bez křiku neobejde. Rychle jsem lahvičku nasměrovala na ránu a začala jsem nemilosrdně stříkat. Jakmile se desinfekce dotkla Helenčiny pokožky začala křičet. Ani se jí nedivím. Když bylo všechno vydesinfikované vzala jsem obvaz s polštářkem a polštářek jsem přiložila na nejhlubší část rány. Pak jsem ho začala pravidelně obmotávat a na konci jsem ho zajistila náplastí.

Z dálky už byla slyšet sanitka, takže se všichni probraly a šli ke krajům cesty. Sanitka zastavila pět metrů od nás. Vyskočili z ní dva chlapy s nosítkama a běželi k nám. Každý z nich měl na zádech batoh s vybavením.

„Tak co se tady stalo?“ zeptal se starší z nich. Všechno jsem mu řekla a pomohla jim s Helenkou do sanitky. Když zabouchly zadní dveře, řidič se začal otáčet aby nemusel ten kopec couvat.

„Měla by s námi jet vaše vedoucí,“ oznámil mi. „Která z nich to je?“ řekl o něco tišeji. Ukázala jsem na plavovlasou vedoucí. Došel k ní a chytl jí za ruku. Šla za ním jako beránek. U dveří do sanitky se vzpamatovala a křikla na nás. „Nesii tu to má na povel,“ A zmizela v sanitce.

Sundala jsem si rukavice a všechno jsem nandala zpátky do batohu a hodila si ho na záda.

„Tak holky, když to tady mám teď na povel,“ všechny se na mě při těch slovech otočily. „tak říkám, že se vrátíme do chaty a oknem budeme sledovat hokejisty,“ řekla jsem to povzbudivě a hlasitě abych je aspoň trochu probrala. Všem se rozsvítily oči a rychle se vydaly zpátky k chatě. Ony nešly, ony spíš běžely. Ale nechala jsem je při tom. Přece jen si toho docela dost zažily.

Když jsem dorazila k chatě. Všechny holky byly ve svých pokojích a oknem sledovaly kluky. Tak, a teď to říct hlavnímu vedoucímu a trenérovi hokejistů.

Nejdřív jsem se vydala k hokejistům, aby trenéři neměli kecy. Kluci zrovna běhali kolem tenisových kurtů, takže se mi mohl hlavní trenér věnovat. Stál vedle kurtu a v puse měl píšťalku. Občas někoho okřikl, ale jinak nikomu moc nevěnoval pozornost.

„Pane trenére,“ oslovila jsem ho, abych si tím získala jeho pozornost. Otočil se na mě a pokynul hlavou, ať počkám.

„Tak jo kluci, teď si tady promluvím s Nesii a vy mezi tím, ten kurt, co nejvíce-krát oběhnete,“ zařval na ně a došel za mnou pod kurty. „Tak co se stalo?“ zeptal se udiveně. Všechno jsem mu vysvětlila. To proč jsme tady tak brzo, kde máme vedoucí, co se v tom lese stalo… zkrátka všechno. Celou dobu byl zticha jenom občas pokýval hlavou. Když jsem skončila bylo chvíli ticho, ale pak řekl.

„Běž to říct hlavnímu vedoucímu, a pak si jdi vzít něco na cvičení a přijď sem. Musíš se uvolnit a vypotit to ze sebe,“ poslechla jsem ho a vydala se zpět do budovy. Cestou jsem se podívala na Ondřeje, který běžel kolem mě. Očima se mě zeptal co se stalo. Jen jsem zavrtěla hlavou, ať to nechá být.

Hlavní vedoucí začal okamžitě volat do nemocnice a Helenčiným rodičům. Došla jsem do pokoje a převlékla jsem se do cvičebního. Všechny holky stály u našich oken a ‚slintaly‘ nad klukama. Jen jsem se nad tím pousmála. Ani si nevšimly, že jsem tam byla.

Když jsem se vrátila zpátky na kurty, všichni zde přítomní mě sledovali pohledem. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem si připadal jako v mrákotách. Teprve teď na mě dolehlo, to co se stalo. To co jsem udělala a co jsem málem zanedbala. Došla jsem až na kurt.

Trenér mi říkal, ať se jdu proběhnout, aby se mi rozproudila krev v těle, ale já ho přestala vnímat při druhé větě.

„Opravdu si myslíte, že jí nic není?“ slyšela jsem něčí hlas.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se omámeně. Ležela jsem na studené zemi a hlava mi třeštila. Pomalu jsem otevřela oči.

Všichni kluci nade mnou stáli a v očích měli starost. Hlavní trenér mi držel nohy tak, aby mi krev tekla do mozku a já se probrala. Hlavu jsem měla na něčem měkkém a teplém.

„Nesii, jsi v pořádku? Není ti nic?“ zeptal se mě Ondřej starostivě. Párkrát jsem zamrkala a snažila se ho pohledem najít.

„Jo, je mi fajn, akorát mi hrozně třeští hlava,“ při těch slovech mi trenér pustil nohy a já se opatrně posadila.

„Opravdu ti nic není?“ zeptal se zase starostlivě.

„Jo nic mi není,“ Vyjela jsem na něj nakvašeně. „a jestli se zeptáš ještě jednou tak tě vlastnoručně uškrtim! A kde jsi?!“ zakřičela jsem už opravdu naštvaná.

„Tady, přímo za tebou,“ řekl s klidem. Rychle jsem se otočila, ale to jsem neměla dělat. Zatočila se mi hlava a udělalo se mi černo před očima. Ne, ne, ne! Prostě znovu neomdlím, jasný?! Snažila jsem se mozek udržet v chodu. Cítila jsem jak mě svaly přestávají poslouchat a já padám dozadu na holou zem. Čekala jsem tvrdý náraz, ale něco silného mě zachytilo a nic se nestalo.

Opět jsem pomalu otevřela oči a podívala jsem se nad sebe. Spatřila jsem tu nejkrásnější tvář na světě. Ondřej seděl v tureckém sedu a já jsem měla hlavu v jeho klíně. Obličej měl orámovaný slunečními paprsky a vypadal božsky. Když postřehl že na něj zamilovaně koukám, usmál se na mě, ale v očích jsem mu viděla strach. Starost o mě.

„Neboj se,“ Usmála jsem se a pohladila ho po tváři. „budu v pořádku,“ zase jsem se chtěla posadit, ale tentokrát mi v tom Ondřej zabránil. Položil mi ruce na ramena a očima naznačil, že to není dobrý nápad.

„Už se ví, jak je na tom Helča?“ zeptala jsem se, abych prolomila, doposud panující ticho.

„V nemocnici všechno zkontrolovali, ránu zašili a vzkazují ti že jsi všechno udělala perfektně a nic si nezanedbala. Rodiče si jí potom odvezli domů,“ oznámil mi trenér. Postupně jsem cítila jak rudnu. „Jo a vaše vedoucí řekla, že už na to nemá, tak taky odjela domů. Ještě štěstí že poslední den tábora,“ oddychl si.

„Už je mi dobře Ondro, můžeš mě pustit,“ Pokusila jsem se o osvobození. Zdráhavě se na mě podíval.

„ Dokaž to!“ řekl odhodlaně. Kruci, jak mu to mám teď dokázat? Zhluboka jsem se nadechla. To byla chyba číslo dvě. V nose mě zaštípal ostrý zápach potu. Nepřekvapilo mě to, ale hodlala jsem toho využít.

„Smrdíte!“ oznámila jsem jim na rovinu. „A to nehorázně. Jestli vám mohu zasáhnout do tréninku pane trenére, tak navrhuji, aby se každý z nich šel vysprchovat. Jinak omdlím po druhé,“ všichni jsme se rozesmáli. Trenér souhlasil se sprchou a dal klukům po zbytek dopoledne volno.

Znovu jsem se chtěla posadit a znovu mě Ondřej zadržel.

„Ondřeji, to už vážně přeháníš. Já nejsem chromá, nebo tak něco, já jsem jenom OMDLELA!“ zdůraznila jsem mu. Hrozně se ošíval a ne a ne mě pustit. To už mi ale bouchly saze. Chytla jsem ho za triko a přitáhla si ho k sobě. Polibek obráceně jsem ještě nezažila, ale bylo to krásné.

„Tak už si můžu sednout?“ zeptala jsem se když jsme skončili. Zvedl ruce nad hlavu, na znamení že se vzdává a já se o něco pomaleji posadila. Hlava už se mi netočila a přestávala mě bolet. Chtěla jsem se postavit, ale někdo mě vzal do náruče. Koukla jsem se tomu dotyčnému do tváře. Ani mě nepřekvapilo, když to byl Ondřej. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Dovolil jsem ti posadit se, ne postavit se!“ řekl klidně. „Takže teď tě odnesu do pokoje a ty nebudeš protestovat jasný?!“ jen jsem přikývla na souhlas. Chytla jsem se ho kolem krku a on udělal co řekl.

U nás v pokoji nikdo nebyl. Holky se zřejmě sešli na jednom pokoji a povídají si o velmi důležitých věcech. Aspoň doufám.

Ondřej mě položil na postel a nakázal mi, abych se odtud ani nehnula. Jakmile zabouchl dveře, převlékla jsem se do domácího oblečení, rozpustila jsem si vlasy a lehla jsem si zpátky na postel. V pokoji byla docela zima, tak jsem se přikryla peřinou. Zavřela jsem oči a upadla jsem do neklidného spánku, plného nočních můr.

S leknutím jsem otevřela oči a posadila se na posteli. Zhluboka jsem oddechovala a tep mi vystřelil jak raketa. Snažila jsem se vzpomenout co se mi zdálo, ale všechno jsem zapomněla. Naštěstí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Ondřej. Podívala jsem se jeho směrem. Seděl na kraji postele a starostlivě se na mě díval. Stihl se převléct do čistého. Měl stejné kraťasy jako ráno, akorát měl obyčejné bílé triko s nějakým obrázkem.

„Jo dobrý. Měla jsem jenom zlej sen,“ řekla jsem mu s úsměvem. „Lehni si ke mně prosím,“ zaprosila jsem. Udělal o co jsem zažádala a lehl si vedle mě. Postel byla hrozně maličká, takže jsem si mu musela lehnout na hrudník. Přiložila jsem ucho k jeho srdci a poslouchala jsem jeho pravidelný rytmus. Opět se mi začali klížit oči.

„Víš o tom, že mluvíš ze spaní?“ zeptal se najednou Ondřej.

„Tak to nemám ani ponětí,“ odpověděla jsem překvapeně a probrala jsem se z polospánku. „A co jsem ti říkala zajímavého?“

„Občas jsi vykřikla moje jméno, ale jinak jsi se pořád převalovala,“ řekl trošku stydlivě. Zase mě začal přemáhat spánek. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jeho slabý parfém. Voněl po mátě, fialkách a něčem co jsem nebyla schopna identifikovat. Zavřela jsem oči a začala pravidelně oddechovat.

Když jsem se probudila, v pokoji nikdo nebyl. Na zemi ležel Hamlet a na něm nějaký lístek. Zvedla jsem ho a pokusila jsem se ho rozluštit.

Drahá princezno,

Až se uráčíš probudit, tak za náma přijď do jídelny.<3

S láskou Ondřej.

Jen sem se nad tím pousmála a došla se zkrášlit do koupelny. Nějak moc jsem to nepřeháněl, jen jsem se učesala a opláchla si obličej.

Těšila jsem se na masáž srdce, tak jsem se rychle vydala do jídelny. Už na schodech jsem slyšela trenéra nadávat. A jé je. To bude zase slovník. Pousmála jsem se v duchu.

Když jsem vešla dovnitř, všichni seděli na židlích kolem jednoho stolu, na kterém ležela Panna na masáž srdce a tiše sledovali trenéra jak se snaží ‚Andulu‘ rozdýchat.

Byla to docela komická scéna. Trenér v obličeji naprosto rudý, zadýchaný, zpocený a vší silou, co měl v pažích, se opíral o její hrudník. Vyprskla jsem smíchy. Všichni se na mě okamžitě otočili a trenér přestal s masáží srdce.

Když jsem se částečně uklidnila, zeptala jsem se co jim nejde.

„Oživuju jí už půl hodiny, a ještě pořád nic!“ řekl naštvaně. Došla jsem k němu a začala se zjišťováním.

Bez pulsu – překvapivě-, nedýchá, zaklonila jsem hlavu a podívala jsem se do úst, jestli má volné dýchací cesty. Když jsem se tam podívala začala jsem se nehorázně smát. V puse měla ucpávku – jako že zvratky-. Vyndala jsem ji a všem jsem jí ukázala.Všichni se začali smát, dokonce i trenéři. Položila jsem to na stůl, a začala s oživováním. 30 : 2 ( 30 stlačení hrudníku a 2 vdechy).

Podařilo se mi jí oživit za pět minut a všichni mi začali tleskat. Cítila jsem jak rudnu v obličeji. Sklopila jsem oči na podlahu.

„Prosím o pozornost,“ řekl trenér nahlas, aby se všichni utišili. Nechtěla jsem tam dál stát, tak jsem si pohledem našla Ondřeje. Naznačil mi, že mi drží místo. Neváhala jsem ani minutu a šla za ním.

„Takže, určitě už všichni víte, co se dneska přihodilo, když byly holky na výletě,“ spustil trenér než jsem si stihla sednout. „Helenka už je doma se svými rodiči a vedoucí holek odjela taky. Takže, bych chtěl poděkovat Anastázii, za bravurní první pomoc, kterou poskytla Helence.

Tak a teď se vraťte do svých pokojů a užívejte si poslední den. Hlavně to tady nezbořte!“ křikl za námi. To už jsme všichni uháněli do svých pokojů.

Holky se jenom převlíkly do něčeho slušnějšího a zmizely na nějakém pokoji. Zase jsem tu zůstala sama. Samota mi nevadila, ale teď byla nepříjemná. Zvedla jsem Hamleta a zase jsem se do něj začetla.

Netrvalo dlouho a někdo vtrhl do pokoje. Leknutím jsem nadskočila na posteli. Adam se zastavil těsně před postelí a koukal na mě.

„Za chvíli u nás na pokoji,“ vychrlil na mě a zmizel. Jen jsem pokrčila rameny a dočetla kapitolu. Najednou se ozval příšerný kravál z protějšího pokoje. Znělo to jako hudba, ale přes basy nešlo nic slyšet. Tak tohle, asi byla chvilka. Zvedla jsem se a šla se tam podívat.

Kluci bydleli na třech pokojích po čtyřech. Z posledního pokoje na chodbě, vycházel ten ohlušující kravál. Došla jsem tam a zlehka zaklepala. To je ale blbost co si právě udělala, co?! Zanadávala jsem si v duchu a otevřela dveře.

Kravál se na mě vrhnul jako přívalová vlna. Viděla jsem všechny kluky a nějaký holky jak se vrtí do rytmu hudby. Všechna okna byla zatažená a na komodě pod oknem stálo rádio. Vešla jsem dovnitř a pozorovala okolí.

Někdo mě prudce chytil za ruku a vtáhl do víru tance. Byl to Vašek. Na hlavě měl kastrol, triko a džíny. Začala jsem se nekontrolovatelně smát. On se začal smát se mnou. Když jsme se trošku uklidnili, sundal si hrnec a nasadil mi ho. Byl mi trošku větší, takže mi padal přes oči. Sundala jsem si ho a nasadila ho někomu poblíž.

Začala nová písnička. Ploužák. To mi tak scházelo. Povzdechla jsem si a podívala se směrem, kde asi ještě před pěti vteřinami stál Vašek. Nikdo tam nebyl. Všichni už byli ‚spárovaní‘ tak jsem se chtěla nepozorovaně vytratit z univerzálního parketu.

„Kampak, kampak mladá dámo?“ zastavil mě někdo. Ten hlas bych poznala kdekoliv. Ondřej si mě k sobě přitáhl a položil mi ruce kolem pasu. Položila jsem si moje kolem jeho krku a zadívala jsem se mu do pomněnkových očí. Už v nich nebyl ten strach a starost co odpoledne. Byla v nich něha, láska a důvěra. Přitáhl si mě blíž a zašeptal mi do ucha: „Vypaříme se,“ němně jsem souhlasila. Vzal mě za ruku a odvedl ven z toho ‚disko pokoje‘.

„Zavři oči,“ řekl mi když se za námi zavřeli dveře.

„Ne!“ odporovala jsem mu s úsměvem.

„Prosím, zavři je,“ zaprosil a nasadil psí oči. Tomu jsem neodolala a zavřela je. Chytl mě za obě ruce a vedl mě, neznámo kam.

„Už můžu?“ zeptala jsem se, když mě zastavil.

„Jo,“ váhavě jsem je otevřela. Stála jsem uprostřed našeho pokoje. Okna byla zatažená, jenom na stole stála zapálená svíčka. Deka, na mojí posteli, byla složená a daná pod polštářem. „Tak co? Líbí?“ zeptal se Ondřej, který stál za mnou. Otočila jsem se k němu a políbila ho. Vzal mě do náruče a odnesl na postel.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ poprosila jsem po chvilce.

„Ty můžeš na cokoliv,“ řekl s úsměvem. Začala jsem se vyptávat na takový ty nedůležitý věci. Na to jakou má rád barvu, kolik mu je, kdy má narozeniny, jak dlouho už hraje hokej…  takhle jsem se ho vyptávala asi hodinu. Pak se začal ptát on. Vyptával se na podobné věci, ale neměl toho tolik jako já.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se unaveně.

„Tři čtvrtě na deset. Snad nejsi unavená?“ odpověděl se smíchem. Taky jsem se začala smát. Podívala jsem se mu do těch nádherných očí. Už tam nebyl smutek, ani strach, byla tam láska a něha. Někdo prudce vstoupil do pokoje.

„Kterej magor sem leze?!“ rozčílil se Ondřej. Dovnitř se přiřítilo stádo kluků, s holkama v závěsu. Významně na nás hleděli a koutky jim cukali pobavením.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy se Ondra nadechoval k nějaké nadávce. kluci se po sobě podívali, ale nikdo neodpověděl. „Trenér vám sebral rádio, nebo co?“  zeptala jsem se po chvíli.

„Tak trochu nám to sebral, že si lidi stěžujou,“ řekl nesměle Patrik.

„A tady děláte co?“ zavrčel za mnou Ondřej. Všichni jen pokrčili rameny. „A ven!“ zařval.

„Ale no tak, nech je,“ řekla jsem mu s klidem. Nechápavě se na mě podíval. „Tak nemaj co dělat no, se nudí a chtěj hrát flašku.“

„Jak víš že chtěj hrát flašku?“ zeptal se, pořád nechápavě. Ukázala jsem na Adama, který křečovitě svíral flašku a pořád dokola jí zavíral a otevíral. Všichni nasadili prosebný kukuče. Připadala jsem si jako matka, kterou její děti prosí o peníze na zmrzlinu. Chvilku jsem je napínala a pak jsem řekla.

„Dobrá, budeme s váma hrát flašku, ale musíte si zabalit a uklidit pokoje. A máte na to… cca 30 minut,“ chvíli to zpracovávali, a pak vystřelili z pokoje jako rakety. „A pro tebe to platí taky, mladý pane,“ otočila jsem se s úsměvem na svého kluka. Zvedl se a s hraným smutkem odešel.

Taky jsem si začala balit. Měla jsem zabaleno za čtvrt hodiny. Tašku jsem hodila ke dveřím a šla si sednout zpátky na postel. V hlavě jsem si vytvářela otázky na tu jejich flašku. A opravdu jsem jich vymyslela dost. Pak se všichni přihnali dovnitř a posadili se do kroužku. Sedla jsem si vedle Ondry a začali jsme.

Prvních pár kol byla nuda. Všichni se ptali na takový blbosti. Jako jestli je ještě panna/ panic, nebo s kým kdo chodí a tak.

„A dost! To mě nebaví!“ řekla jsem rázně. „Přece nebudeme celou noc sedět a povídat si o tom kdo s kým chodí! Pojďte hrát na úkoly. To je vetší sranda!“ všichni souhlasili, a tak jsme začli. Točila jsem jako první a flaška ‚ukázala‘ na Adama.

„Hmmm, tak co tobě… Otevřeš okno, vystrčíš z něj jednu nohu a budeš si zpívat ‚Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?‘. Jo, a sundáš si kalhoty,“ a potutelně jsem se usmála. Všichni se okamžitě začali smát. Adam celý zrudl, ale udělal co jsem řekla. Všichni jsme se málem počůrali smíchy. Pak točil Adam. Padlo to na Ang. Adam chvíli přemýšlel a pak z něj vypadlo něco co jsem nečekala.

„Vlezeš do koupelny, vezmeš si na sebe jenom ručník a projdeš se po chodbě!“ a ruce si založil na prsou. Nikdo ani nedutal.

„Dávám fant!“ křikla Ang.

„Fajn, ale věci neberu. Beru jenom pusy,“ odpověděl jí Adam. Ang se chvíli ošívala, ale pak mu jí dala. Nedala mu jí na tvář, jak by to udělala každá holka, dala mu pořádnýho francouzáka.

„Tak nevim, jestli je lepší se projít v ručníku po chodbě a nebo se s někym cucat,“ prohlásil Vašek. Všichni jsme se začali hrozně smát. Takovýhle úkolů padlo ještě několik. Například promenáda ve spodním prádle, se zavázanýma očima nakreslit čtverec (vyšel kosočtverec), zazpívat nějakou písničku od Karla Gotta, předvést nějaké zvíře… prostě samý kraviny.

„Kolik je hodin?“ zeptal se někdo. Oči mi padali únavou a půlka přítomných ležela na zemi a spala. Podívala jsem se na mobil. Svítilo na mě 5:54 ráno.

„Pane bože, je 5:54. To už se moc nevyspíme,“ řekla jsem tiše a hlava mi klesla. Zdál se mi ošklivý sen, o tom že se náš autobus při cestě domů vyboural. S leknutím jsem se posadila.

Všichni kolem mě klidně spali. Někteří leželi na sobě. Někdo spal na postelích. Ondřej za mnou v klidu oddechoval. Tiše jsem se postavila a opatrně jsem došla do koupelny. Byla to docela fuška na nikoho nešlápnout a nikoho nevzbudit.

Udělala jsem si ranní hygienu a vrátila jsem se do místnosti. Bylo tam vydýcháno a nehorázně to tam páchlo. Došla jsem k oknu a tiše jsem ho otevřela. Ranní vítr mi rozcuchal vlasy. Bylo to nádherné. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl nasycen vůní stromů a lučních květin.

Někdo mi omotal paže kolem pasu. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na dotyčného. Ondřej měl rozcuchané vlasy a krásně se na mě usmíval.

„Dobré ráno, princezno,“ zašeptal.

„Dobré ráno. Kolik je asi tak hodin?“ zeptala jsem se taky tiše. Sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Ukázala mi jeho displej. 7:58. Za chvíli přijdou vedoucí, aby nás vzbudili. Vzpomněla jsem si. Zadívala jsem se z okna. Koukala jsem na husté lesy. Bylo tam naprosté ticho. Jen občas zacvrlikal nějaký ptáček. Opřela jsem si hlavu o Ondřejovo rameno a sledovala tu nádhernou přírodu.

„Vstávat!“ zařval vedoucí aby nás všechny probudil. Leknutím jsem nadskočila a otočila se směrem ke dveřím. Vedoucí v nich pořád stál a sledoval náš pokoj. Každý už se probudil a zjišťoval co se děje.

„To jste tu spali všichni?“ zeptal se udiveně a podíval se na mě. Němně jsem kývla. Ucechtl se a odešel. Všichni se začali šourat do svých pokojů. Na pokoji jsme zbyly už jenom mi tři. Ang, Petra a já. Když jsem vylezla ze sprchy, oblékla jsem si věci na cestu a dobalila těch posledních pár věcí co mi scházelo. Ang se celou dobu usmívala jak měsíček na hnoji a tak mi to nedalo a musela jsem se zeptat.

„Tak co ty a Adam? Jak to teď s vámi je?“ na tváři se jí utvořil ruměnec.

„No, chodíme spolu,“ špitla. A vrátila se k balení.

„A jak líbá?“ dráždila jsem jí.

„Naprosto ÚÚÚÚŽASNĚ!“ zavýskla a nadskočila při tom. Všechny jsme se rozesmály a vyrazili jsme na snídani.

Děkuji mnohokrát za přečtení a budu moc ráda, když mi tady necháte nějaký ten komentář.

Galrin :)

Autor: Galrinka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesii aneb Lochneska není příšera. Za to já jo. 2. kapitola Cesta a hodně dlouhá noc :