OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesii aneb Lochneska není příšera. Za to já jo. 1. kapitola Noční Hra

26.08.2010 (20:00) • Galrinka • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 800×

Noční hra

„Jednoho krásného dne mi někdo dovolí tě zabít, Ladislave!“ zařvala jsem na celý les a pomalu se zvedala ze šípkového keře, kam mě to strašidlo “omylem“ shodilo.

Mé jméno je Anastázie Leilová, ale nikdo mi neřekne jinak než Nessie, a nebo Lochnesko. Vtipné, že? Momentálně jsem na táboře, který je zaměřený na první pomoc, ale protože nás bylo málo - a převážně samé holky - spojili nás s hokejisty, kteří mají letní přípravu. Dneska v noci nám, pro zpestření, udělali noční hru a někteří z kluků nám dělají strašidla. A zrovna já jsem přistála v jediném šípkovém keři v okolí. Jeden pramínek vlasů se mi přitom uvolnil z pečlivě utaženého culíku. Mám středně dlouhé hnědé vlasy, oči stejné barvy a mám asi tak 170 centimetrů. A to je mi pouhých 15 let. Tak to je v krátkosti o mě, ale teď zpátky na tábor.

Opřela jsem se o nejbližší strom a sledovala jsem okolí. V dálce jsem zahlédla další svíčku a okamžitě jsem se za ní vydala. Jestli na mě jeden z nich bafne, tak slibuju, že ho zabiju na místě! Slibovala jsem si v duchu. Těsně před svíčkou jsem se zastavila a poslouchala okolí. Za mnou něco zašustilo. Otočila jsem se tak rychle, jak jen jsem to svedla. Přede mnou někdo stál. V ruce držel koště a na hlavě, místo klobouku, měl kastrol.

„Vašku, tebe by poznal i slepej,“ oznámila jsem mu naprosto vyrovnaně. Položil koště na zem a rukama naznačil, že se chce prát „Já se s tebou nehodlám prát,“ řekla jsem mu, ale on nepřestal provokovat. „Fajn, řekl sis o to, ale pak nelez za vedoucim, že jsem ti zlámala obě ruce.“  Zákeřně se usmál. Protáhla jsem se a začali jsme kolem sebe kroužit. Jako dva supy. Znala jsem muže. Věděla jsem, že když budu dostatečně dlouho trpělivá, tak zaútočí sami a já nebudu muset dělat první krok.

A měla jsem pravdu. Vašek už to nevydržel a vystartoval po mně. Nebála jsem se ho. Už jednou jsem viděla, jak se pere a používal u toho jenom pěsti. Kdyby zapojil mozek, mohl by mě porazit. Ne že bych se chtěla vytahovat, ale roční kurz sebeobrany, rok roztleskávaček a pět let tanečního - se kterým jsem musela ze zdravotních důvodů skončit - s vámi udělá hodně. Běžel ke mně a chystal se mi dát pěstí. Uhnula jsem, a jaksi náhodou jsem tam zapomněla nohu, takže jsem mu je podrazila. To on nečekal a svalil se na zem jak široký tak dlouhý.

„Stačí nebo se na mě vrhneš znovu?“ Při otázce jsem se k němu otočila čelem. Se supěním se zvedl ze země a oči mu žhnuly naštvaností. Protočila jsem oči v sloup a čekala, co udělá. Postavil se, odplivl si a vrhl se po mně. Běžel přímo, a tak jsem neměla moc možností úniku. To zvládnu, jenom se musím víc odrazit. Povzbuzovala jsem se v duchu. Když byl asi tak dva kroky ode mě, odrazila jsem se jak nejvíc jsem uměla a skočila jsem salto vpřed. Jenom jednou jedinkrát se mi povedlo ho dotočit, ale to už je rok zpátky. Povedlo se. Přistála jsem na obou nohách a Vašek za mnou jenom oddychoval.

„ Dobrá, vyhrála jsi. Ale příště ti to tak snadno neprojde!“ zavrčel na mě nevrle. Popadl koště a zmizel za stromy. Potutelně jsem se usmála a pokračovala jsem ve hře. Pak už se nic tak závažného nestalo, takže to byla docela sranda.

Když jsem došla k horské chatě Anežka v Krušných Horách, ve které jsme bydleli, stál před ní hlavní vedoucí s rukama založenýma na prsou a významně na mě hleděl. Měl krátce střižené vlasy světlé barvy a byl docela vysoký.

„Leilová,“ řekl mi zlým tónem. Že já tomu Vaškovi nezlomila vaz a neřekla, že to byla náhoda. I to by bylo jednoduší. Hubovala jsem v duchu.

„Můžeš mi nějak logicky vysvětlit, co to mělo znamenat? Proč jsi se s Vaškem prala?! Je to strašidlo. S tím se nemáš prát. Toho se máš LEKNOUT!“ Poslední slovo nepříjemně zdůraznil.

„Pane vedoucí,“ začala jsem klidně. „On si začal. Když to tak řeknu.“

„Opravdu? A jak to tedy celé bylo?“ Tak jsem mu to celé převyprávěla. Nevynechala jsem ani to, jak jsem zahučela do toho keře. Když jsem skončila, bylo chvíli ticho a pak řekl:

„Dobrá, s Vaškem a Láďou si promluvím a ty si jdi vyčistit ty škrábance z toho keře, a pak rovnou do postele.“

Odešla jsem bez jakýchkoliv námitek do pokoje v prvním patře. Bydlela jsem se dvěma holkama. Byly mladší než já, a tak když jsem přišla už dávno spaly. Vzala jsem si pyžamo, kosmetickou tašku a zalezla jsem si do koupelny. Sundala jsem si mokré a špinavé věci a podívala se na rozsah svých škrábanců. Škrábance tam nebyli ale trnům požehnaně. Povzdechla jsem si, vyndala jsem pinzetu a začala jsem jednotlivé trny vytahovat. Bylo jich dvacet dva, pokud jsem se nepřepočítala. Vlezla jsem si do malé sprchy a pustila na sebe teplou vodu. Vlasy si umeju až zítra. Řekla jsem si. Vyčistila jsem si zuby, oblékla noční košilku s medvídkem Me To You a šla si lehnout. Vešla jsem do tmavé místnosti. Jediné světlo byla pouliční lampa za oknem, která dělala v pokoji příjemné přítmí. Došla jsem ke svojí posteli. Když jsem se na ní podívala málem mi kosmetická taška vypadl z ruky.

Seděl tam Ondřej, kapitán hokejového týmu a zároveň nejkrásnější kluk z tábora. Měl krátké černé vlasy rozčepýřené do všech směrů. Má naprosto dokonalé tělo, díky hokeji. V jeho silných pažích by chtěla být snad každá holka. Sledoval mě modrýma očima a na tváři měl lehký úsměv. Měl na sobě jen tepláky a tílko takže dobře vynikla jeho vypracovaná hruď. Změřil si mě pohledem a zastavil se u mých poškrábaných nohou.

„Omlouvám se,“ zašeptal do ticha a kývl směrem ke mně.

„To tys mě tam nestrčil,“ zašeptala jsem mu jako odpověď. Teď jsem byla docela ráda, že je tady tma protože jsem byla rudá jako rajče.

„Ale byl. To já jsem tě tam strčil. Ne, Láďa. Ten byl až na konci trasy.“

„A proč jsi mě tam, krucinál strkal?!“ zeptala jsem se lehce nakvašeně.

„No já to neměl v plánu, ale ty jsi uklouzla na tom listí a spadla jsi tam. Promiň,“ řekl sklesle a sklopil hlavu. Došla jsem k posteli a sedla si vedle něho. Byla jsem nervózní jako malá holka. Co tady chce? Ptala jsem se sama sebe.

„Nevadí,“ usmála jsem se na něj. Otočil se na mě a naše tváře byli jen pár centimetrů od sebe.

„Schválně, jestli líbáš stejně dobře, jako ječíš,“ řekl s úsměvem a nepřestal se přibližovat k mému obličeji. Nervozitou jsem ani nedýchala. Už mezi námi bylo asi jen jeden a půl centimetru. Byla jsem natěšená na to co přijde, a tak jsem překonala vzdálenost mezi námi a políbila ho. Byl to zvláštní polibek. Plný touhy, něhy, lásky a všeho ostatního. Chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Sedla jsem si mu obkročmo na klín a ruce mu položila kolem krku. Rukama mi přejel po nohách a chtěl se mi zřejmě dostat pod košilku, a asi by se mu to povedlo kdyby někdo nerozsvítil.

Okamžitě jsme se od sebe odtrhli a koukli se směrem k vypínači. Stáli tam snad všichni kluci z Ondřejovo pokoje. Všichni do jednoho hokejisti. Tím, jak rozsvítili, probudili holky v pokoji. Všichni na nás nevěřícně koukali. Někteří z kluků vypadali jako by jim ulítli včely – konkrétně Vašek a Láďa. Holky mě zřejmě proklínaly v duchu. Bodejť ne, každá holka ho chtěla, ale každý dal košem. A teď seděl u mě na posteli já mu seděla obkročmo klíně a ruce jsme měli v zajímavých pozicích. Já je stihla sesunout na jeho vypracovanou hruď.

„Zhasněte trotlové,“ sykla jsem na ně a slezla jsem Ondrovi z klína. „Chcete aby přišel vedoucí a všichni dostali sprda?“ Věděla jsem, že to bude stačit. Kluci zhasli a napáskovali se všichni do našeho malého pokoje. Posedali si, kde se dalo, takže pokoj byl plný. Bodejť  ne. Každý z kluků měřil přes metr osmdesát a hrudníky měli jak nějací kulturisti.. Tak todle bude trapas. Povzdechla jsem si a sedla si zpátky na postel. Ondřej mi ovinul jednu roku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Podívala jsem se na něj a on mi věnoval ten nejkrásnější úsměv. Oplatila jsem mu ho a on se podíval na obecenstvo.

„Tak, co tady chcete?“ zeptal se sklesle a očima přejel všechny přítomné.

„No, víš…“ ozval se Vašek. Nečekala jsem nikoho jiného. Vašek byl Ondřejovo pravá ruka takže věděl všechno nejlíp. Ale to že mě Ondřej- zřejmě- chce ho taky docela vyvedlo z míry.

„Když jsi říkal, že jdeš za vedoucím si něco vyřídit mysleli jsme, že si jdeš pro prášek nebo tak něco, ale když ses půl hodiny nevracel bylo nám to divný a šli jsme se po tobě podívat. U vedoucích už bylo zavřeno a zhasnuto, takže tam jsi nemohl být. Šli jsme teda pokoj po pokoji a poslouchali za dveřma. Jenom tady jsme slyšeli šepot a pak… no však víš a tak jsme sem přišli.“

„Mám to chápat tedy tak, že jste mě špehovali?!“ obořil se na ně a rukou mě ještě víc ovinul a přitiskl si mě k sobě. Byl pěkně naštvaný. Doufala jsem jen, že se nezačnou prát. Zašívat tržné rány se mi vážně nechtělo.

„ Ne, ne to by jsme si nedovolili, jenom nás zajímalo, kde jsi, a tak jsme tě šli hledat. To je celý.“ Mluvili rychle a docela nahlas, tak jsem jim řekla:

„Víte co, vyřešíme to zítra, jasné? Teď si jděte všichni lehnout. Honem.“ Stoupla jsem si a začala jsem je vyhazovat z pokoje. Poslechli mě a v klidu se odebrali na pokoje. Holky se otočili zády k nám a dělaly, že spí.

Vrátila jsem se k posteli, na které ještě pořád seděl Ondřej. Hlavu měl ve velkých dlaních a koukal do země. Něžně jsem ho chytla pod bradou a usmála se na něj.

Kouknul se mi do očí a tiše řekl: „Tak tohle byla nejhorší a zároveň nejlepší noc, jakou jsem kdy zažil.“

Oba jsme se pousmáli a já jen přikývla na souhlas.

„Já radši půjdu, ať nevzbudíme moc pozornosti.“  Při těch slovech se postavil a objal mě. Bylo to takové… lehce medvědí obětí, ale bylo nefalšované. Když sevření povolil, podívala jsem se na něj a políbila ho na rozloučenou.

„Dobrou noc ty moje Šípková Růženko,“ zašeptal.

„Dobrou noc,“ odpověděla jsem mu a on tiše odešel. Sledovala jsem, jak tiše mizí v malé chodbičce. Lehla jsem si do postele a začala nad vším přemýšlet. Byla jsem po dnešním dni hodně unavená, takže jsem za chvíli usnula.

Z krásného snu mě vytrhlo zabušení na dveře a křik vedoucího. Každý den to samé. Protřela jsem si oči a pousmála jsem se nad snem, který se mi zdál. Líbala jsem se s Ondřejem. No to určitě. Uchechtla jsem se.

„Pane bože to byl sen,“ postěžovala si moje spolubydlící Anna. Měla dlouhé blonďaté vlasy a modré oči. Petra – druhá spolubydlící- jen tiše přikývla a rozplétala si dlouhý světle hnědý cop.

„A co se ti zdálo, Ang?“ zeptala se po chvilce. Já si začala hledat kosmeťák a čisté oblečení na dnešní den.

„No, že tady byl Ondřej a líbal se s Nesii.“ Cože?! Podívala jsem se na ní s tázavým výrazem v očích. To samé se zdálo mně! „A pak sem vtrhli kluci rozsvítili a začali dělat hrozný kravál kvůli tomu. A pak se nějak vyptávali a pak jim Nessii něco řekla a šli pryč. Zvláštní co?“ Při té otázce se otočila na Petru, ta na ni jen nevěřícně koukala.

„Mě se zdálo to samý,“ oznámila jí překvapeně Petra, pak se koukli mým směrem, ale já už jsem mizela v koupelně. Okamžitě jsem si opláchla obličej studenou vodou. Že by to nebyl sen? Přece není možný aby se třem lidem zdálo to stejný? Nebo je? Zoufala jsem si. No, tak uvidíme na snídani.

Hodila jsem na sebe modrý kraťasy a růžový triko. Vlasy jsem sepnula dole gumičkou do culíku a těsně nad ní je sepnula skřipcem. Bylo to jednoduché, ale hezké. Vyčistila jsem zuby a šla do pokoje čekat na ostatní. Sedla jsem si na postel a vytáhla z baťohu knížku Hamlet. Už jsem jí četla několikrát, ale pořád mě fascinovala. Položila jsem si jí na kolena a začala číst.

V perifernim vidění jsem si všimla něčeho na podlaze. Byl to klučičí prstýnek. Někde už jsem ho viděla, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout kde. Zvedla jsem ho ze země a podívala jsem se na něj zblízka. Byl stříbrný a byli na něm různé ornamenty. Líbil se mi, a tak jsem si ho zkusila. Na prsteníčku mi byl velký a tak jsem si ho dala na prostředníček. Tam seděl jako ulitý. Chviličku jsem se na něj dívala, a pak jsem pokračovala ve čtení. Neuběhly ani dvě minutky a někdo zlehka zaklepal. Myslela jsem že to bude ošetřovatelka kvůli Anniným lékům, jako každé ráno.

„Já tam dojdu,“ řekla Petra a otevřela dveře. „Paní vedoucí Anni je ještě v koupelně…“ větu nedokončila a jen jsem slyšela lapání po dechu.

„Brý ránko Peťko,“ ozval se ode dveří klučičí hlas. Chvilku mi trvalo než jsem ho zařadila. Byl to Ondřej. „Jdu za Nessi. Je tady?“ Málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Takže to nebyl sen. Knížka mi vypadla z rukou, jak se mi třásly.

„J… jo... je u sebe… na… na posteli,“ koktala Petra. Okamžitě jsem zvedla knížku a dělala jsem že si čtu. Ráda bych si četla – tudle kapitolu mám ráda - ale nebyla jsem schopná se soustředit.

„Díkec,“ poděkoval jí mile a šel ke mně. Hlavně klid. Dejchej jasný! Bude to jako včera večer. Napomínala jsem se. A že to včera bylo krásný. Když byl na krok ode mě zvedla jsem hlavu a usmála jsem se na něj. Měl na sobě kraťasy tmavě zelené barvy a zeleno žlutou, kostičkovanou košili. Nahoře měl dva knoflíčky rozepnuté. Vlasy měl opět do všech směrů takže byl neodolatelný. Věnoval mi jeden se svých nejkrásnějších úsměvů.

„Dobré ráno princezno. Tak co jak pak jsme se vyspinkaly?“ zeptal se sladce. Odložila jsem knížku a lehce jsem se zamyslela.

„No, nádherně. Měla jsem naprosto dokonalý sen a ráno se probudím a zjišťuji že to nebyl sen. Tak nevím jestli toho mám litovat nebo se radovat,“ položila jsem řečnickou otázku. Sladce se usmál a sedl si vedle mě na postel.

„A proč si myslíš že to byl jen sen?“ zeptal se zamyšleně. Hráli jsme si spolu jako kočka s myší, ale nevadilo mi to.

„No, bylo to až moc dokonalé, ale přitom, moc živé.“ Při těch slovech jsem se k němu lehce naklonila. Uvědomil si že nechci ztrácet čas a on se taky nemohl dočkat. Tentokrát tady vzdálenost překonal on a políbil mě. Byl to podobný polibek jako včera, ale tentokrát v něm převažovala touha a vášeň. Položil mi ruku kolem pasu, a zase si mě přitáhl. Já jako včera jsem se mu vyhoupla na klín. Bylo hrozně nepohodlné líbat ho ze strany. Chtěla jsem si to užít naplno. A tentokrát mě nic nepřeruší. Ani jeho trenér.

Včera chtěl svléct on mě, tak já dneska jeho. Rozhodla jsem se. Přejela jsem mu po krku, přes klíční kosti a nahmatala knoflíčky na košili. Jeden po druhém jsem je začala rozepínat. Rozepnula jsem je všechny a přejela jsem mu rukama po břiše. Zrada. Zaklela jsem. Místo hladkého, vypracovaného bříška jsem nahmatala látku. To pod tou košilí musí nosit tílka?! Nadávala jsem. Všiml si toho, a tak jsme na chvíli přestali. Podíval se na mě s omluvným výrazem ve tváři.

„Promiň, ale ono je to jinak hrozně nepříjemný,“ zakňoural jako malé děcko.

„Dobrá, ale tohle mi příště nedělej jasný.“ Podívala jsem se na něho. Potutelně se usmál a zase mě začal líbat. Opustila jsem myšlenku toho že bych se konečně mohla osahat a tak jsem mu položila ruce kolem krku.

Zaslechla jsem cvaknout dveře od koupelny. To asi Ang skončila s ranní hygienou. Tu šlehne. Pousmála jsem se v duchu. Ne že bych byla zákeřná nebo tak, ale prostě jsme se moc nemusely.

„Už zase neteče teplá. Petruš asi se budeš…“ Větu nedokončila, protože vyšla z malé chodbičky a kdo by si nevšiml dvou líbajících se lidí na sobě. Oba dva jsme jí ignorovali. Ať si říká, co chce.

„Do háje!“ zaklela tiše. „Takže to nebyl sen. To není fér. V čem je ona lepší než já?!“ šeptala nakvašeně. Ondřej se ode mě odlepil a šibalsky na mě mrkl.

„Třeba proto, že ječí vejš než ty. A nebo proto že se umí prát. Ona je takovej můj babo-chlap.“ Při tom ze mě nespustil oči. Dusila jsem v sobě smích. Teď bych ji docela chtěla vidět. Ondra už měl taky na krajíčku, a tak jsme se pro jistotu začali zase líbat.

Někdo rozrazil dveře a vletěl dovnitř jako hurikán.

„Snídaně, snídaně honem všichni na snídani, nebo vám to hokejisti všechno sežerou!“ křičel na celé kolo. Byl to druhý trenér hokejistů. Měl zrzavé vlasy, zelené oči a postavu hokejisty. Zarazil se nad náma dvěma a řekl.

„Ale no tak. Já vim že jste mladí a nadržení, ale tohle by jste si mohli nechat na jindy ne?“

„Jasně trenére. A na kdy přesně si to máme nechat?“ zeptal se Ondra se smíchem, když se ode mě odlepil. Trenér jen protočil oči a zmizel na chodbě zburcovat další pokoje. Holky se poslušně zvedly a zmizely za ním. Jakmile zavřely dveře, oba dva jsme vyprskli smíchy.

„Mám pocit, že dneska už si k holkám nesedneš,“ oznámil mi mezi záchvaty smíchu.

„A kam si mám, podle tebe, sednout?“ oponovala jsem mu se smíchem.

„U nás je jedno volný místo, a kluci tě mezi nás rádi přijmou,“ řekl už o něco klidněji. Já už jsem se taky docela uklidnila, tak jsem jen souhlasně přikývla.

„Tak pojď, půjdeme na snídani. Mám hlad jako vlk a tebe jíst nechci,“ řekla jsem mu a chtěla jsem z něj slézt, ale on mě nechtěl pustit.

„Až mi zapneš tu košili,“ řekl významně.

„Zapomeň, takhle ti to sluší víc. Nevypadáš jako šprt ale jako sportovec. A já nechodim se šprtem, ale s hokejistou,“ odpověděla jsem mu něžně. Pokřiveně se usmál a pustil mě. Slezla jsem z něj a počkala až se taky postaví. Chytl mě za ruku a vyrazili jsme na snídani.

„Buď máš tak studený ruce, a nebo v ní něco máš,“ řekl zmateně. Podívala jsem se na ruku, na které byl prstýnek, který jsem našla.

„Ten jsem našla u postele. Nevíš čí je?“ zeptala jsem se v půlce chodbičky. Chytl mě za ruku a zkoumavě si ho prohlédl.

„Jo ten je můj. Ale nech si ho, tobě sluší víc než mně,“ oznámil mi s úsměvem a otevřel mi dveře. Chtěla jsem zamknout, ale byl rychlejší než já a vytáhl klíče ze zámku a rychle zamkl. On je tak roztomilej. Sledovala jsem ho jak přemýšlí co s klíčema udělat, a pak mi je podal. Když jsem natáhla ruku abych si je vzala uhnul mi s nima. Takhle se to opakovalo asi třikrát. Pak jsem se naštvala a vytáhla mu z kapsy ty jeho.

„Tak, a jsme si kvit,“ oznámila jsem mu a vydala jsem se chodbou na snídani. Doběhl mě, chytl mě za ruku a dal mi pusu na tvář. Společně jsme došli až ke dveřím jídelny.

Zastavila jsem se a počkala až se na mě otočí. Podala jsem mu jeho klíče a on mi dal ty moje. Ukradla jsem si ještě jeden polibek. Tázavě se na mě podíval.

„Pro odvahu,“ řekla jsem stručně a otevřela dveře do jídelny. Vládl tam naprostý chaos. Hokejisti se pošťuchovali. Holky si předávali nejrůznější informace a nové drby. Všechno ustalo jakmile jsme vešli. Nesnášela jsem, když se na mě koukalo moc lidí najednou. Byla jsem pak hrozně nervózní. Stiskla jsem Ondrovi ruku ještě víc, abych se aspoň trochu uklidnila. Povzbudivě se na mě usmál a otočil se na ostatní.

„Dobré ráno. Jak se všichni máte?“ Teď se všichni koukali střídavě na mě a na Ondru. No spíš kluci, protože holky na něm viseli pohledem. Aby ne, když měl obepnutý tílko kolem vypracovaného hrudníku.

„Už chápu proč jsi chtěl, abych ti zapnula tu košili,“ zašeptala jsem tak aby mě slyšel jenom on. Opět se pokřiveně usmál a udělal lehký krok vpřed aby mi naznačil že si půjdeme sednout. Dovedl mě ke stolu s hokejisty. Byl to největší stůl v celé jídelně a seděli tam úplně celý tým. Byli tam poslední dvě volná místa mezi Vaškem a Láďou. Ondra mi přidržel židli vedle Ládi a já jí ochotně přijala.

Podívala jsem se na talíř před sebou. Dneska jsme měli dva rohlíky, dva plátky šunky, kousek másla a trochu jahodového džemu. Koukla jsem se na Ondru. Tiše se o něčem bavil s Vaškem a tak mě nevnímal. Podívala jsem se mu do talíře a všimla si že má víc džemu. Měla jsem chuť na sladký a tak jsem ty talíře prohodila a na ten jeho přihodila šunku. Všichni hokejisti mě nevěřícně sledovali.

„Co je?“ podivila jsem se. „No, tak mám ráda džem no. Tak co je na tom?“ Teď už mě sledoval i Ondřej. Všichni najednou jsme vyprskli smíchy. Já se málem převrátila i s židlí kdyby mě kluci nechytli. Když jsme se trochu uklidnili dali jsme se do jídla. U hokejistů je normální že jí víc, ale to že si šli každej pro další čtyři rohlíky, mi přišlo jako moc.

Po snídani jsme museli čekat na všechny až do jí, a pak nám vedoucí řekli rozvrh na dnešní den. Hokejisti pořád to samý. Běh, trénink, strategie a pořád dokola. A zbytek - tedy holky - jde na výlet. Přesněji řečeno na nedaleký kopec. Tak to se zase unudim k smrti. Nemohli by jsme třeba někomu zachraňovat život? Ptala jsem se sama sebe v duchu.

„A odpoledne, si děvčata vyzkouší cvičné panny na masáž srdce. A kluci s nima,“ řekl hlavní vedoucí koukající do rozvrhu. Kluci zajásali.

„Konečně. Na masáž srdce se těšim celej tejden,“ ozval se Adam. Nejmladší z nich.

„Nebo spíš na dýchání z úst do úst co?“ oponovala jsem mu se smíchem. Všichni jsme se tomu společně zasmáli a vydali se do pokojů.

S Ondrou jsme šli jako poslední. Chtěla jsem mu něco říct, ale nechtěla jsem u toho mít milióny svědků. Ruku v ruce jsme mířili do prvního poschodí. V mezipatře jsem se zastavila a přitáhla si ho k sobě. Automaticky mě příjemně objal.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do ramene.

„Taky tě miluju,“ řekl mi do vlasů. Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se mu do pomněnkových očí. Ukradl mi ještě jeden polibek a doprovodil mě před pokoj. Rozloučili jsme se a já s obavami vešla do pokoje.

V pokoji jsem našla tam přesně to co jsem čekala. Vztekající se Ang, Sandru, která hltá Ang každým slovem nevnímající Peťulu a Rebeku hučící do Petry všechno možné. Když si mě konečně všimly, sledovaly mě tázavým pohledem. Jenom Ang by mě nejradši zaškrtila. Sedla jsem si na postel a čekala co bude. Dlouhou chvíli se nic nedělo, tak jsem je popostrčila.

„Tak co chcete vědět?“ Petra, Sandra a Rebeka ke mně okamžitě přistoupily a začaly se vyptávat na takový základní věci, jako například: jak líbá, jestli ho miluju, jak to s námi bude dál… A takhle pořád dokola.

„Ang,“ oslovila jsem spolubydlící. Vzhlédla od nějaké knížky a podívala se na mě zlým pohledem. Nevěnovala jsem tomu pozornost a pokračovala jsem v otázce. „Nechceš se taky na něco zeptat?“ Nejdřív tiše přemýšlela a pak se šibalsky usmála.

„Jak myslel to že ječíš vejš než já?“ přitom se zvedla a došla k nám. Popravdě jsem nad tím taky uvažovala.

„No víš jak byla včera ta noční hra. No, tak on tam dělal strašidlo a asi tě slyšel křičet. Popravdě taky nevím.“ Všechny jsme se rozesmály. Ang mi odpustila a stala se mojí kamarádkou.