OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 8

31.12.2013 (14:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 673×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

NEORZHODNUTÍ SE ŠPETKOU VERONICI ROTH

8. kapitola

„Tak co jsem tam měla napsané??" Dožaduje se Nash. upiju z punče co mám v ruce.

„Nash... sakra já ti to ani neměla říkat," rozhlédnu se po místnosti. Všude tančí studenti a už mírně přiopilý.

„Ani nevíš, jak jsem na sebe naštvaná, že jsem ten klič ztratila," Nash se zamračí.

„Hej Nash, pojď sem!" Zařve na ni Al a ona se na mě podívá.

„No padej! Co já tady s tebou," usměju se na ni i když mi do smíchu není. Nash mě poplácá po rameni, odloží kelímek a doskáče na parket. Začne s Alem tancovat. Posadím se na jednu z židlí, ale jelikož jsou všechny prázdné, celkem to není problém. Tak celkově si sednout kamkoliv. Všichni se baví a smějí. S přáteli. I Al. Jen já ne. Před dobrou chvíli jsem vypadla z toho Tajemství a dobrou chvíli se na mě všichni dívali. Až později mi došlo, že je to kvůli mým šatem. Kromě mě a Ala, mají černobílí oděv ještě další čyři lidi, které neznám.

Zírám na parket a na všechny. Je mi do breku. Nechápu vůbec co tady dělám. Nechápu zdejší systém, nechápu proč nespím, nechápu proč mi nějakej počítač vyhpdnotil, že jsem Nerozhodnutá a nevím proč se mi libí Chris.

Ta poslední věc mě napadne, protože si vedle mě sám sedne. Opře se ležírně o zeď a začne si hrát s kelímkem. Sedím v předklonu a opírám se lokty o nohy. Mlčí. Já taky.

„Víš, je to zvláštní," ani se na něj nepodívám, protože přesně vím, jak se tváří. Jako že je opilej a jakože je mu to vlastně jedno. Ale překvapí mě jeho tón. Brav hlasu a tak nějak všechno. „Je štěstí, že to nezjistilo nějaké dítě."

„Dítě?"

„Myslím z vaší skupiny."

„Zjistil si to ty. Už teď jsem v háji," podívám se na něj koutkem oka. Pozoruje mě. „Je to pravdivé? Víš? Stoprocentně pravdivé?" Přikývne.

„Bohužel ano," rozhlédne se po sále. „Nemůžeme si o tomhle promluvit někde jinde?" Otočím hlavu zpátky na dav. Zírám na ně.

„Nikdy sem nebudu patřit," hlesnu tiše a sevře s emi žaludek.

„Musíš se alespoň snažit," mluví tak tiše, že mu skoro nerozumím. Polkne a podívá se na kelímek co má v rukách. „Přijď ke mě do pokoje." Zírám na dav.

„Proč tam?"

„Protože vím, že tam nejsou kamery," otočím na něj přes rameno pohled. Přikývnu. Čekám, že si stoupne, ale zůstává tam sedět. Zvednu se já. Kývnu mu na pozdrav a on stejně ležérně odpoví. Odeberu se k východu a po cestě vyhodím prázdný kelímek do připraveného pytle.

***

Přecházím po svém pokoji sem a tam. Už jsem udělala snad všechno. Nemůžu tam jít hned. Už jsem se převlékla, umyla, uklidila si a ustlala všechny postele. Už mě vážně nic nenapadá a tak zůstávám sedět. Je čas. Musím jít.

Zvedám se a odcházím z pokoje. Procházím chodbou a hledám ty dveře. Až teď si uvědomím, že vlastně netuším, jak je najdu. Zastavím se u tělocvičny a rozhlédnu se. Sakra. Otočím se a málem vrazím do nějaké osoby. Mir. Vydechnu.

„Promiň, nevíš kde je pokoj Chrise?" Další informace neříkám, protože mi to nepřijde jako důležité.

„Ale jistě zlatíčko, pojď. Popis nemá cenu," odvede mě k jedněm šedým dveřím. Přikývnu, poděkuju a počkám až odejde. Zaťukám a chvíli čekám, než se ozvou kroky. Dveře se otevřou a já zapadnu dovnitř aniž bych se podívala na toho kdo mi otevřel. Podle vůně poznám, že je to Chris. Chrisův pokoj. Podívám se na jeho neustlanou postel a na chvíli ztichnu.

„Čekals dlouho?" Zaptám se s pohledem upřeným na postel. Obejde mě, ještě vezmě nějaké oblečení ze židle a hodí ho do koše. Pak se přede mě posadí na postel.

„Ani ne. Posaď se," udělám nesmělý krok vpřed a sednu si jeho židli před něj. Je na kolečkách a tak trochu poodjedu.

„Takže?"

„Takže, tahle situace je pro mě... nová," nakloním hlavu nabok při jeho odmlce.

„A co s ní budeš dělat? Řekneš to nějakému vedení?" Zakroutí hlavou a pousměje se.

„Sof, tohle není situace, kterou bych chtěl hned někomu říct. Z toho panelu jsem to vymazal, ale nejsem si jistý jestli to není až nahoře. Každopádně tohle naštěstí nikdo moc neprochází, tak jednou za pět let. A to už tady nemusíš ani být."

„Jak to myslíš?"

„Sof, pokud tohle řekneš někdy nahlas, je jistý, že tě buď vykopnou nebo zabijou," spojí ruce, ale vzápětí je zase rozpojí. „Tohle není dobrá situace." Sedíme v tichu. Nevím co mu na to mám říct, protože já tuhle situaci neznám a ani znát nechci.

„Proč jsi řekl Calovi, že nebudeš tolerovat vztah ve skupině?" Zvedne pohled. Nic neříká. „Tak proč?" Trvám na svém dál. A on dál mlčí. Předkloním se a popojedu dopředu s doměním, že budu vypadat zlomyslněji. Místo toho jsem moc zranitelná. Chytne mě za tváře a přitiskne svoje rty na ty mé. Překvapeně zamrkám. Nepovolí. Cítím teplo jeho rtů na svých a mám pocit, že se rozplynu. Tohle snad není ani možné, aby se tak někdo cítil jen při polibku... nebo je?

Ucítím něco studeného a nového na rtu. Jeho ruce sjedou níž na mé ramena a boky. Chytnu se pevně madel po stranách. Pootevřu ústa a on využije situace. Pronikne do mě a naše ústa se spojí. Mám pocit, že exploduji. Automaticky mu dám ruce zezadu na krk a projedu mu prsty vlasy. Zavdychá mi do úst a přitiskne si mé boky ještě blíž.

Když mě pustí ze spárů svých úst, opře si čelo o mé a zhluboka oddechuje. Nechám zavřené oči a ruce na jeho krku. Můj první opravdový polibek. Poodjedu na židli, ale pohotově se chytne opěradel a přitáhne zpátky.  Zapadnu do židle a snažím se od něj udržet co nejdál.

„Proč to děláš? Jsem nová, neschopná, nejhorší výsledky, nejsem hezká, byla jsem Čistá a teď jsem podle krve nebo co i Nerozhodnutá," usměje se.

„Jsi nová, to ti neberu. Neschopná a nejhorší výsledky ti taky nechám, ale hezká jsi. A je mi jedno do jaké stupidní skupiny patříš, nebo kdo přesně jsi. Zajímá mě jaká jsi," povolím napjaté tělo.

„Takže... to pro nás znamená co?" Zamyslí se.

„Já nevím. Jsme pár?" To se ptá mě? Mě? „Asi nebudeme hotový pár, protože jsem tvůj trenér a musel bych se tě vzdát. A to nechci. Nejen kvůli Calovi, ale i tomu co se stalo dneska." Zataví se a prohlédne si mě. Najednou mám chuť udělat něco hloupého, něco naprosto nepředvídatelného i pro mě samotnou.

Ze židle se volně přesunu na jeho klín a chytnu ho zase kolem krku. Pustí židli a sleduje mě. Ucítím jeho dotek na mých zádech a já se automaticky napnu, což znamená, že se mu přitisknu na hruď.

„A v soukromí? Tady? To jsme co?" Zeptá se s přivřenýma očima.

„Tak na to ti zatím nejsem schopný odpovědět," přejede mi rukama po zádech, čímž mi vysune triko o něco výš. „Můžeme spolu prostě být." Jedna jeho ruka se mi zaplete do vlasů. „Nebo spolu chodit," nahne se a moje hlava se ocitne trochu nad jeho ramenem. Přitiskne mi rty ke krku. „A nebo můžeme být milenci," i když vím, co to slovo znamená, z jeho úst to zní jako rajská hudba, která se mi líbí natolik, že vzdychnu.

Prudce rozevřu oči a i on se vrátí do původní polohy hlavou. Zatěkám a odkašlu si.

„Promiň, to jsem nečekala," pousměju se a sesednu z něj. Postavím se doprostřed pokoje a máchnu rukama. „Jsi přiopilý a já jsem... hotová," ovyju se jakoby rukou. „Fuj já jsem unavená. Půjdu do pokoje," Chris jen přikývne a já se ještě naposledy podívám na toho poloboha, co mě zřejmě chce. A nebo si se mnou jenom hraje. Zamračím se. Sakra... ve všem hledám to nejhorší. Usměju se na něj naposledy a vypadnu z jeho pokoje.

Po cestě do našeho zhluboka oddechuji a snažím se se nezbláznit. A že k tomu nemám zrovna daleko. Proboha! Dneska se toho tolik stalo a já nevím nad čím mám přemýšlet první. Nad tím ránem? Tajemstvím? Chrisem? No... představa Chrise je mi nejmilejší, ale tohle by teď mělo být stranou, i když on toho vlastně taky využil.

Posadím se na svou postel a opřu se o zeď. Co když to ale jenom hraje? Má vážnou tvář a dokáže skvěle skrývat své emoce, tak proč by nemohl kecat i o tomhle? Moc nad tím přemýšlím, sakra.

Beru do rukou knížku a začínám číst tam kde jsem přestala.

***

Večeře uběhla rychle a nic moc se nedělo. Chrise jsem tam ani neviděla, což je zvláštní a hned mě napadlo, že šel říct vedení, co je mým Tajemstvím a třeba i to, že jsem ho proti jeho vůli políbila.

Šourám se ze sprch, kde jsem si vyčistila zuby. Na záchodě jsem se převlékla do spacího oblečení a teď už zabočuji do pokoje. Ještě si sepnu mastné vlasy. Měla bych si je umýt a tak si dám předsevzetí, že pokud se večer zbudím, půjdu tam.

Chris přichází do pokoje, zrovna když se zakrývám. Přeje nám dobrou noc, ale já jsem k němu radši zády. V pokoji se objeví tma a já raději zavřu oči. Někdo si šeptá, jiný povídá nahlas bez ohleduplnosti. Já neusínám. V duchu už vidím, jak si dávám sprchu a tak spaní po chvíli přestanu zkoušet.

Čekám až do úplného ticha a občasného vzdychnutí či chrápnutí. Potichu vstanu a vyjdu ze dveří. Kráčím v polonazutých botách chodbou a slyším jen svůj dech. Zabočuji do sprch. Beru si u vchodu jeden ručník a vlezu si do úplně zadní sprchy. Sundám ze sebe oblečení a hodím ho na umyvadlo před sprchou. Pustím vodu a konečně po třech dnech asi se začnu umývat.

Samozřejmě mě hned napadá, že jsme musela pro okolí smrdět a tak je zvláštní, že byl Chris tak blízko a přece nic neřekl.

Nechám na sebe dopadat polohorké kapky vody. Vlasy mi těžknou a kůže začíná svítít čistotou. Jak jsem se sakra mohla neumývat. Teď to zavedu každý večer, protože je to skvělé. Nádherné... tak Čisté.

Zaženu myšlenky a místo toho si otřu ručníkem tělo. Obleču si to stejné a na hlavě pevně uváži turban. Jsem hotová a je mi skvěle.Ovšem je tu jeden problém. Nechce se mi spát.

Bloumám po mém obvyklém místě. Jídelna. Je tady tolik koutů kam se schovat, ale jsem tu jenom já. Netuším kolik je hodin, ale když jsme šli spát v jedenáct, hodinu asi trvalo než všichni usli... možná více, přibližně další hodinu jsem byla ve sprše. Je tak kolem jedné, půl jedné. Blikne mi hlavou co se stalo minulou noc v tuto dobu a přemýšlím jestli to nebylo později. Potichu se přikradu ke vstupu do jídelny, kde dávno nejsou dveře a nahlédnu do chodby. Stále se svítí. Pomalu vykročím do chodby, ale ozve se otevření dveří. Někdo se vyšourá vpřed a zase je za sebou zavře.

„Prosím, ať je to nějaký student... někdo jiný!" Zašeptám si polohlasem. Ovšem všechna naděje mě přejde, když kolem dveří projde Chris. Opřu se o zeď a sklopím hlavu. To není pravda... kam by chodil? Třeba má nějakou milenku, manželku nebo snad i děti.

Chvíli trvá než se chodba ponoří do tmy a než se ozvou větší dveře. Ozve se známé pískání a těžké kroky. Zůstanu tam kde jsem a ani na okamžik si nedovolím se nadechnout. U Chrise bych to v klidu vysvětlila, ale tady nevím kdo to je a nemuselo by to být tak lehké. Zhrouceně se posadím na jednu lavičku. Tohle je divné. Proč by pořád někam chodil? A ty kroky? Kdo to sakra je?

Ani si při tom přemýšlení nevšimnu, že na lavičce ležím a pomalu usínám, až usnu docela.

Takže další kapitola je za námi a tudíž další fotka. Když si to zhrneme už víte, jak vypadá TJ, Cal, Em a Dan. Tudíž nám zbývá Matt, Ab, Oli, Nash a Al. Sof s Chrisem si budu šetřit :)

Tak tady je Ab.

Pravým jménem Abbie

Vaše JanieHutcherson :*

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 8: