OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 4

19.12.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 704×

NEROZHODNUTÍ SE ŠPETKOU VERONICI ROTH

4. kapitola

„Vstávej," někdo se mnou jemně zatřese. Ale já jsem nehybná. Chci spát. Ať mě nechají. „Vstávej, Sof." Cítím tíhu na nohou. Někdo mi na nich snad sedí. Otevřu oči a zašilhám do světla. „Dobré ráno," poví mi s úsměvem Nash.

„Proč mě budíš?" Někdo se zasměje. Otočím se a kolem mé postele je naskládaných pět lidí. Včetně Ala a těch jeho dvou kamarádů.

„Jsou lívance a ty mizí celkem rychle." Usměju se na ni ospale a hlavně ironicky.

„A co má být?"

„Když teď pěkně vstaneš a půjdeš se najíst, zjistíš, co tě dnes čeká,"

„A když to neudělám?"

„Přijde Chris." Rozevřu oči a ušklíbnu se.

„Tak to abych vstala." Lidi se zvednou a posadí se na okolní postele. Nash mi stále sedí u nohou. Zhodnocuji situaci. Mám kalhoty a mám triko. Nemusím se převlékat. Takže takto můžu v klidu zůstat. Odrhrnu deku a stoupnu si. Vlasy mám rozházené na všechny strany.

V jídelně je rušno. Ani jsem si nevšimla, kolik lidí tu je. Teda, určitě to nejsou všichni, ale je jich tu vážně hodně. Sedím u stolu vepředu. Vedle mě Nash a Dan a naproti Al a ti jeho kluci. Dovnitř vejde Chris. Ani se na nás nepodívá. Místo toho si vezme tác s jídlem a jde si rovnou sednout za nějakými staršími lidmi. Nějaká žena s dlouhými černými vlasy ho přivítá pusou na tvář. Nevím sice, proč se na něj stále dívám, ale závidím jí. Nebo žárlím.

„Takže, dneska prý půjdeme na čerstvý vzduch," začne Dan.

„Ale běhat, bohužel," doplní ho Nash. Udělá se mi mdlo. Vážně budu muset běhat? V mém rozpoložení? Nejradši bych si zalezla do vany, ale to asi nepůjde. Už jenom díky tomu, že tu vany ani nejsou. „Ale to vůbec nevadí, protože konečně uvidíš krásy naší části," usměje se a dá si do pusy velký kus lívance. Usměju se na ni a pak se pustím do jídla. Ještě než polknu sousto, otočím se na Chrise. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale vím, že on na mě zírá. Možná to byl ten důvod. Cítit jeho pohled na sobě je tak nedůstojné, že musím pohled co nejrychleji odvrátit.

Jako oblečení na venkovní běh dostáváme zvláštní balíčky. Rozbaluju jej a koukám se dovnitř. Vše černé. Tílko, sportovní podprsenka, třičtvrťáky a tílko. Dívám se po ostatních. Nash zrovna provokuje někoho jen v podprsence a ten kluk je jen v boxerkách. Pohlédnu do země. Není mi dovoleno na ně takhle civět.

Všichni jsou oblečení a já dělám, že něco hledám v šuplíku. Pak si skládám deku a upravuju postel. Odcházím na záchod a když se vracím, jsou všichni pryč. Sednu si a vybalím balíček. Naposledy se rozhlédnu a jsem připravená si sundat tílko.

„Chceš se ulít?" ozve se ode dveří. Poskočím a shrnu si tílko zase dolů.

„Chrisi?" Zase on? Sakra, to mám na sobě radar, nebo co?

„Musím čekat na posledního, a jelikož jsi to ty..." projde ke mně. „Proč nejsi oblečená?" Podívám se na sebe. Stále v tom stejném. „Ty más problém z nahotou." Jde vidět, že jsem mu udělala radost. Bože, jak mě tenhle týpek štve.

„No to teda nemám." Postoupí ještě blíž. Moc, moc blízko!

„Tak se převleč," shrábne moje ruce a rozpojí je. Ty svoje si zkříží na prsou a čeká. Stojí tam přede mnou jako anděl pomsty. „Dělej," zostří.

„Chceš mě ponížit?"

„To bych všechny neposlal ven." Alespoň by mohl dělat, že si to neužívá. Tváří se, jako by vyhrál. Už vím, co nesnáším, nesnáším jeho pohledy, styl chůze, řeč... Nesnáším Chrise. „Tak pohni!" vykřikne, až poskočím a chytnu se za lem tílka. Chci se otočit. A taky to udělám, ale on mě chytne za rameno a otočí zase k sobě. Jeho stisk je tvrdý a bolí. Budu tam mít modřinu. „Takhle." Vážně si to užívá. Nechci. Nechci se před ním svlíknout, ale nezbývá mi nic jiného. Tak moc nechci, že se mi nahrnou slzy do očí. Když se na něj podívám, už ho vidím rozmazaně, ale vím, že jeho pohled se nezměnil. Stále rozhodnutý mě ponížit.

Uvědomím si, že uvnitř chci, abych se před ním svlíkla a aby si to užíval, ale nejsem schopná tuto část dostat na povrch. Potáhnu slzy a vzdorovitě se na něj podívám. Neustoupí, vím to. Ale bojím se, že když budu vzdorovat, strhá to ze mě sám, a to by bylo ještě víc ponižující. Ale co na tom vlastně je? Prostě se svlíknu a budu myslet, že mám na sobě třeba plavky, které jsem na sobě sice nikdy v životě neměla, ale vím, jak to vypadá. Taková bláznivá zábava je u nás zakázaná. Teda, v části Čistých.

Mám nervy nadranc, ale začnu si tílko sunout pomalu nahoru. Jsem bledá, až moc, protože i když bylo v létě čtyřicet stupňů, chodili jsme v tričkách, takže jsem se maximálně tak opálila nesouměrně. Dá se říct, že naše rodina za slunka moc ven nevycházela. Proto neznám ani ty plavky.

Hodím tílko na zem a jsem připravená obléknout si to připravené. Zhrozím se, když uvidím tu sportovní podprsenku. Ne. Ne. Teď ne. Vzhlédnu. Chris na mě upírá stále stejný pohled.

„Alespoň na tohle se otoč, prosím." Chvíli tam stojí, ale pak se natočí na bok a já se rychle odvrátím. Zády k němu si přehodím podprsenky. Otočím se zpět. „Děkuju." Ani nehne obličejem, jen se natočí zpět. Chci si dát to tílko, ale zarazí mě a ukáže na kalhoty.

„Teď ty."

„Neděláš to poprvé, že?"

„Dělám to poprvé se studentkou." Cože? Takže mi právě řekl, jak u něj dochází k pohlavním stykům? Vážně?

„To jsem nepotřebovala vědět." Jen pokrčí rameny. Kalhoty jdou dolů snáz. Stoupnu si a roztáhnu ruce. „Spokojenej?" Prohlídne si mě ze stran a pak nakrčí obočí.

„Ani nevíš jak." Vydechnu a popadnu tílko. Rychle si ho natáhnu a pak se pokusím dostat na sebe přiléhavé kalhoty. Chris se mezitím dostaví ke dveřím a čeká tam na mě. Tohle mu nezapomenu. Obuju si boty a hledám bundu. Nevidím ji. „Dělej," ukáže na mě a já uvidím v jeho ruce tu poslední věc, kterou jsem hledala.

„Zdržovals to ty, pokud se nepletu."

„Nepleteš." Uznale se na něj podívám. Alespoň to přizná. Jsem připravená vyrazit. Hodí po mně bundu a já si ji obleču a nechám rozepnutou. Vyjdeme stejnou chodbou, jakou jsem sem první den vešla. Jsem připravená na teplo, které bývá v tomto období, ale když vyjdu na čerstvý vzduch, ovane mě studený vítr a na hlavu dopadnou sněhové vločky. Pohlédnu nahoru a nechám si dopadat sníh na tváře. Musím se usmát. Je to úžasné. Příjemné a užasně. Někdo mi přiloží ruku na záda a já se zděšením zjistím, že je to Chris. Popohání mě dopředu a já se nechávám. Když jsme blízko skupinky, nahne se ke mně a zašeptá mi do ucha: „Vítej venku." Se zděšením na něj pohlédnu, protože jsem nečekala, že řekne něco tak neutrálního, a ten způsob, kterým to řekl. Tak něžný. Pustí mě a já doklopýtám k Nash.

„Víte, kam běžet! Matte, vem si na starost Ala a Nash! Sof, prosím." Všichni se dají do klusu. Pomalu si zapnu bundu a když probíhám kolem Chrise, věnuji mu dlouhý pohled, který mi oplatí.

„Oho-ho!" začne vedle mě Nash, když probíháme mezi lidmi.

„Co se děje?" říkám a u toho se snažím správně dýchat. Moc mi to nejde.

„To jiskření." Podívám se na ni a málem vrazím do nějakého muže. Na poslední chvíli se vyhnu a pokračuji v běhu. „Doprava." Zabočíme mezi domy a proběhneme po trávě nahoru. Dá se říct, že v půli malého kopečka už neběžím, ale drápu se nahoru. Po namrzlé ploše mi to klouže. Nash se vydrápe nahoru jako první a podá mi ruku. Přijmu ji a vyšvihnu se pomocí ní nahoru.

„Jak to myslíš?" Dáme se zase do klusu. Je zřejmé, že jsme poslední.

„No, první večer jsem se šla sprchovat jako poslední a když jsem vylezla, stál tam u stěny Chris a povídá tím svým mužným hlasem: Můžu tě o něco poprosit, Nash?" Podívám se na ni a je dobře, že tady žádní lidé nechodí. Zaběhneme někam do lesa a teď už je to o hubu, protože jsou všude namrzlé kořeny.

„A ty na to?"

„Že samozřejmě, no, a on mě poprosil, abych mu vždy řekla, jestli se s tebou něco neděje." Zastavím se, což ona nečeká a ještě chvíli běží. Pak se jen obrátí a doběhne zpátky ke mně.

„Cože?"

„Prostě chce vědět, co se s tebou děje," pokrčí rameny. „Líbíš se mu."

„Je starej."

„Je sexy."

„Je to Velitel."

„Je sexy."

„Má spoustu jiných holek."

„Nemá a je sexy." Bouchnu ji do břicha.

„Není." Začnu utíkat dál a dostanu se zase mezi lidi. Odhaduju, že se mám dát doleva, a tak tak učiním. Slyším za sebou Nash.

„Líbí se ti."

„Nash!" V běhu pokrčí rameny a uchechtne se.

„Závod?"

„Je to pořád rovně?"

„Je." Usměju se a přidám na tempu. Bohužel, ona taky, a jak je vidět, běhala už dřív, zatímco já ne. Běh v ulicích Čistých? Nikdy. Ani děti ne. Ještě přidám, ale jsem za chvíli vyčerpaná. Nash mě předhání, ale já mám celkem tuhý kořínek, a tak se snažím přidat taky. Slyším, jak se vepředu směje. Snažím se uhýbat lidem, ale nedaří se mi to často, což mě zpomaluje. Vybíháme na rovinku a já v dálce vidím naši skupinku, a jelikož jsme byly poslední, čekají na nás. Všechny síly, co mi zbyly, vložím do běhu a snažím se hýbat celým tělem, ale Nash už stejně nedoběhnu.

U skupinky se zřítím na zem a začnu se nekontrolovaně smát. Všichni na mě zeshora koukají jak na blázna. A to mi ještě přidává a směju se víc. Válím se tam na zemi pokryté sněhem a když si uvědomím na holých lýtkách sníh, Nash vyprskne smíchy taky. Je očividné, že se směje mně, ale tentokrát mi to nevadí. Nevím, co mi přijde zas tak vtipný, ale prostě se směju, a je to tak uvolňující. Cítím v žilách novou krev a jsem ráda, že tam proudí. Al mi podá ruku a já ji přijmu. Zvednu se a on mi začne oprašovat sníh ze zad. A taky ze zadku. Vyhledám Chrise. Stojí tam, na tváři poloúsměv, a sleduje jenom mě. Je to až děsivé, ale víte co? Nevadí mi to a radši přemýšlím, jestli by to mohla být pravda. To, co mi říkala Nash. A otevřeně doufám, že ano.

„Jdeme na oběd, jdeš s náma?" Přikývnu na Alovu nabídku.

„Už budu jíst." Tohle bohužel nepochopí, protože neví o včerejším večeru. Na oči mi připlave obrázek nahého Chrise. Zaženu ji.

Jídelna je zase plná. Je zajímavé, kolik lidí tu je a kolik lidí se nikdy nenaučím znát jménem. U stolu třetího u stěny sedí Chris a zrovna se směje něčemu, co někdo řekl. Zírám jak opařená na jeho smích. Ještě jsem ho neviděla smát se. A je to úžasný pohled. Zachytí ho a usměje se na mě. Pokyne hlavou a já se zmůžu je na to moje sklonení hlavy a konec spojení. Dojdu si pro tác s jídlem. Dnes je na oběd vývar a brambory s rybou. Rybu nejím. Asi se nemůžu takhle rozmazlovat, ale prostě ji nesním.

Posadím se na své místo a vedle mě dosednou ostatní. Konečně jsem s nimi strávila i nějaké chvíle, kde oni poznali, že se umím bavit. Pokud jsem jim tedy nepřipadala divná, protože vlastně nevěděli, čemu se směju.

„Ty tu rybu nebudeš?" zeptá se mě kluk naproti. Je to ten, kterej doprovázel Ala na běhu.

„Nebudu..." Chci říct jeho jméno, ale prostě mě nenapadá.

„Jsem Matt," připomene se a já se usměju.

„Aha!" Polknu další bramboru. „Bude mi muset říct vaše jména." A pak začnou jeden přes druhého pokřikovat.

„Dan!"

„Em!"

„Ab!"

„Cal!"

„Oli!"

„TJ!" Zastavím je zvednutím ruky.

„Slyšela jsem jména, ale obličeje jsem nepostřehla, takže?" Každý se mi jednotlivě představí. Oči mi zůstanou na Calovi. Je docela dost pěknej. Dost... Ach ne.

Po obědě nastává další trénování s Chrisem v posilovně. Asi deset minut se snažím zvednout nějakej kotouč pomocí nohou. A řekněme asi tak... deset minut se mi to nedaří. Takže tam jen tak sedím a sleduju ostatní. Občas se na mě někdo usměje.

***

„Jdeš s náma do kavárny?" zeptá se mě Nash, když nás Chris propustil a do večeře zbývá asi ještě dvě hodiny.

„Jasně, ale prvně musím jít něco vyřídit." Musím vrátit knížku a nezapomenout si půjčit další.

„Za Chrisem?" Mám chuť jí vlepit, aby se probudila, ale nemám na to dost síly.

„Nash! Tak jdete?" zařve... Počkat, to je... TJ? Nebo Matt? Dan! Je to stoprocentně Dan. Nash se na mě usměje a opustí mě. Popadnu knížku a vyjdu ze dveří. Sice jsem vyšla chvilku po ní, ale asi běžela, protože ji nikde nevidím. Je jen jediný člověk přede mnou. Chris. Víte, co je neskutečný? To štěstí, který na něj mám. Jdu za ním a snažím se zpomalit. Ale pokaždé zpomalí ještě víc. Asi nikam nespěchá. Napadne mě, že bych se mohla otočit a dělat, že jsem něco zapoměla v pokoji, jenže se mi nechce vracet. Ano, přesně tak. Jsem neskutečně líná.

Jdu za ním až do knihovny a překvapivě tam vejde. Vrazím do dveří, které se už skoro zavřely, ale né úplně. Sarah si mě témeř hned všimne, stejně jako Chris.

„Ahoj, Sof," usměje se na mě Sarah.

„Zdravím." Sice to odpovídám jí, ale pohledem visím na Chrisovi. Jeho... pohled je tak hypnotický, až to bolí. Mě to bolí. „Vracím tu knížku," podám ji Sarah.

„Chceš zase něco doporučit?"

„Tentokrát bych se chtěla podívat sama, děkuji." Sarah přikývne a vrátí se ke Chrisovi. Zajdu za nějaké police a skříně s knihami a prohrabuju se knížkami. Vždy, když se naskytne skulinka, se podívám na Chrise, až tam jednou není. Zděsím se a chmátnu po první knížce, kterou mám po ruce. Nezajímavá. Jdu dál. Dostanu se ke stěně. Procházím podél ní a podívám se nahoru. V úrovni mých očí je ten pohled. Leknu se. Hodně. Protože tam na mě zírá. Zrychlím krok. Takhle mi srdce ještě nikdy nebušilo. „Jsi normální, Chrisi?" Přejdu k němu.

„Doufám v to," odpoví stroze. Nevydržím to a bouchnu ho do hrudi. Podivně zamrká. Nečekal to.

„Ani nevíš, jak jsem se lekla."

„To je mi líto." Přejdu zase do uličky a pádím na druhý konec.

Nakonec odcházím se třemi knížkami a mířím rovnou do té kavárny, kde jsem včera viděla ostatní. Sedí tam a popíjí čaje a kávu. Přistoupím k nim.

„Ah! Tady ji máme!" zařve Nash a postaví se. Asi mi bude navždy utajeno, proč se vlastně zvedla, ale když následně zhodnotila, že místo tady už není a že si na někoho budu muset sednout, jako Oli sedí na Alovi. Rozhlédnu se po přítomných a... Cal na sebe doslova upozorní tím, že roztáhne nohy a poodsune se. Usměju se a dojdu k němu. Poplácá se na stehnech a já si na něj sednu. Prvně sedím nemotorně, ale pak mě nenápadně, dobře, vím o tom, ale je snazší předstírat, že nevím, chytne za boky a já se ramenem opřu o jeho hrudník, pod kterým se rýsují svaly.

Položím knížky na stůl a chmátnu po Nashině horké čokoládě. Napiju se a položím ji zpátky. Mrknu na Nash.

„Děkuju."

„Není za co." Nemůžu si nevšimnout, jak pořád těká pohledem ze mě na Cala.

„Co? Nash? Co se děje?"

„Když - vy spolu vypadáte tak úžasně!" splesne ruce a dělá, že omdlívá. Dopadne hlavou na TJe a ten ji začne obletovat polibky, což ji probudí a málem mu vrazí facku. Zasměju se a TJ na mě mrkne. Myslím, že ho budu mít ráda.

Když už je rozhovor v plném proudu a já jsem doslova nalepená na Calovi, což znamená, že mnu jednu jeho ruku v těch svých a on mě hladí po boku. Přesně v tom momentě vyjde z knihovny Chris. Mám největší chuť se napřímit, ale neudělám to.

„Chrisi? Chrisi! Pojď za náma." Skoro na Calovi povyskočím, když na něj zavolá. Chris vypadá, že každou chvíli řekne ne, ale místo toho se podívá na mě. Sklopím pohled, abych ho nemusela vidět. Možná jenom kvůli tomuhle si za námi přisedl.

Takže jsem se rozhodla, že pro ty, co tohle čtou, dám i nějaké fotky všech tady, pro lepší představu. A jako prvního jsem zvolila TJ.

Vlastně se jmenuje Thomas James, ale zvolil si zkratku TJ.

A tady fotka (omlouvám se za tu ruku :))

 V další kapitole se můžete těšit na další ;)

Vaše JanieHutcherson

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 4: