OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 2



Nerozhodnutí 2První den v jiné části a první výstřel.

NEROZHODNUTÍ SE ŠPETKOU VERONICI ROTH

2. kapitola

Když mi oznámí, že je Velitel, instinktivně se ukloním s rukou na srdci. Když se zvednu, všichni na mě zírají s otevřenou pusou. Rozhlédnu se a svraštím obočí. Co se děje? Proč na mě všichni civí? Přijdu si jako uvězněná v pasti. Já mezi ně nepatřím. Nepatřím a nikdy patřit nebudu. Otočím se dokolečka. Všichni civí. Panebože, musím být červená až za ušima. Co jsem provedla?

Jako první se vzpamatuje Chris. „Ještě se mi nikdo nikdy neklaněl," pousměje se. Mně ale, sakra, není do smíchu.

„U nás to tak děláme pořád," zkonstatuji.

„Myslíš dělali," opraví mě Nash. Přikývnu. Na tohle si taky budu muset dát pozor. „Chrisi? Proč jsi přišel?" obrátí na něj pozornost.

„Musíme počkat ještě na jednoho, ale pak můžeme vyrazit." Nash zajásá.

„Ty jsi i náš Velitel?"

„Proč by jinak Sof byla u vaší skupiny?" zeptá se jí s pozdvihnutým obočím. Ona se k němu chová jako k vlastnímu bratrovi, zatímco on je takový odmeřený a dospělý. Nash přiskočí k těm dalším lidem a něco začne říkat. Všichni se smějí a já mám chvilku čas přemýšlet. Není to doopravdy její bratr? Nejsou tady všichni příbuzní? Ale to by se potom rodily špatné děti. A co když jsou na světě všichni příbuzní? A proč nad tím přemýšlím?

Dav zajásá a vidím jen hlavy, které uhýbají jedné hnědovlasé. Tak počkat. Hnědé vlasy? Je jako bílá růže mezi černými. Z davu vystoupí vysoký kluk. Má stejnou barvu vlasů jako já. Teď novou. Ale co je hlavní, jeho oblečení září jak sluníčko. Stejně jako moje. Podíváme se na sebe. Je to Alister. Můj spolužák. Zkusím to. Oslovím ho.

„Ano?" pousměje se na mě.

„Vlastně, teď už Al," usměju se na něj. Nejsem sama. Nejsem jediná. Nejsem! Samým nadšením se mu vrhnu kolem krku. „Ty máš asi taky nějakou zkratku, viď, Sof?" usměje se na mě, když mě pustí.

„Správně." Al se nadechne a rozhlédne po okolí.

„Je to tady zajímavé, že?" Semkne rty. Myslí na Čisté. Vím to. Poznám to. Čistí neschovávají city. Ale já ano. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Mohla jsem usoudit, že tu budu. Ale bylo toho moc. Tak jenom přikývnu.

„Jsme všichni." Zase se od někud vynoří Chris. Představí se Alovi a pak naši skupinku někam odvede. Jdeme s Alem poslední. Před námi se pošťuchujou ostatní. My dva jdeme mlčky a spořádaně. Další věc, co je jiná a budu se ji muset učit. Bude tady toho víc, než jsem čekala, sakra. Oh! Proboha! Tohle je už druhé sakra za tuhle chvíli. Měla bych se krotit.

Vejde do nějaké velké budovy. Jdeme nějakou chodbou a zdá se mi, že jdeme dolů. Do podzemí. Zachvěju se. Al si toho všimne a chytí mě za ruku. Vděčně se na něj podívám. „Mimochodem, super vlasy," prohodím a zase se zadívám na cestu.

„Nápodobně." Usměju se. Alespoň že mi bůh seslal jeho. Bez něj bych to nezvládla, to je jasné. Bez kohokoliv, kdo není Čistý. Vlastně nebyl.

„Vítejte ve vašem pokoji." Chris otevře dveře a pustí nás dovnitř. Objevím se v místnosti s vysokým stropem. Je to tady jak v nějaké budoucnosti. Stěny s velkou a tloustou čárou po obvodu, na které zrovna jezdí samé "Vítejte!" Je to tady zajímavé. Chris rozděluje postele. Jak ale mohl... vědět, kdo přijde? Možná tady byl a rozdělil si to, když se na tu chvíli ztratil. Když řekne moje jméno, ukáže na postel uprostřed dvou řad. Je tady deset postelí. Nalevo pět a napravo pět. Jdu na tu napravo. Vedle mě se usadí nějaký kluk a z druhé strany holka. Oba jsem je viděla v té skupince venku, ale to je zřejmě všechno. Naproti mně je Nash a vedle ní dál ode dveří je Al. Představí se sami navzájem. Ale on je můj, pomyslím si, když se na něj Nash začne různě usmívat.

„Na seznamování bude času dost potom. Teď mě poslouchejte," začne Chris, který stojí u dveří. „Jak už jsem říkal, mé jméno je Chris a většina mě zná. Tímto tady vítám dva Čisté." Všichni si nás prohlédnou a já se zatahám za volné šaty. Myslela jsem, že pro nás budou mít nějakou přezdívku. Jako mi pro ně: špinaví. Ale teď jsem vlastně špinavá já. „Jsem váš Velitel, a když mě budete potřebovat, veřím, že si mě někde najdete. Na prohlídku není čas ani nálada, takže vás rovnou pošlu pro oblečení a pak na oběd. A můžete se připravit. Pak se dostavím s novými informacemi." Na to se otočí a odejde. Půlka lidí se zvedne. Nějaký kluk zatáhne Ala sebou a jdou po šipkách. Mě schmátne Nash a táhne mě opačným směrem. Až potom si všimnu, že jsou pod šipkami napsané dívky a chlapci.

„Co říkáš na Chrise?"

„Nějak se k němu máš." Nash se zasměje.

„Já? Moje rodina se s ním zná." Podívám se na ni.

„Něco jako tvůj strýc?"

„Ne, ty trubko, prostě se baví s mým tátou."

„A kdo je tvůj táta?" Podle toho, jak o něm mluví, bych ho tipla na někoho významného.

„Velitel Sax, musela ses s ním setkat." Podívám se na ni. On? Nejsou si podobní. Až na ten nos a vlasy asi. Asi jsou si podobní. „No, nekoukej na mě tak, nemůžu za to." Zahneme do nějakých dveří, kde je pult a nějaká žena za ním. Má na sobě černou pracovní kombinézu. Když mě uvidí, prohlédne si mě a zůstane na mně viset očima.

„Berto, není slušné takhle koukat," řekne Nash obtloustlé ženě a ta se zaměří na ni.

„Natasho."

„Nash," opraví ji. Pak se nahne ke mně. „Jak já to jméno nemám ráda." Pousměju se. Ale pak si uvědomím, že to vypadá, jako bych se posmívala té ženě, a tak sklopím zrak k podlaze.

„Můj a její balíček, prosím," zařídí Nash a Berta si mě znovu prohlédne. „Sof."

„Jméno mé," promluvím a ona vypadá, jako by měla dostat infarkt. Podá nám pytle s oblečením a my vyjdeme ven. „Takhle na mě budou zírat všichni?"

„Asi jo." Zděšeně na ni pohlédnu. „Neboj, za chvíli to vyšumí," usměje se na mě a zamíří ke své posteli. Posadím se a rozhlédnu. Většina se bez ostychu převléká. Otevřu vak a podívám se dovnitř. Kluk vedle mě otevře šuplík pomocí dotyku. Otevře se a on tam začne skládat to málo oblečení. Stoupnu si a taky ho otevřu, vyjede na mě šuplík a v něm nějaký papír. Je tam napsané, co si mám obléct. Vytahuju ony kusy oblečení.

Šedé triko, černé tepláky a nahnědlé boty. Dívám se na to oblečení. Je to zvláštní, neoblékat se do světlých barev. Tady mi i šedá přijde tmavá. Zatímco si soukám oblečení do šuplíku, spousta lidí už je jen ve spodním prádle nebo převlečených. Al ke mně sedí zády stále v bílém. Žmoulám kousek látky v ruce. Seberu se a jdu si sednout za ním. Když se posadím, postel se mírně zhoupne a Al na mě tak upře pohled.

„Vím, na co myslíš," chytnu ho za ruku. Neucukne. „Myslíš si, že když si sundáš i to posledí, co zbylo z domova, tak ho ztratíš."

„Ale já nechci, Sof."

„Já vím, ale není cesty zpátky, Ale. Taky nechci, ale musím," chytnu ho oběma rukuma a jeho ruce tak obejmu. „Víš co? Tohle oblečení si schováme do šuplíku a budeme vědět, že ho tam máme," povzbudivě se na něj usměju. I já to chci, protože si chci zanechat nějakou vzpomínku na domov. A nic jiného nezbývá. I když vzpomínky budu mít přece pořád v srdci, nebo ne? Jasně že jo.

„Nástup, lidi!" ozve se ode dveří. Cuknu sebou. Chris do mě zavrtává pohled. Ne, to není do mě, ale na moje ruce. Odtáhnu se od Ala.

„Udělej to," nakloním se k němu a políbím ho na tvář. Neucukne. Jen si všimnu, že Chris se napřímil. Odejdu ke své posteli. Když se zase otočím, Al je jen v bílých kalhotech a pečlivě skládá triko do šuplíku.

„Všichni se odeberete do cvičebny!" Bleskurychle si sundám kalhoty, ale jsem na to moc stydlivá, a tak se ještě těma kalhotama snažím zakrýt. Ale to už jsou všichni pryč. Chris stojí mezi dveřmi a drží je ještě Alovi, který si v běhu natahuje triko. Ale co já? Sakra? Jako bych mu vyslala myšlenku, se Al otočí a pohlédne na mě.

„Běž!" křikne na něj Chris, až povyskočím. Al odejde a já tam zůstanu sama s ním. Stojí mezi dveřmi a provrtává mě pohledem. Nejradši bych ho poprosila, aby odešel, ale nejsem toho schopná. Rychle si natáhnu tepláky a boty. Sundám si triko a jednoduchým tahem k němu zády si jej převleču. Pak vyběhnu ven. Cítím jeho pohled, když jdu chodbou po šipkách. Nejradši bych ho okřikla. Ano, teď už okřikla, co si to dovoluje, takhle šmírovat holku. Nedonutím se.

„Stoupněte si do půlkruhu," poručí nám Chris a my tak učiníme. „Jak tipuju, každý z vás, až na výjimky, už někdy držel střelnou zbraň." Zajíknu se. Cože? Dav souhlasně kýve. Nechápu. „A proto poprosím Ala a Sof, aby předstoupili na podložku." Ohlédnu se po Alovi. Se zdešením na něj koukám. Není na tom o moc lépe. Celý zezelenal. Udělám krok vpřed a pak další, až se ocitnu na černém obdelníku vedle Ala. „Tohle je zbraň," podá nám oběma dvě menší zbraně. S roztřesenýma rukama ji přijmu. Držím ji však pořád v natažené dlani. Bojím se, že bych sobě nebo někomu ublížila. „Vystřelte," ostoupí bokem a čeká. Al se na mě podívá.

„Já-já to nedokážu," zakoktá a vrátí Chrisovi zbraň. Řada je na mně. Buď, a nebo. Jiná možnost není.

„Tvá podstata si vybere," honí se mi hlavou vzpomínka na tu lékařku při Rozhodnutí.

„Pokud půjdeš k poskvrněným, stane se z tebe jiný člověk. Někdo jiný než my, horší." Otcova slova v kuchyni.

Než se naděju, držím zbraň před sebou a mířím na terč před sebou. Ani nevím, jak jsem se do té polohy dostala. Ale pokud si moje podsata řekla o tohle, má to mít. Když si myslím, že mám šanci se trefit, zmáčknu spoušť. Rána mě odrazí dozadu, ale né dost silně. Pouze mi to škubne s dlaní a paží. Netrefila jsem se. Netrefila. Chris začne zvolna tleskat. Pustím zbraň podél těla a pohlédnu na něj.

„Jen málo Čistých na poprvé vystřelí."

„Možná nejsem Čistá." Pousměje se a ten úsměv je směřovaný pouze mně. Natáhnu ruku se zbraní a vrátím se na své původní místo.

Zbytek cvičení trénujeme různé svaly, jako ruce, nohy, břicho a další. Zřejmě nemáme být padavky. Po propoceném tričku nás pouští do pokoje. Pár lidí se rozhodlo jít sprchovat, ale na mě je toho moc. Otřu se zpoceným tričkem a mrsknu ho na zem. Využívám toho, že pokoj je poloprázdný, a nenápadně pod peřinou se převlékám pouze do trička. Je tady příliš teplo. Doma jsem byla zvyklá na neustálý přísun čerstvého vzduchu, který mi tady chybí. Nemůžu si otevřít okno u sebe v pokojíčku. A už ani nikdy nebudu moct.

Lehám si do postele a až do příchodu posledního nezamhouřím oka. Jakmile dorazí, Chris nám popřeje dobrou noc a zhasne. V té chvíli zírám do tmy. Nevím, jak se ti lidi kolem mě jmenují, kromě Nash a Ala. Ale co když se někdo pro něco rozhodne, a já toho budu terčem?

Jsem unavená tohle řešit a tak zavírám oči. Hlavou se mi honí vzpomínky na dnešek. Najednou mi přijde, jako by to bylo před týdnem, kdy mi otec vysvětloval v kuchyni, co obsahuje Rozhodnutí, a kdy mě matka upravovala. To poslední objetí. Je tak vzdálené. Musím se schoulit do klubíčka, abych se nerozklepala. Nesmím. protože tady by to každý slyšel. Každý by viděl moji slabost. Pár lidí už spokojeně pochrupkává a já usínám vzápětí. S myšlenkami na to, jak máma ukládá Marka a jak tiše s tátou sedí u kuchyňského stolu, oba neschopni slova.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 2:

5. Beatrice
17.12.2013 [20:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Smile
17.12.2013 [19:53]

oo tak, bude to mať veru ťažké a tak isto aj Al. A ona vystrelila z tej zbrane!!
Nič ma nenapadá, čo by som ešte k tomu povedala, len toľko, že to bolo super .. a Chris je divný :D

3. mea
17.12.2013 [19:08]

Emoticon Emoticon Emoticon

2. JanieHutcherson přispěvatel
15.12.2013 [13:40]

JanieHutchersonJááj! Emoticon Já ti tam zase vlezla Emoticon teda jako...du si to opravit a ty tam Emoticon

1. Texie admin
15.12.2013 [12:58]

TexiePoprosím tě o opravu názvu kapitoly - za řadovou číslovkou se píše malé písmenko (takže piš 2. kapitola) a když končí definitivně věta, tak končí tečkou a ne čárkou. (Výjimkou tvoří jen pokud následuje uvozovací věta.)
Jsou to sice drobnosti, které většinou opravujeme, protože nikdo není dokonalý, ale po tom co vydáš přes sto článků a stále to po tobě opravujeme, je asi na čase i tohle vzít na vědomí. Emoticon Díky.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!