Nepřehlížej To! – Epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

Všechno jednou končí, ale není důvod ke smutnu!

21.12.2016 (14:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1126×

Opatrně jsem se vyprostila z těch malých ručiček. Trochu si pofňukala a přitulila se okamžitě ke svému plyšákovi. Neustále jsem ji kontrolovala a při tom se převlékla.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě usměvavě Rob a díval se do novin.

„Ahoj, odvezl jsi Toma?“ zjišťovala jsem. Jen mi na to kývnul a dál se věnoval nějakému sloupku. Začala jsem připravovat pořádnou snídani.

„Viděla jsi mě, dělala jsi mu snídani a svačinu,“ zvednul ke mně zamračený pohled.

„Zkouším, jestli mě vnímáš,“ neodolala jsem usmívání.

„Potvoro,“ zamručel. Odhodil noviny a přiblížil se ke mně, takže se naše hrudníky dotýkaly.

„Ach jo, kam zmizelo to něžné oslovení – plyšáčku?“ zamumlala jsem lítostivě a hraně si povzdechla.

„Čeká na vhodnější chvíli,“ zamumlal a sklonil se pro mé rty. I po skoro sedmi letech manželství jsem byla naprosto spokojená. Hrála jsem, jen když mě něco zaujalo, a účastnila se jen významných akcí. Nechtěla jsem děti nechávat s cizími lidmi, co je hlídali. Zatímco moje kariera byla mírná, Robova stále rostla. Pořád jsme díky jeho slávě byli na předních stranách všech časopisů. Přesto jsme měli svoje soukromí, které jsme si opravdu střežili. Až na menší detaily jsme měli normální rodinu.

„Po kom jen se Caroline bojí bouřky?“ zajímal se. Narážel na dnešní noc, kdy byla opravdu silná bouřka a malá se k nám do postele přišla schovat, jako vždy, když byla bouřka.

„Asi po mně, taky jsem se bála. Moje prababička se dokonce bála až do dospělosti.“

„Zajímavé, že ses ke mně nikdy za bouřky netulila.“ Držel mě za boky a trochu mi na něj různě tlačil, abych s nimi kroutila.

„Ale jo, tulila, později. Hlavně jsem s tebou moc bouřek dřív nezažila,“ pokrčila jsem rameny. Rozesmál se a dal mi další pusu.

„Ve škole budou jarní prázdniny. Týden volna pro Thomase, co kdybychom je s Caroline poslali k babičce? Tuším, že dlouho nebyly v Čechách,“ zamyslel se.

„Takhle se jich chceš zbavit? Poslat je co nejdál od nás, aby sis mohl užívat?“ obvinila jsem ho nevěřícným hlasem a trochu bouchla do ramene.

„To bych si nedovolil. Uvidíš ale, že budou rádi. Dlouho je neviděli.“ V tomhle měl pravdu. Často, ale ne tak, aby to vypadalo, že se jich zbavujeme, jsme je posílali buď do Londýna, nebo do Prahy. Ale když teď Tom začal chodit do první třídy, budeme muset čekat, až bude mít nějaké prázdniny. „Tom se bude chlubit, jak je velký kluk a chodí do školy. Zatímco si Peťule udělá z Caroline panenku, i když je na ně už dost stará.“ Úplně jsem to viděla, přesně takhle to většinou probíhalo. Bylo neuvěřitelné, že moje mladší sestřička byla už dospělá.

„A co tu budeme dělat sami?“ zajímala jsem se laškovně. Sklonil se k mému uchu.

„To bude překvapení, lásko,“ pošeptal mi a pak se otřel rty o moje ucho. Kávovar akorát pípnul, že káva je hotová.

„Půjdu se mrknout na Caroline.“ Pusu na čelo a šel do patra, kam ho s radostí následoval Bear. Už to byl starej pardál, ale pořád tak věrný a zbožňovaný jak námi, tak dětmi.

Znovu jsem se pustila do přípravy snídaně pro mě a Caroline, když jsem zaslechla, jak Bear poskakuje u schodů.

„Princezna se už probudila,“ ohlašoval Rob. Otočila jsem se k nim. Tenhle pohled jsem milovala, i před lety když takto nosil Thomase. Caroline ho držela kolem krku jednou rukou, v druhé si k sobě a jeho hrudi tiskla plyšového medvídka, nohama ho objímala a on ji držel jednou rukou, takže mu seděla na paži. Neubránila jsem se šťastnému úsměvu, oni byli můj svět, všichni tři. Její rozcuchané vlásky se podobaly jeho. Hnědá kukadla na mě koukala rozespale.

„Ahoj, beruško,“ usmála jsem se na ni, zatímco si Rob sednul a usadil si ji na klín. Rozespale si zívla a rukama promnula oči. „Tys ji vzbudil,“ podívala jsem se káravě na svého manžela.

„Ne, byla vzhůru sama a sápala se po mně,“ obhajoval se a já znovu zaměřila pohled na svou dceru a podala jí trochu džusu.

„Už jsou bubáci pryč?“ zajímala se, koukala okolo sebe.

„Bouřka už skončila.“ Postavila jsem před ni talíř s její snídaní.

„Přijdou zase večer?“ vypadala trochu vyděšeně. Podívala jsem se na Roba. Jsi tatínek, hochu, tak si hraj na siláka.

„Ne, nepřijdou. Byla to jen bouřka, princezno. Táta by nedovolil, aby ti někdo ublížil,“ začal ji utěšovat a při tom jí uhladil vlásky.

„Co až tu nebudeš?“ Proč děti vždy věděly, jak se zeptat? Bylo jasné, že narážela na to, když byl pryč s natáčením. I když se pokoušel mít co nejvíc práce tady, aby se večer vracel, ne vždy to vyšlo a odjížděl na několik měsíců pryč.

„Tak tu je maminka, Tom a Bear, kteří tě budou chránit.“ Pustila se do snídaně a já se mlčky koukala na ni a Roba. Sice býval pryč na delší dobu, ale jakmile měl volno, pokoušel se jim to vynahradit, i mně. Zbožňoval je. Podívala jsem se zamyšleně na hrnek mojí kávy a pak ho hned vylila. Bylo to od doby, kdy jsem přestala kojit, každodenní rituál, ale znovu se ho budu muset vzdát. Rob se na mě významně podíval. Jen jsem zatřepala hlavou. Vrátil se před třemi dny z předávání cen v Londýně a ještě jsme spolu nebyli pořádně sami.

„Mám rezervovat letenky a zavolat našim?“ podívala jsem se po svém manželovi, kterému zajiskřilo v očích. Dostala jsem odpověď beze slov. Rozesmála jsem se a podívala se na tu malou princeznu.

„Půjdeme si vyčistit zoubky.“ Seskočila hned Robovi z klína a běžela nahoru, Bear ji následoval kousek za ní. Byl jako kvočna a dával pozor. Chtěla jsem ji následovat, ale to si mě můj manžel stáhl do klína.

„Co to bylo?“ zajímal se, ukázal ke dřezu.

„Nic,“ pokrčila jsem rameny a chtěla se vymanit.

„Alex?“ nedal si pokoj.

„Řekněme, že jsme trochu jako tví rodiče. Caroline jsou už tři roky, bylo by divný, kdyby se to nestalo,“ pokrčila jsem rameny. Jasně jsem narážela na tříroční odstup dětí od sebe. Stejně jako měl Rob a jeho sestry, navzájem od sebe starší a mladší byli o tři roky. Čekala jsem, až mu to dojde, a že to netrvalo tak dlouho, jak jsem se bála.

„Pane bože,“ vydechl.

„Ten to neudělal,“ rozesmála jsem se a objala ho kolem krku. „Jak na to koukám, budu muset seknout i s příležitostným hraním. Tři děti budou opravdu zápřah.“

„Někoho najmeme, jestli chceš hrát.“

„Ne, to je dobrý. Zatím není na obzoru žádná role, co bych opravdu chtěla.“

„Ale až se objeví, povíš mi to, viď,“ ověřoval si. Vždy, když se role objevila, ptala jsem se ho na svolení a to, jak to bude s dětmi, jestli chůvu, nebo Rob zvládne, když nehrál.

„Jako vždy.“

„Tom si bude opravdu myslet, že jsme jak králici,“ rozesmála jsem se a raději ho políbila, než by to tomu vtipálkovi zavolal.

KONEC

Chtěla bych poděkovat všem, kteří četli až do konce, přes nepravidelné přidávání a dlouhé čekání, koukala jsem, kdy byla zveřejněná první kapitola, a bylo to 13.5.2013 - je neuvěřitelné, jak rychle to uteklo, já osobně jsem s touto povídkou strávila šest krásných let.

Moc děkuji!!!!

Můžete se už teď na novou povídku, kterou přidám v příštím týdnu, a tady je malá ochutnávka:

Slibuji, že přidávání bude pravidelné!