OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 8. kapitola

17.07.2013 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1627×

Probudil mě silný tlak na boku. Otevřela jsem oči a prodívala se okolo, v pokoji bylo šero a podle věcí jsem si uvědomila, že jsem stále u Roba.

Zarazila jsem se pohledem na levé straně, kde jsem se dívala zpříma do obličeje Robovi, který měl zavřené oči a spal. Ležel na boku čelem ke mně, ruce u těla, ale jeho levá noha byla neposedná, a tak zaujala pózu přes moje boky. Jeho stehno jsem měla na svém boku a holeň byla přes moje stehno. Pravou ruku jsem měla přehozenou přes břicho, takže u Robovy nohy a druhou jsem měla položenou na složené ruce Roba mezi námi.

O zajímavosti téhle polohy se nedalo pochybovat a já osobně bych tak nikdy nechtěla být viděna.

Pamatuju si večer, povídali jsme si a já usnula. Opatrně jsem sundala svou ruku z jeho a přemýšlela, jak sundat i jeho nohu ze sebe a přitom ho neprobudit, což byl docela složitý úkol. Nikdy jsem tohle řešit nemusela.

Povzdechla jsem si a pustila se do operace – sundání jeho nohy dolů. Stále a pravidelně jsem pozorovala jeho obličej, abych ho nevzbudila. Dvakrát zamručel, a tak jsem na chvíli přestala, aby dál spal. Povedlo se a já už nebyla tížená jeho váhou a nebyl ani vzhůru. Přetočila jsem se tedy na druhý bok zády k němu a rozhodla se dál spát za mnohem pohodlnějších podmínek.

Vrátilo se mi vědomí po další dávce spánku. Zaslechla jsem tichounké mumlání a cvakání. Opatrně jsem otevřela oči, dál zabalená až po krk do deky, pohledem jsem prošla po místnosti.

Místo vedle mě na posteli už bylo prázdné, u skříně ovšem bylo obsazeno. Asi se mi měl zmínit o tom, že budu mít ráno striptýz, i když jen poloviční. Na sobě měl už navlečené kalhoty, z kterých mu koukaly modré spodky. Rovná nějak neforemná záda, úzká ramena a paže. Do toho, aby měl tělo jako milované filmové hvězdy, po kterých dívky touží, měl ještě daleko. Měl normální klučičí, ne nějak vypracovanou postavu, nebyl tlustý, jen neměl svaly.

Když si natáhl triko, zavřela jsem oči a víc se stulila do deky. A zase otevřela oči, bylo to předem promyšlené, aby to vypadalo, že se teprve probouzím.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ omlouval se okamžitě místo milého pozdravu.

„To je dobrý,“ zachraptěla jsem. „A to se omlouváš za jaké probuzení?“ rýpla jsem si, tomuhle jsem nemohla odolat.

Nechápavě se na mě koukal. „Jak jaké?“

„No, myslel jsi to první, nebo tohle?“ Vytřeštil na mě oči a bylo vidět, jak pátrá ve své paměti.

„Já tě probudil? Kdy?“ podrbal se na hlavě a nevinně se usmál. Já se dusila smíchy.

„Vlastně to jsi nebyl ty, ale tvoje noha,“ uvedla jsem na pravou míru. Jeho nalezený výraz se opět ztratil, když vykulil kukadla.

„Večer jsi usnula a… no… já tě nechtěl budit tím, že bych tě nosil. Tak jsem tě tu nechal. A na zemi se mi spát nechtělo. No… doufám, že ti to nevadí. Vážně jsem toho nechtěl nějak využívat.“ Byl tak roztomilý, jak se drbal na hlavě, zadrhával se a lehce se mu červenaly líce. Ten jeho nejistý postoj. Zadržela jsem smích.

„Chtěla jsem tě seřvat, ale tys vypadal jako miminko,“ rozesmála jsem se a on opravdu začal rudnou. To mi nepomáhalo v uklidnění.

Otočila jsme obličej do polštáře a naplno se rozesmála.

„Měl by ses vidět,“ vysoukala jsem ze sebe a stále se dusila smíchy do polštáře. Trochu jsem se odtáhla, abych se na Roba mohla podívat. Koukal se na mě se zvednutým obočím, to mu ovšem vydrželo jen krátkou dobu, než se ke mně dostal. Položil mě na záda a sám klečel nade mnou a chytil mi ruce.

To snad ne! On mi dělal válečky! Koleny a stehny mi přejížděl po žebrech, což bylo kolikrát horší než samotné lechtání. Hlavně pokud jsem se nemohla bránit. A že já byla opravdu lechtivý tvor. Zašklebil se, takže tu skutečnost i podle mé reakce musel poznat. Začala jsem se smát opravdu nahlas. I když jsem se pokoušela můj smích tlumit, nedařilo se.

„Robe, dost!“ křičela jsem, ale smála se. „Prosím.“ Ale nepřestával a lechtal mě dál. „Já to už nevydržím. Roberte!“ křičela jsem a on se smál. Moje hlavní myšlenka byla, že budu potřebovat plenky.

Najednou se otevřely dveře. „Co se tu…“ Clare se zarazila a zírala na nás. Oba jsme se přestali smát. Tohle asi vypadalo vážně divně z jejího pohledu. Za jejím ramenem se objevila blond hlava její dcery Victorie, která ztotožnila svůj výraz s matčiným.

 „Co tu provádíte?“ optala se dost neklidným tónem, který vypovídal o jejím překvapení.

„Není to tak… jak to vypadá,“ začal Rob a já protočila oči. Nic originálnějšího ho nenapadlo.

„Vážně?“ začala Victorie.

„Jen tady blbneme,“ pokrčil rameny a nezapomněl se na svou sestru zašklebit.

Chvíli se na nás ještě zvláště s pozvednutým obočím dívaly. Nejistě jsem jim pohled oplácela a pokusila se i usmát, ale moc to nešlo, jak mě pusa bolela. Potom konečně odešly.

Podívali jsme se navzájem do očí a oba se znovu, ale tentokrát potichu rozesmáli.

„Slez,“ skopla jsem ho až na zem. „Super, teď to vypadalo vážně skvěle,“ povzdechla jsem si.

„To nic, pak jim to vysvětlím,“ pokoušel se mě uklidnit.

„Jdu se převlíknout a umýt,“ vydala jsem se rychle do svého pokoje.

Zadrhla jsem se po cestě do jídelny na snídani na schodech a začala víc přemýšlet o tom, co se stalo v pokoji. Co si asi myslí Clare, když mě najde ráno v pokoji svého syna, jak pod ním ležím, a ke všemu křičím to, co jsem křičela. Bože! Styděla jsem se, v tu chvíli mi to nepřišlo, ale teď jsem se styděla.

Pomalu jsem sešla schody a vydala se přímo do jídelny jako každé ráno. U stolu seděli všichni a tak divně mlčeli. I Rob nic neříkal, v klidu jedl a všichni všechny navzájem pozorovali. Nebylo to příjemné ranní ticho, ale to tíživé. Kdy se něco stalo a dál se o tom nemluví, ale všichni o tom přemýšlejí.

Posadila jsem se na obvyklé místo naproti Roba a cítila pohledy ostatních. Dělala jsem, že se nic nestalo, a začala jsem snídat. Nedělali jsme nic hrozného, jen jsme se smáli a dělali blbosti, nic nemravného to nebylo. Opět jsem si vzpomněla na to, co se přesně stalo, a při pohledech těch ostatních mi to nedalo. Podívala jsem se před sebe na Roba a ten se koukal na mě. Oběma nám cukaly koutky.

Kopla jsem do něj, aby se nezačal smát, ale bylo to marné. Jen co jsem to udělala, začal se smát a já se hned přidala. Ostatní se na nás nechápavě koukali, ale bylo nám to jedno, stejně by to nepochopili.

£££

Neměla jsem ráda loučení a bylo jedno, s kým jsem se loučila a na jak dlouho, byla to divná chvíle, které jsem se vyhýbala jako čert kříže. Takže to u mého odjezdu domů nemohlo být jinak. Postupně jsem během dne všem řekla ahoj a až byl čas jet, popadla jsem jen své věci a nechala se Robem odvézt na letiště.

„A vážně nechceš ještě týden zůstat? Tvoje angličtina by se ještě víc zlepšila,“ mrknul na mě spiklenecky, když jsem čekala na svou letenku. Věděl dost dobře, že já bych klidně zůstala, bylo to něco jiného, stále ještě neokoukaného bydlet u nich, a proto se mi to tak moc líbilo.

„Budu mít důvod přijet příští rok,“ oplatila jsem mu zářivým úsměvem a čekala.

„Když chceš riskovat, že za rok nic nebudeš umět,“ pokrčil rameny, i když bylo poznat, že ho moje klidnost štve.

„Musím domů, pořád jsem ještě dítě,“ připomněla jsme mu snad po sté za poslední tři dny.

„Tak… když se budeš nudit, u nás je vždy volný pokoj,“ připomněl znovu a objal mě.

„Chápu, vůbec se ti nebude stýskat,“ neodpustila jsem si rytí do jeho osoby.

„Mlč, brepto,“ napomenul mě a trochu se odtáhl a podíval se mi do tváře. Musel se sklánět, jak byl vyšší, než moje osoba. „Jsi hrozně ukecaná, až je to nakažlivé.“

„A ty se zase chováš jako malý kluk.“

Společně jsme se zasmáli a já pak už mazala na svůj let domů.

£££

Další věc, kterou jsem neměla ráda, bylo neustále vyprávění, co se dělo v Londýně. Samozřejmě jsem musela použít svou upravenou verzi, kde Rob figuroval jen okrajově a hlavní postavou byla Lizzie a Vicky. Nehodlala jsem rodičům vyprávět pravdu, asi by se jim nelíbilo, co vše jsem prováděla s Robem a jak často jsem byla jen v jeho společnosti. Nechtělo se mi poslouchat nějaké kázání, opravdu to nebyla moje nejmilejší činnost.

I doma ten zbytek prázdnin celkem utekl, a tak jsem si šla zase v září sednout do školní lavice. Tím se spustil starý rituál - škola, domácí povinnosti a až do večera sezení u počítače, kdy jsem se učila nebo si psala a volala s Londýnem. Učení ovšem nebylo zrovna nejlehčí, když vám do toho někdo kecá. A ke všemu ještě jiným jazykem. A do toho se mi smál, když jsem se rozčilovala, že mi to nejde.

Pokaždé, když mi vlezla do pokoje nečekaně máma nebo Niky, shodila jsem Roba na lištu a vypnula zvuk, aby se o něm ještě nedozvěděli. Čím později se o jeho existenci doví, tím to pro mě bude lepší. Znáte to, začali by šílet a jiné a bůhví, co by si mysleli. Asi něco jako Robova rodina, když jsem odjížděla. Jen doufám, že jim to pak vysvětlil.

„Ukrýváš mě jako tajného milence. Být u tebe v pokoji, zavřela bys mě do skříně nebo skopla pod postel?“ zajímal se trochu rýpavě a mrzutě.

„Věř mi, je to pro tvoje dobro. Navíc nehodlám riskovat, že mě nebudou chtít už nikdy pustit k vám,“ obhajovala jsem moje chování.

„Stejně jim to budeš muset říct,“ neodpustil si.

„Jo, ale ne teď!“

V prosinci se omezila moje závislost na internetu a komunikaci s Robertem, omlouval se mi s tím, že teď má nějakou práci a nebude moct být u počítače. Prý až několik týdnů. Takže jsem se nudila. Po škole jsem se mrkla na pc, jestli tam je, ale nebyl, tak jsem si udělala věci do školy a trávila nějaký čas u televize se zbytkem rodiny. Až moc dlouho jsem byla zalezlá jen v pokoji u počítače.

„Jé!“ vykřikla najednou Nikola.

„Co se děje?“ otočili jsme se k ní všichni.

„Do kin jde Harry Potter a Ohnivý pohár,“ začala se radovat a já protočila oči, jako pokaždé když vyslovila – Harry Potter. „Jé, tam jsou noví herci. A ti kluci jsou hezcí,“ začala se rozplývat nad fotkami. Protočila jsme opět oči a vrátila se k televizi, kde dávali Slunce, seno - klasika.

„Alex, že až budu mít čas, půjdeš se mnou do kina, že jo?“ prosila. Otočila jsem se k ní a ona se na mě dívala tím smutným prosícím úsměvem. Povzdechla jsem si, je to moje sestra a ona mi taky vždy vyhoví, tak proč ne já? Jedno kino mě nezabije a Harryho jsem už viděla a nic mi to neudělalo. Mě to nějak extra nebralo, zato Nikola byla maniak už do knižní podoby, o filmech ani nemluvě.

„Jo, klidně, ale chci to bez dabingu.“ Tím jsem jí udělala radost ještě větší. Vždy tvrdila, že když umím tak skvěle anglicky, přece nebudu poslouchat dabing. Usmívala se ještě víc, což bylo chvílemi trochu děsivé. Jsem prostě ta nejlepší sestra na světě, už jsem ji znala.

„Platí,“ zajásala a začala se koukat do svého diáře, kde měla snad všechno. Já sama jsem se nikdy nedokázala držet nějakého diáře. Vydržela jsem asi dva týdny si zapisovat, ale plnění ztroskotalo po necelém týdnu.

Nechala jsem ji to naplánovat, jak ona potřebovala, sama jsem měla nějak moc volného času, když byl neustále Rob pryč a jen jednou za čas mi do schránky přilítnul email, ale nikde se nezmínil o tom, kdy se vrátí. A když jsem se ho ptala, co dělá, odpověděl, že má práci a raději dal jiné téma. Přestala jsem to řešit. Trochu mě mrzelo, že mi to nechce říct, ale je to jeho věc. Jsem sice jeho kamarádka, ale nemám právo vědět o každém jeho kroku, jsme přeci přátelé a já nejsem stíhačka. Ale stejně mi to přišlo divné, jak se vyhýbal odpovědi, červíček v mé hlavičce prostě hlodal. To nebyl jeho styl takovéhle vykrucování.

Já mu taky toho moc nenapsala, jen že se mám dobře, jde mi to ve škole a to bylo vše. Když jeho maily nic neříkaly, proč by měly moje?

Takhle to šlo dva týdny a něco, než se zase vše změnilo. Rob se vrátil a my se vrátili do starých kolejí. Tedy trochu jsem si začala držet odstup a dělala jsem i jiné věci, než seděla u počítače. Neznám ho tak dlouho a už z toho blbnu.

Byl víkend přesněji sobota. Konečně.

„Alex, oblíkej se!“ křičela na mě Niky.

„Proč?“ zakřičela jsem do domu a trochu nechápala, proč to po mně chce.

„Dnes jedem do toho kina vzpomínáš?“ Povzdechla jsem si, vypnula počítač, stejně jsme s Robem dnešní konverzaci už uzavřeli, musela jsem na toho slíbeného Pottera.

Převlékla jsem se, popadla svou peněženku, mobil a vydala se dolů, kde už čekala moje sestřička s mojí bundou přehozenou přes ruku. Venku už byl sníh a pořádná zima, navíc se začínalo stmívat, bylo teprve po šestý, neměla jsem ráda zimu. I díky tomu.

Museli jsme vyrazit brzo, i když bylo představení od půl osmé, ale jeli jsme do Prahy, kde jsme přesedly z našeho auta na metro. Už jsem se po cestě nemohla dočkat pohodlného a hlavně teplého kina. Už teď se mi nezamlouvala myšlenka na to, až se budeme za dvě a půl hodiny vracet. Bude větší tma a zima, ani jedno se mi nelíbilo. Byla jsem strašpytel a večerní procházka po městě se mi nezamlouvala.

Koukala jsem se na svůj odraz v tmavých sklech metra. Bude to večer zábava, budu se bát všeho. To s sebou Niky nemohla vzít toho svého kluka? Já ho ještě neviděla, představila ho našim o prázdniny, když jsem byla v Londýně, a od té doby u nás nebyl. Niky zase začala mluvit o tom, jak se těší na své oblíbené scény a celý film a je zvědavá, jestli to bude stejně dobré jako předchozí díly. Poslušně jsem přikyvovala, protože jsem knihu nikdy nečetla.

Z metra jsem se nechala vést svou navigací v podobě sestry až do teplých útrob kina, kde jsem si vysloužila kyblík popcornu a colu.

V tomhle kině jsem ještě nebyla, proto mě překvapil eskalátor nahoru, a to, že jsou sály nad sebou v několika patrech. Koberce na zemi byly modré s hvězdičkami. Našly jsme náš sál a usadily se na místa, co Niky objednala přes internet.

Napila jsem se coly a uždibovala z popcornu po dobu, co šly ukázky, ještěže nedávali upoutávky na reklamy i do filmu.

Film začal Harryho děsivým snem. Pojídala jsem popcorn a koukala se na dění na plátně. Po několika minutách filmu šli Harry a jeho přátelé ke stromu, z kterého seskočila postava. V příštích vteřinách jsem se zasekla, zrovna jsem pila a ta tekutina šla do jiné dírky, než měla, a já se začala dusit. Předklonila jsem se a Niky mě bouchla do zad a já prskla tu colu na zem. Nevšímala jsem si toho a rychle jsem se vymrštila zpět do sedu a v sedadle jsem se napřímila, jako bych snědla pravítko. Zírala jsem na plátno s otevřenou pusou a v jedné ruce jsem stále drtila hrst popcornu…

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 8. kapitola: