OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 6. kapitola

04.07.2013 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1882×

Popravdě jsem byla dost překvapená návrhem, kdy si udělala Victorie čas, abychom všichni někam zašli a překvapilo mě i místo, jaké vybraly - aqvaparku. Byla jsem trochu nejistá, ale plavky jsem sebou měla. Já si je brát nechtěla, ale Nikol mi je tam šoupla. Asi jí budu muset poděkovat.

Poprvé jsem měla příležitost poznat přítele Victorie i Lizzy a Tomovu přítelkyni.

Mnohem víc jsem se těšila ale na vodu v bazénu. Sice jsem před týdnem byla u moře, ale já prostě vodu a plavání zbožňovala. Vyšla jsem ze dveří a nasála ten vzduch plný chloru – znamení, že je tu bazén. Ten chlad mi ani nevadil. Tam už na nás čekali kluci, všichni měli kraťasové plavky.

„Co si dáme jako první?“ ozval se Tom.

„Skok do bazénu,“ zavelela jsem vesele a všichni mě následovali k bazénu, kde se mohlo skákat, a tak jsme toho patřičně využili. První skoky byly po dvojících a můj skokanský partner byl samozřejmě Rob.

Chytli jsme se za ruce a rozeběhli se do vody.  Oba jsme si vesele zakřičeli a i po dopadu jsme se pevně drželi za ruce. A pak se spustila nekontrolovatelná série skákání. Kluky, které jsme se pokoušely my holky utopit, a to jak oni si nás pohazovali do vody okolo sebe. Čekala jsem jen, kdy nás někdo okřikne, že je to už moc, a vykážou nás pryč.

Ve chvíli, kdy jsme zaznamenali už několikátý zlý pohled plavčíka, jsme se raději sebrali a vydali se dál povalovat k venkovnímu bazénu. Venku bylo teplo a kupodivu svítilo slunce, a tak jsem si lehla na lehátko a nechala zahřívat svou kůži sluncem. Nebyla jsem jediná, holky se ke mně přidaly a kluci po chvíli taky. Čekala jsem, který z nich usne a bude chrápat.

Ale nestalo se tak. Victorie po chvíli stejně jako Lizzie čapla svého partnera a odešli si za vlastní zábavou. Tom nebyl pozadu, a tak jsem tady zůstala sama s Robem. Mně se nechtělo ani hnout. I přesto, že jsem takhle lenošila na Mallorce, nedokázala jsem se pohnout, tady se mi líbilo mnohem víc.

„Alex?“ promluvil Robert.

„Hmm?“

„Nechceš se jít bavit? Mě nebaví se válet.“

„Ale mě jo,“ usmívala jsem se zavřenýma očima.

„Lenošit můžeš doma, tady jsme za zábavou,“ pokoušel se mě přesvědčit. Marně, já za tu chvilku, co jsem ležela, zlenivěla.

„Ne,“ zakroutila jsem i hlavou a pořád neotevřela oči. „Tak jdi sám.“ Pobídla jsem ho, tímhle by byl problém vyřešen a oba bychom byli spokojení.

„Mám tě hlídat, co kdyby ses utopila, bylo by to na mě.“

„Neměj péči, jsem skvělý plavec,“ vyvedla jsem ho z omylu. Já a utopit se, to byl dobrej fór.

„Alex, přece mě nenecháš samotného!“ Podle hlasu prosil a asi i smutně koukal, ale já ho přes stále zavřená víčka neviděla.

„Robe, já se chci prostě chvíli válet.“ Nehodlala jsem se vzdát.

„Jak chceš,“ povzdechl si. Slyšela jsem kroky, asi se urazil. Jen jsem se zavrtěla, abych si našla pohodlí, a nechala ho.

Ucítila jsem velké ruce na mých nohou a u zad. Vytřeštila jsem oči a dívala se přímo do tváře Roberta. Nechápala jsem, co dělá a chtěla mu vrazit, byla to automatická reakce.

„Co to…?“ Chtěla jsem na něj křičet, ale ani to mi nešlo. Bylo to, jako bych normálně mluvila. Pevně mě chytil a zvednul do náruče. Rychlým krokem došel ke kraji bazénu. Moje kolečka v hlavě pracovala na plné obrátky, až zacvakly na místo a došlo mi to. „Opovaž se!“ zakřičela jsem, a jak mi to šlo. Až se na nás celé okolí a všichni, kteří tam byli s námi, podívali. V tu chvíli se Rob na mě kouzelně usmál a udělal to.

Ten parchant mě tam normálně hodil!

Ponořila jsem se pod studenou hladinu vody v bazénu a pak vyplavala nahoru. Zhluboka jsem dýchala a dívala se na usměvavého Roberta.

„Tohle si vypiješ,“ vřískla jsem na něj naštvaně a probodávala ho hodně naštvaným pohledem. Nic si ze mě evidentně nedělal.

„No nevím, v tom bazénu je té vody opravdu hodně, tolik se toho do mě nevejde,“ zazubil se na mě a lehce se opřel o schůdky bazénů.

Vydala jsem ze sebe naštvaný zvuk připomínající špatné vrčení. Dvěma tempy jsem se dostala ke schůdkům, kde na mě ze shora shlížel. Jakmile jsem začala vylézat ven, pomalu, ale jistě vyklízel pole a couval před mou osobou. Nezastavovala jsem a dál jsem následovala jeho ustupující tělo. Ruce zvednul do pozice vzdávání se, ale úsměv mu ani na moment neuhasl.

„Přišlo ti to vtipné, že?“ zeptala jsem se ho naštvaně a dál se k němu přibližovala.

„Trochu. Musel jsem tě nějak dostat z toho lehátka, sama jsi nechtěla,“ obhajoval své chování, za které ho čekal trest.

„Když jsem řekla, že chci ležet, tak jsem to myslela vážně. A ne abys mě házel do bazénu. A to, že si tvůj mužsky mozek myslí, že ne znamená ano, za to já nemůžu.“

Během svého ústupu byl zaměřen na mou osobu, až zakopl o dětský kbelík a spadl rovnou do vody dětského brouzdaliště, kde naštěstí žádné dítě nebylo.

Spokojeně jsem si založila ruce na prsou a koukala se na Roba, jak vykuleně seděl v tom bazénku a voda mu sahala sotva nad kotníky.

„Co se válíš? Jdeme se bavit,“ napomenula jsem ho jako nějaké dítě. Překvapeně na mě zamrkal. Jeho výraz a to, jak vypadal v tom dětském brouzdališti, se prostě nedalo ignorovat, smích se mi vydral ze rtů ven.

Když se konečně zvednul z té trochy vody, vydali jsme se prozkoumávat další atrakce. Tobogány, klouzačky, vodní proud, tam všude nastoupila naše dětská povaha a my dováděli jako malé děti, které tu byly poprvé s rodiči. Strkali jsme se navzájem do bazénu, závodili, kdo se rychleji klouže jak na tobogánu, tak na klouzačce. Až ve chvíli, kdy jsme se nemohli smát a všechno nás bolelo, jsme se uchýlili na chvilkový klid ve vířivce.

Pobyli jsme tam dobu jen nezbytnou na regeneraci našich sil a pak se šlo zase o kus dál. Dotáhnul mě, až k velkému bazénu, kde byl i skokanský můstek, jeden z nich byl menší, ale mně se nelíbil ani jeden.

„Co kdybychom skočili?“ podal svůj návrh s úsměvem a rukou ukázal k můstku. Zhrozeně jsem se dívala střídavě na můstek a Robertovu usměvavou tvář.

„Ne, díky, klidně si skoč sám.“ Odmítnutí bylo okamžité. Stříkla jsem po něm vodu a plavala pryč.

„Srabe,“ ozvalo se za mnou. Myslel si, že mě vyprovokuje, ale měl smůlu. Tentokrát se mu to rozhodně nepovede. Jsou věci, které neudělám ani z hecování.

„Takhle mě nedonutíš, já skákat nebudu,“ utnula jsem ho a odešla ven z vody. Mířila jsem si to do sauny a ten ocásek šel se mnou.

„Proč nechceš skákat?“ Nedal mi pokoj.

„Proč bych měla?“ Posadila jsem se na dřevěnou lavici v sauně. Zkoumavě se na mě zadíval a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Zamyšleně culil pusu a krčil nos. Takhle vypadal roztomile.

„Ty se bojíš výšek?“ položil novou otázku. Ani nevěděl, jak se trefil do černého.

„Možná,“ pokrčila jsem rameny rozhodnutá dělat hloupou.

„Ne, přiznej to, Alex, bojíš se výšek,“ propaloval mě pohledem.

„Rozhodně ne!“ vyvrátila jsem jeho spekulace a tvářila se dotčeně a odmítala se o tom dál bavit. Poznal to a tak mlčel.  Při cestě domů jsem byla dost ráda, protože jsem měla hlad a hlavně jsem už byla opravdu unavená. Jen co jsme přijeli domů, padla jsem do své postele a nevěděla o světě.

£££

Po aqvaparku jsme se včera celý den váleli doma u televize a koukali na filmy. Pořád jsem byla unavená, ale dnes jsem byla v plné síle a toho hodlal Rob využít.

Měla jsem slíbený pěkný výlet do města, kde jsem ještě nebyla. Rob byl z toho sám nadšený a sliboval, že se mi to bude líbit. Nechtěl mi přesně prozradit, co plánuje, chvíli jsem se ho pokoušela přesvědčit, ale bylo to k ničemu. Jen s úsměvem záporně kroutil hlavou, jako že mi to nepoví. Těšila jsem se už při cestě autobusem.

„Ne, na jídlo teď nemysli, kvůli tomu tu nejsme,“ zastavil mě ve chvíli, kdy jsem měnila směr k jedné z restaurací. Šel jiným směrem a tak jsem ho následovala a čekala na to, co ho zase napadlo.

Pořádně jsem se okolo sebe rozhlédla ve chvíli, kdy se Robert zastavil a já automaticky s ním. Stáli jsme před velkým - ne, obrovským - Londýnským okem. Nahlas jsem polkla a se strachem se podívala na mého usměvavého společníka.

„Tak jsme se podívali a můžeme na to jídlo,“ řekla jsem rychle a otočila se k odchodu.

„Neblázni, Alex, musíme na to jít. Je to vážně podívaná, vidíš pomalu celý Londýn,“ koukal se mi do očí a držel mě za loket, kterým si mě k sobě přitáhl a otočil směrem k sobě na začátku jeho řeči.

„A proč? Je to nuda a já mám hlad,“ pokoušela jsem se z toho vykroutit a ovládnout paniku, která se mě zmocňovala. Hergot, proč jsem mu neřekla, že mám strach z výšek? Ale možná by mě sem dotáhl i tak. Nehodlala jsem mu přiznat dobrovolně, že se bojím.

„To počká, měla jsi vydatnou snídani. Chtěla jsi poznat Londýn, jak jen to jde a tohle je jedna z možností. Všichni turisti se sem hrnou, musíš využít toho, že tu skoro nikdo není a budeme mít kabinku pro sebe, aby ses mohla pokochat.“ Byl odhodlaný mě tam dostat a já zase utéct. Začal můj úhybný manévr.

„Nuda,“ dělala jsem, jako že je otrava jen na to pomyslet.

„Alex, já tě nepustím, dokud se mnou na to nepůjdeš,“ vyhrožoval a že to uměl.

„Já na to prostě nevlezu, Robe!" Vymanila jsem se mu a chytla se nejbližší lampy a objala ji.

Horlivě jsem se k ní tiskla a lidé okolo se na nás nechápavě koukali. Bylo mi to jedno. Když si vezmu, kam mě chtěl donutit jít. Otočila jsem hlavou, abych viděla Roba.

„Co blbneš, Alex? Nic to není, přece jsi říkala, že se výšek nebojíš, má to jen 135 metrů,“ usmíval se na mě.

„Děláš si ze mě prdel?" zakřičela jsem hystericky. Jestli se mě pokoušel uklidnit, tak mu to fakt nešlo. Snad ještě víc jsem se přitiskla na tu kovovou tyč. „Jen 135 metrů,“ opakovala jsem naštvaně.

Rob se ke mně přiblížil a těsně se natiskl na moje záda.

„Říkala jsi, že se výšek nebojíš a tohle je velmi bezpečné,“ pošeptal mi a chytil moje ruce, které byly obtočeny kolem lampy. Chytil mě za zápěstí a vyvinul na něj tlak tak, abych lampu pustila. A povedlo se mu to.

Jakmile jsem se nedržela lampy, táhnul mě k budce, kde se platilo. Pokoušela jsem se mu vykroutit, ale on šel za mnou a táhnul mě jen za ruce kupředu.

Koupil nám lístky a čekali jsme, až přijede naše kabinka. Vážně jsme měli štěstí a mohli jsme v ní být sami.

Vešli jsme do ní a já dostala hrozný pocit. Panikařila jsem a chtěla jsem ven. V břiše jsem měla divný pocit a ruce se mi začaly chvět. Srdce bylo rychleji a já se nejistě postavila vedle Roba a následovala jsem ho až ke skleněné kopuli.

Pak jsme se pohnuli, což znamenalo, že budeme stoupat. Začala jsem zhluboka dýchat, abych se trochu uklidnila, ale nepomáhalo to ani trochu.

Začali jsme se zvedat, otočila jsem se a šla si sednout na lavičky, co tu byly. Koukala jsem se na zem před sebe a pokoušela se nemyslet na to, že jsem vysoko nad zemí. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem tu panicky začít křičet a vyvádět. Zvládnu to. Pokoušela jsem si namluvit.

„Alex,“ ozval se Rob moc blízko. Polekaně jsem otevřela oči a koukala se přímo do jeho modrošedých očí.  Jeho ruce chytly moje tváře. „Koukej se mi do očí. Jsem tu s tebou, nic se nestane. Všechno je v pořádku, ano?“ Mluvit tiše a velmi klidně. Byla jsem schopná mu jen kývnout.

„Proč jsi mi neřekla, že se výšek bojíš, když jsem se tě na to ptal?“ zajímal se.

„Nevím, nechtěla jsem působit jako srab,“ zamumlala jsem.

„Kdybys mi to řekla rovnou, netahal bych tě sem, potřeboval jsem jen jistotu,“ kajícně se na mě díval.

„To se ti povedlo,“ ztěžka jsem vydechla. Kdybychom nebyli nad zemí a já se nebála, asi bych mu jednu vrazila anebo se o to dost silně pokoušela.

„Chytni mě za ruku a půjdeme se spolu podívat,“ lehce se na mě usmál. Zamračila jsem se na něj, ale to ho nezastavilo, aby mi tu ruku nepodal. Nezmohla jsem se na jiné než křečovité sevření, pokud mu odumře ruka, může si za to sám. Tahle zákeřná myšlenka se mi opravdu líbila a ani by mi to nebylo líto. Na chvíli mě to odreagovalo, tedy do doby, než jsme se dostali k oknu.

To se mi z hlavy vykouřilo i to, co jsem tam nikdy neměla. Bylo to úchvatné a zároveň neuvěřitelně děsivé. Zajímavá kombinace, která se mi nelíbila kvůli tomu zápornému, co jsem cítila. Neviděla jsem celé město, protože jsme nebyli ještě dost vysoko a zároveň jsme nebyli úplně u okna. Všechno se ale najednou zvrtlo, když sebou celá kabina škubla.

Ve vteřině jsem visela Robertovi kolem krku, doslova. Nohy mi plandaly pár milimetrů nad zemí. Cítila jsem, jak se jeho tělo slabě chvělo, zvedla jsem k němu pohled a on nedokázal ten smích na své tváři potlačit. Zamračila jsem se a pak raději zabořila hlavu do své paže vedle jeho tváře. Nechtěla jsem raději nic vidět. Byla jsem rozhodnutá se ho nepustit, dokud nebudeme na pevné zemi.

„Vylezeš?“ zajímal se pobaveně. Opravdu jsem ho v tuhle chvíli odmítala mít jen trochu ráda.

„Ne,“ odmítla jsem odhodlaně. Opravdu by mě v tuhle chvíli od sebe dostal jedině páčidlem a možná ani to by mu nepomohlo. Ucítila jsem, jak mě objal a v konejšivém gestu mi jezdil rukou po zádech.

„Nic se nestane, je to vážně bezpečné,“ pokoušel se mě přesvědčit, abych z té své provizorní ulity vylezla, ale já se jen tak zlomit nehodlala. Cítila jsem, jak mě nadzvedl trochu víc a rozešel se, asi blíž k oknům. Zastavil se a moje nohy se zase ocitly na podlaze, i když jsem byla spíš na špičkách, jak jsem se stále držela Roba. Štvalo mě, že je tak vysokej, já sama nepatřila k malým lidem, ale on byl stále vyšší než já.

„Alex, podívej se, je to opravdu nádhera,“ ponoukal mě. Zhluboka jsem se nadechla a otočila hlavu k výhledu.

Měl pravdu, byla to nádhera. Viděla jsem krásně Temži i Big Ben a parlament u něj. Ale i přestože mě ten výhled uchvátil, nedokázala jsem se natolik uklidnit, abych mohla stát jako normální člověk a neviset Robertovi kolem krku.

Nepouštěla jsem se svého společníka a nemohla jsem se vynadívat na Londýn, ale věděla jsem, že mě sem už nikdo nedostane znovu.

Potom jsme konečně zastavili a dveře se otevřely, abychom vystoupili. Pustila jsem se konečně chudáka Roba. Asi jsem ho i dusila chvilkami. Jak jen mi to moje povolnější nohy dovolily, jsem se co nejrychleji vypotácela ven a úlevně si vydechla při kontaktu své boty s pevným asfaltem.

„Vidíš, dokázala jsi to.“ Nemohl se zbavit spokojeného a trochu i pobaveného úculu.

„Ale už nikdy nechci znova.“

„Tak už víš, proč jsem nechtěl na jídlo. A teď, jestli máš ještě hlad, jdeme,“ usmíval se a vedl mě do restaurace. Chvíli jsme tam seděli o vodě, než jsem se uklidnila natolik, abych jedla.

Na tenhle den nikdy nezapomenu. Nikdo mě nedonutil jít někam vysoko. Jen Robovi se to povedlo. A rovnou tak vysoko.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 6. kapitola: