OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 59. kapitola

09.11.2016 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 659×

O rok později

Prožívala jsem svůj třetí krásný rok a jen jsem čekala, kdy se rozplynu štěstím. Náš vztah byl pořád stejně krásný a nenechali jsme si to ničit od novinářů a jejich pochybných článků. Já si občas zahrála v nějakém filmu větší roli, začalo mě to bavit. Bear byl naše zlatíčko a stal se i miláčkem všech fanynek. A moje štěstí by bylo dokonalé, kdyby to zase Rob neničil.

„Robe,“ kňourala a pohledem ho prosila. Tulila jsem se k jeho boku a až křečovitě svírala. Rozhodl se mě po více jak pěti letech zase vytáhnout na nějakou rozhlídku a mně se to nelíbilo. Dal s tím nějaký čas pokoj. Končilo další propagační turné jeho filmu po Evropě a poslední zastávka byla Paříž. Rozhodl se dotáhnout mě na Eiffelovku, jeho slova zněla něco jako, že tehdy jsme nebyli pár a měla bych si to užít teď víc, nezdálo se mi.

Byla jsem na něj protivná, stěžovala si, ale nic si z toho nedělal. Bylo to hrozný.

Už se stmívalo, takže nás ve výtahu bylo jen pár, poslední vyhlídka před setměním. A naše malé maskování nesmělo chybět.

Z výtahu mě opět nekompromisně vytáhnul a táhnul rovnou ven, abych zase viděla tu vyhlídku. Měl pravdu, jak se začalo šeřit, bylo to všechno jiné než tehdy, a krásnější. A tak jsem v sobě znovu našla odvahu a sama udělala pár kroků až k železné síti a pořádně se podívala na tu krásu.

Objal mě zezadu kolem pasu a dal pusu na spánek. Trochu jsem se o něj opřela a pevně jsem se chytla jeho rukou spojených na mém břiše. Dostala jsem pusu do vlasů, než promluvil.

„Alex?“ zeptal se mě potichu. Asi ověřoval, jestli ho vnímám.

„Ano?“

„Vezmeš si mě?“ promluvil tichým vyrovnaným hlasem. Bylo to dost zřetelné, co řekl, takže jsem nemohla předstírat, že jsem nerozuměla. Přesto jsem si nebyla jistá, tedy byla, ale… ta otázka mě zaskočila. Odkašlala jsem si, aby nebylo to překvapení, spíš šok v mém hlase tak slyšet. Spokojeně jsem se usmála a přetočila se mu v objetí, musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí, které zářily a byla v nich dost vidět netrpělivost stejně jako v celém výrazu.

„Nemusel jsi mě tahat sem nahoru, abych byla obměkčená a řekla ti ano. Stačilo by objednat pizzu.“ Usmála jsem se na něj a pevně ho objala kolem krku. Jeho úsměv typu – malý kluk, byl prostě neodolatelný, postavila jsem se na špičky a on sám vyhledal moje rty. Zabořil svůj obličej do mého krku ze strany a zhluboka dýchal. Tiskla jsem se k němu a spokojeně se usmívala.

Trochu se odtáhl a jednou rukou mě pustil, aby mi podal z kapsy krabičku. Při jejím otevírání jsem poznala, jak moc dobře mě zná. Byl tam jen obyčejný ne moc silný kroužek z bílého zlata a měl tam jeden malý decentní kamínek.

„Vím, jak nemáš ráda okázalé šperky, ale jestli jsem se netrefil, můžeme ho vyměnit.“

„Nic se měnit nebude. Je můj,“ zavrtěla jsem hlavou. Byl opravdu rád podle výrazu, jak se trefil, a tak mi ho s úsměvem nasadil.

Spokojená, zasnoubená a přimáčknutá k němu jako klíště, a tentokrát to s výškou nemělo nic společného, jsem jela výtahem zase na pevnou zem.

Domluvili jsme se na utajení zásnub před novináři aspoň do doby, kdy to neřekneme rodině. Proto jsem si prsten přendala na druhou ruku, novináři by si rychle všimli.

£££

„Kam utíkáš?“ ozvalo se bručivě z postele. Určitě si všimnul, že jsem oblečená a připravená opustit dům na rozdíl od něj. Došla jsem až k němu a naklonila se tak, abych mu mohla dát pusu.

„Pro Beara. Za dvě hodiny bych se i s ním mohla vrátit,“ vysvětlila jsem mu. Popadl mě za ruce a nedovolil mi, abych se postavila.

„Později pro něj můžeme jet oba,“ navrhl mi a víc mě stáhnul za ruce k sobě do postele. Byla jsem u něj a jen díky mým pažím jsem mu zase neležela na hrudníku.

„Nábytek Kris už dostal určitě zabrat. Navíc spolu musíme probrat novinky,“ zvedla jsem levačku a ukázala mu pyšně prsten. Spokojeně se na mě díval z peřin a jeho vlasy byly ještě víc a roztomileji rozcuchané.

„To můžete i později, až pojedu s tebou,“ přesvědčoval mě a pokoušel se mě stáhnout na sebe.

„Ne, opravdu to nejde. Když tam budeš, nebudou tě moci pomlouvat,“ usmívala jsem se a dala mu pusu a čelo. „Za dvě hodiny tu budu.“ Zvedla jsem se, co nejrychleji to šlo, a vypadla z pokoje, aby mě nemohl dál zdržovat.

Vzala jsem si jeho auto a pak se vydala rovnou ke Kris pro toho mazlíka. Jen co se otevřely dveře, skočil na mě a nechtěl mi dát pokoj, dokud jsem se s ním nepřivítala, jak se patří.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Kris, čekala v domě. „Doufám, že toho moc nezničil.“

„Je zlatíčko,“ smála se a pak se na mě zvláštně podívala. „Vypadáš spokojeně.“

„Asi poslední tři roky,“ usmála jsem se na ni. Tedy já měla celou dobu na své tváři ten blbý výraz. Zamračila se a přejela mě pohledem a pak zakotvila na mé levé ruce. Pootevřela pusu a pak přiskočila a popadla mě za ni.

„Vy… jste se zasnoubili!“ vyhrkla a usmála se na mě.

„Jo,“ odkývala jsem jí spokojeně. Popadla mě, odtáhla na sedačku a začala mě zásobovat otázkami, jak, kde, co řekl, co tys řekla. Řekla jsem jí tedy všechno tak, jak chtěla.

„Ten kluk mě nepřestává překvapovat,“ prohodila nakonec a zkoumala můj prstýnek.

„Jo, to nikoho. Kde je Tom?“ změřila jsem si ji pohledem.

„Musel do Londýna. Měl by mu to zavolat Rob, jinak mu to řeknu já, až si zavoláme.“

„Podle mě to on věděl už dávno.“  Když se někdo dokázal proti nám spiknout a držet tajemství, byli to oni dva.

£££

„Sakra, tohle se nemělo stát. Bylo to naplánované. Zabiju Nicka za to, co udělal,“ stěžovala jsem si a netrpělivě se kroutila na sedadle v letadle do Evropy. Měli jsme zpoždění, takže se naše rodiny poprvé uvidí bez nás. A mohl za to jen Nick, tím, že se zapomněl zmínit o jednom focení, co nás zdrželo.

„Ber to z té lepší stránky, když se poprali, nebyli jsme u toho,“ pokrčil rameny a nevinně se usmíval. Bouchla jsem ho do hrudníku a zamračila se. Přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu na spánek. „Určitě to dopadlo dobře. Je to jen pár hodin, oni to zvládnou. Jsou dospělí,“ utěšoval mě. To já byla ta, co byla celou dobu nervózní.

„Jo, oni si s rvačkou počkají na tebe. Hlavně můj táta, až to zjistí.“ A levou ruku jsem mu položila na koleno. Jeho spokojený úsměv se objevil teď stejně, jako vždy, když jsem narážela na naše zasnoubení. Položil svoji ruku na moji, přitulila jsem se k němu blíž a pokusila se trochu uvolnit.

„Měli jsme být u toho. Plánujeme to tak dlouho,“ povzdechla jsem si.

„Jo, osm let skoro,“ smál se mi do vlasů. Měl pravdu, ale bylo to složité. Neměli jsme čas, a když jo, chtěli jsme klid. Nebo nemohl někdo z rodiny.

Nikdo na nás na letišti nečekal, protože jsme nedali přesně vědět, kdy dorazíme, sami jsme nevěděli. Poté, co jsme nechali Beara se trochu protáhnout, jsme si našli taxi a nechali se odvést k mým rodičům.

„Snad stojí dům a všichni jsou živí,“ neodpustila jsem si, když jsme se blížili k domu. Vypadal v pořádku.

„Ani my jsme nezničili dům při našem prvním setkání,“ připomněl mi, jednou rukou mi dělal uklidňující masáž krku. Tohle mi připomínat neměl.

„Ale já tě zmrzačila a mně bylo blbě,“ připomněla jsem mu. Rozesmál se a políbil mě na tvář.

„Zbytečně se stresuješ. S tím můžeš začít, až mě tvůj táta bude honit kolem domu,“ rozesmál se nanovo. Taky jsem se při té představě zasmála.

„Budu to muset Kellanovi natočit, aby měl radost.“

Rikki za vraty nebezpečně štěkal do doby, než zjistil, že to jsme my a Bear. Když jsme je seznamovali poprvé, měla jsem trochu strach, ale skamarádili se. Takže teď už oba kňourali, abychom je k sobě pustili. Rob si rád hrál na siláka, když šlo o tašky, všechny si je vzal a mně nechal jen jeden usmrkaný batoh.

Zabydleli jsme se u mě v pokoji, než jsme se rozhodli zjistit, jak to vypadá dole.

„Jdeme.“ Popadl mě za ruku a táhl do obýváku, kde byly obě rodinky. Otcové a Honza byli na jedné straně a o něčem diskutovali. Lizzie a Vicky si hrály s Eliškou a přitom jim už asistovala osmiletá Peťule. Mámy a Nikola spolu také diskutovaly.

„Zdá se mi to, nebo je to pravda? Tohle je sen každého páru,“ šeptal mi Rob do ucha.

„Hlavně abys to nezakřikl,“ vrátila jsem mu a vešli jsme konečně dovnitř. Peťule, jen co nás zahlédla, se rozeběhla a skočila po Robovi, jako vždy. Tím se na nás stočily i pohledy ostatních.

Rozhodně jsme neměli v plánu, jen co přijdeme, to vysypat z rukávu. Nejdřív jsme se vmísili do konverzace. Nenápadně jsem ruku s prstenem schovávala, aby si ho nikdo nevšiml, než bude pravý čas. Ten si Rob nakonec vybral po večeři, kdy si stoupnul ke mně a přilákal pozornost všech na sebe.

„Chceme vám něco říct,“ začal opatrně. Pro jistotu jsem si dala levou ruku na pusu, abych se kdyby náhodou nesmála, byla jsem v první linii, takže to bylo nebezpečné. Nervózně sklopil pohled na mě a já se povzbudivě usmála. To by mě zajímalo, jak dlouho měl trému, než požádal mě, možná bych měla opít v nejbližší době Toma a vytáhnout to z něj.

„Vy jste se zasnoubili?“ vykřikla najednou vševědoucně Vicky. Že oni byli sourozenci?

„Jo, to jsem chtěl říct,“ potvrdil jí trochu nepříjemně Rob. Aby ne, sebrala mu tu důležitou chvilku oznámení, když on je z ní tak šťastnej. Tohle jí asi dlouho neodpustí. Všichni stočili pohled na mě a mou ruku, kterou jsem opravdu dala v tuhle chvíli tak, aby byla dobře vidět.

Seběhla se velká gratulace. Takové chvilky jsem nikdy neměla ráda, tiše jsem trpěla a čekala.

Znovu se mi ukázalo, po kom Rob je. Richard jako jediný dokázal, abych se opravdu usmívala v tu mučící chvíli, kdy použil svůj humor. On byl ten typ nenápadného člověka, ale když se ukázal, zamilovali jste si ho.

Táta se na mě usmíval z druhého konce pokoje a pak s Robem zmizeli. Tušila jsem, že to bude pohovor při cigaretě.

Počkala jsem pár minut a pak jsem se vydala za nimi. Stáli na verandě, oba se opírali o rám okna a kouřili. Došla jsem až k nim a postavila se mezi ně. Mlčeli, buď si už všechno řekli, nebo nechtěli přede mnou. Omotala jsem ruce kolem levé paže mého snoubence a přimáčkla se k němu. Odfoukl kouř a úsměvem se na mě otočil.

„Nechal jsi mě tam samotnou,“ kňourala jsem a víc se přitulila. „A je to tvoje vina, já se o ruku nežádala,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Ten spokojený úcul se prostě objevit musel po mé větě.

„Přeci tě nemučí,“ pokrčil rameny.

„Navíc je tam převaha tvojí rodiny a tvých sester.“ Šťouchla jsem do něj. To, že ho opravdu miluju tím, jak mě vždy pochopí, mi opět dokázal. Típnul cigaretu a dal mi znovu pusu do vlasů.

„Jdu se tam podívat, jinak se všichni nastěhují sem,“ usmál se a pak odešel zpět do obýváku.

Nervózně jsem se podívala na tátu, který byl otočený ke mně. Přišlo mi to divný. Nikdy jsme nevedli rodičovský rozhovor, brali jsme se spíš jako kamarádi, ale stále byl autoritou. Ale já ani Nikola jsme nikdy nepotřebovaly nějaké rodičovské pohovory, rozkazy a podobně. A teď mi přišlo, že jeden rodičovský rozhovor je na místě. Opírala jsem se o rám okna lokty a hrála si s rukama venku.

„Na kdy je ta sláva v plánu, abych věděl na kdy dovolenou,“ promluvil nakonec on.

„Přesně nevíme, jen že by to měl být červen,“ pousmála jsem se a nevědomky si pohrávala s prstýnkem na levé ruce.

„V Los Angeles?“ tipoval si místo.

„Ne, v Londýně,“ vyvedla jsem ho z omylu. Tohle bylo rozhodnuto hned, sice mi do toho nechtěl kecat, ale já věděla moc dobře, kde chce mít svatbu, a já proti nebyla.

„Tam není zrovna nejlepší počasí na svatbu, tak proč?“ zamračil se.

„Svatba je něco, co má být doma, a Rob se tam narodil,“ vysvětlila jsem mu slovy, které jednou použil sám Rob.

„Ale ty jsi doma tady,“ zabručel a pořád se mračil.

„Tati, už jsi vdával dceru, netvař se jako na pohřbu,“ napomenula jsem ho. Popadla jsem ho a odvedla zase mezi lidi. Tolik k našemu velkému rozhovoru.

***

„Divím se, že ho tvoje máma přemluvila, aby si Peťuli nechali u sebe.“

„Přeci by mi ji tu nenechala. By si tě usurpovala ta malá diktátorka.“ Zalezla jsem k němu pod peřinu.

„Tak mě tak napadá,“ šibalsky se usmíval a stáhl si mě víc dolu a k sobě, takže jsem byla pod ním, ležel na boku, zapíral se jednou rukou a druhou mě držel kolem pasu u sebe. „Proč nám ji sem vlastně chtěl šoupnout,“ zamyšleně se podíval, ale v očích měl pobavení.

„Já nevím, ale mám pocit, že říkal něco o tom, že děti jsou hned po otcích nejlepší antikoncepce,“ mluvila jsem chytrým hlasem a zadržovala smích.

„Na co ji potřebujeme?“ Prsty mi začal ťapkat po holém rameni směrem ke krku.

„No asi proto, aby snížil tvůj apetit,“ smála jsem se.

„Můj apetit je v pořádku,“ bránil se a naklonil se k polibku. Jeho ruka zatím zamířila pod peřinu.

„Robe,“ rozesmála jsem se. „Asi nechce, aby byl dvojnásobným dědou tak brzo.“ Na posteli jsem sjela ještě níž, jelikož se mi nedařilo jeho ruku zastavit. Ale on si mě zase vytáhl výš.

Zadíval se mi do očí.

„A ty?“ Jo, tahle otázka mě dost dostala.

„Cože?“

„Co bys řekla ty na to, že by se měl stát dvojnásobným dědou?“

„Já?“ Trochu jsem nechápala, co přesně myslí.

„Vidíš někoho jiného?“ zeptal se záhadně a já se okolo podívala, pro jistotu.

„Nikola je těhotná?“ zkoušela jsem to, třeba mu něco Honza řekl.

„Proč?“ zamračil se.

„Tak proč myslíš, že bude dvojnásobným dědou?“

„Naše?“ zkusil to jinak. Ve chvíli, kdy to vyslovil, mu zvláštně zajiskřilo v očích.

„Ty chceš?“

„Proč si myslíš, že se tě ptám?“

„Já nevím, nějak jsem nad tím nepřemýšlela,“ připustila jsem. „Ty jo?“

„Jenom mě to napadlo.“ Pokrčil rameny, abych nemohla říct opravdu nic, vrhnul se na moje rty. Bylo mu úplně jedno, že dům byl plný naší rodiny. A já byla ráda za starý dům a silné stěny, přes které opravdu nebylo nic slyšet. I když popravdě o tomhle jsem začala uvažovat až těsně předtím, než jsem unaveně usnula.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 59. kapitola: