OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 52. kapitola

15.07.2016 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1131×

Další probuzení bylo mnohem lepší a příjemnější, než ta předchozí. Víc jsem se přitulila ke svému živému polštáři, a když se jeho hrudník začal lehce chvět, pochopila jsem, že je vzhůru. Pohnula jsem tedy hlavou, abych byla obličejem k němu.

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem a přejel mi rukou po zádech. Potichu a ochraptěle jsem mu odpověděla a položila si hlavu pod jeho bradu.

Večer jsem musela být hodně ospalá a nevnímat ostře. Protože jsem pod rukama a tváří cítila holou kůži, což znamenala jediné, spal bez trika. Ten spokojený úsměv jsem nemohla potlačit a rukou se pokusila nenápadně po ní přejet. Ale asi jsem tak nenápadná nebyla, když se rozesmál a chytil mi mou ruku na jeho těle. Nemohla jsem si pomoc.

„Co tu vůbec děláš?“ zamumlal mi do vlasů.

„Ležím,“ pokrčila jsem rameny automaticky. Prohrábl mi na temeni hlavy vlasy a opřel si o mou hlavu bradu.

„Toho jsem si vědom. Ale máš ležet v jiném pokoji a v jiné posteli, kde nejsem já,“ odpověděl mi a dál si pohrával s mou rukou, co mi před chvíli zadržel od jeho osahávání.

„No právě,“ povzdechla jsem si a přetočila se na břicho a opřela se o lokty. Chtěla jsem mu vidět do tváře, zamyšleně si mě prohlížel. „Právě protože tam nejsi ty, jsem já tady,“ vysvětlila jsem mu. „A vůbec, jak jsem se dostala do postele?“

„Tvému tátovi se nelíbilo naše sestavení v obýváku, tak poručil, já odnesl balík, a pak byl vyhoštěn sem.“

„Balík?“ ptala jsem se ho nevěřícně a on se spokojeně culil. Chtěla jsem něco odseknout, zadržely mě jeho rty na mých. Stáhnul si mě znovu na svoje tělo, pevně objal kolem pasu, aby si mě u sebe držel, jako kdybych se někdy chtěla bránit a odtáhnout. Tohle bylo vážně nereálné. Spokojeně zamručel a vytáhl si mě ještě víc na sebe.

Váleli jsme se v posteli a nikam se nám nechtělo, tedy mně rozhodně ne.

„Co se děje?“ musela jsem se ho už opravdu zeptat. Celou dobu, co jsme se probudili, koukal na hodiny a vždy sebou nervózně zašil. Znala jsem ho už moc dlouho na to, aby mi tohle mohlo uniknout. Zahleděl se mi do očí a jeho výraz mě trochu vyděsil.

„Nic, jen,“ chtěl se odmlčet, ale můj netrpělivý a asi i trochu nepřátelský pohled mu to nedovolil. „Musím se vrátit do Londýna.“

„Ty chceš najednou odjet?“ vypískla jsem nepřirozeně vysoko. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale nedovolil mi to. Silněji si mě přitiskl na svoje tělo.

„Bylo to v plánu od začátku, že dnes odletím. Moc jsem nevěřil tomu, že bys mě vzala na milost,“ přiznal se a dal mi pusu do vlasů, trochu jsem se po něm ohnala a odtáhla se.

„Ale vyšlo, a přesto si jen tak odjedeš?“

„Jo. Ale musím, mám nějakou práci. Poletím domů do Londýna, kde budu až do silvestra.“ Dal mi pusu na čelo. „Navíc se tak vyhnu tvému tátovi, aby mě zastřelil,“ zasmál se. Mračila jsem se na něj a nepomohl mu ani jeho pokus o vtip. Tohle se mi moc nelíbilo. Jeho obličej mě dokázal přesvědčit o tom, že ví, co dělá. Povzdechla jsem si.

„V kolik?“ To jediné teď bylo důležité.

„Za dvě hodiny.“

„Tak pojď, vydáme se raději na cestu. Bude jistota, že nepotkáš tátu ani Niky.“ Rozloučil se s mámou, na které bylo hned poznat, že tohle se jí nelíbí a bude dlouhý rozhovor. Raději jsem urychleně Roba vystrkala ven a do svého auta, abychom mohli jet. Nespěchala jsem nějak rychle a oba jsme občas něco řekli, ale ani trochu se to netýkalo toho, co bude dál. „Vážně nemůžeš zůstat ještě den?“ přemlouvala jsem ho i pohledem a doufala, že by to mohlo zabrat. Díval se na mě s koutky zdviženími vzhůru.

„Musím, nejde to odložit. Jel jsem sem tak nečekaně, že jsem na tohle úplně zapomněl.“

„Dobře,“ povzdechla jsem si a objala ho kolem pasu. Bylo mi hrozně, nebyl se mnou dost dlouho na to, aby mě mohl znovu opustit.

„Budu muset,“ připomněl mi, když ohlašovali nástup do jeho letadla.

„Ještě chvilku,“ zaprosila jsem. Silněji mě stisknul a pak si zvednul můj obličej, aby mě mohl dlouze políbit. Nikam nespěchal, jako při druhé polibku po jeho vyznání. Držel si mě u sebe a rty se lehce oťukával s mými. Pomalu a něžně se loučil. Silněji jsem stiskla jeho bundu. Byl tu moc krátkou dobu, abych byla tak moc ochotná ho dobrovolně pustit.

„Vážně musím,“ odtáhl se.

„Já vím,“ povzdechla jsem si a natáhla se na špičky pro ještě jeden polibek. „Šťastnou cestu,“ popřála jsem mu.

„Budu čekat,“ připomněl mi ještě předtím, než se otočil a mizel do útrob letiště. Chvíli jsem se ještě za ním dívala a nevěděla, co dělat. Než jsem se rozhodla vrátit domů a čelit tomu, co mě čekalo. Táta se ještě nevrátil, ale přijela už Niky, takže na mě budou dvě. Taky to nebyla žádná pěkná představa výslechu. Vyhnout se tomu nedalo a bude lepší, když hned budou v obraze, co se děje.

„Tak?“ vyzvídala netrpělivě máma, když jsem se usadila v pokoji na postel a obě s Niky nade mnou stály.

„Přijel se omluvit. Taky mi řekl, že mě miluje. A chtěl by to zkusit.“ Rychle, stručně, pravdivě.

„A? Proč odjel?“ nedala se zase Niky.

„Má nějakou práci,“ pokrčila jsem rameny, „až si vyřídím věci, mám za ním jet.“

„Uděláš to?“

„Ještě úplně nevím,“ připustila jsem neochotně, ale pravdivě. Ve mně se teď praly dvě moje já, rozum a srdce, nesouhlasily spolu ani trochu. Vždy měly nějaké proti jedna nebo druhá strana. Sestra i máma se na mě zvláštně podívaly a pak ukázaly na kytici na mém stole. Tu, co mi koupil při cestě na letiště.

„Já ti to říkala už u té první,“ připomněla mi Niky. „Ale je to na tobě, rozhodni se, za jakých okolností budeš šťastná.“ To bylo poslední, co jedna z nich něco řekla, a pak vypochodovaly z mého pokoje a nechaly mě samotnou. Všimla jsem si bílé obálky na mém stole a šla se podívat, co to je.

Fotky, ty, co jsem mu nechala, teď mi vrátil. Rozložila jsem je po stole a pozorovala jednotlivé snímky. Na nich jsem byla šťastná a při pohledu na ně jsem to znovu cítila. To samé, co na letišti. Už dávno jsem byla rozhodnutá, jen jsem se musela nějak ujistit.

Možná kdybych tehdy poslechla Kris a začala o něj bojovat už dřív, bylo by to vše jinak a tyhle čtyři měsíce by se nestaly. Měla bych v tuhle chvíli už jasno, jestli to mezi námi má cenu, nebo ne.

Z dalšího rozjímání mě ale vyrušil návrat táty. Kolečko dalšího výslechu přišlo. To jsem mu ale zatajila tu část s vyznáním citů a polibky, tohle vědět nemusel.

Jeden a půl den. Tak dlouho jsem to vydržela, než jsem seděla v letadle směr Londýn. Nikdo se nepokusil moje rozhodnutí zpochybnit. Asi si uvědomili, že po tom roce s Robem v Americe jsem dospěla a jsem dost moudrá na to, abych řídila svůj život sama. Byla jsem za to opravdu vděčná, jejich tichá podpora byla to, co jsem potřebovala. Ať se v následujících letech stane cokoliv, věděla jsem, že oni za mnou stát budou, a taky budu mít klidné svědomí, že jsem to zkusila, dala na svoje srdce.

Vlezla jsem do prvního taxíku, co jsem měla po ruce, a už hlásila adresu. Opřela jsem si uvolněně hlavu o opěradlo a zapřemýšlela, co řeknu. Ale co bych měla, on mi řekl, abych přijela, tak jsem tady. Nechala jsem řidiče zastavit na začátku ulice. Ten kousek domů jsem chtěla prostě dojít. Přišlo zjištění, že mám trochu štěstí. Stál v otevřených dveřích domu.

„Robe!“ křikla jsem na něj celkem potichu, jen tak nahlas, aby mě určitě slyšel. Rychle přibouchl dveře domu a otočil se na mě. Měl mě tu. Stála jsem na kraji té prťavé cestičky ke dveřím, v ruce tašku a čekala na ten jeho krok. Nečekala jsem ale moc dlouho, jen co si mě prohlédl, vydal se ke mně a já následovala příkladu.

Noha se mi smykla a já se zapotácela. Chytil mě za bundu na předloktí a prudce stáhnul k sobě. Takže jsem narazila do jeho těla.

„Stále tě nemá rádo náledí?“ usmíval se na mě, když jsem k němu zvedla hlavu.

„A nikdy ani mít nebude, pokud mě budeš vždy chytat,“ usmála jsem se na něj vesele. Stále silně svíral moji bundu a já se o něj opírala.

„Takže jsi tady,“ usmíval se na mě jako sluníčko, co nebylo vidět.

„Jsem a mám v plánu ještě nějakou dobu pobýt,“ oplatila jsem mu úsměv a silněji se přitáhla za jeho bundu blíž, jak to pěkně klouzalo po tom náledí. Natáhla jsem k němu krk, abych mu dala najevo, co na přivítanou chci. Pochopil to. Myslela jsem si, že se rozplynu spokojeností, jenže ten nepřítel pod nohama mi nepomáhal a já šla zase málem k zemi, naštěstí mě stále držel.

„Pojď raději dovnitř, než se budeme válet po zemi oba dva.“ Vzal mi tašku ze země, co mi upadla, vedl mě opatrně do bezpečí domu.

Sundala jsem si boty a bundu, cítila jsem jeho pohled, a když jsem už neměla nic dalšího na sundaní, tak jsem zvedla zrak k němu. Prohlížel si mě a oči mu zářily. Udělal krok ke mně, a pak se znovu sklonil, tak aby si naše rty mohly chvíli povídat jen spolu, velmi potichu. Objala jsem ho kolem pasu a přitiskla se na něj.

„Promiň,“ vypadlo z něj nečekaně, když se stejně nečekaně odtáhnul. Chvíli jsem na něj koukala, než jsem se rozesmála.

„Není za co.“ Postavila jsem se na špičky a znovu našla jeho rty. Proboha, proč jsem se takhle na něj nevrhla dřív, když jsme se chvíli neviděli? Přišlo mi to teď úplně normální, důležité to udělat. Jako by to tak mělo být od začátku od prvního dne, kdy jsem překročila dveře tohoto domu. Od chvíle, kdy jsem na něj poprvé křičela a viděla ho. V tu noc, co mi změnil život, a nejen mně. A nikdy dřív bych nepřiznala, že mě v prvním momentu zaujal, a opravdu hodně, hlavně jako dospívající muž. Že po prvních dvou letech přátelství jsem se v tom začala ztrácet. Ondřej měl pravdu a věděl, proč mi dal tu podmínku, nikdy bych se ho předtím dobrovolně nevzdala. Potřebovala jsem ho jako kyslík. Konečně jsem se před dvěma dny po čtyřech měsících znovu mohla nadechnout.

„Alex?“ Zmatené vyslovení mého jména do otázky za mými zády mě polekalo. Rychle jsem se odtáhla od jeho rtů a podívala se, kdo to byl. Clare. Stále ve dveřích a s otevřenou pusou nás pozorovala. Cítila jsem, jako bych byla uvnitř zatopeného krbu, a nebylo to způsobeno jen jím.

„Ahoj,“ špitla jsem a hned nato jsem svůj obličej zabořila do Robovy hrudi. Cítila jsem, jak se směje a těsně si mě k sobě přivinul. Taky jsem dostala drobnou pusu do vlasů.

Nic se nedělo, než znovu řekla moje jméno, a než jsem se stačila otočit, už mě objímala i s Robem dohromady. Byla jsem jak sardinka, ale nestěžovala jsem si, protože mi bylo dobře.

Byla jsem doma.

Slyšela jsem kňourání, což bylo divné, když Patty už dávno nebyla. Podívala jsem se. Okolo nohou nám poskakoval hnědočerný pes, tedy ještě štěně, a dožadoval se Robovy pozornosti. Se smíchem se k němu sklonil a začal ho drbat.

„Ty máš psa?“ zeptala jsem se překvapeně a přilákala jeho pohled. 

„No, už to tak vypadá, že my máme psa,“ usmál se na mě. Taky jsem se musela usmívat po tom, co řekl. „Beare, přivítej novou kamarádku!“ ponoukal ho a pes ho překvapivě poslechl, i když to bylo ještě štěně, spíš se mu líbila ta nová osoba, což jsem byla já.

Udělal ten krok a očuchal si mě, pak se nechal pohladit. Zvědavě okolo mě pobíhal.

„Jdeme tě ubytovat, než přijdou ostatní.“ Mířila jsem si to chodbou úplně dozadu, ale zastavil mě. Objal mě silně kolem pasu a donutil zastavit.

„Kam si to míříš?“ ptal se vesele.

„Kam myslíš? Do svého pokoje,“ odpověděla jsem nechápavě. Za ty roky jsem ten pokoj považovala za svůj. Ale nechápala jsem, proč se tak hloupě ptal.

„Já myslel, že budeš v mém pokoji, tedy, v tuhle chvíli asi už našem,“ pošeptal mi a políbil mě na krk. Zachvěla jsem se pod tím, co řekl i udělal.

„No, já nevím… aby mě tam někdo večer nechtěl obtěžovat,“ zapřemýšlela jsem.

„Dám pozor na tvůj klidný spánek,“ slíbil.

„Právě toho se bojím,“ zasmála jsem se.  Pozadu si mě táhl k sobě do pokoje a já se smála. Když jsme procházeli dveřmi, chytla jsem se zárubní a nechtěla se pustit.

„Neříkej, že se bojíš,“ smál se a pokoušel se mi jednou rukou odpáčit ruku, druhou mě stále držel kolem pasu. Po chvílí přetahování jsem se pustila a on mě vtáhl dovnitř. Zavřela jsem za námi dveře. Stále se mnou couval, až jsem cítila, jak narazil do něčeho a stáhl mě s sebou dolů. Trochu jsem vyjekla a skončila na něm v jeho posteli.

Zapřela jsem se na rukou a usadila se na něm tak, abych to měla pohodlné. Díval se na mě s úsměvem, vypadal spokojeně.

„Takže jak dlouho máš psa?“ zeptala jsem se ho, když jsem ho měla tak pěkně na lopatkách, málokdy se mi tohle poštěstí.

„Asi dva měsíce. Yogi Bear je z útulku,“ pokrčil rameny a usmál se na mě.

„Yogi Bear?“ ověřovala jsem si se smíchem. „Kde jsi přišel k tomu jménu?“ To mě fakt zajímalo.

„Dostal to jméno už v útulku, říkám mu jen Bear. Dostal jsem se k němu omylem v tom útulku a získal si mě na první pohled.“

„Na první pohled. A u mě to bylo na kolikátý?“

„Nevím, u milionu jsem to přestal počítat.“ Nevinně se na mě zašklebil. Chtěla jsem mu dát pusu, ale vyrušilo nás škrábání na dveře a kňourání.

„Koukám, že tu je někdo, kdo touží po tvé přítomnosti taky,“ zašklebila jsem se a překulila se na postel, lehla si na záda. Jak se během dne do domu trousil zbytek rodiny, tak nás chodili navštěvovat do pokoje a pozdravit mě.

Musela jsem se tomu psovi zalíbit, protože po zbytek večera kam jsem se hnula, byl za mnou, jako můj ocásek. Jen do postele ho Rob nepustil, i když se přiznal, že s ním někdy spí.

„A ty ho chudinku takhle odstrkuješ,“ dobírala jsem si ho.

„Jo, chci tě mít jen pro sebe... konečně,“ přitulil si mě do náruče a zavrtal svůj obličej do mého ramene.

Neměla jsem si na co zvykat, tohle jsem už zažila, i když trochu jinak. Vážně mi nedělalo problém chovat se k Robovi, jak bych teď v našem novém vztahu měla, a jemu taky ne, jak to vypadalo. Jen jsem byla trochu nejistá před více lidmi a jeho rodinou hlavně.

Druhý den se po obědě vypařil, že měl práci, a já zůstala doma s ostatními a s Bearem. Šla jsem s ním i na procházku, aby si mě oblíbil. Ovšem ve chvíli, kdy se vrátil do domu Rob, jsem znejistila. Nechápala jsem proč, ale on si musel přijít pro pusu a já mu ji ostýchavě vrátila, pohledy od ostatních mě znervózňovaly.

„Alex!“ okřikla mě Clare v kuchyni. Dnes jsem se asi posté ptala, jestli si můžu vzít tohle nebo tohle. „Jsi tu doma. Vždycky jsi byla a teď je to oficiální. Vezmi si, co chceš, a neptej se pořád,“ zadíval se na mě a ke konci se lehce usmála. Přikývla jsem jí na souhlas a musela si přiznat, jak mě její slova potěšila. Vždy jsem se tu cítila jako doma.

Popadla jsem tedy jogurt, co jsem chtěla, a vrátila do pokoje. Posadila jsem se na postel a čekala, než se vrátí z koupelny Rob. Usměvavě vešel do pokoje a přilezl si ke mně na postel.

Zapřel se o matraci u mých nohou a klečel tak, že měl obličej ve stejné úrovni jako já.

Usmívala jsem se na něj a byla trochu napnutá a nervózní. Přenesl váhu na ruce, a tak jsem viděla, jak jeho svaly na pažích pracují, a že to byla podívaná, i to, jak se ke mně přiblížil, aby mě políbil.

„Zavři oči,“ pošeptal nakonec. Zadívala jsem se mu do očí, které jiskřily vzrušením a radostí. Poslechla jsem ho a s výdechem zavřela oči. Dostala jsem letmou pusu na rty a pak jeho váha u mých nohou zmizela. Slyšela jsem, jako by otevíral šuplík, a poté se znovu objevil na matraci. „Předpaž ruce,“ vydal další povel, který jsem uposlechla. Opravdu jsem byla zvědavá, na co zase přišel. Cítila jsem, jak mi povyhrnul rukávy od svetru, a pak uchopil mou levou ruku. Moje zápěstí si vysloužilo polibek. Netrpělivě jsem se zavrtěla a odolávala touze otevřít oči. Věděl, jak moc jsem zvědavá, určitě to prodlužoval naschvál. Ucítila jsem něco studeného okolo zápěstí. Strnula jsem a zadoufala. Podařilo se mi udržet oči zavřené, i když jsem tak moc toužila se podívat. „Můžeš,“ potvrdil moji nedočkavost. Nestačil to pořádně doříct a už jsem měla otevřené oči. Kousla jsem se do rtu při pohledu na moje levé zápěstí. Opravdu tam byl zpátky, tam, kam patřil. Můj náramek. Přitáhla jsem prudce ruku k sobě a začala zkoumat, jestli je takový, jaký jsem ho nechala.

Nebyl.

Jeden přívěšek přebýval. Ten jsem rozhodně nedostala. Zvedla jsem zmatený pohled k Robovi, který se na mě usmíval a v tichosti vyčkával.

„Dostáváš nový na každý důležitý svátek,“ pokrčil rameny, byla to hotová věc. „Chtěl jsem ti dát něco, abys na mě tak myslela víc.“

Dívala jsem se na něj a nezmohla se slova. Byla jsem dojatá a šťastná, tak jak se mi za posledního půl roku nepovedlo. V posledních třech dnech se můj život znovu otočil vzhůru nohama, ale já konečně stála na pevné půdě. Byla jsem na tom správném místě a všechny buňky v mém těle to věděly se mnou.

„Děkuju,“ špitla jsem, ale nepodařilo se mi zakrýt ten plačtivý tón, a on si toho hned všiml. Musela jsem potáhnout a obraz se začal rozplývat. Nechtěla jsem působit jako nějaká plačící hysterka, nebyl to můj styl, ale tohle šlo samo, nemohla jsem to ovládnout.

Zvedla jsem se a došourala se ten kousek k němu, abych ho pevně objala. Už jsem jen potřebovala jeho blízkost, nic víc. Schovala jsem si obličej do jeho obliny krku. Přitáhnul si mě na klín a ovinul okolo mě svoje paže.

„Plyšáčku, nebreč.“ Přejel mi dlaní po zádech a dal mi pusu na spánek.

„To nejde,“ fňukla jsem. „Jsem šťastná.“ Po mém přiznání se spokojeně rozesmál a dal mi další polibky na spánek, tváře, nos. Až jsem se trochu odtáhla, utřela si slzy a nastavila rty k dalšímu sladkému polibku, po kterých jsem potají snívala. Ale to už byla minulost, teď jsem je opravdu dostávala a patřily jen mně.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 52. kapitola: