OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 51. kapitola

20.06.2016 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1131×

Prosinec

Nechtěla jsem tam být moc dlouho a zaclánět v té idylce. Jako každý rok na vánoční svátky, když se jelo k babičce. Jela jsem domů hned, co jsem se najedla. Chtěla jsem být sama aspoň chvíli. Od doby, kdy jsem se vrátila, byl pořád někdo se mnou. Mladší sestra anebo Niky s Eliškou a v práci okolo mě bylo taky dost lidí.

Udělala jsem si teplý čaj a v tom klidném domě se posadila do křesla a natáhla si nohy. Odpočívala jsem a ne jen tělesně, ale i myšlenkově. Poslouchala jsem to ticho a bylo to zvláštně uklidňující. Celý den a půl jsem měla pro sebe sama v domě. Ta myšlenka se mi opravdu líbila. Zachumlala jsem se víc do svého oblíbeného modrého rolákového svetru, co jsem dostala vloni k Vánocům, a usrkla si dobrého broskvového čaje.

Z mé osobní pohody a rozhodování se co udělat s tolik volným časem, mě vytrhl otravný zvonek. Leknutím jsem nadskočila, podívala se po domě, jako by tu ta osoba už měla být. Znovu se ozval ten zvuk. Jako by mě to trochu probralo z mého transu. Opatrně jsem se zvedla na nohy, došla jsem až ke hlavním dveřím a vůbec mě nenapadalo, kdo by to mohl být takhle mezi svátky, a rodina byla u babičky. Počítala jsem s tím, že zvonící je před bránou. Riki by ho dovnitř nepustil.

Zarazila jsem se pohledem do černé kožené bundy. Překvapeně jsem zvedla obličej, a když jsem pohledla do šedivě-modrých očí, stále jsem strnule a překvapeně vydechla.

„Ahoj.“ Lehce a nervózně se usmál a podrbal na hlavě. Riki kolem něj poskakoval. A já byla vyvedená z míry a nezmohla se na nic jiného než zírat.

Moje srdce se rozbušilo rychleji, cítila jsem se zvláštně spokojeně a přitom to bolelo a byla jsem zmatená a nechápala, co se tu dělo, co on tu dělal. Na jednu stranu se mi chtělo brečet, ale taky na něj křičet a bušit do něj, jak to bolelo celou dobu. Ale přesto jsem si zachovala klidnou hlavu a po několika hlubokých nádeších, mohla promluvit, ale moc klidná jsem nebyla.

„Co tu děláš?“ vydechla jsem nakonec trochu netrpělivě a rozhlédla se okolo. Netušila jsem, co venku hledám a všude bylo prázdno.

„Mohli bychom si promluvit?“ zeptal se nejistě a očima kmital za mě, ale já se nedala nakonec tak rychle vzdát.

„Proč bych to měla udělat?“ zeptala jsem se ho a přenesla váhu na dveře, byla mi celkem zima.

„Alex, prosím. Jen jeden rozhovor, pak mě klidně vyhoď,“ přemlouval mě a udělal psí oči. Tohle byl podvod. On to věděl, jak mě tímhle ukecá! Odvrátila jsem pohled na sníh, co byl na zahradě a zhluboka se nadechla. Nechtěla jsem vypadat jako tvrdohlavé dítě, byla jsem přeci dospělá a rozumná holka. A chtěla jsem to mít za sebou a uzavřené, protože on to tak podle všeho za uzavřené nepovažoval. Následoval hlasitý výdech a znovu podívání se na něj.

Nic jsem neřekla, jen víc otevřela dveře a zády se k nim přimáčkla, abych udělala pro něj prostor. Obdařil mě úsměvem a rychle zapadl dovnitř. Sundal si boty a bundu a teprve teď jsem si všimla batohu, co měl na zádech a hodil ho na zem.

Prošla jsem okolo něj, pro svůj čaj a poté se vrátila do kuchyně, kde čekal.

„Chceš čaj?“ zeptala jsem se zdvořile a po jeho nejistém kývnutí jsem se pustila do přípravy.  Klidně bych dělala ten čaj znova sobě, protože jsem potřebovala zaměstnat ruce a hlavně jsem se na něj nechtěla koukat. Jenže on na to asi čekal, protože byl celou dobu, co jsem mu připravovala pití, potichu. V duchu jsem si povzdechla. Bylo to zvláštní, každou chvíli jsem se musela koukat přes rameno, jestli tam opravdu je. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem se zbláznila. Že jsem ho tolik chtěla vidět i přes tu bolest, a tak si ho jen vymyslela. Ale opravdu tu byl, seděl u stolu v kuchyni a koukal se na mě. Čekal, až dodělám svou práci a budu se mu věnovat. A já tu chvíli chtěla oddálit.

Jenže ta voda se nemohla vařit dlouho. A tak jsem mu odnesla ke stolu čaj, a pak se vrátila ke kuchyňské lince, byla to bezpečná vzdálenost a mohla jsem se o ni opřít. A to jsem opravdu teď potřebovala.

„Tak?“ ozvala jsem se po chvíli ticha, kdy jsme zkoumali toho druhého pohledem. Trochu sebou trhl, jako by byl zamyšlený a já ho z toho vytrhla, což se asi i stalo.

„Já… nevím jak začít,“ přiznal se a hořce si povzdechl a sklopil pohled jako malý kluk.

„Nemám na tebe celý den, Roberte. Čtyři měsíce o tobě nic nevím a byla jsem v pohodě a teď si sem přijdeš, chceš se mnou mluvit a pak mlčíš,“ trochu naštvaně jsem zvýšila hlas.

„Není to jednoduchý,“ povzdechnul si znovu.

„Nic v životě není jednoduchý. Mluv, nebo jdi.“ Podívala jsem se na něj tvrdě, přestože mě bolelo, co jsem řekla.

„Omlouvám se,“ vypadlo z něj najednou. Zvedla jsem překvapeně obočí a zírala na něj v němém úžasu. On čekal čtyři měsíce, aby řekl – omlouvám se? On si ze mě dělala srandu.

„Super, za co přesně? Nechceš se o tom rozpovídat, vysvětlit mi, co tu provádíš a proč mrháš mým časem? Poté, co si mě nechal takovou dobu vycukat?“ ptala jsem se podrážděně.

Podíval se na mě a pak se zvednul od stolu. Trochu mě to zaskočilo a čekala jsem na další jeho krok. Při pomyšlení na to, že by rovnou odešel pryč, mě bodlo v hrudi, a to dost silně. Ale on to neudělal, chvíli si mě měřil pohledem a pak pomalu došel ke mně blíž a já se tlačila na kuchyňskou linku, co to šlo a nejraději bych ji přelezla až ven z domu, aby nebyl tak blízko.

Zastavil se na krok ode mě a díval se mi do očí. Měla jsem nutkání uhnout pohledem, ale na druhou stranu třeba to urychlí jeho vypravování a konečně se dobereme nějakému závěru. Ne, to jsem si jen namlouvala, byla jsem sadista. I přesto, že to bolelo, toužila jsem i po tom, aby byl tak blízko a díval se mi do očí.

„Robe.“ Chtěla jsem to zašeptat, ale spíš mi z úst vyšel mírný sten. „Co tu děláš, co tedy chceš?“ ptala jsem se, abychom se někam dostali.

„Nechtěl jsem, abychom se dostali sem. Nikdy jsem nechtěl něco takového zažít… já…“ zasekl se. „Rozešel jsem se Chelsey,“ vydechl najednou.

„Blahopřeju, máš z krku jednu pijavici. Užívej si volnosti.“ Musel slyšet uštěpačný sarkasmus. Zamračil se na mě stejně, jako jsem se mračila stále já. Dotkl se mého levého loktu a já chtěla cuknout, ale nedovolil mi to, protože mě za něj držel. Podívala jsem se na něj trochu vyděšeně.

„Mluv už!“ poručila jsem netrpělivě a vymanila svou ruku z jeho sevření.

„Proč jsi na mě taková? Pokouším se ti omluvit,“ zamručel.

„Jestli chceš odejít bez zranění obličeje, raději se tak blbě neptej,“ opáčila jsem dost naštvaně.

„Byl jsem pitomec.“

„Jo, to už vím. Něco nového?“

„A vážně jsem si neuvědomoval něco, co jsem měl přímo před nosem. Nebo jsem se to spíše snažil potlačit,“ začal mluvit, ale mě už štvalo, jak mu to trvalo a kličkoval kolem toho. Otevřela jsem pusu na protest. Ale nestačila jsem vydat ani hlásku.

Vzal můj obličej do dlaní a pak přitiskl svoje rty na mé. Ztuhla jsem šokem a nevěděla jak reagovat. Ale moje tělo a rty to věděly. Automaticky se mi pootevřely a on toho využil, vzal můj spodní ret mezi své. Zalapala jsem po dechu a myslela, že se tu zhroutím. Jenže opak byl pravdou, najednou jsem byla nabitá energií. Chytal jsem ho za triko a stiskla v pěsti a přitáhla si ho blíž.

Odtáhl se ode mě stejně rychle a nečekaně, jak se ke mně přisál. Zhluboka jsem se nadechla a musela se zády opřít o linku, abych se udržela na nohou. Zadíval se mi do očí.

„Miluju tě,“ vydechl zadýchaně. „To je to, co se ti pokouším říct. To, co jsem odmítal vidět a připustit si. Připadal jsem si jako idiot pokaždé, když jsem žárlil na všechny ty kluky okolo tebe a odmítal si to připustit, protože jsi to byla ty. Ale tím, že jsi ty, se to všechno dělo. Protože ty jsi ta úžasná dívka, bez které si už neumím představit šťastný den,“ mluvil vážně a díval se mi do očí a přitom mi prsty přejížděl po tváři a uhlazoval vlasy za uši.

„Jsi idiot!“ vydechla jsem přiskrčeným hlasem. Chtělo se mi ze všeho toho brečet, ale držela jsem se. Tohle byl opravdu silný nápor emocí.

Překvapeně zamrkal a pak se trochu odtáhl a pustil mou tvář. Popadla jsem dech a pokračovala.

„Ublížil jsi mi, Roberte! A jestli si myslíš, že se ti vrhnu kolem krku, mýlíš se.“ Úplně se odtáhl a spustil ze mě ruce, byl na délku paže a smutně se na mě koukal.

„Ne, to si nemyslím, Alex. Já, neměl jsem čas a potřeboval si to srovnat. Vím, že mi to trvalo moc dlouho.“

„Kurva dlouho!“ Nikdy jsem nebyla tak sprostá, ale jinak to ze mě nešlo ven.

„Pokazil jsem to a jsem si toho vědom, Alex. Nechci po tobě okamžité rozhodnutí, jen šanci.“  Vypadal jako štěně, které někdo nakopnul. A já byla ten, komu ta noha patřila. Zhluboka jsem se nadechla, abych trochu ovlivnila ten pocit tísně.

„Jak dlouho?“ zajímalo mě.

„Jak dlouho co?“ nechápal a zmateně se na mě podíval.

„Jak dlouho to víš? Jak dlouho to cítíš? Jak dlouho už mě takhle mučíš?“ ptala jsem se na všechno, co mě zajímalo. Co jsem potřebovala vědět, abych aspoň chvíli uvažovala o tom dát mu nějakou šanci, aby byl dál v mém životě.

„Já nevím. V podstatě jsem si to uvědomil, až jsi odešla, ale došlo mi, že ten pocit je tam déle. Alex, klidně se před tebou budu plazit na kolenou, když mi dáš šanci,“ škemral. Na hodně dlouho dobu jsem útrpně zavřela oči. Ve skutečnosti bych mu nejraději hned padla kolem krku, ale byla jsem to já! Byl to on! Ublížil mi. Nevěřil mi...

„Nevěřil jsi mi, jak teď můžu věřit já tobě?!“ Sklonil pohled, aby ho na mě zase zvednul. A potom jsem ho zase cítila na svém těle a moje rty automaticky spolupracovaly s jeho. Byl tak zatraceně klidný. Pomalý a něžný. Nedokázala jsem se bránit. I když jsem chtěla. Sakra jsem chtěla. A vadilo mi to víc, než jsem si myslela. A z očí se mi spustily ty zatracené slzy. Bylo jich pár, ale byly tam. Nevěděla jsem, jestli jsou to slzy bolesti, nebo štěstí, ale teprve ony mě probraly. A navzdory všemu, co jsem si ve své hlavě stavěla, jsem se k němu přitáhla a polibek mu opětovala s takovou vervou, že ho to rozhodně potěšilo.

Když se odtáhl a měl na tváři ten vítězný úsměv, protočila jsem oči.

„Nemysli si, že jsi vyhrál,“ upozornila jsem ho. Ve skutečnosti vyhrál. A já na sebe měla vážně vztek, že jsem to nechala jít tak lehce.

Už jsem tam nedokázala stát a hledět na něho. Potřebovala jsem se posadit. Šel opatrně za mnou, a když jsem se posadila na pohovku, sedl si těsně vedle mě.

„Nemysli si, že ti nechám příjemné odpoledne,“ zabručela jsem.

„To bys nebyla ty,“ ušklíbl se. Zakňučela jsem a natočila jsem k němu hlavu. Chtěla jsem mu něco nepěkného odvětit, ale ten úsměv mě dokonale zmrazil. Znovu jsem zakňučela a trochu ho od sebe odstrčila. Byl překvapený, ale poposedl si. A ještě víc jsem ho překvapila, když jsem si mu lehla do klína. Chtěla jsem být u něj, chybělo mi to.

Nemluvili jsme, ale ani to nemohlo trvat dlouho, i když to ticho bylo uvolňující.

„Proč jsi to tedy udělal? Odehnal mě od sebe,“ vydechla jsem nešťastně a zírala do jeho očí. Čekala jsem na jeho odpověď skoro bez dechu. Teď tu byl, dotýkal se mě, usmíval se a vyznal se, ale nechápala jsem jeho myšlenkové pochody.

„To nebylo v plánu tě odehnat. Jen si držet odstup.“ Zamyslel se. „Asi jsem na to šel špatně, ale měl jsem potřebu to udělat. To mezi námi, co začalo… nevěděl jsem, co smím udělat a co ne. Potřeboval jsem to napětí povolit. Neříkej, že jsi v posledním roce nebyla zmatená a necítila to zvláštní mezi námi,“ zadíval se mi s otázkou do očí a čekal. Povzdechla jsem si a nadzvedla se, nakonec jsem mu seděla na nohách, chtěla jsem se mu dívat zpříma do očí.

„Připadala jsem si jako blázen, to nepopírám.  Ale rozhodně jsem neměla v plánu na udržení si odstupu skočit po Taylorovi,“ zašklebila jsem se na něj.

Zaculil se jako malý kluk a trochu se přiblížil. Ani jsem se nepohnula, jen se taky usmála, a když byl těsně od mých rtů, uhnula jsem pohledem a otřela se tváří o jeho. Objala jsem ho silně kolem krku a přitáhla se k němu. Cítila jsem, jak se chvěl od smíchu.

„Vážně se omlouvám,“ pošeptal mi ještě do ucha. Víc jsem se k němu přitulila a pak se odtáhla a nechala ho, aby mě znovu políbil, jak chtěl.

Zadíval se na mě a pak na moje rty, přibližoval se hrozně pomalu. Přišlo mi to tak. Až mě konečně políbil a já se tetelila blahem. Vrátila jsem se do předchozí pozice ležmo na sedačce s hlavou u Roba v klíně jako na polštáři.

Pohrával si s mými vlasy a já spokojeně přivřela oči. Když mi začal vyprávět, co je nového na natáčení a jak se hádal s Kris. Až jsem usnula.

Probudily mě hlasy, asi rodiče, ale jistá jsem si nebyla. Otevřít oči jsem nedokázala, protože jsem stále napůl spala. Někdo mě odnášel, tak jsem se jen přitulila blíž a v klidu dál spala.

Úplně jsem se probudila v tmavém pokoji. Zmateně jsem rukama šmátrala kolem sebe, ale nikoho nenašla, což se mi nelíbilo. Rozsvítila jsem světlo a podívala se po pokoji. Byla jsem opravdu sama. Chvíli jsem přemýšlela o snu, ale byl tu problém. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala do postele.

Pak jsem si vzpomněla na hlasy, které patřily rodičům. Vyskočila jsem z postele a mazala jsem do obýváku. Modlila jsem se jen, aby ho táta nezabil a teď neodklízel mrtvolu. Našla jsem v přízemí jen mámu v kuchyni, jak pila. Nervózně jsem se usmála a pozdravila. Odpověděla s úsměvem a změřila si mě pohledem. Povzdechla jsem si a nervózně si prohrábla vlasy.

„Kde je Rob?“ zeptala jsem se rovnou. V obýváku nebyl, ani jinde, kudy jsem šla, a stopy po vraždě tu taky nikde nebyly.

„U Niky v pokoji,“ usmála se a čekala. Očima jsem se zaměřila na dveře. „Táta ráno jede brzo pryč. Má sraz s kamarádem. Proto to zatím neřešil nějak ani s jedním, byl dost utahaný.“

Rychle jsem se rozloučila a vydala se za ním. Ale pak jsem se zastavila a vydala se k sobě do pokoje, abych se převlékla do věcí na spaní.

Opatrně jsem se přemístila do pokoje, kde byla tma. A jediné, co jsem slyšela, bylo tiché pochrupování. Musela jsem se spokojeně zaculit. Pomalu jsem se v té tmě doplížila k posteli a díky trochu světla z ulice jsem ho viděla. Byl rozvalený na posteli a tvrdě spal. Neviděla jsem mu pořádně do tváře, ale dost dobře jsem si vybavovala, jak vypadal během spánku. 

Neodolala jsem, přesně i s tímhle úmyslem jsem sem šla. Byl to už rok, co jsem s ním byla naposledy v jedné posteli, a to bylo ještě s přátelstvím. Dala jsem si pozor na to, abych ho neprobudila a lehla si k němu do postele pod peřinu. Přitulila jsem se k němu a hlavu si položila na jeho rameno. Zhluboka jsem se nadechla a víc se přitulila, jak se mi to líbilo, a ukolébalo ke spánku.

Moc se omlouvám, poslední dobou se toho dělo tolik, že jsem úplně zapomněla přidat povídku. Navíc jsem měla dvakrát v opravně počítač a pak se špatně shání místo, kde vkládat kapitoly.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 51. kapitola: