OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 50. kapitola

15.05.2016 (12:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1159×

Musela jsem se nějak dohromady, a tak jsem seděla v příjemné místnosti a čekala.

„Můžete dál, slečno,“ oslovila mě asistentka a já se vydala tedy do kanceláře. Za stolem na druhé straně místnosti seděl muž. Tipovala jsem ho kolem třiceti, černé krátké vlasy, sytě modré oči, sympatický úsměv.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a jistým krokem si to k němu mířila.

„Rád vás poznávám, Alexandro.“ Postavil se a podal mi ruku. „Jsem Brad.“ Nepřekvapilo mě, že mluvil anglicky. Spousta firem si do výšších pozic brala svoje lidi, pokud byla firma zahraniční. „Už nějakou dobu dostávám o vás zprávy a jen jsem čekal, kdy se ukážete i zde.“ Jo, on se mi rozhodně líbil, už jsem čekala nějakou nevrlou starou babu, co bude mít mindráky ze stáří a že nebyla modelkou.

„A dočkal jste se,“ oplatila jsem mu mile úsměv a posadila se, když mi pokynul rukou.

„Takže, Alexandro.“

„Alex,“ opravila jsem ho hned. Všichni mi tak říkali a byla jsem i tak v katalogu Avonu.

„Alex,“ opravil se s pohledem ke mně a znovu se podíval do papírů na stole. „Stala jste se tváří Avonu pro Čechy, ale i Evropu. Jste si vědoma častého pózování před fotografy jak ve firmě, tak mimo, cestování po Evropě?“ zvedl ke mně zvědavý pohled.

„Nemám co na práci. Tohle je jediné smysluplné, co zatím mám. Vím, co je mou povinností, mám podepsanou smlouvu v Americe. Cestování mi nevadí, pózování už taky ne.“ Hrála jsem si s kšiltovkou v ruce.

„Dobře tedy. Zítra bychom chtěli nafotit další katalog a vy budete fotit ještě pro ostatní.“

„Super, v kolik tu mám být?“ nadšeně jsem se usmála. Rozesmál se.

„V deset bude stačit. Máme do konce roku několik charitativních akcí, jak tady, tak i v Londýně.“ Kývla jsem na souhlas. „Většinou s vámi budu mluvit já nebo sekretářka. Nějaké dotazy?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a postavila se. „Ráda jsem vás poznala, Brade, na viděnou,“ rozloučila jsem se s ním a vydala se domů.

***

Focení mě bavilo. Sice jsem nikdy nestrávila v ateliéru tak dlouho, ale bavilo mě to. Po měsíci, kdy jsem byla jen doma, to byla změna.

Většinu doby tam byl i Brad, překvapila mě jeho přítomnost, ale asi chtěl zkontrolovat, jak to půjde.

„Nemáš hlad?“

„Trošičku,“ připustila jsem, ale vtom mi zakručelo břicho. Zahanbeně jsem se usmála a on rozesmál. Nechala jsem se jím tedy už ve svém civilním oblečení vést nahoru do haly, kde jsem si nasadila čepici. Zmateně se na mě podíval a já jen pokrčila rameny. Nevěděl, co ho venku čeká, hlavně v mém doprovodu. Sluneční brýle jsem si nechala v autě, asi by to tu bylo přehnaný, ale v takových situacích jsem na ně byla zvyklá.

Jen co jsme prošli skleněnými dveřmi ven, všude bylo slyšet jen cvakání a já viděla blesky. Hlavu jsem měla skloněnou k zemi a čepici zaraženou co nejvíc do čela. Ruce v kapsách a šla jsem po boku vyjeveného Brada. Asi tohle nikdy nezažil, ale já v tom žila celkově poslední tři roky.

Naštěstí tady nebyli tak otravní a nestavěli se až tak do cesty. Ale přesto šli celou dobu s námi. Nasedla jsem do Bradova auta a celou dobu měla hlavu co nejvíc skloněnou.

„Tohle se ti děje často?“ zeptal se trochu vyvedený z míry, když jsme už opouštěli parkoviště.

„Už nějakou dobu. V Americe to je horší, tam se nedalo chodit po ulici,“ povzdechla jsem si nad vzpomínkou.

£££

Práce pro Avon mi nezabrala tolik času, kolik jsem chtěla, a tak jsem se rozhodnutá vypomáhat i jinde.

Byla jsem nejistá. Ke všemu když mě hned první hodinu nechala Jarošová samotnou. Proklínala jsem jejího syna, ale byl to prcek a neměl, kdo by ho hlídal. Povzdechla jsem si. Nikdy jsem nechtěla být učitelkou, opravdu jsem nebyla jedna z těch holčiček, co vzhlíží k učitelce hned od první třídy. A teď jsem si to měla vyzkoušet, i když jen na doučování, ale stejně.

Tohle nedopadne dobře. Klid, napovídala jsem si. Ony jsou ty, co neumí anglicky. Já mrskala řeč, jak by byla pomalu moje rodná, po roce stráveném v Americe a pěti letech neustálého kontaktu s britskou rodinou. Bylo to pro mě už přirozené. Dřív mi občas čeština chyběla, ale když jsem byla tady už skoro měsíc, začala mi chybět angličtina. Občas jsem doma začala mluvit a neuvědomovala si to. Rodiče se mnou třeba hodinu hráli tu šaškárnu, a pak mě okřikli.

Pomalu jsem otevřela dveře do třídy, která ještě před rokem a něco byla mojí třídou. Veškeré povídání utichlo, slyšela jsem jen několik vrznutí židlí, jak si sedali. Vešla jsem tedy úplně dovnitř a spařila pořád stejnou učebnu s červenými lavicemi. Byli tu čtyři dívky a jeden kluk. Už od pohledu, jak seděl, bylo jasné, že to je jeden z těch frajírků, takže bude vědět úplný prdlajs.

Všimla jsem si jedné z nich v první lavici, blond vlasy, a vedle ní podobný typ holky a očima přejížděla mě a pak časopis, který měla otevřený. Dívčí časopisy, jaká holka si je nekupovala? Jenže já se spíš bála toho, co ji tak zaujalo ve spojitosti s mou osobou. Drkla loktem do té druhé a ukazovala jí něco. Nevšímala jsem si jich a došla ke katedře a položila si tam tašku se vším potřebným.

„Profesorka Jarošová se dnes nemohla z osobních důvodů dostavit. Tak tu budu jen já. Jsem Alex Freyová a budu vám pomáhat s angličtinou.“ Sama sobě jsem zněla jako nějaká profesorka, sakra.

Jakmile jsem řekla svoje jméno, tři holky vykulily oči a ta s časopisem se do něj rychle podívala a pak kývla na ostatní. Protočila jsem oči. Najednou se jedna z nich přihlásila.

„Jaké máte zkušenosti s angličtinou?“ Buď mi nevěřila, nebo chtěly něco jako potvrzení jejich domněnky. Bylo očividné, podle pohledů věděly, kdo jsem.

„Žila jsem nějakou dobu v Americe,“ odpověděla jsem neurčitě. A opřela se o stůl bokem.

„Vy znáte Roba?!“ vykřikla ta s časopisem. Tak tomuhle jsem se chtěl vyhnout.

„Prosím?“

„Znáte Roberta Pattinsona?“ ptala se dychtivě.

„Ano, znám. A jestli mi chcete pokládat další otázky mimo téma, odpovím na ně, pokud je položíte anglicky.“ Všechny se na mě zamračily, asi jsem jim udělala čáru přes rozpočet. Čekaly, že se rozpovídám o něm a nebudu je učit, na to rovnou můžou zapomenout. Popadla jsem pracovní listy a začala je rozdávat, při cestě jsem nezapomněla zabavit ten časopis. Nedívala jsem se raději ani pozorně na titulní stránku.

Promluvila jsem anglicky, vyvalili oči. Jo, můžu se cítit povýšeně. Řekla jsem tedy zadání znovu česky. Pustili se do toho, váhavě. Já se posadila za stůl a začala hledat nějaké pomocné materiály. Jenže to netrvalo tak dlouho, jako jim to vyplňování. Povzdechla jsem si a podívala se po třídě. Jenže můj pohled moc často padal na ten časopis.

Bylo to jako zakázané ovoce, a to vždy chutná nejlépe, ne? Zkontrolovala jsem je pohledem, jak tápou. Měla to být jednoduchá práce, abych věděla, jak na tom jsou. V tuhle chvíli jsem myslela, že bídněji, než tvrdila profesorka.

Nevydržela jsem to. Popadla jsem časopis a začala listovat, v duchu jsem se modlila, aby tam nic nebylo. Nikdy jsem neměla tolik štěstí.

Nalistovala jsem totiž rovnou dvojstránku s velkým nadpisem - Který z nich si polepšil? – hned pod ním byly dvě velké fotky. Moje s Tomem na letišti a Rob s Chelsey. Okolo byly další fotky, a to, jak odcházím, a jiné. Odfrkla jsem si naštvaně a hodila to zpět na stůl.

„Já bych raději brala Roba. Tom vypadá jako bezdomovec,“ ozvalo se třídou. Překvapeně jsem nadzvedla obočí a zakroutila hlavou. Dobré tři roky jsem se objevovala v časopisech i tady v Čechách. Bylo o mně toho napsáno už tolik, že to nebylo možné. Nečetla jsem to, a když náhodou, tak jsem se tomu smála. Byly to nesmysly, nepodložené informace, které si pár lidí v kanceláři vymyslelo, když viděli několik fotek, ale to se dalo vždy vylíčit několika způsoby, oni si vybírali ten nejzajímavější.

£££

Celkem mě už bolely nohy od toho sezení na zemi u konferenčního stolku v obýváku. V televizi za mnou šly zprávy, které jsem nesledovala. Peťule přede mnou si kreslila a legračně u toho měla vypláznutý jazyk.

„Ukousneš si ho,“ připomněla jsem jí otřepanou větu, kterou mně samotné říkala máma odmalička.

„Neukoušnu,“ oponovala mi. „Musíš to udělat požádně,“ pustila se raději do peskování mojí osoby, a že jí to šlo za poslední měsíc opravdu dobře.

„Jako bys to dělala ty.“ Dospělému by došlo, že to byl výsměch, ale ona se jen usmála a dál si kreslila. Odmítla jsem kreslit, neuměla jsem to a dost jsem si toho byla vědoma, přeci se nebudu do něčeho takového pouštět, ještě ke všemu s ní. Nic z toho by se jí nelíbilo, i když by to bylo o něco hezčí, než to její. Raději jsem se stáhla na hlavního vybarvovačem jejího mistrovského díla. Neměla po kom z rodiny mít talent, tak jsem se nemohla divit.

Máma s tátou se mi smáli u sledování televize usazeni za Petrou na sedačce a společně se mi posmívali. Raději jsem dělala ty pravidelné krátké tahy pastelkami a pokoušela se přijít na to, co ta směsice čar měla znamenat.

„Rob!“ zakřičela najednou tak hlasitě a nečekaně, že jsem sebou trhla. Narovnala jsem se a vystrašeně se rozhlédla po místnosti, kde nikdo další nebyl. Srdce mi divoce bilo a já měla opravdu touhu své malé sestře zakroutit krkem. Až když jsem se na ni přísně podívala, jsem si všimla, kam míří její pohled, a hned ho následovala.

Na obrazovce jsem neviděla nic jiného, než jeho. První film, který jsem s ním spatřila, a v poslední době se stal díky jeho nové slávě opět populární hlavně tento díl. Dívala jsem se jen chvíli o pár vteřin míň, než trval samotný záběr na něj. Sklopila jsem pohled do svého klína a koukala se na ruce a pastelku v ní, s kterou jsem si hrála. Najednou mi ten kluk na obrazovce přišel strašně vzdálený. Takhle vypadal, když jsme se poznali a měli neshody. Dnes byl jiný, vypadal i choval se jinak. Byl vzdálený, a po tom, co se stalo, i cizí. Den, kdy jsem ukázala mámě tenhle film a řekla jí, že ho znám, byl jako z jiné reality.

Když jsem viděla ten film poprvé, dusila jsem se popcornem a colou, dnes jsem se bála, abych se nezačala dusit vzlyky.

„Nevěděla jsem, že dávají v televizi Pottera,“ zamumlala jsem neurčitě a pustila se znovu do vybarvování.

„Nevíš? Je tam Rob,“ podívala se na mě Petra, jako bych zapomněla na něco vysoce důležitého. Hořce jsem se usmála nad jejími slovy. Bála jsem se toho, až se bude ptát, kdy přijede. Jak mám někomu, jako byla ona, vysvětlit, že nikdy? Děti zapomínají a já doufala, že i ona zapomene, časem.

„Nebudeme koukat na něco jiného?“ zajímal se táta. Bylo mi jasné, že se kouká na mě, ale já pohled k němu nezvedla.

„Ne!“ vřískla Peťule, jako by jí šlo o život.

„Nech to tam. Jdu nahoru, mám pár knížek, co chci číst,“ vykroutila jsem se s rodinného sledování na televizi a rychle se postavila.

„Alex, je tam Rob,“ připomínala mi ta malá pohroma.

„Já vím,“ kývla jsem a odešla. Slyšela jsem, jak se ptá rodičů, jestli nejsem nemocná. Schovala jsem se do pokoje.

Když jsem odcházela, zapomněla jsem na takovou malou věc. Byl to herec a i u nás byly televize a hlavně se kupovaly zahraniční filmy. Mohla jsem se jen modlit, aby nevytáhl v dalších týdnech Stmívání nebo jiné starší jeho filmy.

Popadla jsem do ruky první knihu, co jsem potkala po cestě, a zhroutila se do postele. Chtěla jsem klid, samotu a hlavně nějaké rozptýlení. Potřebovala jsem se nějak, ne přímo, srovnat s tím, co se děje a dít bude. A nová knížka v češtině mi to měla poskytnout.

Bránila jsem se sebevíc, ale nešlo to. Niky prostě nikdo nemohl zastavit s tím, co si na mě druhý den přichystala.

„Nenávidím to,“ stěžovala jsem si nevrle a třela si o sebe ruce v rukavicích. Nikol se vedle mě smála a jen vrtěla hlavou, znala mě, a proto věděla, proč jsem taková. „Je mi zima. Obchodníci mi zkazili Vánoce už v listopadu, když dali výzdobu, a nic mě nenapadá,“ obhajovala jsem svoje dětinské chování.

„Projdeš obchod a zamyslíš se, co ostatní potřebují nebo si přejí,“ pokoušela se mi dát naději. Protáhla mi ruku pod paží a omotala ji okolo. Vedla mě rovnou k dalšímu obchodu.

„Ne, vím tak, co koupit Peťuli, a tím končím. Co rodičům, tobě a Honzovi s Eliškou a příbuzenstvu dál nemluvě?“ Rozesmála se a strčila mě do dveří velkého obchodního domu. Dýchlo na mě příjemné teplo po té zimě venku, kdy jsem už necítila svoje stehna a ruce.

„Já ti ukážu, co by se mi hodilo,“ mrkla a vydala se mezi regály. Zmučeně jsem si povzdechla. Naštěstí bylo už pozdě a lidé měli dost rozumu, aby byli doma, tak byl obchod dost prázdný, žádné davy lidí, což jsem v tuhle chvíli nepotřebovala.

Peťuli jsem koupila nějakou dětskou hru, o které nedávno mluvila. Rodičům a dalšímu příbuzenstvu jsme s Niky koupily společný dárek, Honzu jsem odbyla vodou po holení jeho oblíbené značky, kterou mi prozradila moje povedená sestřička. Ona sama mi nenápadně naznačila, že by se jí líbil jeden kabátek, a tak jsem jí vyhověla.

Vešly jsme do posledního hračkářství, co tu bylo, a Nikola ještě chtěla koupit něco Elišce. Chodily jsme tam a hledaly, až jsem se zarazila já. Dívala jsem se před sebe a culila se.

„Tohle musím koupit. Rob se zblázní, až to dostane,“ vyhrkla jsem rychle a popadla krabici s dálkově ovládaným autíčkem, co bylo značky a modelu, co měl ve filmu.

„Alex,“ promluvila vedle mě potichu a smířlivě.

„Co?“ nechápala jsem a držela v ruce krabici. Otočila jsem na ni hlavu a zarazila se. Sakra! Rychle jsem vrátila krabici do regálu a co nejrychleji pádila z obchodu ven. Dostala jsem se neuvěřitelnou rychlostí až k hlavnímu východu a dobrovolně vešla vstříc té zimě venku.

Pokoušela jsem se sama sobě nalhávat, že mi slzí oči jen díky té zimě, ale ne, tím to nebylo, nebo jenom tím.

Trhavě jsem se nadechla a měla chuť si pořádně fláknout, jak jsem to mohla udělat. Zapomenout na takovou věc! Svůj náklad jsem dala do kufru auta a pak se bezradně koukala okolo. Než mě dohnala Niky.

„Alex, jsi v pořádku?“ starala se hned.

„Jo v pohodě,“ mávla jsem rukou a pokoušela se usmát, jako že se vůbec nic neděje. Opravdu se ze mě stávala herečka. Jenže sestra mi to ani trochu nesežrala, ta mě znala opravdu dobře. „Nechci o tom mluvit,“ dodala jsem rychle, nic víc jsem si v tuhle chvíli nepřála. Stačilo, že budu zase mít celou noc na prd.

Raději jsem rychle nasedla za volant, abychom konečně jely pryč.

£££

Seděla jsem v teplé kavárně, v ruce svírala kelímek a usmívala se na vykulenou Niky. Nemusela jsem ji ani moc přemlouvat, aby se mnou na tuhle akci do Londýna letěla. Brad nemohl a samotné se mi nechtělo. Měla jsem nafoceno a dokonce i za sebou projev na téhle charitativní akci, kdy jsem měla reprezentovat za Avon.

„Alex.“ Už dlouho na mě nikdo nepokřikoval a už vůbec ne známý hlas. Nestačila jsem se ani pořádně rozhlédnou a u stolu stála Victorie. Vesele se usmívala a pak se sklonila a pevně objala. Netušila jsem, jak se mám chovat, co dělat. Tohle přeci taky musí být jiné, když to skončilo? Netušila jsem ani, co řekl Rob rodině. Ale podle toho, jak se ke mně Vicky měla, asi nic hrozného to nebylo.

„Ahoj,“ vykoktala jsem nakonec ze sebe pozdrav, zamaskovat údiv se mi nepodařilo ani trochu. Odtáhla se stále s tím vřelým úsměvem, jako měla vždy stejně jako Clara a Lizzy.

„Jsem ráda, že tě taky konečně vidím.“

„Nechceš se posadit?“ vydechla jsem stále ještě zmatená. Neváhala a usadila se na volnou židli. „Victorie, tohle je moje sestra Niky. Niky, to je Victorie, sestra Roba,“ představila jsem je. Podaly si ruku a pozdravily.

„Co tady děláš? Rob se nezmínil, že se z tebe kromě herečky stala i modelka,“ usmála se. „Ale slušelo ti to. Vážně, mně můžeš věřit. Tak povídej, co nového. Nějaké nové natáčení, modeling, focení? Něco, co by mě zajímalo? Z Roba toho poslední dobou moc vytáhnout nejde. Měla bys mu domluvit,“ chrlila ze sebe. Zamračila jsem se a nechápavý pohled jsem otočila na Niky. Vypadala stejně zmateně.

„Ehm… Vicky, co vám Rob řekl o tom, proč už nejsem v Americe?“ zeptala jsem se zvědavě, ale mluvit o tom bylo hrozně nepříjemné. Měla jsem knedlík v krku a hrozné hučení v hlavě.

„Ty už tam nebydlíš?“ dostala ze sebe zaskočeně a vypadala stejně jako já před chvílí.

„Aha,“ dostala jsem ze sebe… možná trošku lítostivě. To jim ani nebyl schopný říct, že jsme se pohádali? Že jsem odešla? Napořád? Co jsem pro něj teda vůbec znamenala?

„Alex, co se stalo? Co ti udělal?“ zeptala se vyděšeně.

„Neudělal mi nic… technicky vzato,“ sklonila jsem hlavu a zhluboka se nadechla.

„Kdyby ti nic neudělal, neodešla bys,“ konstatovala smutně.

„Prostě jsme se pohádali,“ pokrčila jsem rameny a snažila se znovu nebrečet. Niky mě objala kolem ramen a přitulila se ke mně.

„Zase kvůli Chelsey?“

„Začalo to Chelsey. Potom jsem se dozvěděla, že mi nevěří, že jí dává přednost. A nakonec mi řekl, že ty roky přátelství už nic neznamenají.“

„Cože? Alex, to nemyslíš vážně!“ Neříkala to tím nevěřícným tónem. Spíše jako by se mi snažila říct, ať ji uklidním, že jsem si dělala srandu.

„Je to tak, tvůj bratr je vůl.“

„Niky!“ okřikla jsem ji.

„Ne, má pravdu,“ souhlasila Vicky. „Nemůžu uvěřit, že nám o tom neřekl. Máma pořád plánuje, jak tě zase na Vánoce uvidí,“ povzdechla si. „Je mi to líto, Alex.“ Objala mě a bylo jí jedno, že z druhé strany se o mě dělí s Niky. Měla jsem ji ráda. Je obě. A Lizzie k nim. A bála jsem se, že o ty dvě přijdu. „Já ho zabiju, až ho potkám.“

„Ne, Vicky. Nemá to cenu. Nijak tomu nepomůžeš,“ zavrtěla jsem hlavou

„Neříkala jsem, že tomu budu pomáhat. Prostě ho zabiju za to, jaký je idiot. Já... s Lizzie jsme vždycky tajně doufaly, že až nám představí nějakou svoji novou přítelkyni, budeš to ty,“ špitla nesměle a pořád mě objímala.

„Proboha,“ dostala jsem ze sebe a rozvzlykala se.

„Alex, já... promiň,“ omlouvala se vyděšeně. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se na ni usmát.

„Nemůžeš za to.“ Zkoumavě mě pozorovala a potom si povzdechla.

„Chybí ti, že?“ Přikývla jsem. Jak by mi nemohl chybět, když jsme se tak dlouho kamarádili? „Ale nechybí ti jenom jako kamarád, ale i jako muž,“ konstatovala. Ubrečeně jsem ji sledovala a hrála si s prsty. Nakonec jsem zavřela oči a jenom nepatrně kývla. „A ten prevít to ví?“

„Vicky,“ zasténala jsem umučeně.

„Já vím, že tě to trápí, zlatíčko, ale potřebuju to vědět,“ mlela omluvně. „Ví to?“

„Řekla jsem mu to, když jsem odcházela,“ špitla jsem rezignovaně. „Neřekl na to nic. Od té doby jsem ho neviděla.“ Hluboce vydechla a dlaní mi třela paži. Asi už nevěděla, co říct. Sklopila jsem pohled do klína a zavadila o něco, co jsem v tuhle chvíli vidět nechtěla. „Když tě o něco poprosím, splníš mi to, aniž by ses mě snažila přemlouvat?“

„Podle toho, co to bude,“ zamračila se.

„Mohla bys mu to vrátit?“ zeptala jsem se a odepnula jsem si náramek. Smutně si ho vzala a sklonila pohled.

„Tohle je až moc definitivní,“ zamumlala plačtivě.

„Je to definitivní,“ souhlasila jsem. „Nechci mu bránit v jeho životě. Jestli je šťastný beze mě, tak ať je. Ale já už na něho nemůžu pořád vzpomínat.“

„Věř mi, že bez tebe není šťastný,“ snažila se mě přesvědčit.

„To nemůžeš vědět. Vždyť vám ani neřekl, že jsem se odstěhovala.“

„Už jenom proto,“ souhlasila. „Bál se nám to říct. Možná doufal, že se vrátíš. Alex, jsi součástí jeho života moc dlouho na to, aby na tebe jenom tak zapomněl.“

„Neříkám, že zapomněl,“ nesouhlasila jsem.

„Ani není šťastný. Znám ho.“

„Teď už je to jedno. Prostě mu to vrať, prosím.“ Souhlasně kývla.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zašeptala se strachem v hlase. „Nechci o tebe přijít. Nikdo z nás.“

„Možná. Někdy. Až se z toho alespoň trochu dostanu. A až si budu jistá, že ho tam nepotkám.“ Povzbudivě jsem se na ni usmála, ale evidentně to moc nezabralo.

„Mám tě ráda, Alex,“ fňukla a znovu se mi vrhla kolem krku.

„Já tebe taky. Celou vaši rodinu. Úplně celou.“ Poslední větu jsem zašeptala a přes víčka mi zase spadlo pár slz.

Nesnášela jsem loučení. Zvlášť s lidmi, které jsem nechtěla opustit.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 50. kapitola: