OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 30. kapitola

04.08.2015 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 994×

Los Angeles

V letadle sice byly měkká sedadla, ale posadit se do sedačky uprostřed obývaného bytu, bylo to jiné a mnohem příjemnější, i když ta sedadla byla asi o něco měkčí.

Zvládla jsem už i prohlídku mého nynějšího stanoviště. Prostě obyčejný byt, nemělo to moc pokojů, ani přehnané velkých, velikost tak akorát pro jednoho člověka čekajícího občasnou návštěvu, samozřejmě jsem myslela jen sebe. Obývák jako střed celého bytu a propojené ke kuchyni, dvě ložnice, koupelna.

„Buď tu jako doma,“ posadil se do křesla naproti mně.

„Nic jiného jsem v plánu neměla. A kde budu spát? Proč tu není postel?“ ukázala jsem do jednoho pokoje, kde nebylo vůbec nic.

„No, nečekal jsem, že by tu někdo spal, a tak tu není. Já si ten byt jen pronajímám i s nábytkem,“ omluvně pokrčil rameny.

„Kde tedy budu spát?“ dožadovala jsem se odpovědi, i když jsem asi tušila, popravdě, byly jen dvě, vlastně tři varianty, a bylo na něm, co zvolí ke svému úniku.

„No, se mnou… tedy, ne se mnou,“ začal koktat, když si uvědomil, co řekl. Začala jsem se ďábelsky usmívat, nachytal se sám, ani jsem nemusela nic říkat. „Ale to… ty víš, jak to myslím!“ Jeho škleb mě donutil se naplno rozesmát.

„Takže s tebou, jo?“ usmívala jsem se a hodila si tašku do jeho pokoje.

„Alex,“ zabručel. „Nejsi unavená?“ změnil téma, tedy pokoušel se o něj.

„To, že mi říkáš Plyšáčku, neznamená, že mě budeš mačkat,“ upozornila jsem ho. Zakroutil jen hlavou a raději mlčel, chytrý to chlapec. Měla jsem chuť být šťouravá kvůli celé cestě. „Co ty vlasy? To tě musím naučit, jak se stříhat? Nemůžeš chodit k holiči?“ vyzvídala jsem a mračila se na délku jeho vlasů a ten hrozně divný rozcuch, co měl na hlavě.

„Nesmím se ostříhat. Co ty, nějaké změny? Tetování, piercing? Když už je ti osmnáct,“ zajímal se a prohlížel si mě.

„No… nechtěla jsem to moc rozšiřovat, ale po hádce s mámou jsem utekla a nechala si vyholit hlavu, to, co vidíš, je paruka, tedy, ne celé, jen zezadu. Pak tu je tetování na intimních partiích a jeden piercing by se taky našel,“ promluvila jsem zcela vážně a dívala se na něj.

Nejdřív vykulil oči, pak si mě přeměřil pohledem, a když viděl moje cukající koutky, které opravdu usměrnit víc nešly, rozesmál se společně se mnou.

„Co ty?“ Blbá otázka, ale já zrovna teď neměla ve své hlavě dostatek prostoru, abych mohla vymýšlet něco originálního.

„Jsem lovná zvěř pro novináře, co myslíš,“ nadzvedl obočí a zašklebil se na mě.

„Cena za to, že chceš být herec. Nestěžuj si. To já jsem ta, která smí mít protesty vůči tvému hraní!“ bouchla jsem ho do ramene.

„Ty jsi řekla, abych to zkusil,“ připomněl mi.

„Ale ne abys hrál Edwarda, kterého zbožnuju,“ zašklebila jsem se na něj.

„Netušil jsem to,“ usmál se nevinně.

„Věděl jsi o knihách.“

„Mám výpadky paměti?“ zkoušel to.

„Udělal jsi to schválně!“ obvinila jsem ho a namířila na něj ukazováčkem. Šťouchnul do mého prstu, jako by to bylo něco ošklivého.

„Tak to fakt ne. Uvědomil jsem si to až později,“ obhajoval se.

Trvalo mi pár minut a šoků, než mi ráno došlo, kde se to v současné chvíli nacházím a čí je ta postel. Zase jsem se zhroutila do peřin a převalila se na druhou stranu. Protáhla jsem se a znovu se pomalu zvedla.

„Ahoj, spáči,“ houkl na mě pozdrav, sotva jsem překročila práh ložnice.

„Ahoj,“ pomalu jsem se doplížila k němu a posadila se na sedačku k němu. „Musím se probrat.“ Povzdechla jsem si a znovu se natáhla na sedačku a svoje nohy dala přes Roba.

„Takhle spíš usneš,“ napomínal mě, ale nechal moje nohy na místě.

„Já vím,“ vzdychla jsem a dala si pohodlně ruce pod hlavu. „Můžu si dát sprchu?“ zajímala jsem se, připadalo mi to jako nejrychlejší zbraň k rychlému probuzení.

„Ne, nemůžeš, kdo má platit tu vodu. Určitě tam budeš hodinu,“ odmítl a šťouchnul mě prstem do nohy. Trochu jsem s ní zakroutila a usmála se.

„Někdo ti měl říct, jak je nákladné mít v bytě holku,“ zasmála jsem se vesele a zakmitala nohama.

„Bacha, mám tam poklad,“ upozornil se.

„Jasně, přeci nechci, aby z tebe byla holka, bylo by to pak ještě nákladnější,“ zasmála jsem se a zvedla se. „Beru si tedy koupelnu,“ mrkla jsem na něj. A zmizela do koupelny.

Už převlečená a svěží jsem se vrátila k Robovi do pokoje.

„Co budeme dělat?“

„Půjdeme ven,“ usmál se na mě, ale nezvedal se.

„Ještě dneska?“ ověřovala jsem si. Kývl a vypnul televizi a zvednul se. „Jdu se obléct.“ Vydala jsem se rovnou do kuchyně, měla jsem žízeň.

Otevřela jsem lednici a nestačila jsem zírat. Pivo, Coca-Cola Zero, různé krabičky se zbytky jídla. Na tohle existovala jen jedno slovo jako obhajoba - chlap. Neměla jsem odvahu zkoumat, co je v těch krabičkách, bůh ví, jak dlouho to tu je.

„Robe, víš o tom, že máš v bytě radioaktivní odpad?“ zajímala jsem se. A vzala si jednu láhev coly.

„Ne, kde?“ ozvalo se z ložnice.

„V lednici!“ zasmála jsem se a opřela se o kuchyňskou linku.

„Tam nic není.“

„Ano, nic, co by bylo k jídlu,“ souhlasila jsem. Akorát ke mně přišel do kuchyně a zkoumavě se zadíval dovnitř. „Bude to chtít nakoupit a to, co tam máš, vyhodit, tedy až na to pití.“

„Stejně tu měsíc nebudu,“ pokrčil rameny.

„Tím spíš bys to měl vyhodit.“

„Jdeme,“ zavelel a vedl mě pryč s pohledem ukazujícím otrávenost a nezájem. Mohl by být vděčný, starám se o jeho zdraví.

Držela jsem ho za rukáv bundy nebo za paži, abych se náhodou neztratila. Zvláštní, bylo tu teplo na roční období.

„Kafe!“ Znělo to jako zbožná modlitba. Všimla jsme si, kam mě vede, a rovnou do nejbližší kavárny. Držela jsem se pevně jeho paže.

„Odkdy káva?“ podivil se, naposledy jsem takhle zbožně volala po horké čokoládě.

„Od doby co jsem dospělá,“ zasmála jsem se.

Koupil mi tedy velké vanilkové latte.

„Jsi nejlepší,“ chválila jsem ho spokojeně.

„Já vím,“ usmál se svým vyzývavým úsměvem.

V Los Angeles bylo kam chodit, spousty velkého prostoru, bohužel to všechno bylo taky moc daleko. Spokojeně jsem si zabrala sedačku a vyhodila si nohy nahoru, bolely mě, a to byla jen malá procházka.

„U koho jsou letos Vánoce?“ Přišlo mi to jako cvičení, aby věděl, jestli jsem vzhůru.

„U tebe.“ Usrkla jsem si coly.

„Napadlo mě,“ začal pomalu a koukal se na mě pozorně, čekala jsem, co z něj vypadne. „Co kdybys se mnou jezdila po premiérách.“ Na to, jak pomalu začal, to z něj vypadlo dost rychle. Zakuckala jsem se a valila oči.

„Prosím?“ vykašlala jsem ze sebe.

„Stejně pojedeš na Vánoce do Londýna ke mně. Tak proč bys se mnou nebyla celou tu dobu. Čeká mě okružní jízda po Evropě - Londýn, Paříž, Berlí, Řím. Budu se nudit, mohla bys jet se mnou. Sice neuvidíš asi moc památek, ale i tak by to mohlo být zajímavé. A pak rovnou pojedeme do Londýna, kde budeme do Vánoc,“ koukal se na mě prosíkem a čekal na mou odpověď.

„Já nevím.“ Zapřemýšlela jsem se nad dalšími důležitými věcmi, co s tím byly spojené.

„Plyšáčku, přeci mě tam nenecháš se nudit, a budeš mě rozptylovat,“ mrknul na mě.

„To znělo blbě,“ zamračila jsem se a raději se znovu napila. „Já nevím, Robe, co škola. Budu chybět pomalu měsíc,“ přemítala jsem všechna pro a proti.

„Jsi chytrá, Alex, to doženeš, prosím,“ udělal rukama prosící gesto a klekl si.

„Bude toho hodně, je to měsíc. Navíc maturuju,“ připomněla jsem mu další důležitou věc.

„Můžeš se učit po cestě. Psát si maily se spolužáky, co probíráte, aby ti to klidně i skenovali,“ navrhoval okamžitě.

„Nemám tu učebnice.“

„Můžeš si je nechat poslat do Londýna a vyzvedneme je během premiéry, to by tam mohly už být,“ zamrkal na mě a nahodil pohled, kterému se těžko odolávalo. Tohle udělal schválně, aby mě donutil o tom přemýšlet. Věděl, že to se mnou umí zakoulet, a neskrytě to využíval.

„Tys to měl připravené!“ obvinila jsem ho.

„Možná, malinko,“ připustil a ukázal prsty, jak malinko.

„To ti tak budu věřit.“

„Tak co?“ zajímal se.

„Nemůžu si dovolit tolik chybět, maturuju. Obyčejnou omluvenku mi neuznají.“

„To se dá zařídit. Neříkej, že neznáš žádného doktora. Mohl by ti to napsat.“

„No… jeden by tu byl,“ připustila jsem.

„Já to vědět. Alex, jsi úžasná. Když to budeš mít od doktora, bude jim to jedno.“

„Dobře, pojedu s tebou, ale pokud budu propadat, máš mě na svědomí ty,“ upozornila jsem ho předem.

„Jsi zlato,“ usmál se spokojeně. „Zavoláš to mámě ty nebo já?“ Zákeřně jsem se na něj usmála. Měl to naplánované, tak ať si to vyžere, chlapec.

„Ty, musíš s ní vyřídit toho doktora,“ pokývla jsem mu hlavou a nemohla si odpustit zákeřný pohled, jestli se mnou měl aspoň trošku práce, co teprve s mou mámou a tátou. Nezastrašilo ho to a jen co mohl, vzal si svůj telefon a pustil se do další přemlouvací akce.

„Dobrý den, Jane,“ pozdravil mile a usmál se na mě. Pečlivě jsem ho pozorovala a čekala. „Ne, nebojte se, Alex nic není, je velmi vitální,“ zasmál se a hodil ke mně očkem. „Volám, protože mě napadla jedna věc a potřebuju váš souhlas. No, víte, já mám později turné po Evropě a napadlo mě, že by mohla jet Alex se mnou. Ano, jako doprovod, navíc má letošní Vánoce být v Londýně, tak aby nemusela na chvíli do školy a pak zase pryč.“ Celou dobu pochodoval po pokoji a teď se zastavil s pohledem na mně a poslouchal. „Vím, že to je měsíc, dlouhá doba. Ale Alex je chytrá a ve škole to určitě zvládne. Navíc jsem se s ní dohodl, že by se učila při cestě… Ano, dohlédnu na to, nebojte se. To jsme taky vyřešili. Alex bude potřebovat potvrzení od doktora, aby to ve škole prošlo. Prý to jde zařídit. Oblečení nebude problém… Vážně ne. Jste zlato, Jane, moc děkuju,“ usmíval se spokojeně a já jen žasla, jak rychle to zvládl přemluvit mou mámu. Došel až ke mně a podal mi telefon.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Byl to tvůj nápad, Alexandro?“ zeptala se mě přímo.

„Ne, tohle na mě vybalil před chvílí Rob, jsem v tom nevinně,“ bránila jsem se.

„Věřím ti, dovolila jsem to tedy. Spoléhám na to, že si to se školou zařídíš sama, a já ti to zařídím s tou omluvenkou.“

„Moc děkuju, mami, jsi zlato. Potřebovala bych ještě jednu věc,“ připustila jsem. „Nepočítala jsem s tím a tak nemám učebnice, jestli bys mi je zabalila a poslala do Londýna k Robovi?“

„Pro tvé vzdělání vše,“ rozloučila se ještě a já znovu trochu jako v mrákotách podávala telefon spokojeně vypadajícímu Robovi. „Jak to děláš?“ nechápala jsem, stále okouzlená tím, jak rychlé to bylo.

„Jsem prostě talent a okouzlující,“ usmíval se.

„Neviděla tě?“ připomněla jsem mu.

„Mám okouzlující hlas,“ nedal se a já se zašklebila, i když se to popřít nedalo.

„Takže mě čeká měsíc vedle tebe, potěš Pán Bůh,“ vzdychla jsem.

„Nestěžuj si, taky tě můžu vykopnout domů,“ zazubil se.

„Mě?“ zeptala jsem se smutně. Začal se mi smát a pak se na mě zvláštně zadíval.

„Abych nezapomněl, u mě ve skříni máš překvapení.“

„To jsem byla tak hodná celý rok? Dnes je těch překvapení nějak moc,“ zajímala jsem se zvědavě.

„Asi jo. Jdi se podívat, potřebuju schválení.“ To mě navnadilo ještě víc, vyskočila jsem energicky na nohy a hrnula se do ložnice.

„Co mám hledat?“ zakřičela jsem na něj.

„Velké pytle s oblečením, budou čtyři, napravo,“ přišla mi odpověď. Zadívala jsem se na pravou stranu a opravdu to našla. Popadla jsem je všechny a hodila je na postel. Pustila jsem se do jejich otevření.

„Ty vole.“ Na víc jsem se po otevření prvního pytle nezmohla. Šaty, značkové, drahé, takové, o kterých si nechávám zdát. Pustila jsem se rychle do dalšího pytle. Jedny šaty krásnější než druhé. Povětšinou byly do černých a modrých barev. Maximální délka ke kolenům, ale i jedny delší.

„Roberte!“ křikla jsem na něj do obýváku. Pochopil a za chvíli byl ve dveřích.

„Líbí se?“ opřel se o rám dveří.

„K čemu to?“ nechápala jsem.

„Líbí?“ zajímal se zase on. Bylo to, jako by spolu mluvil hluchý a němý.

„To je jedno. Na co tolik šatů a ke všemu takové značky?!“ poslední slovo jsem vypískla.

„Přeci nebudeš dělat ostudu, potřebuješ oblečení na premiéry.“

„Koukám, naplánované do posledního puntíku,“ zabručela jsem a nespouštěla zrak z postele, kde byly všechny šaty vyskládané.

„Ještě jsi neodpověděla,“ povzdechl si.

„Jsou krásné, ale drahé.“

„Děláš u toho reklamu, mám taky drahý oblek. Nech to být, zařizoval to manažer,“ mrknul a odešel. Ještě jsem si je vyzkoušela, jestli trefil mou velikost, a taky že jo. Nemohla jsem je reklamovat, a popravdě, ani nechtěla. Tohle bylo jako probudit se do nějakého pěkného snu. Ve všech šatech jsem stála nějakou dobu před zrcadla a zkoumala je. Byly perfektní a i na mě se v nich dalo koukat. Opatrně jsem je vrátila do jejich vaků a skříně. A šla jsem dál dráždit Roba. Vrhla jsem se na úklid lednice. Nenechám ho se otrávit.

„Jedno pivo!“ zavelel si.

„Pět dolarů!“ odpověděla jsem automaticky.

„Jsi trošku drahá,“ objevil se v kuchyni.

„To víš, prvotřídní zboží,“ mrkla jsem na něj.

„Jestli z té ledničky vyhodíš úplně všechno, budu muset na nákup,“ řekl nespokojeně.

„No, to asi jo,“ usmála jsem se škodolibě. Svěsil ramena a odešel i bez piva.

Když jsem ráno vstala, byl doopravdy pryč. Malátně jsem došla do koupelny a snažila se dát alespoň trochu do pořádku. Nepovedlo se mi to zrovna dokonale, ale víc jsem s tím udělat nemohla. Ale když jsem došla do kuchyně a otevřela ledničku, zaúpěla jsem. Byla prázdná. Až na pití byla prázdná. Úplně.

„Jestli jsi nešel pro snídani, Roberte, tak tady asi umřu," zaklela jsem, popadla jsem colu a rozvalila se na pohovce v obýváku.

Pořad o vaření nebyl zrovna dokonalý pro můj hladový žaludek. Takže když se otevřely dveře bytu, nadšeně jsem se posadila a čekala. Vešel s úsměvem na tváři a vypadalo to, jako by se ho už nikdy nedokázal zbavit.

„Co je?“ zeptala jsem se překvapeně a na chvilku jsem přestala myslet na jídlo.

„Jsi slavná,“ mrknul na mě a hodil mi nějaké noviny. Nechápavě jsem je rozevřela a vykulila jsem oči.

„No do prdele!“ zaklela jsem. To snad ne.

„Takže jak se tady mé přítelkyni líbí?“ dobíral si mě.

„Je tady nádherně,“ ujistila jsem ho a měla jsem chuť se jít zahrabat. Jestli se tohle dostane až k nám...

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 30. kapitola: