OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 3. kapitola

27.05.2013 (12:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1574×

Zlom

Jestli jsem si někdy myslela, že bolest hlavy a břicha, které jsem doposud zažila, byly to nejbolestnější a nejhorší v mém životě, beru to zpět. To, co jsem teď cítila, bylo o mnohem horší. Trvalo nějakou dobu, než jsem se přes bolest hlavy a nepříjemný pocit v žaludku dokázala zorientovat. I když to taky nebylo nějak moc pomocné, dokázala jsem vnímat jen tu měkkou postel, na které jsem ležela, že mi je teplo a jsem podle všeho oblečená. To bylo rozhodně příjemné vědět v mém stavu, neměla jsem ale moc času se tím zabývat přes tu bolest hlavy.

Hlava mě bolela jako střep. Měla jsem pocit, jako by mi někdo po ní celou noc skákal a chvíli používal i baseballovou pálku. Skřehotavý zvuk, který podle všeho vyšel z mých úst, mi ani trochu nepomohl. V žaludku jsem měla divný pocit, jako bych celý den strávila ve vodě a nenajedla se, doslova mi plaval. V puse jsem měla nepříjemné sucho a jazyk se mi lepil na patro. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila dost silný zápach cigaret a alkoholu. Chyba mého počínání mi došla hned vzápětí. Věděla jsem, že je zle. Mně je zle.

I přes bolest hlavy jsem se co nejrychleji vymrštila z postele. Dala jsem si ruku před pusu a vydala se na cestu. Můj cíl byl jasný - koupelna a záchodová mísa. Neměla jsem čas zkoumat, kde se přesně nacházím, ale i přesto jsem poznala prostředí a mohla se rovnou vydat do místnosti, kam jsem opravdu akutně musela. Prudce jsem otevírala dveře a s nějakým zavíráním jsem se neobtěžovala.

Celou místnost naplnily dávivé zvuky a šplouchání vody, nebyla to pěkná kombinace. Narovnala jsem se v zádech, když vlna nevolnosti byla za mnou. Rukama jsem se stále přidržovala záchodové mísy a klečela koleny na studených dlaždičkách, ale nějak mi to nevadilo, ba naopak jsem ten chlad uvítala. Zhluboka jsem dýchala, jednou rukou jsem spláchla, nikdy bych nevěřila, jak hlučná záležitost to je. Jako by mě někdo praštil paličkou do spánku.

„Alex?“ ozvalo se celkem vyděšeně a na můj vkus moc nahlas. Chytla jsem se rukama za spánky a tiskla víčka k sobě, jako by mi to mohlo nějak pomoct od bolesti. „Jsi v pořádku?“ ozvalo se znovu a mnohem blíž u mě. Ani nevím, jak se mi podařilo vnímat, co mi říká v angličtině, možná jsem si to jen domýšlela, co by mi mohla říct.

„Promiň,“ promluvila tentokrát mnohem tišeji. Tedy, byla jsem si jistá, že to je žena. Přesto to pro mě nebylo dost tiše, jak bych potřebovala. „Roberte!“ zakřičela a já si myslela, že se mi rozskočí hlava. Bolestně jsem zasténala i na sebe dost nahlas a víc přitlačila ruce k hlavě a víčka k sobě. Její křik se v tom malém dlážděném prostoru rozléhal mnohem silněji. Nebyla jsem schopná a ani jsem nechtěla poslouchat, co si dál říkají. Pokoušela jsem se nějak usměrnit bolest, ale vůbec to nešlo. Silou myšlenek rozhodně ne, i když se to říká. Jinak bych teď tu bolest mohla ovládnout.

Do reality jsem se vrátila, když se někdo dotkl mého ramene. Polekaně jsem cukla a otevřela oči. Chvíli trvalo, než jsem pořádně zaostřila, a pak jsem uviděla Roberta. Klečel naproti mně a v ruce měl skleničku s tekutinou, která šuměla. Podával mi ji, ale já se na to nedůvěřivě koukala.

„Pomůže ti to,“ přemlouval mě. To mi stačilo. Co nejrychleji bylo moje tělo schopné, jsem po ní sáhla a vypila celý obsah najednou. Zoufale moc jsem si přála, aby to ihned zabralo, i když to bylo nemožné přání.

Jen co jsem skleničku odložila, popadl mě za ruce a pomohl mi vstát, tedy spíš mě zvedl jen svou silou, protože mi nohy nějak nechtěly sloužit. Pomáhal mi do pokoje, kde mě pak opatrně uložil do postele a přikryl. Takovou péči měl mít včera, když do mě lil jednoho panáka za druhým hned poté, co jsem v sobě měla páté pivo.

„Nepotřebuješ něco?“

„Vodu,“ vydechla jsem ztěžka. Měla jsem stále sucho v puse a ke všemu divnou pachuť, chtěla jsem se toho zbavit. Co nejtišeji se vypařil z pokoje a já spokojeně zavřela oči. Přemýšlela jsem, jak mi to tedy bolest dovolila, nad tím, jak se zbavit té bolesti. Silné bouchnutí do hlavy o zeď by mi mohlo pomoct, ztratila bych aspoň vědomí a na chvíli by mi bylo dobře. Z mého bolestného přemýšlení nad ublížením si na zdraví mě probralo zhoupnutí madrace, které mi taky moc nepomohlo. Respektive mému žaludku, který zaprotestoval.

Prudce jsme otevřela oči a podívala se na Roberta, který tam seděl a v ruce měl mou objednávku. Nepřemýšlela jsem dopředu a tak jsem se prudce posadila. Další špatné rozhodnutí, můj žaludek nebyl zvyklý na takové stavy, a tak chybělo málo k jeho většímu podráždění. Nestačila jsem se zvednout z postele, jen se odklonit obličejem mimo a děkovala jsem, že nemají koberce. Ty jeho kalhoty, které poznaly obsah mého žaludku, si to zasloužily, stejně jako on. Překvapeně seděl stále na místě a jen se koukal vykulenýma očima na to, co jsem udělala.

„Promiň.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Konečně jsem si vzala vodu z jeho rukou a napila se. Povzdechl si a odešel z pokoje.

Položila jsem sklenici na noční stolek a lehla si. Nevadilo mi, že jsem si pozvracela podlahu v pokoji. Přetočila jsem se na druhou stranu a usnula. Chvíli to trvalo, ale když začalo zabírat to, co mi dal Rob, mohla jsem konečně usnout. Vážně se mi tam líbilo, protože ta hlava mě opravdu nebolela.

První, co jsem vnímala, bylo, že jsem necítila bolest hlavy, nebo aspoň ne tak velkou jako prvně. Úlevně jsem vydechla a přetočila se na záda. Dovolila jsem si otevřít oči a podívat se po pokoji. Přejela jsem ho očima a překvapeně se zarazila na nočním stolku, kde bývala sklenice plná vody. Ale teď mi přišla vhod, pomalu jsem se zvedla do sedu a napila se. Všimla jsem si další změny, zem nebyla pozvracená, asi tu někdo uklidil, když jsem spala. Taky jsem si všimla mého oblečení, které se od včera nezměnilo, pořád jsem měla to samé triko, ze kterého byl cítit bar, a úzké kalhoty, které mě už tlačily. Proto jsem se zvedla a co nejopatrněji se převlékla.

Už jsem byla oblečená do pohodlnějšího a hlavně voňavého oblečení, když jsem zaslechla Roba a Clare, jak spolu mluví. Vím, že poslouchat je silně nevychované, ale když jsem zaslechla svoje jméno, tak se mě to osobně týkalo.

„Neudělal jsem to schválně.“

„Jo, a proto byla tak nalitá, že měla kocovinu jako ty, když ses opil poprvé? Mohl jsi ji zastavit, Roberte!“ ohradila se proti jeho slabému argumentu přísně.

„Pila to sama a pak mě neposlouchala.“ Překvapeně jsem zamrkala. Už od prvního piva mě hecoval a čím víc jsem toho měla v sobě, tím víc do mě ryl, abych pila dál a nebyla srab. Musela jsem uznat, že byl první, komu se mě povedlo tak vyhecovat. Nikdo jiný mě nedonutil pít ani nic jiného v takové míře jako on, a to jsem ho sotva znala. Ani sestře, když mě chtěla, jak říkala ona, cvičně opít, se to nepovedlo, a já si dala jen pár věcí a byla v pořádku. Nikdy jsem nepila tolik jako včera, a taky to ráno tak vypadalo. Styděla jsem se za to, jak jsem se tu ukázala, a mrzelo mě to. Ale nemohla jsem to vzít zpět, na to už bylo pozdě.

Neslyšela jsem konec jejich konverzace, jen jak Clare odchází. Chvíli jsem počkala, než jsem se vydala za ním sama. Ležel na posteli, v ruce knihu a četl si. Dveře měl otevřené, a tak jsem vešla a odkašlala si, aby věděl, že tu jsem. Podíval se na mě a nějak moc zájmu neprojevil, vrátil se hned ke knize.

„Už je ti líp?“ zeptal se, ale rozhodně v tom nebyl zájem, jen zdvořilá otázka. Už teď mě trochu naštval. Dělal, jako by se nic nestalo a on s mým předešlým stavem neměl nic společného. Přitom to on mě k tomu dostal.

„Bylo, než jsi promluvil.“ Měla jsem prořízlou pusu a ani jiný jazyk to nezměnil. Tentokrát se na mě podíval delší dobu a měl zvednuté obočí.

„Co jsem provedl?“ zeptal se. Znělo to, jako by ho to obtěžovalo. Nikdy jsem se s někým, kdo by mi tak lezl na nervy, nesetkala a jemu k tomu stačilo pár slov. A možná za moje podráždění mohl ještě neklidný žaludek a jiné věci. Vydechla jsem, abych se trochu zklidnila, měla jsem na jazyku celkem dost nadávek, ale bohužel by jim asi nerozuměl, mohla bych se ovšem takto uklidnit.

„Tu otázku jsi myslel vážně?“ zeptala jsem ho zmateně.

„Proč ne? Nevím, co jsem zase udělal,“ zabručel.

„Opil jsi nezletilou holku, to je normální?“ zavrčela jsem naštvaně. Jen co jsem to řekla, zaklapl knihu a odložil ji na postel, posadil se a podíval se na mě. Ten pohled se mi rozhodně nelíbil, nevěděla jsem, co si o něm mám myslet, jestli se mi vysmívá nebo je naštvaný, nedalo se to určit. Čekala jsem, co z něj zase vypadne za rozumy.

„Pila jsi sama.“ Díval se mi při tom do očí a já měla pocit, že se mě o tom pokouší sám přesvědčit.

„Tys mě přesvědčoval a kupoval mi další alkohol. Jinak bych se neopila,“ hájila jsem se zase já a naštvaně jsem svírala ruce v pěsti. Přimhouřil oči a pak vstal a došel až ke mně.

„Nevím, koho se snažíš přesvědčit, ale pila jsi sama. Nerval jsem ti to do krku násilím,“ promluvil na mě přísně a nebyl ani metr ode mě.

„Nezáleží na tom, jestli jsi mi to násilím lil do krku, ale kupoval jsi to. Slovně mě přesvědčoval,“ zvýšila jsem trochu důrazněji hlas, ale nekřičela jsem, na to jsem si dávala opravdu pozor. Ta věta byla dost rozkouskovaná, jak jsem v hlavě hledala formulaci vět a slov dohromady, aby dávaly smysl.

„Neměla jsi pít, když to neumíš.“ Vytočil mě, opravdu moc mě štval celou tuhle roztržku, a ne jen při ní. Nevěřícně jsem se na něj koukala a chvíli nevěděla, co mám jako dělat. Spokojeně a přitom výsměšně se na mě usmál, myslel si, že má vyhráno. Moje mozkové závity začaly naplno pracovat a já bouchla jako papiňák.

„Jsi blbec!“ Na jinou nadávku jsem se v jeho jazyce nezmohla, protože jsem nic neuměla. Nikdy jsem se o nadávání v angličtině nezajímala, teď jsem toho litovala, mohla jsem mu říct něco pořádně peprného. Nechtělo se mi ani přehlížet to, jak moc mě svrběly ruce, chtěla jsem ho bouchnout hodně silně. Byla jsem zvyklá na to se prát s kluky, protože jsem měla staršího bratránka Vaška a s tím jsme se u babičky od dětství rvali, a moje bojovnost mě ani teď neopouštěla.

Udělala jsem ten nepatrný krok k němu a vší silou do něj strčila. Nečekal to ani v nejmenším. Prozradil mi to jak překvapený obličej, tak i jak se skácel k zemi. To, že jsem cestou slyšela náraz, jsem si odmítala připustit. Měl smůlu, protože jsme stáli akorát u jeho skříněk. Dál jsem to neřešila a odpochodovala naštvaně dolů, co nejdál od něj.

„Alex, už je ti lépe?“ zeptala se mě hned starostlivě Clare, když mě uviděla na schodech, jak si to k ní mířím.

„Trochu. Mám hlad,“ připustila jsem a nervózně se podívala po obýváku, kde nikdo další nebyl.

„Žaludek ještě není v pořádku?“ Popravdě jsem jí to odkývala a čekala na rozsudek o hladu. „Tak dáme něco malého,“ usmála se a zamířila do kuchyně. Následovala jsem ji a můj žaludek se hlasitě ozval, aby přilákal pozornost. Posadila mě v kuchyni k malému stolku a přinesla mi nějaké pečivo a čaj. Děkovně jsem se na ni usmála. Měla jsem hlad, že bych snědla snad všechno, a tak jsem začala ujídat. Pila jsem si svůj čaj, když do kuchyně přišel Robert.

Neotočil se ke mně a ani trochu si mé osoby nevšímal, přistoupil ke dřezu a pustil vodu, poté si pod ni dal tvář. Překvapeně jsem na něj koukala, než jsem to pochopila, a jeho nová ozdoba se mi ukázala. Skousla jsem si spodní ret a měla chuť se propadnout do země. To jsem měla tolik smůly, nebo jsem to měla brát jako štěstí a odplatu za dnešní bolesti hlavy?

Vstala jsem a přešla k ledničce, kde jsem v mrazáku chvíli štrachala, než jsem to našla. Pytlík s nějakou zeleninou. Hlavní bylo, jak byl zmražený, to jsem potřebovala. Popadla jsem ještě utěrku a zabalila do toho studený obsah mé ruky. Byl ke mně otočený zády a chladil si tvář pod kohoutkem. Trochu jsem si dodala odvahu.

„To ti nepomůže,“ prohodila jsem. Vypnul vodu a postavil se ke mně čelem. Prohlídla jsem si jeho modřinu. Nevypadala pěkně, celou tvář měl nateklou a zbarvovala se do červena. Přiložila jsem mu na ni sáček. Trochu ucukl, jak to bylo studené, ale jinak držel. „Omlouvám se, ale byla jsem naštvaná,“ spustila jsem kajícně.

„Já se taky omluvám, neměl jsem tě opít,“ omluvně se usmál.

„Dáme příměří?“ navrhla jsem.

„Jo,“ přikývl.

Podala jsem mu ruku a on ji přijal.

„Kamarádi,“ usmál se na mě. Chytil sám sáček do ruky a vydal se se mnou do obýváku. Posadila jsem se na pohovku a koukala se s ním na televizi.

£££

Někdy bylo zapotřebí, aby se něco stalo, a tím se daly věci do pohybu. To byl i náš případ. Clare si všimla toho, jak Robovi sice váhavě, ale odpovídám. Díky tomu byl Rob určen jako můj dozor.

Chodili jsme po městě a on mě vždy nějak popostrčil k tomu, abych mluvila. Většinou používal už ověřenou metodu pošťuchování a hecování mé osoby. Takže jsem soptila a donutila ho mě učit nadávky. Taky jsem si už nějaké nadávky vyzkoušela v praxi po několika minutách, když znovu spustil. Už jsem byla přesvědčená, že se mi to bude hodit. Hlavně pokud bych ho měla znovu potkat. Občas se k nám přidal i jeho kamarád Tom.

Z obou dvou se vyklubali fajn kluci, kteří byli i zábavní, pokud jsem jejich vtipy pochopila a stíhala, co říkají.

Do baru jsme ještě párkrát zašli, ale už mi nedovolil si piva ani cucnout, prý pro jistotu. Mně to bylo jedno. Hlavní bylo, že jsem se domů vracela po svých a ráno se neskláněla nad záchodem. Dal mi svým způsobem školu života. Poprvé mě opil a já vím, že už nikdy nechci takhle dopadnout, takže se neopiju, ani až na to budu mít věk. Vážně už nechci zažít takové ráno jako tehdy.

Měli jsme dost společných zájmů. Knihy, hudbu, filmy… Takže když jsme chodili jen tak po městě, měli jsme stále o čem mluvit. No, ono nám kolikrát zabralo dost času porozumět tomu druhému, co chtěl říct. Já se zakoktávala a kolikrát nevěděla, jak pokračovat, při tom se opravdu bavil. Já zase, když mi musel vysvětlovat, co myslel větou, kterou mi řekl a já ji nepochopila, a že to se dělo opravdu často.

Ty tři dny utekly dost rychle a zdálo se mi, že jsme si nic neřekli. Zjistila jsem o jeho osobě pár maličkostí, ale třeba, že hraje na klavír, mě nepřekvapilo, když měli v obýváku piáno a já pořád řešila, čí je, až jsem to omylem zjistila.

Probudila jsem se s veselou náladou, kterou jsem v posledních třech dnech měla pořád. Vstala jsem a udělal ranní záležitosti a pak se oblekla. Vydala jsem se dolů na snídani a po cestě potkala Patty, která mě doprovodila ke stolu, kde byla Lizzy, Clare a Rob.

Šla jsem si do síně pro boty během balení mé tašky. Jenže mě čekalo překvapení. Moje boty byly totiž divně zkroucené, a když jsem je vzala do ruky, zjistila jsem, že jsou i oslintané.

„Ne!“ křikla jsem do domu.

„Co se děje?“ umíval se na mě Rob.

„Tvůj pes mi rozkousal boty! Byly nové,“ povzdechla jsem si a ukázala mu práci jeho pejska. Zkoumavě si tu zkrouceninu prohlížel.

„To nikdy neudělala, asi se jí moc líbily,“ pokrčil nevinně rameny.

„Mně se taky líbily,“ povzdechla jsem si. „Jdu si zabalit,“ oznámila jsme mu a vydala se nahoru do pokoje.

Došla jsem do pokoje a veškeré oblečení si začala balit. Důležité věci jsem si dala do batohu. Podívala jsem se důkladně po pokoji, nic jsem tam už neměla. Tašky byly na posteli a já byla už taky připravená.

„Alex, já ti ty boty zaplatím.“ Otočila jsem se na Roba, který právě přišel ke mně do pokoje.

„To nemusíš, cena za to, že jsem tu byla,“ usmála jsem se na něj.

„Tak odškodné nechceš?“ usmíval se dál.

„Můžeš mi koupit jiné, až se sem někdy dostanu,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Platní, bolestné bude v podobě mého svetru,“ podal mi ho. Byl modrý.

„Tos nemusel,“ usmála jsem se a vzala si ho od něj. „Budu v něm jako sněhulák.“

„Budeš mít památku, já mám tvoje rozkousané boty a ke všemu ozdobu na obličeji,“ usmál se. Pořád měl levou tvář fialovou.

„Ještě jednou se omlouvám,“ spustila jsem hned.

„To je dobrý, můžu si hrát na to, že jsem se s někým popral,“ mávnul rukou.

„Hele, co kdybys mi dal číslo?“ usmála jsem se na něj. Chvíli se na mě koukal a pak jen nastavil ruku, kam jsem mu dala můj mobil. Něco mi tam naťukal a uložil. A rovnou se prozvonil. Jen jsem na něj koukala a čekala, co z toho bude. Vrátil mi s úsměvem telefon.

„Tak co budeme dělat?“

„Půjdeme vyvenčit Patty, i když si to nezaslouží,“ navrhla jsem. Souhlasil. Popadla jsem svou bundu, byla slabá a nepromokavá, kdyby náhodou začalo pršet, což se stávalo každou chvíli. Vydala jsem se na chodbu a rovnou ke dveřím a tam si obula druhé boty, které Patty nestihla rozkousat. Ještě že tak, jiné jsem už neměla.

Procházeli jsme se po okolí a Rob se víc než jindy vyptával na můj domov. Tak jsme mu řekla o sestrách, rodičích, o Čechách, mé škole. Byla jsem v prvním ročníku na gymplu.

„Myslíš, že se sem ještě někdy podíváš?“ zeptal se najednou.

„Nevím, ale chtěla bych, je tady pěkně, a kdybych měla kde přespat, myslím, že by mě sem rodiče pustili,“ usmála jsem se na něj.

„V tom případě přijeď o prázdninách. U nás máš dveře otevřené, bude zábava,“ mrknul na mě.

Byli jsme venku až do oběda, a to i pršelo, ale bylo nám to jedno. Vrátili jsme se přesně na jídlo. Oba jsme s Robem zasedli ke stolu a hladově se do toho pustili. Když jsem to dojedla, Robert mi došel pro tašky a já se s ostatními rozloučila. Všichni mi řekli to samé, co Rob venku, abych za nimi přijela, že tady vždy budu mít otevřené dveře. Slíbila jsem, že se pokusím, a pak se vydala ven do auta, kde čekal Rob s mými věcmi.

Zastavil na tom parkovišti, kde si mě vyzvedl jeho táta. Vytáhl moje tašky z kufru a k nám došla moje profesorka a už se vítala. Podívala jsem se na Roba.

„Tak ahoj. A někdy napiš nebo zavolej,“ usmál se na mě a dal mi pusu na tvář.

„Neboj, hned jak budu doma, začnu tě otravovat. Možná i dřív,“ usmála jsem se na něj a zamávala mu na rozloučenou.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 3. kapitola: