OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 27. kapitola

13.05.2015 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1058×

Květen 2007

Lidi, co se probouzejí, umějí nadělat příšerného hluku, nevěřila bych tomu, kdyby mě neprobudili. Autobus už byl osvětlen světlem zvenku, kde se už rozednívalo. Protáhla jsem se a posadila na sedadlo jako civilizovaný člověk. Podívala jsem se na mého souseda, četl si knihu.

„Jak dlouho jsi vzhůru?“ musela jsem se zeptat, pochybuju, že pár minut, to by ho nenapadlo vzít si knihu do ruky a číst si.

„Ještě byla tma, když jsem se probudil. Neměl jsem se jak podívat na hodiny.“ Poukázal na kapsu kalhot, přes kterou jsem ležela.

„Mohl jsi mě vzbudit.“ Proč jsem měla pocit, že mu tuhle větu říkám nějak často, něco ale na tom bylo.

„To bych si nedovolil. Chvilka klidu a ticha neublíží,“ usmál se na mě jako andílek. Trvalo to delší dobu, než jsem to pochopila a mohla se na něj naštvat a vypláznout jazyk. „Podle ukazatelů jsme kousek před Paříží,“ informoval mě ještě.

„Já myslela, že sis četl.“

„Zvládám toho více na jednou.“ Pyšně se usmál a bouchnul do hrudi. „Mimoto, roztomile se šklebíš a kňouráš, když spíš,“ usmál se na mě.

„Jsi hroznej,“ připomněla jsem mu fakt, který se často objevoval u jeho osoby. Odvrátila jsem se pohledem, aby neviděl, jak se začínám červenat.

„A neodolatelný,“ zaklapl knihu a natočil se ke mně.

„A zloděj, tohle říkám já,“ ukázala jsem na sebe palcem. Pokrčil rameny a vrátil knihu do batohu. Asi už nezvládal číst si a při tom už provokovat mou osobu.

Autobus nás vyšoupnul na jedné ulici a už se chodilo jen pěšky. Zvládli jsme toho hodně, královský palác, různá náměstí a Náměstí svornosti – Obelisk, velký sloup z Egypta, ale byl hezký. Sklená pyramida Louvru, dovnitř se ale nešlo. Montparnasse, oblíbená Pařížská čtvrť. Vítězný oblouk nesměl chybět, u toho jsme dostali i chvilkové rozchody na to si něco koupit malého a hlavně se najíst a odpočinout si.

S Robem jsme chodili pořád u sebe, ani na krok daleko od toho druhého, střídali se ve focení. Do sedadla autobusu jsem padla jako mrtvola a nohy mě brněly. Byla jsem zvyklá hodně chodit, ale tohle bylo i na mě moc.

„Neusni, já tě nosit nebudu,“ upozornil mě Rob, když se mi zavíraly oči.

„Taky bys mohl být jednou hodný,“ zakňourala jsem a opřela si hlavu o jeho rameno.

„To bych nesměl celý den chodit po městě,“ připomněl mi, že tam byl se mnou. A pak mě prstem začal šimrat na nose a tvářích. Pokoušela jsem se jeho ruku odstrčit, ale nedal mi pokoj.

Otevřela jsem oči a zvedla k němu obličej, vesele se culil, aspoň někdo měl zábavu. Protočila jsem oči, aby věděl, co si o tom myslím, ale bylo mu to jedno. Vydržel až do konce cesty k hotelu.

Stání venku mě trochu probralo a asi tomu dopomohlo Robovo šimrání. Musela jsem si počkat, než mi řeknou, s kým a kde mám pokoj. Už jsem si chtěla vzít svou tašku, držel ji Rob.

„Aby sis nemyslela, že jsem zlý, odnesu ti ji,“ usmál se na mě.

„Jdeme, Jamesi,“ zasmála jsem se a navigovala jsem ho k mému pokoji. Dostala jsem papír s číslem pokoje a pak kód, díky kterému se dovnitř dostaneme.

„Jsem vám v patách, lady.“ Opravdu mi donesl moji poloprázdnou tašku a batoh i svoje věci ke mně, a pak se rozloučil.

„Jsem na pokoji 208,“ mrknul na mě. To bylo v druhém patře, podle čísla se vědělo patro, holky byly v prvním, víc pod dohledem.

Abych nemusela čekat dlouhé fronty, popadla jsem náhradní věci a vydala se do sprch a převléknout se. Teplá voda udělala dobře mým nožkám. Čisté tílko a volné tepláky byly pohodlnější, než co jsem měla na sobě během chůze. Nechala jsem tedy sestry, co se mnou byly na pokoji, o samotě a vydala se o patro výše na pokoj, kde měl být Rob.

Zaťukala jsem tedy a byla trochu překvapená, když mi otevřel Marek, přítel Radky.

„Je tu Rob?“ zeptala jsem se rychle a nakoukla dovnitř, viděla jsem Tomáše, jak seděl na posteli a držel karty.

„Je ve sprše, takže si tam za ním skoč,“ usmál se a opřel se o rám dveří.

„Díky, ale on se sprchuje rád sám. Je tu s vámi na pokoji?“ upřesnila jsem svou otázku pro blbce a postavila se jako on.

„Jo, je,“ zasmál se. Na nic víc jsem nečekala, vmáčkla jsem se dovnitř a Tomáše pozdravila. Všimla jsem si kytary, která byla na palandě, takže tam i spal, vylezla jsem si nahoru.

„Nevěděl jsem, že tu budeš s námi, vzal bych si jinak svoje sváteční spodky,“ usmál se na mě Tomáš.

„Neboj, já zase půjdu, až budete chtít spinkat, abych neviděla ty dudlíky,“ mrkla jsem na něj. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Rob, měl jen šortky a ručník, kterým si utíral vlasy.

„Vědět, že mi budeš dělat striptýz, tak bych se připravila.“ Chtěla jsem ho poškádlit, přestal si sušit vlasy a překvapeně ke mně vzhlédl.

„Co tu děláš?“ Přehodila jsem nohy dolů a posadila se na kraj.

„Čekám.“ Hodila jsem po něm červené triko, co nosil na spaní. Hned si ho oblékl.

„Nepůjdeme na chodbu?“ podíval se na mě a pak na kluky nervózně.

„Ne, oni budou hodní, pojď nahoru,“ pokynula jsem mu a zalezla si dozadu.

Procházeli jsme fotky z dnešního dne, než nás přerušilo ťukání na dveře. Marek otevřel a stačilo, aby dotyčná promluvila, a já věděla, kdo to je.

„Nejsem tu,“ špitla jsem a rychle si na posteli lehla a schovala se za Roba, abych nebyla vidět. Pro jistotu jsem přes sebe hodila peřinu. Potichu se zasmál, nekomentoval to a dál si projížděl fotky.

„Jé, s kým jsi na pokoji, Marku?“ zasmála se a vtěsnala se do pokoje. Bože, ona se dostala opravdu všude, i když nebyla zvaná. Protočila jsem oči a čekala, co se bude dít. „Ahoj, Roberte.“ Byla jsem si na sto procent jistá, že se koketně usmívá a vrtí.

„Ahoj, Radko,“ odpověděl ze slušnosti a dál si jí nevšímal. To, že jen tak neodejde, mi došlo hned, jak se začala o vše zajímat. „Tuhle si nechám zarámovat,“ ukázal mi Rob fotku, která se mu tak líbila. Byla jsem na ní já a šklebila se, aby toho nebylo málo, někdo mi dělal parohy.

„Jen to ne!“ vylítla jsem tak rychle a vysoko si klekla, že jsem to nedomyslela a praštila se o strop hlavou. „Sakra, au,“ zanadávala jsem, chytala se za hlavu. Rob se naplno rozesmál.

„Vy tu někoho máte?“

„Ahoj,“ pozdravila jsem, vyklonila se přes Roba dolů a zamávala jí. Překvapeně otevřela pusu, ale nic neřekla. Asi chudinka ztratila hlas. Rob si mě zase zatáhl celou zpět a donutil mě si lehnout vedle něj jako předtím, potichu jsme se smáli. Byla jsem si jistá, že Radka neodejde dřív jak já, a možná ani pak, rozhodla jsme se počkat na večerku.

Pohodlná postel a Robův příjemný tichý hlas mě po celém dni ukolébaly ke spánku, a nevadilo, že jsem se mačkala mezi Robem a zdí.

„Co tady ještě děláš, Radko, je večerka,“ probudil mě ženský hlas, o kterém jsem si byla jistá, že ho znám. Jen jsem se zavrtěla a dál ležela.

„Alex, probuď se.“ Tentokrát to byl někdo úplně jiný a já ho poslechnout nechtěla.

„Paní profesorko, ale já tu nejsem jediná, Alex byste měla taky něco říct.“ Jak ten hlas, i to, co řekla, mě zaručeně probrala.

„Já ji tu nevidím.“

„Nahoře.

„Bonzačko,“ neodpustila jsem si syknutí, s námahou jsem od sebe odlepila víčka. Naklonila jsem se přes Roba a podívala se dolů, ve dveřích stála profesorka Jarošová. Opravdu jsem měla štěstí, jiná profesorka by mě už rvala za vlasy dolů.

Trochu vytřeštila oči a prohlédla si mě.

„Tohle jsme si nedomluvili,“ podívala se na mě přísně a založila si ruce v bok. Asi to vypadalo jinak, než to bylo. Přes záda jsem měla peřinu a vedle mojí hlavy vykukovala i Roba. To, že jsem měla rozcuchané podivně vlasy, mi taky došlo až později, neměla jsem si je mýt.

„Usnula jsem,“ výmluvně jsem pokrčila rameny a zívla si.

„Dolů! Hned musíte na své pokoje!“ rozkázala nám nekompromisně.

Pokoušela jsem se přes Roba dostat k žebříku, jenže to nešlo, protože mi tam překážel a ještě jsem byla ospalá.

„Promiň, promiň, promiň,“ omlouvala jsem se mu hned, jak Rob bolestně syknul. Moje koleno totiž navštívilo jeho žaludek dost přátelsky a bolestně.

„Dobrý,“ vydechl a chytil se za břicho. Slezla jsem a protáhla se.

„Nemusíš se předvádět,“ sykla rozčíleně ke mně Radka a odešla z pokoje.

„Tak dobrou, kluci,“ mávla jsem na ně a raději se taky pod přísným pohledem profesorky vytratila.

Mířila jsem si to co nejrychleji k sobě na pokoj. Sestry už ležely poslušně v posteli, a tak jsem si zalezla k sobě nahoru. Ale to nebylo ono. Přišlo mi tam najednou moc místa, zima, a trvalo, než jsem si mohla najít pozici, abych usnula.

£££

Zhluboka jsem se nadechla a odvážila se zvednout pohled úplně nahoru. Moje hlasité polknutí muselo být slyšet až v Americe. Strachy jsem vytřeštila oči. Jestli jsem si myslela, že Londýnské oko je velké, mýlila jsem se, tohle muselo být zaručeně větší mnohem větší, byla to přeci Eiffelovka.

„V pohodě, Alex?“ Prudce jsem obrátila pohled na Roberta. Muselo být mu jasné, že v pohodě rozhodně nejsem. Vesele se zaculil, vážně jsem mu chtěla ublížit. „To zvládneš,“ přesvědčoval mě a objal kolem ramen.

„Já tam nejdu, na to zapomeň. Donutil jsi mě jít na Oko, ale tady na to mě nedostaneš. Prostě ne!“ máchala jsem rukama a koukala se na něj jako na blázna.

Usmál se na mě tím svým vševědoucím úsměvem, který jsem v těchto chvílích nenáviděla už od našeho setkání, a pokrčil rameny. Aniž bych si to uvědomila, vyzvala jsem ho k boji. On byl už dávno rozhodnutý, že mě na tu věž dotáhne, a já jen znovu hlasitě polka a litovala toho, že nemám u sebe lano, abych se přivázala ke sloupu. Připadala jsem si strašně malinká a nemohla za to jen věž, ale i on.

Profesorky začaly rozdávat lísky, abychom mohli na věž. Já si ho rozhodně brát nehodlala, stála jsem velký kus od ostatních. Jenže jsem zapomněla na toho zrádce, co s sebou už nikam nevezmu. Vzal totiž i můj lístek a už stál u mě. Pyšně mi ukázal vstupenky. A já vzpurně jako malé dítě kroutila hlavou.

„Ale no tak, Alex, nejsi přeci srab.“ Zase to na mě zkoušel jako tenkrát v baru přes moji ješitnost, ale tentokrát měl smůlu, můj strach byl totiž hodně velký, aby ho mohla překonat jedna blbá věta.

Ostatní se rozutekli k výtahu, aby mohli nahoru.

„Nemusíme až nahoru. Můžeme do prvního patra, to je níž než Oko. No tak, Alex, budeš moct tvrdit, že jsi byla na Eiffelovce.“ Uměl opravdu dobře přesvědčovat. Povzdechla jsem si a souhlasně kývla, první patro bych mohla zvládnout, nebylo až tak vysoko, já chudák nevěděla, že jsem podepsala smlouvu s ďáblem, kterému se nedá věřit, i když vypadal tak mile. Spokojeně se usmál, popadl mě za ruku a vedl rovnou k výtahu.

Pevně jsem svírala Robovu ruku a tiskla se k němu. Bože, z toho výtahu bylo vidět ven, oni mi to dělali opravdu naschvál. Pokoušela jsem se zhluboka dýchat, pokoušela jsem se nedat nic znát, jeli s námi někteří spolužáci. Nepodívala jsem se na Roberta ani jednou, ale jeho pohled jsem cítila. Hlídal, jak jsem na tom, a do zpěvu mi rozhodně nebylo.

První patro zahrnovalo kavárnu a obchody. Spokojeně jsem se usmála, že jsem to zvládla, a chtěla se otočit zpět a jet zase dolů, víc jsem nepotřebovala.

„Kam jdeš?“ chytil mě Rob a přitáhl zase zpátky k sobě.

„Dolů, dál tu nemám co dělat. Ty si jdi klidně nahoru, já to zvládnu.“

„Tak půjdeme spolu,“ usmál se. Zalapala jsem po dechu a vytřeštila jsem na něj oči.

„To ne. Tak nezněla dohoda!“ vyhrkla jsem vyděšeně a pokoušela se mu vytrhnout.

„Všichni říkají, že je to to nejkrásnější a musíš to vidět, a já nedovolím tvému strachu tě o to ochudit.“ Táhnul mě k dalšímu výtahu nahoru.

„Nevadí mi to, nemusím vidět všechno.“ Vážně jsem byla prolhaná, hlavně když jsem se bála.

„Nebude to tak zlé. Budu tam s tebou,“ uklidňoval mě a přitáhl k sobě pod rameno, kdy jsme byli už u výtahu.

„Roberte, prosím, ne,“ škemrala jsem jako malé dítě a cítila jsem slzy na krajíčku. Srdce mi divoce bilo v prsou a dech se zkracoval, celá jsem se třásla, jak mě ovládala panika. Bylo mi jedno, že mě spolužáci vidí. Krčila jsem se jako ustrašené zvíře, bohužel v rukou nepřítele.

„Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Vytrhnout se mu by nemělo cenu, jen bych si zničila bundu.

Zabořila jsem svůj obličej do jeho mikiny a pevně ho objala kolem pasu, tiskla jsem se k němu, co to šlo. Třes ani strach mě neopouštěly, jen to bylo teď mnohem snesitelnější, když jsem ho měla jako oporu. Strnula jsem ve chvíli, kdy jsem uslyšela cinknutí výtahu, že je tady. Připadala jsem si jako hadrová panenka. Tlačil mě do výtahu a já se ho nepouštěla. Nic jsem neviděla přes zavřené oči a obličej natisknutý na jeho hrudník.

Měla jsme opravdu nepříjemný pocit v žaludku, když se dal do pohybu, a já se k Robovi snad ještě víc přitiskla.

„Zabiju tě, až budeme na zemi,“ špitla jsem k němu. Čekala jsem od něho cokoliv, ale to, že se rozesměje, opravdu ne. Začala jsem se zabývat, kde by se dala sehnat spolehlivá pálka na baseball.  „Mně se to moc zábavné nezdá,“ připomněla jsem mu mou nelichotivou situaci.

Začala bych do něj bušit, ale to bych se musela odtáhnout a otevřít oči, to jsem nedokázala. Mačkala jsem svůj obličej do jeho hrudníku a tiskla k sobě oči.

„Jsme tu,“ prozradil mi fakt, bez kterého bych se klidně obešla. Držel mě okolo pasu a pomalu tlačil ven z výtahu. Nedivila bych se, kdybychom se po mém tisknutí stali siamskými dvojčaty. Překvapilo mě, že necítím vítr ani čerstvý vzduch.

„Kde jsme?“

„Ještě uvnitř. Chceš ven?“ On se ptal, na co jsem chtěla? To bylo dnes poprvé a celkem pozdě se o to začal zajímat.

„Připomeň mi později, že jsem si na dnešek naplánovala vraždu.“

„Takže ano,“ rozhodl za mě. Dělal to moc často. Odtáhla jsem obličej od jeho mikiny a zvedla k němu pohled. Vesele se culil, asi byl spokojen se svou prací, když mě dostal až sem nahoru, ještě stačilo, aby mě dostal ven, a já se musela podívat na ten výhled, třeba mě pak konečně nechá na pokoji a sejít zpět na pevnou zem.

„Robe,“ zasténala jsem naštvaně a probodla ho pohledem.

„Zvládla jsi točící se Oko. Tady se nic netočí, bude se ti to líbit, uvidíš,“ sliboval mi. Trochu jsem se rozhlédla, stáli jsme v místnosti, kde byly různé plány, fotky a psaní, asi historie věže. „Jdeme,“ neptal se, oznamoval, možná přikazoval.

Chtěla jsem být statečná, stejně nebyla naděje na to, že bych odešla, aniž bych se podívala. Se vztyčenou hlavou jsem se nechala táhnout ven.

Vytřeštila jsem oči a srdce měla pomal až v krku. Viděla jsem to. Opravdu jsem viděla vrcholky budov v dáli, ale jen trochu, byli jsme totiž dost daleko od kraje. Moje nohy zdřevěněly.

„Zhluboka se nadechni. Půjdeme blíž,“ upozornil mě. „Tohle prostě musíš vidět,“ trval stále na tom samém. Pomalu a opatrně a asi i nenápadně, o to se jen pokoušel, mě dostrkal až ke kraji.

Ty budovy byly najednou tak malý, ale přišlo mi, že místní budovy jsou vysoké, ale tady vypadaly jako postavené z papíru na velkém stole.

„Pane bože,“ vydechla jsem překvapeně. Stála jsem necelé dva kroky od okraje, stačilo natáhnout ruku a dotkla bych se ochranné sítě. Bylo to děsivé a vzrušující, a přesto jsem pociťovala i malý pocit bezpečí.

Obešli jsme celou vyhlídku a ve chvíli, kdy Rob uznal, že našel nejkrásnější výhled, odvážila jsem se, udělala ty dva poslední kroky k zábraně. Držela jsem se jeho ruky a táhla ho s sebou. Rukou jsem se dotkla železné sítě a v úžasu sledovala to město pode mnou. Věděla jsem, že se nesmím podívat přímo dolů, jinak bych to nezvládla, koukat se jen do dálky jsem měla povoleno. Cítila jsem úsměv na mé tváři, kterého jsem se nemohla zbavit, ani jsem nevěděla, kde se tam vzal.

„Říkal jsem to,“ připomněl se mi potichu Rob. Podívala jsem se na něj a obdařila ho úsměvem.

Zasekla jsem se, až když jsme čekali na výtah. Fobií z výtahu jsem netrpěla, ale ta výška, kterou tam uvidím. Tentokrát jsem nebyla jako malé dítě schovávající se u otce. Byla jsem ale k Robovi přitisknuta bokem a svírala mu ruku. Jenže můj neposedný pohled stejně zabloudil, kam neměl. Udělalo se mi špatně a zachvěla jsem se. Rob si toho hned všiml a objal mě kolem ramen a pokoušel se odlákat mou pozornost.

„Tam chybí nýt,“ řekl najednou. Podívala jsem se na něj a vytřeštila oči. Jestli mě chtěl uklidnit, šel na to špatně.

„Blbče,“ ohradila jsem se hned a zadívala se na špičky svých bot. Tohle byla blbá sranda. Jen co výtah zastavil, vylítla jsem ven a táhla ho za sebou. Mířila jsem si to rovnou k druhému výtahu, který nás dostane až dolů.

„Co jít po schodech?“ ozvalo se za mnou tiše. Zastavila jsem se a podrážděně se na něj podívala, on opravdu hodlal zkoušet, co vydržím. Litovala jsem toho, že se vůbec o mém strachu dozvěděl, jen toho využíval, a ne málo. Raději už nic neřekl a nechal se vést.

Šťastně jsem vydechla, když jsem šla po rovné zemi. Sice to nahoře bylo krásné, ale tohle byla jistota.

„Nebylo to nakonec tak hrozný, ne? Stálo to za to,“ usmál se na mě Rob. Postavila jsem proti němu a ruce si složila na prsou.

„Neměl jsi mi něco připomenout?“ zajímala jsem se se zvednutým obočím. Dělal, že přemýšlí, rukou si mnul bradu a zkoumavě se tvářil.

„Ne,“ usmál se na mě jako andílek.

„Já ti to stejně jednou vrátím,“ slibovala jsem. Poté jsem se odvážila, zvednou hlavu, musela jsme ji zaklánět, abych viděla nahoru. „Mimochodem děkuju.“

„Rádo se stalo.“

Spokojeně a úlevně jsem zamručela pod teplým proudem vody. Nejen já, ale skoro všichni byli promrzlí zvenku. Jen co jsme slezli z věže, začalo silně pršet. Sice jsme šli na loď, kde jsme v uzavřeném prostoru byli hodinu, ale netopilo se tam, takže nám byla zima. Nepomohlo mi ani tulení k Robovi, sám byl dost promočený.

Na pokoji jsem zůstala sama a během chystání se spát mě vyrušila Martina. Nudila se, navíc tam bylo rušno, a tak přišla si popovídat. Další ťukání na dveře se ozvalo zanedlouho.

Na nic se neptal, s úsměvem a kytarou v ruce se vmáčkl do pokoje k nám. Pozdravil Martinu a bez jakýchkoliv dotazů se vydrápal ke mně nahoru na postel a začal si tam brnkat.

Koukala jsem se za ním s nadzvednutým obočím a Martina se mi smála. Nechala jsem to být a věnovala se zase jí. Povídaly jsme si jen česky, takže nemohl nic rozumět, v klidu si brnkal, a tak jen zpříjemňoval naši konverzaci. Napadlo mě, že asi taky jen hledal tiché místo, protože Marek a Tomáš nebyli tiché typy.

„Tohle děláte často?“ zeptala se najednou Martina, když jsme si prohlížely časopis.

„Co?“ nechápala jsem, na co narážela.

„To, jak přišel, nic neřekl a tys ho nechala. Nabouráváte si soukromí takhle navzájem?“ upřesnila svou otázku. Zamyslela jsem se, nikdy jsem nad tím jako bouráním soukromí nepřemýšlela. Bylo to automatické, skoro až přirozené.

„Nevím,“ pokrčila jsem nakonec rameny a dál si prohlížela obrázky.

„Jste spíš jak dvojčata,“ informovala mě o svém poznatku, ale nechala to být.

£££

Byla jsem jako malé dítě. Běhala jsem od jednoho k druhému, všechno musela vidět, osahat, vyfotit. A pořád se něčemu divila a smála. Raději jsem si nechtěla představovat, co si o mně Rob myslí. Připadala jsem si jako v jiném světě, v tom pohádkovém, Disneyovském, na kterém jsem vyrůstala. Přeci jen to byl Disneyland.

Ty kostýmy falešných postaviček z pohádek byly úžasné, být dítě, myslela bych si, že jsou skuteční. Dostal mě růžový hrad Šípkové Růženky. Pořád jsem někam Roba vedla, chtěla jsem vyzkoušet všechno.

„Co horská dráha?“ nadhodil Rob, když jsem se jí už hodinu nenápadně vyhýbala.

„Později, teď je tam moc lidu,“ odbyla jsem ho a táhla. Nedal se, táhl mě nekompromisně tam, kde byla horská dráha. Pokusila jsem se ho několikrát přesvědčit, že na to nemusím chodit a on může jít sám.

„Tys řekla, že půjdeme na vše, tak půjdeme,“ mrknul na mě. Já věděla, že mi to otlouká o hlavu. Asi bych si měla dávat větší pozor na to, co povím.

Stáli jsme ve frontě, která se za námi stále víc a víc prodlužovala, blázni, a někteří si povídali, že nejdou poprvé. Dokonce tam byli i spolužáci. Nervózně jsem si hrála se zipem na mikině. Stáli jsme už těsně u dráhy a tam, co byl ten kanon nebo dalekohled, byl otvor. Otevřel se a vždy zavřel, pak z něj vyšla pára a zvuk, jako když někdo vystřelí, a křik lidí. Vždy jsem sebou škubla a těžce polkla. Kolena se mi třásla, ale nebylo to tak hrozný, spíš můj žaludek se už připravoval, nelíbilo se mu to už teď a já byla ráda, že jsem nic nejedla.

Postupovalo se celkem rychle. Až jsem se ocitla s Robem u kraje a na jeden čekali. Ztěžka jsem polkla a chytla ho za ruku. Podíval se na mě.

„Vypadáš jako drsňák, ale jen vypadáš,“ zasmál se mi.

„Jsem ráda, že se bavíš. Ale já nerada chodím na takové věci, sama nemám pocit bezpečí,“ koukala jsem se na něj prosícíma očima a asi pochopil.

Silně mi stiskl ruku a já se cítila o něco líp, ale to vzápětí pominulo, když přijel vozík. Rob si do něj sedl a mě stáhl k sobě. Ještě víc jsem se vyděsila, když jsem si uvědomila fakt, že jsem jako úplně první. Nechtěla jsem být srab, a tak jsem zůstala sedět a připasovala se.

Jen co zkontrolovali, jestli to je dobře, silně jsem sevřela kovová madla, až křečovitě, že to bolelo. Nohama jsem se zapřela.

A začalo to, rozjeli jsme se. Bylo to v pořádku, nic hrozného. Začala jsem se sama sobě smát, proč jsem se tolik bála.

Jenže jsme zastavili a já poznala, kde jsme v tom kanonu. Zalapala jsem po dechu a třeštila strachy oči před sebe. Najednou mě něco chytlo za ruku a já prudce otočila hlavu. Rob se na mě povzbudivě usmál a pevně mi stisknul ruku. Jestli to nepřežiju, nebyla jsem sama, to si můžu tvrdit. Křečovitě jsem propletla naše prsty, abych ho držela co nejpevněji.

A pak se ozvaly všechny ty zvuky a my se vydali plnou rychlostí nahoru a vzápětí dolů ze srázu.

Nekřičela jsem, nikdy jsme to neměla ve zvyku. Ale když jsem uviděla další sešup dolů, nevydržela jsem to a zakřičela zplna plic.

„Zabiju tě, přísahám! Robe, zabiju,“ křičela jsem, abych si ulevila. To, jak jsem však viděla, mi nepomáhalo ani trochu, musela jsem se vybít.

Kolena se mi pořád třásla, Robovu ruku jsem nepustila a svírala pevně, v krku mě škrábalo.

„Přežila,“ smál se mi. Koukala jsem se na něj naštvaně. Celý výlet měl nade mnou navrch, protože já se pořád bála. Pitomé výšky a horské dráhy!

„Potřebuju sedět.“ Na víc jsem se nezmohla. Našli jsme nejbližší lavičku a já si sedla. „Tak to bylo něco. Už nikdy tě neposlechnu.“ Jen se zakřenil a pokusil se vypáčit svoje prsty z těch mých, ale nějak se nevedlo.

Trvalo to jen chvíli, než jsem nabrala stabilitu a mohla zase chodit. Navštívili jsme klidnější atrakci, a to strašidelný dům ve stylu Adamsovic rodinky. Nestačilo mu to, nechal mě necelou hodinu vydechnout a zase určovat, kam půjdeme.

„Budu tě držet,“ sliboval, zatímco mě táhnul k další horské dráze, co tu byla.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 27. kapitola: