Nepřehlížej To! – 25. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

We wish you a Merry Christmas.

03.05.2015 (18:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 743×

Prosinec 2006

Londýn

Rozhlížela jsem se okolo sebe a přemýšlela nad svými možnostmi. Neviděla jsem žádnou známou tvář a dohoda byla jasná, říkala jsem, v kolik přiletím. Nemohli na mě zapomenout. Uhnula jsem stranou od toho davu lidí, co se tu pohybovali. Zítra byl Štědrý den, takže se vraceli domů anebo naopak za ním letěli, bylo to tu živější než jindy jako v nějakém průchodu, jedna skupina rychle dovnitř a druhý rychle ven. Všimla jsem si i jednoho kluka, který došel ke své přítelkyni, a polibkem se přivítali. A já tu teď tvrdla sama.

Silněji jsem stiskla ucho batohu a víc si ho přitáhla, taky na druhém rameni upravila popruh od tašky, netahala bych se s ní, kdyby nebyla zima a já věděla, co mám od zimy v Londýně čekat, jinak by mi stačil jen batoh. Prolétla jsem znovu letištní halu pohledem a její vánoční výzdobu, až jsem zakotvila pohledem na Starbucks coffee, lepší místo na čekání nebylo.

Kavárna byla skoro vylidněná. Sundala jsem ze sebe šálu, teplou bundu a všechno to ponechala na židli vedle sebe. Čekala jsem taky na rychlý odchod z letiště, ale asi tu budu dnes o něco déle.

„Smím si přisednout?“ ozvalo se vedle mě a já polekaně trhla hlavou a zadívala se na něj.

„Robe,“ vyjekla jsem plná úlevy. Vyskočila jsem a objala ho.

„Taky tě rád vidím, plyšáčku.“ Zasmál se.

„Tys mi dal, bála jsem se, že jsi na mě zapomněl,“ přiznala jsem a odtáhla se od něj.

„To se nikdy nemůže stát, jen jsem uvíznul v zácpě,“ vysvětlil. Musela jsem změnit objednávku na horkou čokoládu s sebou. Vzal mi moje tašky, oblékla jsem si bundu a poslušně šla s ním ven.

Vánočně ozdobený Londýn pro mě bylo novinkou, takže jsem nevěděla, kam se koukat dřív. Stal se ze mě tedy velmi tichý a klidný spolujezdec, ale jen pro tentokrát. Doma byli v plném počtu, a jak mi bylo sděleno, chystalo se zdobení domu a hlavně stromečku, čekali, než se dostavím i já.

Richard a Robert dali stromek do stojanu. Jen co byl stromek postavený ve stojanu a nehrozilo nebezpečí pádu, dali jsme se do strojení úplně všichni. Z rádia hrály koledy. S Lizzi a Vicky jsme okolo sebe omotaly řetězy a tančily. Rob se k nám přidal jako taneční partner a střídal nás všechny. Richard a Clare se k nám přidali a tančili spolu. Patty okolo nás skákala a štěkala.

Následovalo vaření, ke kterému jsem se s radostí přidala. Bylo to zase něco jiného než u nás a já byla prostě zvědavá. Ovšem po hodině pomoci si mě doslova Rob odtáhl ven na procházku s Patty.

Procházeli jsme se do doby, než Rob zákeřně zaútočil, hodil po mně kouli. Ochotně jsem mu to vrátila, začala naše malá koulovačka. Patty okolo nás běhala a pokoušela se taky chytit nějakou tu sněhovou kouli, moc se nedařilo. Víc jsem to schytávala já než ona či Rob.

Rozeběhl se ke mně a já začala utíkat. Věděla jsem, že je zle. Jenže mě dohnal a skočil po mně, skončila jsem zabořená ve sněhové závěji s Robem. Rozesmáli jsme se a já jen zvedla hlavu ze sněhu, abych mohla dýchat, otočit jsem se nemohla, ležel mi na zádech a mačkal víc do sněhu. Byla jsem celá mokrá a sníh se mi dostal i pod bundu.

„Jsi celá?“ zeptal se, když se překulil vedle a já přetočila na záda.

„Jo,“ vydala jsem unaveně a zhluboka dýchala. Nenechal mě ležet dlouho, pomohl mi na nohy a raději jsme zvolili už cestu domu.

„Za chvíli budeme v teple.“ Všiml si, jak jsem se začala lehce třást, přitáhl si mě pod paži a začal mi třít paži.

„Doufám… jinak máš ze mě zmrzlou kostku.“ Drkotala jsem zuby, trochu zrychlil. Do teplého domu mě strčil jako první. Obklopilo mě teplo a já pocítila mírnou úlevu, než mě začaly bolet stehna a zadek při začínajícím rozmrazování.

Zuby jsem si sundala rukavice a chtěla pokračovat, jenže jsem měla zmrzlé prsty, a tak jsem se prala se zapínáním bundy. Rob se vedle mě smál a já ze sebe vydala naštvaný zvuk a probodla ho pohledem. Přistoupil ke mně, rozepnul a sundal mi bundu a šálu. Donutil mě posadit se na botník a sám mi raději rychle sundal boty a já mu byla vděčná.

„Udělám čaj,“ ozval se Rob a namířil si to do kuchyně a já si uvědomila, že je dům tichý a tmavý.

„Kde jsou?“ ptala jsem se zmateně a šinula si to za ním do kuchyně.

„Jeli nakupovat dárky.“ Zadívala jsem se na troubu, z té by bylo teplo. „To se ti ta trouba tak líbí nebo chceš, abych tě upekl?“

„Ne, jen přemýšlím, jak se co nejrychleji zahřát,“ přiznala jsem.

„Jdi si dát sprchu,“ poradil mi. Na nic jsem nečekala a vydala se nahoru. Vzala jsem si teplé tepláky, rolák a svetr a šla rovnou pod sprchu.

Zahřátá jsem se vrátila dolů, kde na stole už byl teplý čaj. Rob byl sám převlečený a rozvaloval se na sedačce pod teplou dekou. Nečekala jsem na pozvání, vtěsnala jsem se tam k němu, opravdu tam bylo teploučko.

£££

„Vstávat, jsou Vánoce,“ křičel a moje postel se otřásala společně se mnou. Otevřela jsem oči a koukla se po Robovi, který skákal na mé posteli a smál se.

„Co blázníš? Dárky budou až zítra!“ Hodila jsem po něm polštář. Chytil ho a dopadl ke mně.

„To sice jo, ale dnes bude ještě dost práce, musíme oslavit Štědrý den,“ oznámil mi.

„Co vše se bude dělat?“ zaskřehotala jsem ospale.

„Dodělat jídlo. Prostřít stůl, přivítat návštěvu. Plnit zvyklosti.“

„Jaká návštěva?“

„No příbuzní, prarodiče, strejdové, prostě zbytek rodinky.“ Pokrčil rameny a pohodlně se natáhl na posteli.

„A to mi říkáš až teď? Co tu jako mám dělat?“ Vymrštila jsem se do sedu a pozorovala, jak v klidu leží.

„Co bys tu dělala, zapojila se.“

„Roberte! Vždyť nikoho neznám, je to divný. Jsem cizí holka z cizí země, budu se ztrácet v tom, co říkají.“

„Já myslím, že rozumíš velmi dobře.“ Mrknul na mě.

„Občas mám problém, tohle…“

„Nic se neděje. Byla jsi pozvaná, a tak si budeš užívat Vánoce po našem, neměj strach, nikdo tě tu nebude vraždit.“

„To jsi mě teda uklidnil,“ zasténala jsem.

„Taky jsem poznal celou tvou rodinu,“ poznamenal.

„Ale to byl normální den, ne svátek, jako jsou Vánoce, budu tu jako vetřelec.“ Schovala jsem hlavu pod polštář.

„Slavilo se narození tvé sestry a narozeniny více členů rodiny, vážně normální den.“

„Říkám, normální den.“ Vytáhla jsem hlavu zpod polštáře a usmála se na něj.

„Vstaneš, nebo ti mám pomoct?“ zeptal se a zkoumavě se na mě zadíval.

„Vstanu, čestný.“ Zatvářila jsem se jako andílek. Usmál se a odešel z pokoje, chvíli jsem ještě ležela.

Dole už začínaly přípravy, do kterých jsem se posléze zapojila i já. Byla jsem představena, aby se vědělo, ke komu to vlastně patřím.

Všude byl slyšet nějaký rozhovor i mě si odchytla Robova babička a teta a vyptávaly se. Začínala jsem být z jejich otázek trochu nesvá. Poslala jsem pohled Robovi, který se stal mým rytířem a vmísil se do rozhovoru tak nenápadně, že mě po chvíli z něj i vystrnadil a odvedl jinam.

„Alex, pojď. Tohle si musíš vyzkoušet,“ táhl mě Rob do jídelny, kde byl klid. Byly tam jen holky. Do ruky mi dal malý oválný balíček. Poznávala jsem to, byl to ten balík s překvapením, co bouchne.

„Na tři,“ usmála se Vicky. „Jedna,“ začala.

„Dva,“ Lizzy pokračovala.

„Tři,“ křikl Rob a všichni jsme zatáhli ve stejnou chvíli. Ozvaly se čtyři rány a okolo byly fáborky a na zemi malé drobnosti. Vzala jsem tu svou. Byl to malý paňduláček, když jsem si ho prohlédla, zjistila jsem, že to je vánoční skřítek.

Jídla bylo tolik.

Všechno jsem ochutnávala. Něco bylo opravdu dobré, jiné věci mi zase nesedly. Ale najedla jsem se, a to do sytosti, a to byl hlavní úkol téhle večeře.

Ráno se opakovala scéna z předchozího dne. Tedy s tím rozdílem, že jsem spala u Roba v pokoji, aby v mém spali jeho příbuzní, byli zdaleka, a tak zůstali. Byl jako malé dítě a dokonce i tak neposedně skákal po matraci a vytahoval mě z postele. Jenže já s ním nemohla ani bojovat, stačilo mě jen popadnout a už jsem v posteli nebyla.

„Budu hodná a obléknu se,“ slibovala jsem mu, když i se mnou chtěl vyjít ze dveří. Položil mě tedy na zem a šel za dveře. Rychle jsem na sebe něco hodila a raději šla, čekal opřený o zeď. Usmál se na mě a společně jsme se vydali dolů.

V obýváku už na nás čekal zbytek rodinky.

„Jdeme na to!“ zakřičel Robův desetiletý bratranec.

Seděla jsem na sedačce a koukala se, jak se okolo všude kupí balicí papír. Rob si sedl ke mně na zem a pustil se dárku, jo, ten byl ode mě. Asi to věděl, protože mi podal malou krabičku. Pustila jsem se do svého dárku stejně jako on. A jak jsem předpokládala, dostala jsem další dva přívěšky - Big Ben a sněhové vločky.

Při zjištění, že se Robovi ta kniha líbí, jsem si oddychla. Trochu mi s tím dárkem pomohla Vicky, objednala jsem to přes internet, právě k nim domů a ona to schovala.

Pohádky a celá rodina u televize, to už bylo to, co jsem znala.

£££

„Robe, kde jsi ji sebral?“ opravdu se zájmem se ho ptal Tom a střídal pohled na mě a na něj.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Jednou v noci se mi zjevila v pokoji a už tam zůstala.“

„Hej,“ okřikla jsem je oba a praštila do ramene každého z nich. Prodavač u pultu se na nás smál. Rob zaplatil a řekl čísla našich bot, abychom dostali brusle.

„Kluci, tak se jděte klouzat a já se vám budu smát,“ pokoušela jsem se z toho ještě vykroutit.

„Tak to jsme si nedomluvili, půjdeš pěkně s námi. Bruslit umíš, ne?“ ověřoval si Tom.

„Jo, ale na chodníku, ne na ledu,“ zabručela jsem, když mě donutili se posadit a začali mi oba sundávat boty, jako mladší sestřičce, co jí je pět let.

„Je to stejné, jen se budeš muset naučit brzdit, ale to můžeš několika způsoby,“ udržoval se mnou konverzaci Tom a už mi vyměnili boty za brusle.

„Můj zadek mě bolí už teď,“ mračila jsem se na něj.

„Můžeš to zkusit jako ten klučina,“ ukázal Robert na led. Jeden malý kluk si to mířil dost rychle na mantinel a také že do něj vrazil a tím se zastavil, ovšem neudržel rovnováhu a padnul na zadek. Jindy bych se smála, jako ti dva, jenže já tam viděla sebe. Sami si vzali brusle.

Rob mě popadl za ruce a vedl ke kluzišti a Tom byl za mnou, tak abych nemohla utéct, jako by to na těch bruslích šlo.

„Vy jste se domluvili, že mě budete systematicky mučit,“ brblala jsem si, i když se ostří mých bruslí dotklo ledu a já nejistě chytala balanc, a tak jsem velmi silně stiskla Robovy ruce, co mě celou dobu přidržovaly.

Nepouštěl mě a machroval, že umí bruslit pozadu. Šklebila jsem se na něj a sama se pustila. Tohle zvládnu, jen zastavit bude problém. Tom už živě komunikoval s nějakou holkou, co tu byla s mladším bratrem, co jsem zahlédla. Trochu víc jsem se rozjela a vyhýbala se lidem, ale pak jsem chtěla zastavit, protože to bylo moc rychle, ale nikdo jiný než Tom poblíž nebyl. A tak jsem do něj vrazila s tím, že sám skončil na studené ledové ploše.

„Promiň, brácha,“ smála jsem se mu a ta holka se ke mně přidala. „Ahoj, jsem Alex, mladší rozkošná sestra tady toho na zemi,“ představila jsem se té holce a mrkla na Toma.

„Amber a tohle je Brad,“ ukázala na toho kluka, co se opět zastavoval o mantinel.

„Alex, nechtěl jsem, abys Toma zabila,“ smál se mi za zády Rob.

„Neměl se mi smát,“ pokrčila jsem rameny.

Pomohl Tomovi se zvednout, zatímco já si povídala s Amber. „Abych nezapomněla, tohle je Robert, bratrův kamarád a můj zajatec, zase jedem,“ mávla jsem na ni a Toma. Popadla nechápavého Roba a bruslila s ním o pořádný kus dál.

„Co to bylo?“ nechápavě se podíval k těm dvěma, co se usmívali.

„Zbavila jsem se Toma. Trochu jsem z něj udělala hodného bratříčka,“ pokrčila jsem rameny. „A já se chci naučit brzdit.“

Moje přání se mi splnilo s tím, že jsem byla častěji na ledové ploše než na nohou a Rob cestoval povětšinou se mnou.

„Omlouvám se,“ smála jsem se a sundávala ze sebe Robovy končetiny.

„Máš poslední možnost,“ bručel unaveně.

Naštěstí jsem to ustála, dokonce i Rob, ale opravdu to chvíli vypadalo, že znovu budeme zkoušet tvrdost podlahy.

Tom se vytratil jen s tím, že něco má, ale v tu samou dobu zmizela i Amber s bratrem.

„Tom má rande a asi bude krušná noc, jak ho znám, co my?“ zadíval se na mě Rob.

„Nech si svoje choutky pro někoho jiného.“ Strčila jsem do něj a vydala se z ledové plochy.

£££

Musela jsem po nějaké době ven na čerstvý vzduch, měla jsem toho zakouřeného prostoru dost. Zabalila jsem se do bundy a šla ven, opřela jsem se o zeď a koukala se po ulici. Sice byla zima, ale byl čerstvý vzduch. Na hlavě jsem pořád měla Tomův opožděný dárek, a to stejnou čepici, kterou nosil, dostal ji i Rob.

„Co tu děláš tak sama?“ zaslechla jsem známý hlas a otočila se k němu. Nedaleko mě se o zeď opíral Peter a kouřil. Usmál se na mě a šel blíž.

„Ahoj,“ špitla jsem zdvořile a nějak si ho nevšímala, ale on asi mou pozornost chtěl. Přišel až ke mně, tak těsně, jak mohl, a objal mě kolem ramen.

„Co chceš?“ zeptala jsem se a shodila jeho ruku.

„Bude Nový rok, neměli bychom nějak pěkně ukončit ten starý?“ usmíval se na mě a sjížděl mě pohledem.

„Na to zapomeň. Jsi opilý?“ řekla jsem překvapeně, když jsem si všimla, jak se chová. A to nebylo ani deset večer a on byl opilý.

„No tak, kočičko.“ Chtěl mě znovu obejmout.

„Petere, ruce pryč!“ ozvalo se za námi a já si úlevně vydechla. Zamračil se na toho příchozího, ale odešel bez dalších problémů, jen utrousil nějakou poznámku, které jsem nerozuměla.

„Dík,“ otočila jsem s úsměvem na Toma, který mě kontroloval pohledem. „Jsem v pohodě,“ uklidnila jsem a opřela se znovu o zeď.

„Proč jsi sama venku?“ opřel se vedle mě a zapálil si cigaretu.

„Přesně kvůli tomu,“ zamračila jsem se a rukou mávala před obličejem, abych se zbavila toho kouře, co se chtěl přiblížit k mému nosu a čichovým buňkám.

„Promiň,“ zatvářil se omluvně. Ale netípl to, povzdechla jsem si a koukala se po zasněžené ulici.

„Jak se ti líbily svátky u Roba?“ zajímal se.

„Úžasné, je to úplně něco jiného než doma. A toho čeho jsem se bála, se nestalo, vůbec jsem si nepřipadala jako cizí narušitel. Všichni mě přijali a pokoušeli se co nejvíc komunikovat tak, abych se neztrácela. Tohle byly zaručeně jedny z nejlepších Vánoc, co jsem zažila,“ usmála jsem se na něj.

„To jsem rád. Rob se o toho trochu bál. Hlavně odlišnosti, aby se ti tu líbilo a cítila ses dobře. Tohle bys mu měla určitě říct,“ mrknul na mě.

„Dobře, kapitáne. Jdeme do tepla,“ vydala jsem se ke dveřím.

Vrátili jsme se do baru akorát včas, protože na podiu byl Rob a hrál. Posadila jsem se k našemu stolu a pečlivě ho poslouchala i pozorovala. Upíjela jsem přitom pivo a nevšímala si, že není moje, než se jeho majitel přihlásil o slovo.

„Najdi si svoje pivo,“ smál se mi Rob, který už byl zpět u stolu.

„Máš ho podepsaný?“ zajímala jsem se.

„Jo a kde?“ zajímala jsem se dál.

„Přesně tady,“ ukázal na láhev a já se na ni podívala. Ale stál tam velký nápis Heineken – značka piva.

„Takže ty se nejmenuješ Rob, ale Heineken? Páni, a to jsi mi to nemohl říct,“ dělala jsem vážnou a Robovi už cukaly koutky.

„Bylo to přísně střežené tajemství,“ mrknul na mě.

„Tak to se ti omlouvám,“ usmála jsem se na něj, ale piva se znovu napila. Zamračil se a popadl jiné pivo, a to jsem poznala.

„Hej, to je moje,“ vyhrkla jsem na něj.

„Ještě lepší,“ zaculil se a napil se z něj. Udělala jsem na něj škleb.

Bavila jsem se tak dobře, že jsem si nestačila všimnout a už jsem měla v ruce skleničku se šampaňským jako ostatní a odpočívala v angličtině kolik do půlnoci. Nebyli jsme v baru ale na ulici, jelikož jsme čekali na ohňostroj.

„10 – 9 – 8 - 7 - 6 – 5 - 4 – 3 – 2 - 1 – Happy New Year!“ křičeli jsme všichni společně.

V tu chvíli se nad Londýnem začala vznášet barevná světýlka od ohňostroje. Napila jsem se ze své skleničky a dívala se na tu krásu. Všimla jsem si lidí, co se okolo líbali, ať už přátelsky nebo milenecky. Otočila jsem se na Roba, který udělal to samé.

„Vítej v novém roce,“ křičel, abych ho slyšela.

„Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ zasmála jsem se a vytáhla na špičky, abych mu dala novoroční pusu. Nic velkého, jen tak, jak jsem na to byla zvyklá z domova a poté jsem ho objala a on mě.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování