Nepřehlížej To! – 24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Představování a sázka o budoucnosti

22.04.2015 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 634×

Všichni byli pěkně ustrojeni. Já sama měla na sobě džíny a košili, kterou jsem vyloudila u táty ve skříni. Už vidím babičku, jak bude vyšilovat, co mám na sobě. Ráda jsem ji tím provokovala. Košili jsem měla rozepnutou a pod ní bílé tílko. Pasovala jsem ke klukům, jen Niky měla sukni.

Vůbec se mi na tu oslavu nechtělo.

Babi je strašný detailista a chce mít vše perfektní. Vážně, někdy to je až moc přehnaný. Jeden rok jsem dělala, že jsem nemocná, abych tam nemusela. Vždy si připadám jako na popravě.

Pokoušela jsem se z toho vyvlíknout tím, že je Robovi ještě špatně.

Měli jsme opravdu náročný den, a to neuběhly ani dva dny. Doma jsem byla jen já a on s mámou, která začala rodit, a ani jeden nevěděl, co přesně dělat. Všechno ale dopadlo a já mám další sestru - Petru. Rob se nakonec s tátou opil.

V autě jsme byly jen my děti, jak já nám slavnostně říkala, protože táta jel v druhém autě, poté co prošel prohlídkou, zda je způsobilý řídit po minulé noci. Teplo a sluníčko dávalo předzvěst v pěkný den.

„Tam dnes utečeme,“ naklonila jsem se k Robovi a levou rukou ukázala na dětské hřiště venku. Víc než toho, co je venku, si všímal mé levé ruky a náramku na ní, co jsem dostala před rokem od něj. Nesundávala jsem ho, byl mojí součástí, stejně jako prsten od mámy.

„Alexandro!“ napomenula mě Niky. Jen jsem protočila oči a nechala to být, stejně tam jako každý rok nebudu celou dobu a někam se vypařím.

Ještěže Rob neumí česky, neubude rozumět tomu, co řekne babička a strejda. Honza zastavil před tím domem, kde už byla další tři auta i to tátovo, opíral se o něj a čekal na nás. Dnes se toho dělo víc, krom oslav blízkých narozenin několika členů a nově narození Petry babi s dědou ještě Honzu neznali, takže to vezmeme jedním vrzem i s Robem, i když je v tom značný rozdíl, doufám, že jim to nebudu muset vysvětlovat moc dlouho.

„Tváříš se, jako bys šla na popravu,“ smál se mi Rob. Zašklebila jsem se na něj, ještě nevěděl, co nás čeká. S jeho pomocí jsem vystoupila a urovnala si košili. Měla jsem ji rozepnutou až na tři knoflíčky a rukávy vyhrnuté k lokti. „Madam,“ usmál se na mě a nabídl mi ruku, okolo které jsem se omotala. Prošli jsme okolo domu malou uličkou, až jsem slyšela hlasy ostatních. My s Robem jsme šli jako poslední, takže já nebyla vůbec vidět. Pozornost se strhla na nás, nově příchozí. Babička nás všechny přiběhla obejmout, ale zasekla se, když si všimla kluků.

„Rodinko, ráda bych vám představila svého přítele Honzu,“ usmála se na všechny Niky. Spustilo se velké seznamování. Já se stále držela Roba a jen se koukala okolo, pokoušela se dělat neviditelnou. Do doby, než se pozornost strhla na nás.

„A ty jsi kdo?“ namířila babi jako vůdce svou pozornost na Roba.

„Robert nemluví česky. On je Angličan a česky neumí ani ceknout. Je tu na prázdniny, jako jsem byla já minulý rok u něj,“ usmála jsem se na všechny. Měřili si nás zvláštním pohledem. Najednou se dopředu protlačila moje sestřenka Pavla a začala mluvit anglicky. Představila se mu a začala se vtírat, její nejoblíbenější činnost. „Určitě máš hlad,“ vpadla jsem do jejího představování a vedla ho ke stolu. Ignorovala jsem smích své sestry. Posadila se k dřevěnému stolu na lavici a vedle sebe stáhla Roba. Pavla si jen nafoukla pusu a naštvaně se na mě koukala. Já se usmála. „Dnes máš šťastný den, babička dělal českou klasiku,“ usmála jsem se na něj. Když to udělala hned druhý den máma, zachutnalo mu to, až se mu dělaly boule za ušima, stejně jako i teď.

Nelíbilo se mi neustálé kroužení Pavly okolo nás a pomocnou ruku, jestli něco Rob nepotřebuje. Nepochopila, že on je tu se mnou a ona ať si jde hledat přátele sama. Občas jsem se neubránila šeptání nadávek, které mě naučil Rob a Tom. Jeden z pachatelů se vedle mě culil a tátovi se taky zvedaly koutky.

Dva dorty, jeden čokoládový a druhý ovocný. Skleničky na přípitek už byly rozdělené mezi všechny a táta s dědou otevírali šampaňské. Nastalou dlouhé cinkání skleniček o sebe, i malá Tereza a Adam si chtěli připít s ostatními a spokojeně cucali dětské šampaňské.

Chvíli to vypadalo, že Adamovi načepovali něco jiného, hrála jsem si se svým novým telefonem, který jsem dostala teď jako dárek, když se mu zamotaly nožky a padal mi k nohám, jen tak tak jsem ho zachytila. Rozesmál se a rozhodil ručičkami, tím na mě vylil zbytek svého pití.

„Dík, chtělo to už sprchu,“ zasmála jsem se a pohladila ho po blond vláskách. Stále se řehnil a schoval si obličej do rukou. Teta ho popadla a s omluvou odnesla k dortu.

Odnesla to jen košile, tak jsem si ji stáhla a chtěla jít dovnitř, ale babička mi ji sebrala, že se o to postará. Prostě dokonalá hostitelka, která má vše pod palcem.

Dohadovala jsem se s Robem nad mým novým telefonem, i když mluvil telefon česky, on věděl o něm víc jak já jen proto, že si četl návod v angličtině. Původně mi měl asistovat, nakonec se z něj stal můj nepřítel. Přestalo mě to bavit, když měl pořád pravdu, a tak jsem raději telefon odložila stranou.

Napodobil mě a položil na stůj krabičku. Podívala jsem se po něm, a nejen já, postupně i celý zbytek osazenstva zde, zvědavci. Popadala jsem tu malou stříbrnou krabičku a otevřela, čekaly mě tam dva nové přívěšky. Zmenšenina láhve a boxovací rukavice.

Usmívala jsem se jako sluníčko a objala ho jednou rukou. „Děkuju.“ Donutila jsem ho hned mi je připnout, a když ostatní zjistili, co to je, přestali mít zájem, asi čekali něco cennějšího v jejich cenové kategorii, mně tohle vyhovovalo.

„To je pro tebe,“ podal mi Rob svůj telefon, který mu před chvilkou vyzváněl. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale telefon si vzala.

„Prosím?“

„Tak si představ, kouknu do kalendáře a bum. Vzpomněl jsem si, že má dnes nějaká holka narozeniny, ale netušil jsem jaká, tak přemýšlím, přemýšlím, a další bum. Ona je má dnes Alex, všechno nejlepší.“

„Tome, děkuju. Překvapuje mě, že si něco vůbec pamatuješ po tom, jak je tvůj mozek věčně v lihu.“ Rob se vedle mě zasmál.

„Já se pokouším být milý,“ připomněl mi.

„Snaha se cení. Ale narozeniny mám já, a tak smím být drzá,“ vrátila jsem mu. Rozesmál se a omluvou raději hovor ukončil. Po telefonátu jsem byla stále ještě vyjukaná a dost radostná, to, že si vzpomněl, bylo opravdu milé a udělalo to radost. A to nebylo všechno, Rob vedle mě si naštvaně brblal něco o novém telefonu a o zprávách, co přijímá ten jeho, a pak mi ho znovu podal. Tentokrát si na mě vzpomněla jeho rodina. Připadala jsem si jako malá holka, co dostává jeden velký dárek za druhým.

Jakmile byla možnost, vypařili jsme se s Robem a šli se projít po vesnici. Ukazovala jsem oblíbená místa, až se zůstalo na hřišti u mých milovaných houpaček. Do domu jsme se vrátili, až když byl čas na grilování. Samé klobásy, párky, kusy masa a sýry na opékání. Pobíhání a shánění potřebných věcí, chybějící ubrousky, přetahovaná o hořčici a kečup. Pravá večerní zábava. A další popíjení, kterého se s radostí zúčastnil i Rob.

„Co s vámi?“ koukala na mě a Roba babička, když jí zbyla poslední matrace, díky bohu hodně velká, a neměli jsme ke komu jít. Tátu jsme šoupli na gauč, ostatní dospělí po dvojicích ve dvou pokojích, a pak jeden pokoj pro mladší generaci.

„My se nahoře v pokoji nějak poskládáme,“ ubezpečila jsem ji a vydala se s Robem nahoru a malá zastávka v koupelně na umytí a převléknutí.

„Vpravo nebo vlevo?“ Při té otázce jsem se rozesmála a lehla si napravo, takže jsem byla blíž k sestře, která měla matraci vedle nás. Pavla musela spát na posteli s prťaty. Těm jsme museli podle rodinného zvyku vyprávět všichni dohromady pohádku, byla to spatlanina několika pohádek dohromady. Dokonce jsme uspali i Roberta a Honzu.

Nemohla jsem usnout. Byla jsem v nepříjemné poloze, protože na mě byl natisknutý Rob. Rukou mě objímal a tiskl k sobě. Cítila jsem jeho dech na svém krku, v téhle poloze jsem nemohla usnout a zároveň jsem ho nechtěla budit.

Koukla jsem se po pokoji a pokoušela se nějak zabavit ukolébat ke spánku, ale nebylo tu nic, čím bych se zabavila, když nepočítám Robovo pochrupávání a Honzovo doplňování k němu. Nakonec jsem si nenápadnými pohyby našla svou pozici a mohla se oddat spánku.

Zaslechla jsem vrznutí, a to mě vytrhlo ze spánku. Otočila jsem hlavu ke dveřím a čekala, kdo to bude. Do pokoje se dostalo trochu světla z chodby. Narušitel nebyl nikdo jiný než táta, a to jsem si myslela, že se neprobere dřív jak na oběd.

„Nešmíruj!“ okřikla jsem ho potichu a rozespale.

„Nedržkuj!" pohotová odpověď. Ale zavřel dveře a odešel a já se mohla dál oddávat snění a Robovu chrápání.

£££

„Já bych počkal, až budou vevnitř.“ S Niky jsme se zastavily v půli kroku a švihly pohled k Robovi, který tu chytrost vypustil z pusy. Měl pravdu, nemyslely jsme. Už do rána nás krotili s Honzou. Táta se od babičky vypařil dost brzo, a jakmile jsme se všichni probudili, následovali jsme jeho příkladu, naházeli do sebe snídani a pakovali se domů, jak nejrychleji to šlo. A teď, když konečně přijeli s novou sestrou, zase jsme na chvíli zapomněli. Kecly jsme sebou zpět na pohovku a čekaly jako on.

„Jsme tu,“ usmála se na nás máma a za ní se vynořil táta s vajíčkem, ve kterém byla ta malá. Jen co ji postavil na stůl, stáli jsme nad ní jako sudičky.

„Ta je rozkošná,“ začala Niky.

„A prťavá,“ přidala jsem se k ní a zkoumala jednu její ruku stejně jako Niky. Bylo to jako o Vánocích, kdy jsme dostaly novou panenku. Jen rozdíl byl v tom, že tahle byla rozkošnější a rozbitější.

Pořád spala, takže s ní stejně žádná zábava nebyla. Probudila se, jen když chtěla najíst nebo přebalit. Přesto jsme všichni okolo ní stále tancovali a kontrolovali. I Rob se ochomýtal a zkoumal.

Niky po dvou dnech musela do práce, kterou si sehnala během prázdnin. Máma chtěla jet na velký nákup s tátou, já a Rob jsme zůstali hlídat.

Seděla jsem na sedačce v tureckém sedě a malou měla v náručí. Byla kouzelná, koulela na mě svoje nazelenalé oči a já si pohrávala s její ručkou.

„Tak jsme tu zbyli sami,“ šišla jsem na ni a Rob vedle mě se smál. „Podrž ji, prosím,“ podala jsem mu ji. Opatrně si ji vzal a zkoumal pohledem. Stejně jako když si ji choval poprvé. Byl z toho lehce vyjukaný, ale za chvíli to vše zvládal perfektně.

S pitím jsem se vrátila do obýváku a koukala se na ně. Neodolala jsem a popadla foťák, který byl hned po ruce. Měli jsme vše podrobně dokumentovat a zatím se nám to dařilo. Musela jsem je spolu vyfotit.

„Budeš dobrý táta, jednou,“ usmála jsem se na něj a posadila se k němu.

„Nestraš, po tom, co jsem tu zažil, odmítám mít děti,“ podíval se na mě zděšeně, narážel na nečekané volání sanitky pro rodící mámu.

„Jdi ty, brepto. Nabrkneš si nějakou holku, a pak to bude,“ usmála jsem se a věnovala pozornost tomu prckovi.

„Pochybuju, ty budeš mít děti dřív jak já. Koukni, jak se na tu malou koukáš, tomuhle neodoláš,“ kroutil hlavou.

„Ty jsi z ní taky vedle. Jsem mladší, až já budu mít věk na dítě, ty budeš mít už dvě,“ stála jsem si na svém.

„Tak se vsadíme,“ našpulil legračně pusu.

„A o co?“

„Když ty budeš mít děti dřív jak já, což bude pravda, mi splníš tři přání, a naopak,“ spokojeně se na mě usmál.

„Dohodnuto,“ usmála jsem se spokojeně. Podali jsme si ruce k potvrzení sázky.

£££

Znovu jsem seděla v obýváku s rodiči, chovala si Peťunu a přemlouvala je skoro jako už denně celé září. Každý den jsem přišla na něco, proč by mi to měli dovolit.

Robova nabídka strávit Vánoce u nich se nedala jen tak přejít a odmítnout, tohle mi museli dovolit. Přišel s tím ani ne týden poté, co od nás po celém měsíci, který tu strávil, odjel. A to jsem čekala, že si ode mě bude chtít na delší dobu odpočinout, a on přišel tady s tím. Tedy pak mi bylo řečeno, že to není jen jeho nápad, Clare a holky o tom začaly první, on se přidal až pak.

Proto mi to rodiče nemohli jen tak zatrhnout, jako by to byl obyčejný výlet na víkend ke kamarádce.

„Prosím, prosím,“ nedala jsem jim pokoj.

„Alex, budou to první Vánoce Petry,“ připomněl mi táta.

„Já vím, ale kolik jich bude ještě? Je mimino, nebude si to pamatovat. No tak, tatí, tohle je jedinečná příležitost, takové věci se neodmítají,“ prosila jsem ho stále.

„A na Silvestra budeš už doma?“ zajímal se dál.

„To nevím. Ale i kdyby, tak co, je to jen jednou,“ škemrala jsem jako malé dítě.

Musela jsem škemrat ještě hodinu, až jsem jim musela opravdu lézt na nervy. Táta na mě upřel svůj přísný pohled a já se na něj zadívala jako andílek a víc si k sobě opatrně přitulila Peťuli.

Dovolili mi to!

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování