OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 22. kapitola

02.04.2015 (17:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 812×

Stalo se to, čeho jsem se obávala po klidném víkendu doma, a v mojí posteli přišly následky Robova jednání na parkovišti u autobusu. Stala jsem se nejprobíranější osobou na škole, nechtěně. Snad každý si k tomu něco svého přidal.

Někdo, že mě položil na kapotu auta. Jiný, že jsme se tam po sobě plazili, až jsme skončili na zemi. Vždy jsem si jen povzdechla a protočila oči. Neměla jsem sílu jim cokoliv vyvracet, stejně by to mělo stejný účinek, jako házet hrách na zeď.

Radka se taky nenechala zahanbit a o našem soužití začala vyprávět opravdu prapodivné historky.

Seděla jsem v učebně a přepisovala si zápisky z učebnice. Když jsem zaslechla její hlas na celou třídu, jak začala vyprávět. Sebejistota a pyšnost z jejího projevu přímo sálaly.

„A jak to teda bylo s tím loučením? Myslela jsem, že ho chceš ulovit?“ zajímala se Veronika, připravené divadélko, divila bych se, kdyby jí celou dobu něco zapírala. Jen okrajově jsem je vnímala a nějak si to nebrala do doby, než Radka znova otevřela pusu.

„To se neboj, Veru, já ho ulovila,“ zasmála se a já hodně zpozorněla, víc jsem se shrbila, abych působila, že tu nejsem. Čekala jsem, co dalšího vypustí z pusy, abych jí mohla opravdu ublížit.

„Měla jsem štěstí, pohádali se, a hodně. Byli slyšet na celý dům,“ smála se. „Dozvěděla se totiž to, co jsem říkala, měl ji jen do postele. Naštvala se a odešla z domu. To víte, nějak mu to nevadilo a šel hned za mnou. Odmítla jsem ho a čekala, dolézal za mnou jako pejsek.“ Třeštila jsem oči na tabuli, to si ta holka dělá prdel! Zatnula jsem ruce v pěst a ještě chvíli čekala na to, co dalšího z ní vypadne. „No, řeknu vám na to, jak se o něm mluví, očekáváte skvělý zážitek. Ale v posteli není nějak moc extra třída.“ Vytřeštila jsem oči, div mi už nevypadly, a v šoku zalapala po dechu. Vidí si vůbec do pusy a to, jak se od ní práší? Tímhle si chce hrát na něco extra? Jen dokazuje, jak hluboko je její morálka, jestli vůbec neví, co to je. „Takže mi ta jedna noc stačila. Ale povím vám, musela jsem bojovat o život. Když se to Alex další den dozvěděla a viděla nás spolu u něj v posteli, začala běsnit. Byla jako šílená, křičela a vrhla se po mně, málem by mě zabila, kdyby mě Robert nezachránil.“ Tohle už muselo skončit.

„Páni,“ otočila jsem se na ni s obdivem, „vážně obdivuju tvou rozsáhlou fantazii. Nechceš psát příběhy?“ zeptala jsem se přeslazeně.

„Jdi do háje, Alex,“ prskla.

„Ne, ty jdi do háje,“ křikla jsem na ni. „Proč neřekneš pravdu? Že jsi mě vyprovokovala natolik, až jsem se na tebe vrhla. Jediné pravdivé je, že tě Rob zachránil. Ale jenom proto, že mě od tebe odtáhnul. Proč neřekneš, jak jsi potom utekla do pokoje a brečela jsi jako malá holka? Proč se snažíš být zajímavá přes lži?“ Naštvaně na mě zírala a každou chvilku se přisouvala blíž ke mně. „Ó, promiň. Já zapomněla, že ty prostě zajímavá nejsi. Jsi jenom cuchta, která si musí vymýšlet, že s někým spala. Robert by se s tebou nikdy nevyspal. Lezla jsi mu na nervy. Jak tvůj ječák, tak tvoje kecy. Když jsi teda zrovna nekoktala, abys ze sebe něco dostala. Proč si myslíš, že tě holky tahaly na nákupy? Držely mě od tebe, abych ti zase nevrazila. A věděly, že budu pořád s Robertem. Proto jsi ty musela být s nimi.“

„Vážně?“ křikla naštvaně. „Ale tady nikdo není. Tak mi vraž, když máš tak silácké kecy.“

„No jasně. Nechci mít kvůli takové couře, jako jsi ty, problémy.“ Chtěla jsem se znovu otočit, ale viděla jsem, jak se ke mně rozešla.

Vrazila mi facku.

„Ty mrcho!“ sykla jsem a pustila se do ní.

„Holčičí bitka!“ zavyl nějaký kluk radostně a kolem nás se vytvořil hlouček lidí. Trhala jsem jí vlasy a vrazila jí pěstí. Ležela pode mnou, takže neměla moc šancí, jak se bránit. Přesto jsem skončila s natrženým rtem a tričkem.

„Freyová, Jiráčková, do ředitelny!“ ozval se přísný hlas profesorky Novotné. Chtěla jsem přestat, ale dostávala jsem pořád nové rány, takže nás od sebe nakonec museli odtrhnout.

Držel mě David a ji Marek. Naštvaně jsme se na sebe dívaly a chtěly se vytrhnout našim věznitelům. Postavila se mezi nás profesorka.

„Co jako mělo být?! Rvaly jste se tu jako dva kluci a ne jako dvě dospívající se mladé dámy s vychováním! Obě půjdete se mnou do ředitelny, a už nechci žádné rvačky,“ skoro na nás nevěřícně křičela. Kroutila hlavou a vydala se ze třídy. Povzdechla jsem si, vytrhla se Davidovi a vydala se za ní.

Rukou jsem si otřela ret, na kterém jsem cítila mokro, no, na ruce mi zůstala krev. Zmučeně jsem zaúpěla, tohle budu těžko vysvětlovat doma. Na triko a na to, jak moc odhaluje to, co je pod ním, jsem se raději ani nedívala. Slyšela jsem za sebou tu zmiji, jak nadávala, ale neotočila se na ni, nestála mi za tu námahu. Cítila jsem v ruce, jak mi vibroval mobil. Byla ještě přestávka, i když jsem si to pochodovala do ředitelny, ale ta byla dost daleko. Vytáhla jsem mobil a podívala se na displej. Měla sem chuť se začít smát, tohle nebylo možné, volal mi Rob. Típla jsem mu to a rychle naťukala zprávu.

Ředitelka byla naším společným příchodem zaskočena a co teprve, když si všimla našeho upraveného vzhledu.

„Tady děvčata se nám poprala. Jako kluci, křičely na sebe, že byly slyšet po celé chodbě, a pak se praly, nedaly se odtrhnout,“ poukázala na náš vzhled. „Co vás k tomu vedlo?“ zeptala se nás a čekala. Mlčela jsem a pokoušela se pořádně setřít krev ze rtů.

„To byla ona, paní ředitelko. Začala mě urážet a nadávat mi. Mluvila nesmysly o tom co se dělo během pobytu v Londýně, a tak jsem se ohradila. A ona mě napadla,“ začala žalovat Radka a ukazovat na mě.

„Držka,“ špitla jsem si pro sebe.

„Dobře, slečno Jiráčková, jděte na chvíli vedle s profesorkou,“ ukázala na kancelář sekretářky. Jakmile odešly, pozornost soustředila na mě. „Tak, Alex, nikdy jsi nedělala problémy a všem vypomáhala, co se stalo?“

„Jen špatná výměna názoru. Lhala a já ji jen opravila, bránila jsem se… nic víc,“ pokrčila jsem rameny. Povzdechla si a přivolala ty dvě.

„Nemám jiné řešení, než vás potrestat, a to podmínečným vyloučení na dva týdny. Pro obě dvě, takové chování tu nemíním tolerovat. Nehodlám riskovat, že se takto budou chovat i ostatní dívky ve škole. Dostanete úkoly, které vypracujete, a pro mě slohovou práci o zamyšlení o vašem chování. Můžete jít rovnou domů, ihned zavolám vaším rodičům a o všem je informuji.“

Zásobena hordou úkolů a přání, že jakmile bude ředitelka volat rodičům, nevypadá informace o nastalé situaci tak špatně, aby mě zabili, jen co mě potkají doma.

Popadla jsem telefon a hned vytáčela číslo.

„Co že nejsi ve škole?“

„Jsem vyloučená,“ oznámila jsem mu a razila si cestu k autobusu.

„Cos prováděla?“

„Poprala se s Radkou, normálka.“

„Ty jsi tele. Kvůli ní ses nechala vyloučit ze školy. Alex, na co jsi myslela?!“ křičel na mě do telefonu.

„Na to, jak ji zabít,“ přiznala jsem.

„Alexandro, vyloučili tě ze školy, to není vtipné!“ napomenul mě.

„Jen na dva týdny, pak si ten poslední měsíc dochodím.“

„Stejně, tohle není zábava,“ upozornil mě, když zaslechl můj celkem veselý hlas.

„Já to vím, Robe, nepotřebuju, abys mi to říkal i ty, uslyším to za chvíli doma. Jak se dá zastavit krvácení ze rtu?“ zeptala jsem se a rukou si setřela znovu krev.

„Jaké krvácení? Jsi v pořádku?“ začal se  strachovat.

„Nic mi není. Jen mi ta mrcha roztrhla triko a ret. Jsem jinak v pořádku,“ uklidnila jsem ho a nastoupila do autobusu domů.

„Ty mi teda dáváš,“ povzdechl si ztěžka a já se začala usmívat, jeho starost mě potěšila. „Doufám, že tě rodiče za to nezabijou,“ slyšela jsem konečně ten úsměv.

„To já taky, máma bude v pořádku, ale u táty to bude horší. Mám dva týdny volno, ale dostala jsem úkoly a slohovou práci, abych se zamyslela nad tím, co jsem tam udělala.“

„Souhlasím, nad tím by ses měla zamyslet. Tohle není normální, až moc se pereš.“

„Já se bráním. Začala si zase ona,“ práskla jsem ji. Dělala jsem, že si nevšímám těch lidí okolo, co na mě zírali.

„Čím tě zase vyprovokovala?“ Tajně jsem doufala, že tuhle otázku nepoloží. Zapírat nemělo cenu, našel by si způsob, jak to ze mě dostat.

„Vymýšlela si nesmysly o tom, co se u vás dělo. Musela jsem ji nějak usměrnit.“

„Nemůžeš se s ní prát pokaždé, když se o mně zmíní.“

„Jenže ona říkala sprostosti,“ ohradila jsem se.

„Nechci vědět, s kým se budeš prát příště.“

„S kýmkoliv, kdo bude na mě nadávat a na tebe,“ promluvila jsem pyšně.

„Alex, raději neposlouchej jiné lidi, to bude jistota,“ dával mi chytré rady, u kterých jsem pootáčela oči, ale nebránila se úsměvu.

„Můžeš taky dostat, až přijedeš,“ připomněla jsem mu slib o návštěvě.

„Vezmu si helmu. A co tak hrozného řekla?“ Povzdechla jsem si, on přesně věděl, na co se nemá ptát, a ptal se.

„Nech to být. Prostě jako obvykle. Já to s ním vyřídím.“

„Tak, že obě skončíte v nemocnici se zlomeninami?“ optal se trochu nepříjemně.

„Co tvoje ruka?“ neodpustila jsem si to.

„Rozhodně se má líp jak tvůj ret,“ vrátil mi to.

„Pořád je to míň než zlomená ruka,“ nedala jsem se tak snadno. Nemohli jsme naši potyčku dokončit okamžitě, musel jít pracovat a já se připravovala na vysvětlování mého vzhledu a telefonátu od ředitelky školy.

Nakoukla jsem do obýváku, kde byla máma. Při pohledu na mě překvapeně vykulila oči a pořádně zkontrolovala škody.

„Ještě že budeš doma, aspoň ti to na obličeji zmizí,“ podotkla po mém vysvětlení, kterého se dožadovala. Spodní ret jsem měla nateklý a tvořil se mi na něm strup. A taky jedna namodravělá skvrna na lícní kosti. Sundala jsem si mikinu a podívala se na triko. Rukávy roztrhané a taky u límečku. Další triko v háji.

„Teda, ty máš ránu.“ První reakce Roba a hlasitý smích. Který bych slyšela i bez mikrofonu z Londýna.

„Jen se směj,“ zabručela jsem na něj.

„Promiň, ale vypadáš, jako bys přišla z ringu.“ Hlavně, že když jsem mu volala, byla to vážná věc, a teď se mi bez studu smál.

Táta ani nevyváděl. Jen si mě zavolal k sobě a pořádně si mě prohlédl, v tu dobu byl můj obličej už pěkně nateklý. Chvíli si mě měřil přísným pohledem, ale pak se začal smát stejně jako Rob, to bude chlapská porucha.

„Vždy jsem chtěl kluka, ale nenapadlo mě, že se moje holčička bude rvát jako kluk,“ smál se a já si oddychla, vše bylo v pořádku.

„Já za to nemůžu, to ta druhá si začala. Dala první ránu, já se jen bránila,“ vysvětlila jsem mu.

„Dala jsi jí aspoň pořádnou na oplátku?“ zajímal se.

„Jirko!“ řekla máma vyděšeně.

„No co, když už se porvaly. Chci vědět, jak se svedla bránit,“ pokrčil rameny a mrknul na mě.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 22. kapitola: