OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 20. kapitola

11.03.2015 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 926×

Vědomí jsem začínala nabírat během přetahování o tu věc, ke které jsem se tulila. Nehodlala jsem se úplně probudit a nechala oči zavřené. Další cuknutí, při kterém jsem se chytla pevněji.

„Alex, no tak. Bud hodná holka, pust mi ruku,“ přemlouval mě.

„Ne, zůstaň,“ potichu jsem zakňourala a víc se přitiskla k dané osobě, stačila chvilka a zase jsem spala.

Plně probuzená jsem ležela na břiše a pevně svírala polštář. Trochu jsem se protáhla a pár kostí mi zapraskalo, to asi bylo z té madrace, vážně jsem litovala Roba, že na ni musí spát.

Otevřela jsem oči a podívala se okolo, byla jsem v pokoji sama. Pokusila jsem se posadit, ale byla jsem nějak divně zavrtaná do přikrývek.

Při zírání na mou tašku mi došla jedna maličkost. Dva dny jsem se neozvala rodičům, znovu jsem padla do polštářů. Vydala jsem se do telefonického souboje, zvládla jsem naštvaného Roba, zvládnu i je.

„Ano, mami, nedělám průšvihy, jsem slušná, neboj se, určitě mě v balíku nepošlou domů.“

„Alexandro, zítra se ozvi,“ použila ještě jednou přísný rodičovský tón. „A měj se hezky.“

V jídelně byli všichni a už snídali, zalezla jsem si na volnou židli vedle Roba. Bezpečné místo co nejdál od Radky a Roba po ruce, abych po ní neskočila. Teď jsem se začala cítit provinile, že jsem mámě krápánek lhala v tom, jak jsem „hodná“.

„Kde jsi byla předevčírem? Nebo že by milenecká hádka?“ zasmála se česky Radka.

„Proč, pokoušela ses utěšovat Roba a on ti dal košem?“ usmála jsem se na ni mile. Nafoukla tvář a naštvaně se na mě dívala. Měla jsem z toho, že nic neřekla škodolibou radost a to opravdu velkou.

Dalo by se říct, že se to stalo mou prioritou a dokázala jsem o tom přemýšlet celý den, dokud mě nevyrušil Rob otázkou.

 „Plyšáku, co jsi v noci vyváděla, že jsem tě měl ráno u sebe na madraci?“ ptal se mě po cestě do baru. Zamračila jsem se na něj, o tomhle jsem si s ním nechtěla povídat.

„No… měla jsme zlý sen, a protože jsem byla v cizím domě a neměla svého plyšáka…“ Nedokončila jsem větu naschvál a pokrčila rameny.

„Plyšáku, nepovídej, že ještě do dnes používáš plyšáky,“ nadzvedl nevěřícně obočí, ale koutky mu cukaly. Opět jsem se koukla a cítila, jak rudnu. To bude trapas, bude si myslet, že jsem blbka, když ještě v patnácti používám plyšáka proti zlým snům.

„Možná,“ připustila jsem stydlivě a koukala se pod nohy raději.

„Bože, Alex, nejsi už na to velká?“ smál se mi, jak jsem čekala.

„No co, se sama bojím a používám ho, jen když mám zlé sny. Dostala jsem ho jako malá a táta říkal, že mě ochrání před vším, bez něj jsem se nehnula z domu, když jsem měla někde spát. Je to jen padesát centimetrů velkej medvěd,“ pokrčila jsem rameny. Rob se ale stále smál, a tak jsem ho dloubla loktem.

„Nech toho, jsem holka, a ty jsou na takové věci citlivé a ujeté dlouho. No, do doby než jim plyšáka nenahradí v posteli chlap,“ zauvažovala jsem. Niky taky měla svého medvěda, ale vzdala se ho, když začala chodit s Honzou, od té doby byl jen v pokoji u postele na zemi jako dekorace.

„Už mlčím, ale koukám, že ta přezdívka Plyšáček je celkem trefná,“ usmíval se a přitáhl si mě rukou kolem mých ramen k sobě a pokračovali jsme v cestě.

Tom se na mě stále mračil, asi mi nemohl odpustit, jak jsem ho vyděsila při cestě. Neměl být tak nepozorný, to svádí k tomu, abych mu něco provedla. Nejdřív si to chtěl vyřídit okamžitě, a jak jsme obíhali několik aut, než dostal rozum a uznal, že bude lepší mi to vrátit trochu jinak, až bude příležitost.

Mračil se i ve chvíli, kdy si Rob hrál na gentlemana a pomohl mi z mikiny, jindy na nás dělá úšklebky.

Pečlivě jsem se rozhlížela okolo sebe. Chtěla jsem a zároveň jsem i nechtěla ho zahlednout. Ale jednou se to vyříkat muselo. Nepříjemný pocit se mi usadil kolem žaludku, žádné dobré znamení. Mrkla jsem se po své společnosti u stolu. Rob vesele a zapáleně diskutoval s Marcusem, Tom se vesele culil na nějakou neznámou blondýnu, nový objekt předpokládala jsem.

Nervózně jsem si podupkávala nohou pod stolem, až jsem ho konečně zahlédla poblíž baru. Omluvila jsem a oklikou kolem záchodů, aby si mě nikdo nevšiml, jsem šla k baru.

„Alex,“ všimnul si mě okamžitě a nasadil zářivý úsměv. Nahnul se přes bar ke mně blíž, tak aby mě mohl políbit. Otočila jsem tvář tak, aby se nesetkala s jeho a o krok ustoupila do bezpečné vzdálenosti a přitom se ohlídla, jestli někdo známý není poblíž, aby to neviděl.

„Děje se něco?“ Přeměřil si mě od hlavy až k patě a zpět nahoru.

„Možná ty bys to měl vědět. Nezajímá mě, co máš Robertem, ale prosím, mě do toho už netahej. Byla jsem opilá, naštvaná a popravdě to celé byl jeden velký úlet, který si ani moc nepamatuju.“ Ani jsem si tu řeč nepřipravovala, ale byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to dala dohromady, tak sama a rychle až to nebylo normální krom v angličtině.

„Nespal jsem s tebou jen kvůli tomu,“ bránil se okamžitě. Ovšem mě by nepřesvědčil ani stádem volů.

„Ale i kvůli němu a to je to hlavní. Nebudu mezi vámi dělat nějakého prostředníka jak si vyřídit účty. Nikdy se to nestalo, jasný! Drže se ode mě a Roba dál.“ Na nic dalšího jsem nečekala, otočila jsem se dál a znovu se svou cestičkou okolo záchodů vrátila k našemu stolu.

Neuklidnila jsem se po tom ani trochu. Neustále jsem běhala pohledem, kde se nachází Rob a kde Peter. Bála jsem se toho, co tu budou dělat, až já tady nebudu. Co když si pustí pusu na špacír? A když tu nebudu, nemohu se pak bránit.  Stejně mě to nedonutilo jít z kůží na trh. Budu to muset risknout, buď se to dozví, nebo ne, jiná varianta už nebyla.

Rob už nebezpečně zadrhával, jen trochu ale zadrhával, naštěstí se tak stalo poté, co měl svou chvilku slávy s kytarou. Neuměla jsem si představit, že by takhle mohl zpívat, asi by ho opravdu vypískali.

Vzala jsem mu pivo s tím, že si ho dám sama, chtěla jsem zachránit, aby nedopadlo jako posledně, byl čilý, jen na hlase to bylo poznat, minule se jeho stav zhoršil až poté co chvíli nic nedělal.

„Hej, to je moje pivo,“ ohradil se a vytrhl mi ho z ruky, naštěstí mě nepolil, překvapeně jsem se na něj dívala. Nikdy mi nebránil se napít. Podívala jsem se na Toma a ten mi naznačil, že můj odhad byl špatný a Rob přetáhl svou únosnou hranici.

„Sám máš dost,“ vyprskla jsem na něj a vytrhla mu pivo zase já. Dorazit se mi tu nemusel.

„Alexandro, neprovokuj.“

„Roberte, dej si raději colu.“

„Jak chceš,“ zaprskl naštvaně, popadl moje pití.

„Co to piješ?“ vyjekl najednou, všichni u stolu se na něj obrátili a čekali co dál.

„Koktej?“ nechápala jsem jeho otázku.

„Já ti objednal bez alkoholu,“ prohlásil naštvaně a švihl pohled k baru. Ten koktejl co pil, jsme objednávali spolu. Prudce se zvedl a já se na něj bez slova koukala, nedocházelo mi to.

„Nikdo tě tu opíjet nebude.“ Vyhrkl podrážděně, a pak se rozešel rázným krokem k baru.

Došlo mi to, co chce udělat. Vymrštila jsem se ze židle tak rychle, že to nebylo možné.

„Tome, dělej,“ bouchla jsem ho do ramene a pospíchala ze Robem, který už byl u baru.

„Tohle si nedovoluj, Petere! Ještě není dospělá, abys do ní ládoval alkohol!“ křičel na něj odhodlaně.

„Jasně, proto jsi ji tu tenkrát opil,“ vrátil mu klidně Peter. On věděl, ke komu patřím od začátku! Bože měla jsem sto chutí mu vrazit.

„Já mám na rozdíl od tebe za ni zodpovědnost! Věděl jsem, kdy měla dost, a přestal, další den se o ni staral. Na rozdíl od tebe liješ toho tam od oka, kolik chceš a bude ti jedno, když se jí něco stane!“ křičel na něj nepříčetně Rob. Peter se na něj podíval odhodlaně a obešel bar, postavil se přímo proti Robertovi. To se mi ani trochu nelíbilo, stála jsem kousek od Roba a čekala.

„Jasně a proto jsi ji hned přefik,“ vrátil mu úder a já netušila, kde to vzal. Tak blondýna – Nina.

„Drž hubu, vůbec o ničem nevíš,“ vyštěkl Rob a držel ruce u těla a přitom zatínal pěsti.

„Ale nedivím se ti, v posteli je na svůj věk opravdu dobrá,“ usmál se na něj posměšně. Zalapala jsem po dechu a vyděšeně zírala na ně v očekávání, co udělají dál. Rob na nic nečekal a doslova se na něj vrhl.

Sklonil se v pase a nabral ho jako býk, že oba dopadli na zem. Nebyla jsem schopná pohybu a koukala se na něj, jak se perou. Jednou dal ránu ten podruhé zase druhý. On mu to řekl! Když jsem slyšela křik, vzpamatovala jsem se.

„Robe!“ vykřikla jsem a vrhla se k nim. Byl akorát nahoře a pod ním byl Peter, který se bránil.

„Roberte!“ křikla jsem po něm a tahala ho za triko pryč. Vysmekl se mi a dal další ránu.

„Tome!“ Obrátila jsem se k davu, kde byl a hned ke mně přiběhl. Vzal Roba z jedné strany a já z druhé. Když jsme ho odtáhli o kus dál, pustila jsem ho.  „Vezmi ho ven,“ nakázala jsem mu. Otočila jsem se k Peterovi, který se pokoušel postavit.

„Jsi idiot. Už od začátku jsi věděl, kdo jsem a ke komu patřím. Namyšlenče vypatlanej!“ křikla jsem po něm, vzala naše věci a vydala se ven.

Rob stál opřený o zeď a zhluboka oddechoval. Hodila jsem po Tomovi věci a zkontrolovala Roba, jestli není zraněný.

„Jsi v pořádku?“ ptala jsem se a koukala se mu na hlavu, jestli se mu něco nestalo. Prohrábla jsem mu i vlasy, abych si byla jistá. S protestným zvukem, který ze sebe vydal, mi hrubě odsunul ruce a zamračil se na mě.

„Spala jsi s ním,“ řekl naštvaně a v očích měl slzy.

„Robe,“ zašeptala jsem prosebně, ale zavrtěl hlavou.

„Spala jsi s ním!“ vykřikl, až se na nás pár lidí otočilo.

„Prosím tě,“ snažila jsem se ho mírnit a tentokrát jsem to byla já, která měla slzy v očích. Už nestál u zdi, ale chodil pořád sem a tam a rukama si projížděl vlasy.

„Proč? Proč zrovna on?“ křikl vztekle. „Proč jsi musela chrápat zrovna s ním?“

Naštvaně jsem se narovnala a došla až k němu.

„Tu noc jsme se pohádali. Byla jsem opilá a zůstala jsem v baru déle. Chtěla bych to vrátit, ale nejde to. Ani nevíš, jak toho lituju,“ vysoukala jsem ze sebe s pláčem. Vykuleně na mě zíral a potom se přes mé rameno podíval na Toma a zase zpátky na mě.

„Tehdy, když jsi údajně spala u Toma?“ zeptal se nevěřícně. Semkla jsem rty a přikývla. Ještě pár sekund stál na místě a potom vystartoval proti Tomovi.

„Robe, uklidni se,“ pokoušel se ho mírnit.

„Jdi do háje. Jsi zrádce, mizera. Věděl jsi, co udělala, a kryl ji,“ křičel na něj.

„Nevěděl jsem to do teď. Nechtěla, abys to věděl. Proboha, byla opilá, nevěděla, co dělá,“ bránil mě i přesto, že jsem podrazila trochu i jeho.

„A tys ji kryl, co?“ křičel na něj dál a vrazil mu.

Vykřikla jsem. „Prosila jsem ho o to,“ brečela jsem a snažila se je od sebe odtrhnout. „Věděla jsem, že budeš vyvádět.“

„Neměli jste právo!“

„Ne! Ty nemáš právo se jí plést do života,“ vrátil mu Tom. Rob se naštval ještě víc a znovu mu vrazil. Vyjeli po sobě a dali si pár ran, když Tom do Roba strčil tak silně, že ho odhodil na zeď, takže se pěkně praštil.

„Co blbneš? Vždyť je opilej,“ křikla jsem po Tomovi a doběhla k Robovi, který teď seděl na zemi a zhluboka dýchal.

„Já nás jenom bránil,“ ohradil se dotčeně. Omluvně jsem se na něj podívala.

„Nemá smysl mu něco vysvětlovat, je opilý,“ řekla jsem a otočila se na Roba.

„Nech mě na pokoji,“ zabručel naštvaně a tváře měl mokré od slz a špinavé od krve.

„Potřebuješ ošetřit,“ řekla jsem smutně a podívala se mu pořádně na natrhnuté obočí.

„Nechci!“ vykřikl. „Nech mě na pokoji. Oba!“ Zvedl se a vydal se domů.

Stála jsem tam a se slzami zírala na jeho záda.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Tom, a když jsem zavrtěla hlavou, objal mě. Přesně tohle jsem potřebovala, ale věděla jsem, že Robert nebude schopný dojít domů.

„Musím ho najít,“ zažvatlala jsem, když jsem se alespoň trochu uklidnila, vzala si svoji bundu a vydala se za ním. Tom mě doběhl.

„Nenechám tě ho táhnout samotnou.“

Našli jsme ho na nedalekém náměstí. Stál u zdi, kde byla socha. Opíral se o ni rukama a nohou kopal do zdi.

„Roberte!“ křikla jsem po něm a běžela, pletky s policií jsme ani jeden dnes už nepotřebovali. Otočil se na mě a v obličeji měl vepsané nepřátelství, napřáhnutou ruku a já jen stále a koukala se na něj, čekala jsem, že mi ji šoupne, neovládal se, a zavřela oči. Uslyšela jsem ránu, ale nic necítila, otevřela jsem oči a podívala se. Rob stál čelem ke zdi vedle kašny, ale byl předkloněn dopředu a držel si ruku.

Podívala jsem se na Toma, který se koukal vykuleně, asi ho takhle neznal. Pomalu jsem došla až k Robovi.

Cítila jsem podivný třes v kolenou. Stejně jako můj ohromený a lehce vyděšený výraz, silné tlukoucí srdce ani s jedním jsem nemohla nic dělat. Pozorovala jsem ho, držel si stále tu ruku v předklonu a zhluboka dýchal, viděla jsem i odrazy slz na tváři. Nedocházelo mi to aspoň ne úplně.

Zaměřila jsem pohled na Toma, jehož obličej měl stejné grimasy jako můj. Možná na tom byl jako já a takového Roba nezná. Získala jsem jistotu v kolenou a přiblížila se k Robovi, dělili nás dva kroky.

„Robe? “ špitla jsem a sama slyšela můj zlomený hlas. Zvedl trochu tvář a zahleděl se mi do očí. „Pojď domů,“ prosila jsem. Mlčel, jen nepatrně pokýval hlavou a já si mohla oddychnout bohužel ne, tak jak bych chtěla. Cítila jsem slzy na tváři, ale nevšímala si jich.

Chtěla jsem se mu kouknout na ruku, ale pohledem mě varoval, zůstala jsem raději na místě. Sám se vydal pryč.

„Alex, zvládneš to nebo mám jít s vámi? “ Objevil se u mě Tom a já polekaně sebou škubla. On toho sám měl pro dnešek dost a Rob byl už klidnější. A jak jsem si před chvíli ověřila, ani když je opilý a vytočený, neuhodil by mě.

„Jdi domů. Já to zvládnu, navíc na tebe je taky naštvaný, “ připomněla jsem a dodala tichou omluvu.

„Jsi si jistá?“ Přeměřil si mé roztřesené tělo, a pak pomalu kráčejícího Roba.

„V pohodě. Nic mi neudělá, viděl jsi ne? Jdi se prospat, taky toho máš dost. Ráno ti zavolám, a když ne, zabil mě po cestě.“ Poplácala jsem ho po rameni, zamračil se, vydala jsem se raději co nejrychleji k Robovi.

Nedívali se na mě, jen na cestu, nemluvil, jen kráčel po chodníku. Neustále jsem po něm házela očkem a kontrolovala, jestli jde rovně a stabilně také jeho výraz v obličeji.

„Omlouvám se. Na Toma se nezlob, on nevěděl, co jsem udělala. Vydíral jsem ho, udělal to, protože věřil, že to je pro tvé dobro.“

„Měl mi to říct a ty taky, “ odsekl.

„Nějak se nám to letos nevede,“ povzdechla jsem si. „Už nikdy to neudělám, slibuji. Nechci toho zmetka ani vidět.“ Už nic neřekl, ani se na mě nepodíval a jako robot šel dál. Dívala jsem se na jeho záda, když přidal do kroku.

Měla jsem chuť si nafackovat a ne jen sobě. Co šlo, jsem zkazila a člověka, kterého mám opravdu ráda, jsem podrazila, nebo jak to nazvat. Tohle byl ten nejhorší večer, vypadalo to, že vše bude v pořádku, ale ne já prostě nemůžu mít klid. Tolik jsem si přála, aby se to nedozvěděl, dopadlo to ještě hůř, než jsem čekala. Přidala jsem do kroku a srovnal se s jeho tempem.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 20. kapitola: