OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 18. kapitola

14.02.2015 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 941×

„Hej, lidi!“ naštvaně a rozespale jsem zamručela. Jestli se dotyčný pokoušel probudit celý dům, určitě se mu to povedlo.

Pokusila jsem se přetočit, abych mohla dál spát. Ale něco mě drželo v dané pozici a nedovolilo se posunout, ruce jsem měla jako ve svěráku. Rozespale a dost mrzutě jsem otevřela oči. První, co jsem uviděla, byl velmi usmívající se Tom stojící ve dveřích a za jeho zády nakukovala i Radka. Chvíli trvalo, než mi došel její překvapený obličej, musela jsem se tak aspoň na pár vteřin taky zatvářit.

Pohledem jsem zjistila příčinu mé nehybnosti. Robovy paže byly okolo mě silně omotané a zády mě tiskly k němu jako nějakou plyšovou hračku, mohla jsem být jen ráda, že mě nedržel jinak.

„Robe,“ houkla jsem na něj a trochu do něj strčila tělem.

„Hmm,“ zapředl a víc se ke mně přitulil a opřel si tvář o můj krk. Tom se ve dveřích chlemtal a Radka se tvářila čím dál tím víc jako sopka před výbuchem.

„Robe, musíme vstávat.“ Znovu jsem do něj šťouchla tělem.

„Ne, plyšáčku, ještě se bude spinkat,“ odpověděl. To už se Tom pomalu skácel k zemi, jak nemohl. A já sama se začala pobaveně usmívat, určitě kdybych na něj viděla, se tvářil blaženě jako malé dítě.

„Roberte,“ pokusila jsem se znít autoritativně.

„Co je?“ Teď byl už nevrlý.

„Spi klidně dál, ale mě pust,“ žádala jsem ho. Konečně se mi ho podařilo probudit. Jeho ruce se stáhly a on se posadil. Podíval se ke dveřím, zmateně se koukal na naše publikum. Posadila jsem se taky a protáhla si ztuhlé svaly. Tom se stále usmíval jako malé dítě, co poprvé kouká na pohádku.

„Ani slovo,“ varovala jsem ho pohledem i prstem. Sevřel k sobě pevně rty a pokoušel se i nesmát, ale to se moc nedařilo. Zašklebil se a pak znovu usmál. Vyskočila jsem raději rychle z postele, než by sem přiběhla Clare nebo někdo jiný, oni i ti dva už stačili. Vzala jsem si oblečení, protáhla se okolo těch dvou do koupelny.

„Ahoj, plyšáčku,“ neodpustil si Tom, když jsem vešla do jídelny. Vtom mu přilítl pohlavek od Roba. Chudák, takhle ho ta hlava musela bolet ještě víc, ne vlastně si to zaslouží, nemusel nás budit.

„Plyšáček,“ odfrkla si Radka česky. „On kvůli ní ztratí holku, ale je to plyšáček.“

„Vadí ti snad něco?“ zeptala jsem se jí nepříjemně.

„Ty. A celá tahle šaráda.“ Odsunula židli, až spadla na zem, a naštvaně odešla.

„Co se stalo?“ zeptal se nechápavě Tom a Rob jenom zíral na dveře, kterými odešla.

„Nech to být,“ zavrčela jsem, nedalo mi to, zvedla jsem se prudce a šla za ní. Byla v obýváku.

„Proč ti tolik vadí, že mě má někdo rád?!“ křikla jsem na ni česky. Už mě to nebavilo, chtěla jsem konečně vědět, proč to dělá.

„Rád?!“ zasmála se. „Nebuď směšná. Potřeboval se zbavit holky, a tak tě využil. Chvíli si s tebou bude užívat a pak adie. Nebudeš první ani poslední, co takhle dopadly.“ Stála na druhé straně pokoje ruce založené na prsou a nohy rozkročené.

„Tvoje zkušenost? Já nejsem ty. Nenechám se od něj tahat za nos a nedám mu jen, protože se rozešel se svou přítelkyní,“ opáčila jsem jí.

„Co si myslíš, že jsem coura. Mě na tobě štve, že ze sebe děláš tu úžasnou vzornou, milou a cudnou Alex. Hraješ si na něco, co nejsi. Ve skutečnosti jsi stejná, Alex,“ vysmívala se mi.

„Jo, myslím si, že jsi coura a mrcha. Co bys udělala na mém místě? Povím ti, využila bys situace a zatáhla ho do postele, tvůj způsob léčby. Ale to já nikdy neudělám, protože toho kluka vedle mám ráda a netrávím s ním čas, abych s ním spala. Kdybys s tím nezačala ty ve škole, nikdy bych neřekla, kdo ve skutečnosti je,“ řvala jsem jak pominutá. Všechno to s ní trvalo už dlouho a od doby, kdy do toho začala zatahovat Roba, to ve mně vřelo víc a víc.

„A tys ho tam večer nezatáhla, plyšáčku,“ vysmívala se.

„Byla jsem nahá?! Nedělej z věcí to, co nejsou, proto všechny štveš. Nikdo tě ve skutečnosti nemá rád, jen ti vyklízejí pole, protože se tě bojí, ale já ne. Hraješ si na královnu školy na tu úžasnou, co všichni milují, a kluci především. Ale oni tě mají jako levnou válendu.“ Vytřeštila na mě oči a překvapeně zalapala po dechu. Rozeběhla se proti mně a vrazila mi facku. Tak to ta nána posrala!

„Ty náno pitomá,“ vykřikla jsem bojovně a skočila jsem po ní, nečekala to a přepadla a já šla na zem s ní.

„Holky,“ slyšela jsem za sebou, ale nevnímala si to. Rvaly jsme si navzájem vlasy, jako všechny holky, když se perou.

Najednou mě okolo pasu popadla silná paže a druhá mi pevně sevřela ruku, když jsem se chystala Radce šoupnout facku.

„Alex, nech toho,“ promluvil Rob u mého ucha. Odtrhl mě od ní a pevně sevřel ruce jako ráno v posteli.

Tom pomáhal, celkem vyděšené, Radce se postavit, mohla si za to sama, vystartovala jako první. Nikdo nic neříkal, Rob mě trochu pustil jen proto, aby si mě mohl vyhodit na rameno a nesl mě pryč. Neprotestovala jsem nějak, jen si povzdechla. Když ze mě opadl trochu adrenalin, začala jsem pociťovat tvář, která pálila, a vlasy, které musely vydržet jejich trhání.

Posadil mě na linku v kuchyni. Nějak se mu tu zalíbilo. Beze slova odešel k dřezu, vzal utěrku a namočil ji ve studené vodě. Poté se vrátil ke mně a přiložil mi ji na tvář, kam jsem dostala první ránu. Buď to viděl, nebo už bylo vidět, že se s mou tváří něco dělo.

„Alex, co se děje? Nikdy jsem tě tak bojovnou nezažil, ve dvou dnech ses jednou málem poprala a jednou poprala, o tom, jak jsi hádává, ani nemluvím.“

„Když ona je hrozná kráva,“ zatěžovala jsem si a pohodila rukou k obýváku.

„Co provedla tentokrát?“ povzdechl si. Nafoukle jsem tam seděla a zarytě mlčela. „Alex! Proč mi to nechceš říct?“ zeptal se a v tu samou chvíli se ve dveřích objevil Tom.

„Není to jedno?“ snažila jsem se z toho vykroutit a sykla, když mi voda z čerstvě namočené utěrky stekla po krku až do výstřihu.

„Bylo by, kdybych nevěděl, že toho vydržíš hodně.“ Povzdechla jsem si a sklonila hlavu.

„Pořád si myslí, že spolu něco máme. Prý jsi mě využil, aby ses zbavil přítelkyně, a zase mě brzo odkopneš. Že nejsem první ani poslední. Říkala, že jsem tě prý zatáhla jenom do postele, což jí vlastně dnešní ráno potvrdilo. Tak jsem jí řekla, že nejsem coura jako ona a že ji nikdo nemá rád a mají ji za děvku. A ona se na mě vrhla,“ pokrčila jsem rameny. „Musíš uznat, že to jsem si líbit nesměla nechat!“

„Hmmm…“ zabručel naštvaně.

„Jsi naštvaný, že jsem jí hned ve škole nevyvrátila, že mezi námi nic není?“ zeptala jsem se s mírným strachem. Zavrtěl hlavou.

„Říkal jsem ti, že mi to nevadí. Jen mě nepříjemně překvapila.“

„Prostě jsi mi nevěřil, když jsem si na ni stěžovala,“ zasmála jsem se a prohrábla si vlasy, protože mě to fakt bolelo.

„A to vypadá tak mile,“ zasmál se Tom.

„Tome, neprovokuj, nebo uvidíš, jak milé bude moje koleno ve tvém rozkroku.“

„Asi bych tě neměl provokovat, co?“ zeptal se Rob pobaveně.

„Asi ne,“ zasmála jsem se a seskočila z linky.

Do kuchyně vešla Lizzie. Pozdravila nás a teprve až otevřela ledničku, vyndala si z ní džus a znovu ji zavřela, uvědomila si, že vypadám trochu jinak. Přišla ke mně a natočila si moji tvář, aby lépe viděla.

„Co se stalo?“ zeptala se pobaveně.

„Trošku se poprala,“ zasmál se Tom a Rob po něm hodil utěrku. Schytal to přímo do obličeje.

„Robe? Já myslela, že se pereš jenom s námi.“

„No, se mnou se teda rozhodně neprala.“ Zvednul ruce v obranném gestu a opřel se o jídelní stůl.

„Tentokrát,“ zakřenila jsem se na něj.

„Tak co se stalo?“ zeptala se a upila ze skleničky. V tu samou chvíli vešla do kuchyně Radka a zarazila se, když si všimla, že je nás tady tolik.

„Tady slečna se stala,“ kývla jsem jejím směrem a prošla kolem ní do obýváku. Raději ukročila stranou. Zasmála jsem se a po cestě vzala Toma kolem ramen a vedla ho do obýváku.

„Bude lepší, když nebudeš také v její blízkosti, ještě by ses zakoukal, to by dobře nedopadlo,“ zasmála jsem se v obýváku. Uraženě se na mě podíval.

Do obýváku přišla Vicky i se svým přítelem. Kde se tu tak najednou berou? Jenže si stejně jako její mladší sestra všimla mých ještě pořád neupravených vlasů a asi i obličeje, a když se zadívala na triko, koukla jsem se taky. Měla jsem ho dole natrhnuté. Zmučeně jsem zasténala a tohle triko jsem měla ráda.

„Co se tu dělo?“

„Dívčí válka,“ zasmál se Tom. Vicky nadzvedla obočí.

„Nech to být. Prostě bude lepší, když se holky budou držet od sebe. Takže s Lizzie máte na starost tu druhou a náš plán je držet je do sebe, ohledně pokoje to vyřídím pak,“ promluvil Rob, který přišel z kuchyně a blížil se k nám. Jen přikývla a s přítelem se odebrali do kuchyně, asi vyzvídat podrobnosti. Posadila jsem se na pohovky a ty dva vedle mě.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem.

„Za co?“ otočili se na mě oba překvapeně.

„Za tu hádku tady a za to, že vám přidělávám starosti.“

„Náhodou. Já se bavil,“ zasmál se Rob.

„Jestli chceš zábavu, pusť mě k ní,“ řekla jsem nadšeně a vstala. Tentokrát mě chytili oba. A stáhli mě zpátky mezi sebe na pohovku.

„Teď ne, teď budeme sledovat televizi,“ nakázal Tom a natáhl se pro ovladač.

Rob bez řečí a šklebů pustil ten jeho nový film, který začal natáčet potom, co byl na návštěvě u nás. Určitě za to mohlo to, co se dnes stalo, že byl tak ochotný. Vím, že mi ho původně pustit nechtěl.

Otevřely dveře, ze kterých vyšla Radka a pokukovala po nás, mojí smůlou byl jen jeden vchod do kuchyně. Kluci dělali, jako že tam není a já se o to taky pokoušela. Nejvíc mě ale překvapil Rob. Dělal, jako že tam není, vůbec se na ni nepodíval do chvíle, kdy vešla. Objal mě kolem ramen a přitáhl k sobě. Možná se mě tak pokoušel uklidnit a držet, kdybych chtěla po ní vystartovat anebo se ji pokoušel provokovat. Opřela jsem si v klidu hlavu o jeho rameno a dál s nimi sledovala televizi, opatrně prošla pokojem a odešla nahoru. Jenže i když zmizela, svou ruku nedal pryč. Cítila jsem se už úplně v klidu a spokojeně.

Jen co byl vzduch čistý, povinně jsem si přestěhovala věci k Robovi do pokoje, aby mě měl pod dohledem.

Probudila jsem se a překvapeně posadila, koukala se okolo sebe. Seděla jsem na sedačce v obýváku mezi Robem a Tomem. Oba se na mě podívali a usmívali se. Usnula jsem jako dřevo, jen co film skončil. Aby ne když jsem večer kluky přivedla po půlnoci a byla to namáhavá práce a ke všemu mě brzo vzbudil ten pakůň Tom, to je pak těžký. A ono vůbec hádání s Radkou a předešlý den s Ninou.

Ostatní už byli doma a večeře byla připravena, já věděla, kdy se mám probudit.

Seděla jsem vedle Roba a naproti mně byly jeho sestry, až na konci jejich řady byla i Radka. Clare seděla vedle mě v čele a naproti Richard. V klidu jsem jedla teplou večeři.

„Co jste dělali?“ ptala se Clare zvědavě. Otočila jsem se k ní celým obličejem.

„Koukala jsem se s Robem a Tomem na ten film Roba,“ usmála jsem se, ale její pohled padl na mou tvář. Vykulila oči a natáhla se, chytla mě pod bradou a natočila tvář k sobě. Určitě si všimla mé tváře, Radka měla štěstí, na ní nebyly žádné stopy po útoku, škoda.

„Co se ti stalo, Alex?“ zeptala se poplašeně a švihla pohledem ke svému synovi.

„Já jí nic neudělal, proč se vždy koukáte na mě,“ bránil se a zvedal ruce.

„Kdo tedy, jediný, s kým se prala, jsi byl ty,“ připomněla naše seznámení.

„Rob za nic nemůže, on to nebyl,“ ubezpečila jsem ji.

„Co se tu stalo?“ zeptala se přísným hlasem rodiče.

„Nic, vše je v pořádku,“ pokoušela jsem se ji uklidnit.

„Nic! A proto máš nateklou tvář, Alex!“ její hlas se zvýšil. „Roberte, co se tu stalo?!“ podívala se na svého syna přísně a mou tvář pustila. Rob se zvednul a odešel do kuchyně s Clare za zády. Sklopila jsem obličej dolů a nechala si vlasy spadnout do tváře.

Tohle jsem způsobit nechtěla, ale mohla za to ta malá zmije jedovatá, co tu byla se mnou, povzdechla jsem si. Z kuchyně jsem uslyšela křik. To se mi ani trochu nelíbilo a ta kráva si v klidu jedla.

„Nejraději bych ti omlátila hlavu o zem,“ zasyčela jsem k ní česky.

„Nápodobně,“ kysele se usmála. To se do místnosti vrátil Robert i Clare. Podívala se na mě a pak na Radku.

„Alex, budeš spát u Roba v pokoji,“ oznámila mi a pak se pustila do jídla, celou dobu se divně koukala na Radku.

Pomohla jsem sklidit nádobí po večeři a pak se vydala k Robovi do pokoje. Už měl na zemi připravenou matraci.

„Budu spát na zemi, ta postel není největší pro oba a máma by to nevydýchala,“ usmál se na mě. Přikývla jsem, vzala si svoje věci a zapadala do koupelny, kde jsem se vysprchovala.

Vrátila jsem se do pokoje a Rob už ležel na zemi pod peřinou. Usmála jsem se na něj a zapadla do jeho postele.

„Vážně ti to nevadí?“ musela jsem se zeptat.

„Ne, v pořádku,“ ubezpečil mě a já se pořádně zavrtala do peřiny a usnula. Dnes to byl opravdu dlouhý den.

£££

Zůstala jsem doma bez Roba, jak mi bylo řečeno, když jsem uviděla holky, a protože moje lenivá nálada, se kterou jsem se probudila, nezmizela, zašila jsem se u něj v pokoji. Ale to nicnedělání mi nevydrželo dlouho, a tak jsem hledala něco na zabavení a nakoukla pod postel, kde bylo něco schováno pod prostěradlem. Utajená krabice. Slyšela jsem slabý hlásek ve své hlavě, že bych neměla. Je to Robův pokoj, a když to schoval, určitě nechce, abych to viděla, jsem přeci slušně vychovaná. Jenže já se nudila a byla ohromně zvědavá, co tam bude mít. Určitě to stihnu schovat zpět, než se vrátí. Slezla jsem si k němu na matraci a krabici si k sobě vytáhla.

Sfoukla prach z víka a sundala ho. Byly tam časopisy, koukla jsem se na ně pořádně. Když je měl tak schovaný, myslela jsem, že bude nepřístupný, to bych i u dospělého kluka čekala spíš než obyčejné časopisy, většinou pro holky.

Vzala jsem si první a začala v něm listovat. Lehla jsem si na matraci a začala v nich listovat a číst. Byla jsem za polovinou časopisu, když jsem se zarazila a zírala na fotku.

„Ty vole,“ vydechla jsem a koukala se dál jak na zjevení. Fotka byla černobílá a byl na ní kluk a já ho poznala, Robert.

Prolistovala jsem zbytek časopisu, ale už jsem nic nenašla, a tak jsem šla na další. Kde byla další fotka a i v těch dalších.

Značnou chvíli jsem zkoumala fotku, která byla opravdu nepřehlédnutelná, kde byl v černých trenkách, okolo krku měl šálu, boty a vysoké černé ponožky. Jednou tam seděl normálně, podruhé zezadu objímal holku, a pak tam byla fotka zblízka. V tu chvíli jsem se začala nehorázně smát. Byl to šílený pohled.

Šáhla jsem raději pro další časopis, ale žádný už nebyl. Podívala jsem se do krabice. Na dně ležela fotka. Vzala jsem ji do ruky a prohledla si ji pozorně.

Byla na ní malá holčička, kraťounké blond vlasy jako kluk, na sobě červené šaty. Vedle ní stála Lizzie a Vicky. Oni mají ještě mladší sestru? Koukala jsem se na ni a byla oběma holkám podobné. Ty stejné rodné znaky, co má i Rob. Kde potom je? Nikdy jsem ji tu neviděla a Rob mi o další sestře nic neříkal. Koukala jsem se na tu fotku a tak různě přemýšlela, když se otevřely dveře do pokoje.

Podívala jsem se tam a chtěla se propadnout do země. Ve dveřích stál Rob, usmíval se, ale když mě viděl s časopisy kolem sebe a ještě ke všemu všechny otevřené tam, kde byly jeho fotky, zamračil se a zavřel za sebou dveře.

„Co tu děláš, Alex?“ použil přísný hlas s kapkou naštvanosti.

„Já se omlouvám, vím, že jsem se v tom neměla hrabat, ale já se nudila a byla zvědavá, a tak jsem neodolala. Promiň.“ Sklopila jsem hlavu a začala skládat časopisy. „Tys dělal modeling?“ musela jsem se ho na to zeptat.

„Začínal jsem s tím díky tomu, že máma pracuje v jedné modelingové agentuře,“ vysvětlil a lehl si vedle mě, vzal jeden časopis do ruky a našel stranu, kde byl.

„Už dva roky jsem se na ně nepodíval. Chtěl jsem na to zapomenout, koukni, vypadám tam jako šašek,“ zasmál se a přešel k dalšímu časopisu. Vyprávěl mi, kdy to fotil a vše okolo toho.

V ruce jsem měla stále tu fotku, které si ještě nevšiml. Když dovyprávěl, podívala jsem se na něj.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se a ukázala mu fotku, vykulil na ni oči.

„Kdes to vzala?“

„V krabici. Kdo to je, vy máte ještě mladší sestru?“ ptala jsem se dál.

„Ne, nemáme.“

„Tak kdo to je, je holkám podobná,“ vyptávala jsem se dál.

„Jsem to já,“ neochotně se přiznal a sklonil pohled. Podívala jsem se pořádně na fotku. To že byl Rob?!

„Ty ses nechal předělat?“ Vytřeštil na mě oči jen, co mi ta otázka vyšla z úst.

„Ne! Victorie a Lizzie mě do mých dvanácti let převlíkaly za holku. Všem kamarádům říkaly, že jsem jejich mladší sestra Claudie,“ vysvětloval mi honem.

Začala jsem se smát, neovladatelně jsem se smála a mlátila rukou do matrace, hned poté, co jsem se znovu zadívala na tu fotku. Rob se na mě vyděšeně koukal, asi uvažoval nad mým zdravým rozumem, pak se ale začal tvářit naštvaně a uraženě.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem jen. Nic neřekl, uraženě vzal všechny časopisy, poskládal je zpět do krabice a vzal mi fotku. Krabici zavřel a vrátil pod postel. Poté se přemístil na křeslo a začal hrát na kytaru. Tak tohle jsem asi podělala.

Čekala jsem jen pár minut, aby trochu vychladl. Nehodlala jsem ho nechat dlouho naštvaného na mou osobu. Přišourala jsem se k posteli a pak dolezla až k němu. Objala jsem ho kolem pasu a přimáčkla se k jeho boku.

„Ale já tě mám i tak ráda, Claudie.“

Přestal hrát a chvíli se nic nedělo, ale pak odložil kytaru a trochu se zasmál.

£££

Ráno jsem zaslechla ránu, jako když někdo praští s dřevenýma dveřmi o jiné. Jen lehce jsme pootevřela oči a uviděla jsem Roba, jak stojí u skříně a kouká se po mně, jestli mě už neprobudil. Dělala jsem, že spím a čekala, co bude dělat. Nikdy jsem nezažila, aby někdo nadělal tolik hluku během oblékání. Dusila jsem se smíchy, aby nepoznal, že už jsem vzhůru. Závěr toho celého divadla, když skákal po pokoji, když si oblékal kalhoty, byl, když si šel pro něco ke stolu a zakopl o nohu postele.

„Doprdele!“ skoro zakřičel, a to jsem už nevydržela a začala se smát. Rob skákal po jedné noze a tu druhou si držel, až dopadl do postele ke mně. Seděl a zkoumal svou bolavou nohou. Nemohla jsem se přestat smát, koukám, že rána s ním budou vždy nějak zajímavá.

„Velmi vtipné,“ zabručel si a dál zkoumal své prsty u nohou.

„Máš je tam všechny,“ poznamenala jsem, aniž bych se mrkla.

„Ještě vtipnější,“ zabručel.

„Robe, to nejsou nohy, to jsou tankery!“ vyhrkla jsem při pohledu na jeho nohu, kterou si držel, jak ho bolela.

„Ne, věř mi, jsou to nohy,“ zabručel.

„Jo, tak kdybych ti půlku z nich usekla, budou to nohy,“ souhlasila jsem. Mračil se na mě.

„Robe, klidně se příště oblíkej normálně, mně nevadí, když mě probudíš. Jsem tu cizí a nehodlám tě omezovat anebo mít na svědomí tvoje zabití u oblékání. Proč jsi vůbec tak brzo vzhůru?“ Usmívala jsem se, ale on to vidět nemohl, protože byl ke mně zády.

„Tos nemohla říct dřív, měl bych aspoň všechny prsty u nohy,“ zabručel. Využila jsem toho, že byl za přede mnou a zády ke mně. Po kolenou jsem se posunula dopředu blíž za jeho záda. Objala jsem ho zezadu kolem krku a položila si na ruce hlavu.

„Příště si to budu pamatovat. To víš, já mám stále problém s tou řečí.“

„Jsi hrozná lhářka, Alex,“ zasmál se lehce a pootočil ke mně trochu hlavu.

„Omlouvám se tobě i tvým prstům u nohy a ještě tvojí ruce, kterou ses bouchnul o skříně,“ pokusila jsem se o kajícný hlas.

„Potvoro malá, zase jsi mě špehovala,“ zněl přísně.

„Nešpehovala bych tě, kdybys mě neprobudil,“ vysvětlila jsem mu logiku celé věci.

„Jasně, tak za to můžu já.“

„Vždy za vše může chlap,“ zasmála jsem se. Chytil moje paže, co měl kolem krku, ale neodsunul je, jen držel.

„Někdy mi přijde, že ti patnáct není, a to už dlouho ne,“ pousmál se.

„Teď nevím, jestli je to lichotka nebo urážka.“

„Samozřejmě lichotka.“ Začali jsme se smát tomu, jak to řekl skoro vyděšeně. Bez zaklepání se do pokoje vtrhnul vetřelec, a to doslova, Radka. Zamračila jsem se na ni a chtěla Roba pustit, ale on držel moje ruce pevně.

„Holky chtěly, abych vás zavolala na jídlo, už je oběd,“ promluvila, jako by se nic nedělo, ale viděla jsem, jak mě a Roba sjíždí pohledem. Až pak mi došlo, co řekla, to už byl oběd. Bylo vidět, že jsme s Robem oba spáči, ale bylo to lepší, než když mě brzo ráno budí sestra, to bych ji nejraději přetáhla něčím po hlavě, aby zase spala.

„Už jdeme, jen odnesu ten pytel,“ prohodil Rob. Nechápala jsem jaký pytel, když se mnou zvednul a pustil moje ruce, aby mě mohl vzít za stehna a odnášel mě pryč.

„Jak malej,“ poznamenala jsem nevinně.

„Ta holka mě začíná už štvát,“ vysvětlil mi.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 18. kapitola: