OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 16. kapitola

17.01.2015 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 947×

Květen 2006

Trochu jsem se bála toho, jak to u nás bude vypadat, poté co se tom dozví i táta. Nevěděla jsem, jak dlouho bude máma opravdu naštvaná, aby mu řekla vše. Naštěstí to dopadlo, že za těch pár hodin celkem dost vychladla a řekla mu jen pár stručných důležitých informací, ovšem z kterých si nemohl vyvodit závěry, které měla ona. Za to jsem byla opravu velmi ráda, protože jsem nedostala dlouhé kázání a hlavně výslech, po kterém bych byla víc vystresovaná než kdyby nám do baráku vlítla FBI.

Dalších úlev ani ničeho jiného jsem se z její strany nedočkala a celkem s tím i počítala.

Niky svou novinku oznámila rodičům druhý den. Vzali to líp, než jsem sama čekala, asi to už čekali, či se stali opravdu dobrými herci a to rovnou přes noc.

Niky se rozhodla obměkčit mámu díky filmu. Moc jsem tomu, že by mě okamžitě po zhlédnutí Pottera poslala do Londýna, nevěřila. Ale nedala si říct a máma i prosila o to, abychom jí ten film konečně ukázaly, prý je divné, že tak dlouho Niky otálí. Zbytí prostě nebylo.

Jen co na mě sestra zavolala, seběhla jsem schody po dvou s radostí, že jsem přežila celá a už jsem seděla vedle mamky na sedačce. Ta jen chápavě kroutila hlavou, kdyby jen věděla. A ona uvidí. Hodila jsme poslední nejistý pohled po Niky, ale ta byla rozhodnutá, a tak jsem jen oddaně pustila film a čekala, co z toho nakonec bude.

 „Ve skutečnosti je hezčí, Alex,“ poznamenala sestra, když se usmál. Bylo to tady, poprava se nezadržitelně blížila.

„Jo to máš pravdu a je i zábavnější,“ přikývla jsem.

„Kdo je hezčí a zábavnější?“ zajímala se hned máma, tak jak moje sestřička předpokládala. Niky po mě vrhla pohled a mně bylo jasný, že bych to mámě měla říct. Kývla jsem na souhlas a pustila se do pravdy.

„Víš, ten kluk, jak skočil ze stromu? Dávej na něj pozor, víckrát se ukáže,“ povzbudila jsem jí. Jen zvedla obočí.

„Rob je prostě sluníčko,“ nedala si Niky pokoj, když byl další a další záběr.

„Holky, co se tu děje?“ Polkla jsem a zadívala se na Nikolu. Ta byla klidná, jasně ji nečekal další výslech, zákazy.

„Robert, je ten kluk, u jehož rodiny jsem bydlela v Londýně. A on je tak trochu herec a hraje právě toho Cedrika,“ špitla jsem a čekala na další otázky. Nedělo se vůbec nic, máma pozorovala obrazovku, pak chňapla po ovladači, vrátila si nejbližší záběr s ním a pozorně si ho prohledla.

„Páni, a tys to věděla?“ záporně jsem zakroutila hlavou, nebudu jí vyprávět, že jsem se skoro udusila při tom zjištění v kině. Nic se dál nezajímala a raději koukala na film. Trochu překvapeně a vyděšeně jsem střelila pohled na svou starší sestru, ta se tvářila klidně a mrkla na mě. Asi ví, co to znamená, na rozdíl ode mě.

„Alex, musím si s tebou promluvit,“ řekla máma, když přišla za mnou do pokoje, dvě hodiny po filmu.

„Co potřebuješ, posaď se,“ poukázala jsem na křeslo u stolu a otočila se k ní na židli.

„Jde o to, že pojedeš do Londýna a je mi jasné, že budeš zase u té rodiny.“ Začala jsem tušit, o co tu jde. „Chci, abys poprosila toho kluka, aby sem někdy přijel, ráda bych věděla, s kým se stýká moje dcera a taky, vážně mezi vámi něco není?“

„Ne, mámí. Vím, jsem puberťačka a kamarádím se s tím starším a hezkým klukem, ale můj nejintimnější poměr s Robem je objetí a pusa na tvář,“ ubezpečila jsem ji.

„Budu ti věřit, Alex, jsi zodpovědná. Jen chci, abys mi říkala pravdu.“

„Přisahám, že už budu. Moc děkuju, že mě pustíš do toho Londýna,“ poděkovala jsem jí a objala.

„Víš, ten kluka má na tebe dobrý vliv a teď nemyslím jen to, jak tě rozpovídal,“ usmála se.

„Mám ho ráda i jeho rodinu. Chovají se ke mně jako bych byla jejich. I jeho sestry jsou skvělé, i když starší. I Richard vypadá jako morous, ale není,“ usmívala jsem se. Vážně mi chyběli všichni, ne jen Rob.

Máma se podívala po mém pokoji, a pak jí padl zrak na moji nástěnku, kde byla fotka od Roba, kde jsme spolu. Trochu se usmála poté, co ji zkoumavě prohlédla.

£££

„Tak to je poslední,“ povzdechla jsem si a podala Niky poslední tašku s jejími věcmi. Naložila ji do kufru a zavřela ho. S úsměvem se ke mně otočila. Ale mně moc do smíchu nebylo. Objala mě.

„Alex, vždy se nestěhuju na druhý konec světa. V Praze jsi denně, kdykoliv budeš chtít, můžeš za mnou přijít, a věř, že já sem budu taky často jezdit,“ ubezpečila mě.

„Stejně je to divný, že tu nebudeš,“ povzdechla jsem si.

„Co máma, jak si to rozmyslela s tím Londýnem?“ obrátila téma.

„Jo, nakonec mě pustí s tím, že chce Roba osobně poznat. Tak ho asi budu muset přemluvit, aby přijel na prázdniny.“

„Tak to mě tu budeš mít, takovou věci si ujít nenechám.“

„To fakt, dík,“ povzdechla jsem si, jen to pomyšlení na to až to nastane, mi nedělalo dobře.

„Alex, neboj, táta ho nezabije, i kdyby věděl vše okolo. Jen si ho proklepne,“ povzbudivě se usmála.

„Teď nevím, co je horší okamžitá smrt nebo mučení?“  Když jsem viděla její obličej, obě jsme se začaly smát. „To není k smíchu, to je vážná věc,“ upozornila jsem ji.

„Tohle budeme probírat, až se vážně pojede,“ oddálila naše spekulace na později.

„Jo protože bych ho jinak asi spíš přemlouvala, aby do Čech už nikdy nejezdil.“

„Na to zapomeň,“ upozornila mě pak už vážně.

£££

Ještě týden před odjezdem mě Rob celkem štval, když se já musela učit. Jemu se to povídalo, školu měl za sebou a klidný život bez učení před sebou, až jsem mu trochu záviděla. Asi hlavně tu vidinu toho světa, kam by se jednou mohl dostat, ale zároveň jsem mu to přála. Jenže jeho nynější odpor k učení nepomáhal mi, jako bych to měla ráda, ale hlavně jsem se potřebovala a musela zlepšit.

Jinak bych nemohla s čistým štítem do Londýna a nemusela se pak strachovat tolik o známky, navíc to jestli vůbec pojedu, rozhodoval i můj prospěch, to bylo tátovo pravidlo. Prý když něco chci, tak si to musím zasloužit, podle mě se snažil i o to, abych do Londýna nemohla za mým kamarádem, nelíbilo se mu to a to nevěděl ani celý příběh jako máma.

Seděla jsem u stolu, všude okolo měla plno knih a na monitoru počítače byl Rob.

„To se hodláš takhle učit celý den?“ ptal se znuděně a na důkaz toho si opřel hlavu o ruku a díval se jako by měl každou chvíli usnout. Herečka jedna!

„Jo, vadí ti to? Já se na rozdíl od někoho musím učit,“ vyplázla jsem na něj jazyk a začala si opisovat chybějící zápisek. Nedal si pokoj, prostě se rozhodl to vše sabotovat, jak jen mohl. Mluvil na mě, neustále se ptal a já nevěděla, co sledovat dřív, jestli jeho protivné a nic neříkajíc otázky nebo to co jsem zapisovala.

„Krucinál,“ bouchla jsem se do čela a povzdechla si.

„Co se děje?“

„Já ty zápisky píšu anglicky. Musím to přepsat,“ vysvětlila jsem svoji šikovnost, stejně za to mohl ale on.

„Nech to, třeba ti dá lepší známku.“

„Pochybuju, je to zápisek do českého jazyka,“ povzdechla jsem si a vytrhla stránku s inkriminovaným textem. Ještě že nebyla celá popsaná, to bych mu ji v Londýně strčila pěkně za triko.

Jen co jsem se trochu víc zabrala do učení, začal se o slovo hlásit Rob. Pořád na mě mluvil, měl připomínky, nebo když jsem si ho moc nevšímala, začal zpívat. Takhle probíhal celý den a i kus večera. Nešel ven, protože chtěl mít klid a Tom něco měl. Dokonce mě přišla takhle pozdravit i Lizzie, když šla ohlásit večeři. Tu nakonec Robovi přinesla, to se někdo má, já si pro to musela dojít sama. Stejně to dopadlo tak, že mě od počítače odháněl, když jsem byla naučená a měla trochu času, bylo ho málo, peskoval mě, abych šla brzo do postele a vyspala se do školy. Najednou byl zodpovědný.

Další rána pod pás byla ve škole a to když mi bylo ohlášeno, že se mnou u Roba bude bydlet Radka. Nikoho horšího nemohli vybrat, brala bych kohokoliv, jen ne ji. Když jsem se pokoušela protestovat, Jarošová mě utla. Ani když jsem byla poprosit o změnu. Neměla jsem šanci. Tohle mě tak štvalo. A tak jsem šla léčit nervíky k mojí sestřičce a zkolaudovat jí nový byteček, co měla s Honzou. Nervózně jsem těkala pohledem na hodiny.

„Je divný, jak je najednou to dítě hyperaktivní,“ smála se máma a táta se přidal. Povzdechla jsem si a sedla si k televizi. Bylo teprve jedenáct. Zmatkovat budu kolem třetí hodiny, u školy máme být v půl páté, odjezd je v pět. Vše jsem měla přesně naplánované a hodlala se tím jen řídit.

Dávali se na starý film. A vždy když byly reklamy, hypnotizovala jsem hodiny. Když se hodinové ručičky blížili ke druhé hodiny, vylítla jsem ze sedačky, až se táta leknul a pustil ovladač.

„Co ta holka blbne?“ ptal se zmateně mámy a odpověď jsem neslyšela při spěchu do pokoje. Oblékla jsem se do trika džín a mikiny. Učesala se a svázala vlasy do gumičky, a pak začala chystat věci, co jsem si ještě chtěla vzít do batůžku a raději vše ještě zkontrolovala. Pak jsem odnosila věci dolů do síně a sedla si opět k televizi.

Jestli jsem si myslela, že mi chce táta ublížit poté, co jsem ho vystrašila u televize, mýlila jsem se, opravdu mě chtěl zabít až při cestě autem.

„Alexandro, zapadni do té sedačky a mlč,“ vyjel na mě už v půlce cesty, co jsem se pořád navážela do toho, že jede jako šnek a poskakovala na sedadle. Zaklapla jsem raději pusu, a když jsem chtěla něco říct, kousla jsem se do jazyka, taky tu byla možnost, že mi zastaví a nakáže, abych to došla pěšky.

„Neboj se, máš spousty času a bez tebe by přeci neodjeli,“ konejšila mě máma. Koukala jsem se na krajinu a v duchu nadávala, já věděla, proč jsem chtěla, aby mě odvezla Nikola, ona by mě chápala. I když podle pohledu mámy ona taky věděla, proč tam vyvádím, jediný kdo byl mimo, je táta.

Moje máma nezklamala, jen co jsme zastavili u školy a uviděla profesorku Jarošovou, neomylně se vydala rovnou k ní. Nepřekvapilo mě, když si mě zavolala a vyptávala se na Robovu rodinu. Jen jsem protočila oči a dělala, že nejsme účastník toho všeho okolo a raději pohledem zkoumala, kdo vše tu vůbec už je.

„Alex nemluví o ničem jiném a celý den se nemohla dočkat, až pojede,“ zasmála se máma a Jarošová se k ní připojila. Opravdu jsem byla ráda, jak se bavily na můj účet.

Moje nadšení, když jsem konečně mohla do autobusu a neposlouchat rozhovor s profesorkou, nemohl nikdo přehlédnout ani táta. Poté, co jsem se na ně přes okénko šklebila, jinak jsem to neuměla, přišlo mi to divný a tak jsem se šklebila, vyrazil autobus na dlouhou cestu.

Neodolala jsem a na příkaz Roba, jsem ho informovala o celém průběhu cesty. Vždy mi přišla nějaká odpověď.

Během cesty stejně nejvíc pobavil David. Vezl si sebou sliz, jak se prodává v hračkářství pro děti. A hodil ho dopředu a bohužel zasáhl Radku, tedy bohužel pro někoho. Všichni jsme se začali smát a ona ječet s Veronikou. David dělal, že nic a zahodil i tu krabičku. Zkroutila jsem nad tím vesele hlavou, on byl takový kašpar třídy a všichni ho měli rádi, byl to fajn kluk.

Hotel byl úplně stejný jako minulý rok, žádná změna. Nemohla jsem se dočkat své postele a bylo mi jedno, s kým budu na pokoji, ta postel byla důležitější, a když jsem přemýšlela o jednom pokoji s Radkou, podlaha na chodbě taky není tak špatná. Naštěstí se tak nestalo a já mohla v klidu uklidit své tělo na měkkou postel. Necítila jsem záda, krk a ani svoje pozadí.

£££

Celá naše smečka ze školy se až moc pomalu na můj vkus plížila k Londýnskému oku. A to že já byla expert na pomalé přibližování k té monstróznosti. Až mě od nudného koukání pod nohy zachránil můj vyzvánějící mobil.

„Ahoj strašpytle,“ ozval se vesele Rob.

„Copak hrdino?“

„Už jste u Oka?“ Jasně je zvědavej, jestli na něj půjdu.

„Jo, blížíme se sice trochu pomalu, ale jsem jen kousek,“ připustila jsem. Martina a pár lidí okolo se na mě otočilo.

„Dobře, a půjdeš se podívat s nimi nahoru?“ Neodkázal zamaskovat svoje pobavení. Proč jsem to tak moc čekala?

„No nevím, protože tam nebudeš, abys mě uklidnil. Tak to raději necháme, až budu u vás. Navíc jsem jedla, což by pak nemuselo dopadnout dobře,“ vysvětlila jsem mu svoje důvody.

„Tak to potom chápu.“ On se mi normálně vysmíval do telefonu.

„Hele, Robe, to není vtipný, sám si viděl, jak se bojím,“ promluvila jsem uraženě.

„Tak promiň jen je to zábavný vidět tě, když se něčeho bojíš. Normálně působíš strašně sebejistě a neohroženě, a pak když tě člověk pozná, zjistí, že to je jen maska,“ vysvětlil mi svoje pozorování.

„Všichni lidé se schovávají za maskou jen někdo víc a někdo míň.“ Kdyby tu byl, vyplázla bych na něj jazyk jako malé umanuté dítě. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem vymyslela něco tak pěkného. Konečně jsme byli v té ulici, kde jsem byla s Robem skoro před rokem a hádala se s ním, že tam nepůjdu. Musela jsem se usmát.

„Jsem v té ulici, co jsem spadla,“ oznámila jsem do mobilu.

„Jo myslíš, jak sis hrála na malou umanutou holku?“ rozesmál se zase, už mě vážně štval. Zabrala jsem se tím nezačít mu nadávat a tak si moc nevšímala okolí.

Najednou mě někdo chytil za boky a já šokem vypískla a otočila se k té osobě. Čekala jsem někoho ze třídy, ale to jsem se mýlila. Lapala jsem po dechu a koukala se na něj s vytřeštěnýma očima. Přede mnou stál vysoký hubený kluk, co měl černou koženou bundu a černého kulicha, vousy na bradě mu už rašily, jak dobře jsem ho znala.

„Tome, ty idiote, co tě to napadlo, měla jsem z tebe málem infarkt, jsi normální!“ rozkřičela jsem se na něj a všichni ze školy se na mě koukali.

„Taky tě rád vidím,“ usmál se a objal mě.

„Nejraději bych ti nakopala prdel,“ přiznala jsem se. Pak jsem svou pozornost vrátila k telefonu, který jsem měla stále u ucha.

„A tobě ji nakopu, Roberte.“ Věděla jsem, že to byl jeho nápad.

„Promiň, ale já nemůžu, mám práci a tak jsem jako náhradu poslal Toma,“ vysvětlil mi hned situaci.

„Dobře, mám povolení s ním provádět vše, co se mi zlíbí?“ zajímala jsem se a Toma přejela zkoumavým pohledem a nezapomněla nahodit rozkošný a nevinný kukuč. Ti dva mě opravdu kazili, už i já jsem si toho začínala všímat.

„Asi jo když se nebude bránit,“ smál se zase on. Tom mi nejistě oplatil úsměv, vypadal komicky.

Profesorka dala pokyny, že můžeme na oko, kdo chce a zbytek má čekat tady. Všichni se tam nahrnuli a já vyměnila Roba na telefonu za skutečného Toma.

Většina lidí po nás pokukovala a hlavně zvědavě Radka. Tom si jich nevšímal a vyptával se mě na různé věci, hlavně na to co se dělo v Praze, prý Robovi nevěřil.

Vydali jsme se dál a Tom šel s námi a mně během cesty neunikly nasupené pohledy od Radky, vždy jsem se na ni jen usmála a dál se věnovala mému společníkovi.

„Kdo je ta holka, co po nás tak pokukuje?“ optal se po chvíli sám Tom.

„To je Radka. Letos bude se mnou bydlet u Roba,“ zamračila jsem se.

„Hmm… celkem kost. Má přítele?“ usmál se na mě jako andílek. Povzdechla jsem si.

„To byl vtip, Alex,“ zasmál se a objal mě kolem ramen. Bouchal jsem ho loktem do břicha. Chvíli jsme šli mlčky, než promluvil.

 „Alex, nezapomeň, že má Rob ve středu narozky,“ připomněl mi.

„Vím, jen mu musím sehnat dárek, nic mě nenapadlo. Co myslíš nějaké triko s nápisem?“ koukala jsem se a doufala, že mi poradí.

„Jo, to má Rob rád, hlavně když to bude vtipné,“ přikývl a já si oddychla, zítra na nákupech musím něco najít. S Tomem jsem se rozloučila, až když jsme se měli vracet do hotelu.

Chodila jsem po všech obchodech a hledala nějaký dárek. Netušila jsem, jestli mu vůbec nějaké to triko koupím.

Když jsem zahledla jedno černé se žlutým nápisem. BEASTIE BOYS. První část nápisu byla v žlutém rámečku a druhé pod ním žlutě a celé to bylo v kosočtverci, který byl naležato. Došla jsem k tomu triku a podívala se z druhé strany, kde byl taky nápis - GET OFF MY DICK.

Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, tohle bylo to, co jsem hledala. Bylo tu poslední, a tak jsem se koukala na velikost. Opravdu jsem měla obrovské štěstí!

Vrátili jsme se do hotelu, kde jsme se museli připravit na náš export do rodin. Opět jsme byli dostrkáni na to parkoviště, kde se čekalo a netrvalo dlouho, než přišli první náhradní rodiče.

Radka se s Veronikou loučily jako by šly na smrt, protočila jsem nad tím oči. Konečně jsem viděla osobu, která mi chyběla. Usmála jsem se a vydala se k ní. Usměv mi vrátila, a když jsem byla u ní, objala mě. Jako bych byla její dcera a dlouho jsme se neviděly.

„Moc ráda tě vidím, Alex,“ usmívala se, když mě pustila.

„I já tebe, Clare, stýskalo se mi.“

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 16. kapitola: