OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 14. kapitola

21.11.2013 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1276×

Nepříjemný zvuk zipu, cinkání kovových úchytek o sebe, jak s taškou někdo manipuloval, a tiché mumlání způsobilo moje probuzení do dalšího dne. Protestně jsem zamručela a přetočila se na břicho a hlavu na druhou stranu.

„Promiň,“ špitnul potichu. Odpověděla jsem dalším zamručením a otevřením očí, abych toho ničemu viděla. Přehraboval se ve své tašce, u které klečel, a dokonce byl oblečený, a to mě trochu probralo, když jsem věděla, že Rob nebyl ranní ptáče.

„Kolik je hodin?“ posadila jsem se na posteli.

„Pět minut po sedmé.“ Po téhle odpovědi jsem sebou znovu plácla do postele. Času bylo více jak dost. Rob si totiž uměl vybrat místo, kde bydlet, a to bylo jen kousek od mé školy. Trvalo mi chvíli, než jsem dosáhla plného vědomí a koordinace rukou a nohou, abych se mohla dostat z postele.

„Před chvíli tu byla Niky. Přinesla ti věci do školy a čisté oblečení, a taky ti mám vyřídit omluvu za tu noc.“ Až po jeho slovech jsem si všimla své tašky na křesle a plně na ni zaútočila, abych věděla, co vše mi sestra přinesla.

Spokojeně s vlastním kartáčkem a čistým oblečením jsem se zabouchla v koupelně. A při jejím opouštění čekalo další překvapení. Snídaně. Trochu opožděná, aby byla do postele, ale on sám se ládoval v posteli. Nelenila jsem a připojila se k tomu rannímu dýchánku a naplnila své hladovějící břicho. Stihla jsem u toho ještě zkontrolovat, co přesně mi Niky přinesla, a musela jsem ji pochválit, dívala se na můj rozvrh. Trochu by mě zajímalo, v kolik musela vstávat, aby stihla jet domů připravit mi věci a být tady ještě před sedmou ranní.

„Tak já už půjdu do školy,“ promluvila jsem a otočila se k mému hostiteli, když byl čas jít pomalu pryč.

„Doprovodím tě, než budu muset na letiště.“ S radostí jsem přikývla a i s ním se vydala ke dveřím a ven z hotelu.

Jeli jsme metrem k mé škole. Oba jsme byli celou dobu ticho a jen občas se na sebe podívali. Bylo mi jasné, co se bude dít u školy, až se s ním rozloučím. Uvidím ho až v květnu, kdy pojedeme do Londýna se školou. Bylo mi to líto, nejraději bych ho tu měla pořád. Nebylo těžké zapomenout na vše okolo, když jsem byla s ním. Povzdechla jsem si a koukla se do tmavého skla metra, kde byl můj odraz. Viděla jsem i Robův pohled ke mně.

Metro jelo rychleji než jindy, nebo mi to tak připadalo, protože jsme byli za chvíli na místě. Vystoupili jsme a pořád se drželi při sobě. Ale potichu. To hrozné ticho, co se vám nelíbí, ale nevíte, co říct. Vyšli jsme ven, kde byla zima. Rob se zastavil a nabídl mi rámě.

„Rád bych, abys cestu do školy přežila.“ S úsměvem narážel na to, jak se nemám ráda s náledím. Neodmítla jsem a zavěsila se do jeho ruky. „Nevím, jestli je dobré tě nechávat chodit samotnou.“

„Hele, já umím chodit, jen občas neudržuju na náledí balanc, to se stává spoustě lidem,“ vyplázla jsem jazyk a rozesmála jeho i sebe.

Stáli jsme na přechodu a najednou mi Rob stáhl batoh a já se na něj jen nechápavě koukala. Vzal si ho na záda, já tedy neprotestovala. Proč taky? Když mi ho chce nosit, nejsem proti. Moje pozornost se tedy obrátila na panáčky na semaforu. Čekala jsem, až přeskočí z červeného na zeleného. Jenže mi Rob stáhl kulicha do očí, paží mě objal kolem ramen a přitáhl k sobě, takže moje záda byla tisknutá k němu.

„Nevidím,“ smála jsem se. Chtěla jsem si vytáhnout čepici, ale nedovolil mi to. Chytil moje ruce a přidržel mi je u hrudníku.

„Důvěřuj mi,“ zašeptal mi do ucha. Neměla jsem ani čas mu něco odpovědět. Tlakem na má záda mi naznačil, abych šla, a já ho poslechla, i když jsme stáli u křižovatky a já netušila, jestli už máme zelenou. Ale věřila jsem mu, že ano. Držel mě zezadu okolo paží a poslepu mě vedl. Cítila jsem jeho tělo na mých zádech a nohy, jak se při chůzi otírají o mé. Byl blízko a musel mít nohy vedle mých, aby mohl chodit.

Usmívala jsem se a připadala si jako blázen, dělat dobrovolně takovouhle ztřeštěnost ve městě, kde je plno silnic. Nikomu bych to nedovolila, jen jemu. A měla jsem pro to pár důvodů. A ten hlavní, kterým jsem to mohla obhájit, je, že je přeci dospělý.

Šli jsme už celkem dlouho.

„Robe, baví tě to hodně?“

„Ani nevíš, jak moc,“ zasmál se mi do ucha. Celou dobu jsem cítila jeho dech, jak měl hlavu položenou na mém rameni.

„To mě takhle povedeš až do třídy? A budeš se za mě i učit?“ vyzvídala jsem dál.

„Možná.“

Vedl mě dál a já se pokoušela něco pomocí sluchu zjistit. Jediné, co jsem slyšela, byly zvuky od aut, jak přidávají, brzdí. Slyšela jsem klapání bot o zem a hlavně podpatky. A především Robertovo dýchání do mého ucha.

„Schod,“ promluvil po hodně dlouhé době. Automaticky jsem následovala jeho nohu, která se zvedala a stále byla u mě. Chtěla jsem jít na další schod, byla jsem si jistá, že tam budou další. Jenže mě pustil a jeho ruce se hned objevily kolem mého pasu. Až pak mi došlo, že už není přilepených na mých zádech a že nestojí těsně u mě.

Donutil mě se otočit. Pak mě úplně pustil, netušila jsem, co dělá. Až když mi vytáhl kulicha z očí a já se koukala do jeho obličeje, který se jako většinou smál. Díky schodu jsem byla tak stejně vysoká jako on.

„Cíl.“

Podívala jsem se okolo sebe. Stála jsem na prvním schodě ke vstupu do školní budovy a okolo byla spousta studentů. Koukali se na nás a šeptali si. Viděla jsem taky Radku a Veroniku. Obrátila jsem zase svou pozornost k Robovi a oplatila mu úsměv. Uslyšela jsem zvonění a lidi se začali cpát okolo nás do školy. Ale spousty jich ještě bylo venku. Bylo tak patnáct minut, než bude zvonit na hodinu.

Robův pohled v tu chvíli o dost zvážněl, stále se usmíval, ale ne už tak vesele jako předtím. Moje reakce byla okamžitá, ani jsem o ní nepřemýšlela, bylo to to, co jsem u loučení s ním musela udělat. Přitáhla jsem se k němu a pevně ho objala. Svírala jsem v pěstech jeho bundu na zádech. Nechtěla jsem, aby odešel, možná jsem hysterka. Ale s ním to bylo jiné. Já byla jiná.

„V kolik ti to letí?“ zamumlala jsem do bundy na jeho rameni.

„V devět,“ pošeptal mi a taky mě objal kolem pasu.

„Budeš mi chybět,“ přiznala jsem a už to znělo plačtivě, a to jsem nechtěla.

„Ty mně taky, ale budeme si zase volat a psát,“ připomněl mi.

„Ale to nebude ono. Kdo mi večer bude brát peřinu?“ zasmála jsem se.

„Budeš si muset počkat do května, až přijedeš.“

„Budu posilovat,“ slíbila jsem. Začal se smát a já cítila, jak se díky tomu chvěje a já částečně taky.

„Potřebuješ to,“ připustil se smíchem. Odtáhla jsem se od něj, pořád jsem měla svoje ruce na jeho ramenou a on svoje na mých bocích.

„Jsem ráda, že jsi mě poctil svou návštěvou,“ pousmála jsem se na něj.

„Já děkuju, že jsi mi dělala společnici,“ usmál se zase on.

Ozvalo se další zvonění a já si povzdechla. Znovu mě objal.

„Až budu v Londýně, napíšu,“ slíbil. „Ale díky natáčení teď nebudu mít moc času,“ upozornil mě.

„Dobře,“ odtáhla jsem se od něj. „Tak ahoj,“ povzdechla jsem si a stále svírala jeho bundu.

„Měj se pěkně, Alex,“ pohladil mě po tváři a pak mi dal pusu na tvář. Poprvé to udělal on.

Pustili jsme se a koukali se na sebe. Nadechla jsem se a čekala, co se bude dít dál. Usmál se, otočil se a odešel. Ještě se na kraji ulice se na mě otočil a já mu zamávala. Až když zmizel, otočila jsem se a vydala do školy. Ani mi nevadilo, že je venku zima.

Prošla jsem těmi velkými skleněnými dveřmi, které měla snad každá škola, kterou jsem znala. Vrátila jsem se do reality. Vydala jsem se do sklepa, kde jsme měli skřínky, a tam se přezula, sundala si bundu a vydala se do učebny. Měla jsem celkem dost času, tak jsem nikam nepospíchala.

Vešla jsem do třídy a šum zesílil a všichni se na mě koukali a různě si ukazovali. Bože, to byl zase nápad. A taky byl Roba.

Rozhodla jsem se dělat, že se nic neděje, což byla i částečně skutečnost, a sedla si na svoje místo k oknu. Věci jsem si připravila na lavici a koukala ven na město. Zrovna nejkrásnější výhled to nebyl, viděla jsem jen panelové domy okolo a silnici plnou aut.

„Viděli jste je spolu? To, že s ním nespí, je lež. Je to cizinec, mluvili spolu anglicky, určitě si sem přijel užít, a až odjede, odkopne ji tak, že bude čumět. Co by na ni viděl, maximálně velikost podprsenky,“ slyšela jsem ten hnusný pískavý hlas Radky. Jestli mě chtěla naštvat, nepovedlo se jí to. Dělala jsem, že nic neslyším, a dál se koukala ven a čekala, co dalšího z nich vypadne.

„Jistě byla jen náhodou tam, kde on, jinak pochybuju, že by o ni nějak jevil zájem.“

Jejich spekulace byly celkem zajímavé. Musela jsem se pousmát. Když zazvonilo, konečně ty jejich otravné hlasy ztichly a mně se ulevilo. Jenže ne na dlouho. Učitelka biologie se rozhodla zkoušet a bohužel si musela vybrat zrovna mě.

Asi bych jí těžko vysvětlovala, co jsem dělala o víkendu a tak jsem neměla čas se učit biologii. Pochybuju, že bych mi přijala omluvu – Nemohla jsem se učit, byla jsem u kamaráda v hotelu a učila se s ním scénář a ukazovala mu Prahu, on je totiž z Londýna. A tak zkoušení dopadlo tak, jak se dalo očekávat, a to za tu nejhorší známku.

Byla jsem ráda, že dnešní den nebyl jeden z těch, kdy se opravdu daří a všichni učitelé mě chtějí náhle zkoušet, jako by se vždy domluvili.

Posadila jsem se na svoje místo v počítačové pracovně hned po obědě. Bylo to velmi výhodné místo, učitel neviděl, co dělám, a já měla přehled, kde se nacházel on, abych mohla reagovat.

„Dnes jsem se rozhodl být na vás hodný a navíc mám nějakou práci, takže si dělejte, co potřebujete. Pokud ale budete dělat kravál, dostanete práci.“

Najela jsem si na obchody a knihy, abych si našla něco nového na čtení, až jsem narazila na jednu knížku. Podívala jsem se o na obsah a radostně se usmála. Už jsem věděla, co si přečtu. Vyšlo totiž pokračování knihy, kterou jsem četla při cestě do Londýna. Niky ji už taky četla a líbila se jí, takže bude mít radost i ona. Po škole si asi zaběhnu do knihkupectví a pak brknu sestřičce, jestli by pro mě nepřijela. Přeci jen mi to za ten včerejšek dlužila, spokojeně jsem se nad svým plánem usmála.

V kapse mi začal vibrovat telefon a já leknutím nadskočila. Podívala jsem se na kapsu a až pak ho začala vyndávat ven. Přišla mi SMS - Posílám pozdrav z Londýna, je tu zima. Rob

Po škole jsem se podle plánu vydala do jednoho menšího knihkupectví. Chodila jsem tam vždy pro knihy, sestra mě tam jednou zavedla a já se to naučila. Měli tam velký výběr a nebylo to daleko od školy.

Jen co jsem vešla do obchodu, vydala jsem se do oddělení, kde byly novinky, a začala pátrat po knize, kterou jsem chtěla. Nemusela jsem hledat dlouho, jasně červená kniha na mě skoro volala. Na předním obalu byl obličej vlka. Spokojeně jsem se usmála a vzala si ji. Už jsem nic dalšího nepotřebovala, tak jsem šla rovnou ke kase.

Prošla jsem si ještě pár obchodů v okolí a koukala se po všem možném, než mě vyzvedla Niky a navzájem jsme se vyzpovídaly o včerejším dni.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 14. kapitola: