OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 12. kapitola

18.09.2013 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1429×

V hotelu jsem byla jen s rodiči na dovolené v cizině, a to jen dvakrát, jinak jsme jezdívali po kempech v Čechách. Proto to pro mě bylo nové a já se nechala poslušné vést až k pultu s recepční, aby si Rob mohl vzít klíčky od jeho pokoje. Poslušně jsem cupitala za ním, až se zastavil.

Mladá, blond a celkem pěkná recepční, tak aby reprezentovala hotel, se na něj usmívala a podala mu žádané klíčky, než mu je ovšem předala, zadívala se na mě. Její pohled byl zvláštní a někoho mi i připomínala, tak jsem raději svůj pohled zabodla do země. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, co se jí právě honilo v hlavě ohledně mé a Robové osoby dohromady na jeho pokoji. Já sama se mohla uklidnit tím, že jsem ho už nějakou dobu znala a věřila, že by to nikdy neudělal, stejně jako mi řekl venku. Věřila jsem mu opravdu hodně, a to bylo to nejdůležitější.

„Alex, pojď,“ pobídl mě Rob k odchodu. Trochu mě probudil z mých myšlenek a ve chvíli, kdy jsem se na něj zmateně podívala, se usmál a popadl mě za ruku, abych se konečně pohnula z místa. Pevně jsem stiskla jeho ruku a rychlým pohledem prozkoumala nové prostředí hotelu, abych případně věděla, kudy utíkat, když začne hořet. To bylo přeci potřebné.

Výtahem jsme se dostali až do příslušného pátého patra, kde jsem byla dále navigována do jedněch z mnoha bílých dveří na chodbě.

„Moje nynější království,“ otevřel dveře dovnitř. Trochu vyčkávavě jsem nakoukla. Nic hrozného, čtvercový pokoj s postelí, psacím stolem, televizí, jedno okno a malý stoleček s křesílkem. K tomu dvě skříně, jedna větší a druhá malá. Všimla jsem si ještě jedněch dveří. Při mém pozorování do mě Rob strčil tak, abych vpadla do místnosti a on mohl zavřít dveře.

„Ten pokoj nekouše.“ Zašklebila jsem se na něj a dál pokukovala. „Koupelna, tam můžeš taky,“ ukázal na ty zavřené dveře. Nevšímala jsem si ho.

„Víc se mi líbí tvůj pokoj,“ rozhodla jsem nakonec. Sice tenhle pokoj byl pěkný, ale neosobní, strohý, a proto na mě tak divně působil.

„Chceš do koupelny?“ zeptal se poté, co mu unikl z mého přiznání smích.

„Nemám tu co na sebe,“ připomněla jsem mu a sundala si konečně tu zimní bundu a hodila ji podle jeho příkladu na to křesílko, stejně jako můj školní batoh.

„Chytej.“ Ani to nedořekl a už po mně hodil bílé triko. „Omlouvám se, ale nemám tu žádné šortky, venku to na ně moc nevypadá,“ pokrčil omluvně rameny a podíval se z okna, kde zase začalo sněžit. Nekomentovala jsem to a jen s přikývnutím zapadla do koupelny. Tohle ani trochu nepomáhalo mojí stydlivější části.

Sprcha, umyvadlo se zrcadlem a záchod, to celé v další malé čtvercové místnosti, ale i tak to posloužilo svému účelu.

Vlezla jsem si pod teplý proud vody, příjemně mi rozehříval ztuhlé svaly od zimy. Vypůjčila jsem si sprchový gel a šampon, co se tu povaloval. Budu vonět jako chlap. Pečlivě jsem se usušila do ručníku a oblékla si to Robovo triko. Přestože bylo bílé, bylo z kvalitního materiálu a nebylo nic vidět. Dosahovalo mi sotva pod zadek, ale co jsem mohla čekat, Rob nebyl zas o tolik větší.

U zrcadla jsem si sušila vlasy, mračila jsem se na sebe jako pokaždé, když jsem stála před zrcadlem. Když se rozrazily dveře a v nich stál Rob, tvářil se trochu překvapeně, jako by o mně nevěděl.

„Hej, tady jsem já,“ připomněla jsem mu dotčeně a podupkávala si nohou.

„Promiň, zapomněl jsem,“ udělal nevinný kukuč.

„To by chtělo k doktorovi, jak rychle zapomínáš,“ nadzvedla jsem výsměšně obočí.

„Nejsem zvyklý se s někým dělit o pokoj. Chtěl jsem se vysprchovat,“ pokrčil rameny.

„Tak si počkáš.“

„Moc ti to trvá, zlato,“ zabručel a opřel se o rám dveří. Dívala jsem se do zrcadla a skrz něj pozorovala i jeho osobu. Po chvíli mě to přestalo bavit a on se stále ani nepohnul. Nenápadně jsem se přesunula ke sprchovému koutu, zapnula jsem vodu.

„Hej, Robe, ty jsi ten mužskej, pojď sem, asi máme problém se sprchou.“ Počkala jsem, až byl vedle mě, a pak namířila hadici rovnou na něj.

„Alex,“ vyjekl překvapeně při prvním zásahu od proudu vody. Rozesmála jsem se, ale sprchu nestáhla. Začal se krýt a chňapal mi po sprchovací hlavici. Pokoušela jsem se ji bránit, ale moc to nešlo, když trhnul k sobě, šla jsem taky.

„Mám tě.“ Moje záda si tlačil na hruď a jednou rukou mě přidržoval u sebe. Vykroutil mi hlavici z ruky a namířil ji nad mou hlavou.

„Ne!“ křikla jsem, ale bylo pozdě. Poraženě a hlavně, aby mi nešla tolik voda do očí, jsem hlavu sklopila a pozorovala zem, on ale ruku se sprchou nestáhl.

„Už stačí, mám za sebou dvojitou sprchu.“ Znovu jsem se mu pokoušela vykroutit a povedlo se.

Vypadala jsem spíš, jako bych omylem spadla do bazénu, než že jsem byla pod sprchou. Voda ze mě tekla a hlavně z vlasů jak z vodopádu, všude okolo byla voda a podlaha se stala jednou velkou louží. Tričko se mi lepilo na kůži a já si rázem připadala jako nahá. Rychle jsem vzala mezi prsty kus mokré látky a pokoušela se ji odtáhnout od těla, co to šlo. Zvedla jsem pohled k Robovi, triko i džíny promočené, z vlasů odkapávaly kapky a jeho oči byly upřené na mě a zkoumaly počínání mých rukou.

„Nemáš něco jiného?“ zeptala jsem se ho a trochu se otřásla, ne zimou, ale z té nepříjemné situace.

„Jo, hned,“ vykoktal ze sebe. Přetáhl si triko přes hlavu a hodil ho k umyvadlu, než opustil pokoj. Stála jsem pořád na tom samém místě a odtahovala to triko, co to šlo. Nepříjemně se mi stáhnul žaludek, když Rob nakoukl do koupelny s novým trikem pro mě. Zatímco pokládal triko na suché místo, všimla jsem si, že se zbavil i kalhot a měl na sobě jen boxerky. Jen co zaklaply dveře, vydechla jsem a pustila se do sušení. Spokojeně jsem se nasoukala do černého, suchého trička. Bohužel nebylo o nic delší než to předchozí. Sušila jsem si vlasy a vydala se do pokoje, abych raději už uvolnila koupelnu.

„Je tvoje, jen je tam trochu mokro.“ Pokoušela jsem se to tam trochu uklidit, ale moc to nešlo za tak krátkou dobu. Posadila jsem se na postel a pustila televizi. Vyťukala jsem Niky zprávu, kde jsem a že jsem pořádku, aby neměla strach.

Jen co se otevřely dveře, z kterých vyšel Rob, hodila jsem po něm můj ručník, kterým jsem si usušila vlasy. Zmateně ho chytil a čekal vysvětlení s pozvednutým obočím.

„Jsi blízko,“ pokrčila jsem rameny. Rezignovaně si povzdechl a odnesl ručník. Při zpáteční cestě mi žuchnul do postele.

„Malý Robík jde spát,“ zašišlala jsem na něj. Po mých slovech se víc zachumlal do peřiny.

„Pravou či levou stranu?“ ptal se mě vážně a malou chvilinku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co přesně tím myslí.

„Je mi to jedno. Hlavně, když se vyspím.“ Zalezla jsem si na levou stranu postele a zavrtala se pod peřinu.

„Nech mi taky kousek peřiny,“ ohradil se Rob. Zapomněla jsem, že v hotelu dávají tu velkou dvojí peřinu místo dvou klasických. To bude zajímavá noc. Byla jsem zvyklá se do peřiny stulit, ale teď to nešlo. Nebo ne, když jsme od sebe byli skoro přes celou postel. Povzdechla jsem si a doufala, že to, co řeknu, nevyzní blbě. Přeci jen, když jsem s ním naposledy byla v posteli, usnula jsem tak rychle, ale teď jsem plně vnímala.

„Robe, asi to bude znít blbě, ale pokud máme oba vyspat pod jednou peřinou, asi nemůžeme být od sebe přes celou postel,“ poznamenala jsem.

„Co navrhuješ?“ zajímal se obezřetně. Sebrala jsem odvahu a byla ráda za tmu v pokoji, kdy se na něj nemusím koukat.

„Mohli bychom se víc posunout ke středu,“ špitla jsem.

„Pokud ti to nevadí…“ Posunula jsem se do středu a hned na to jsem cítila, jak se i on sunul blíž. Otočila jsem se ale k němu zády a stulila se do klubíčka, jak jsem byla zvyklá usínat, když to nešlo na břiše.

„Dobrou, Alex.“

„Dobrou.“

Byla mi zima, až jsem se probudila z říše snů. Prohlížela jsem si pokoj, kde bylo něco vidět jen díky světlu na ulici. Hledala jsem peřinu, co mi tak scházela, abych se mohla zahřát, ale já ji u sebe neměla. Ale ten zloděj vedle mě ano. Spal a usmíval se u toho, našpulil pusu a vydal ze sebe zvuk jako kňučení. I přesto, že to byl v tuhle chvíli zloděj, vypadal roztomile, že bych mu to možná i odpustila, kdyby mi nebyla zima.

Čapla jsem nebližší konec peřiny a trhla k sobě. Překvapilo mě, jak lehce to šlo. Vymotala jsem ho z ní a stulila se pod vyhřátou přikrývku, abych mohla dál spát.

Jenže mě probudilo zase něco, tentokrát to nebyla zima, ale škubání. Otočila jsme hlavu a viděla Roba, jak se mi pokouší vytrhnout peřinu.

„Je moje, najdi si jinou,“ zamumlala jsem mrzutě.

„Je i moje. Alex, poděl se, je mi zima.“

„Ne.“ Zahrabala jsem se do tepla deky. Když trhnul silněji a peřinu mi sebral, rychle jsem chňapla po jejím konci a chytla ho.

„Hej!“ ohradila jsem se a táhla k sobě. Rob si v klidu klečel o kousek dál a tahal zase k sobě.

„Co? Je i moje,“ ohradil se mrzutě. No, byla noc, kdo by nebyl mrzutej, já popravdě trochu taky.

„Sebral jsi mi ji jako první,“ vysvětlila jsem a dál se pokoušela táhnout peřinu k sobě, ale moc se mi nedařilo.

Vší silou jsem trhla, ale nepočítala jsem s tím, že to ten zrádce pustí, takže jsem se přetočila a letěla přímo obličejem na exkurzi podlahy. Rozplácla jsem se na ní a objala ji, jako bych byla týdny na moři a po dlouhé době se ocitla na pevnině.

„Alex, jsi v pořádku?“ vyhrkl vyděšeně.

„Asi, zjistím, jestli mám všechny zuby, a pak ti dám vědět, ale mrtvá nejsem.“ Byla jsem ještě trochu zaražená. Přetočila jsem se na záda a uviděla Roba. Nakláněl se ke mně z postele a rozsvítil lampičku, aby viděl dobře. Ten jeho starostlivý výraz způsobil, že jsem se začala tomu všemu neuvěřitelně smát. Způsobilo to jen, že mě obdařil pohledem pro blázna, ale začaly mu cukat koutky.

„Robe, příště, prosím, pokoj s měkkou podlahou.“

Pomohl mi na postel a pod slibem míru jsme si k sobě lehli. Pod jednu deku.

£££

Teplo, možná až moc. Byla jsem zvláštně zkroucená na zádech a hlavu jsem měla opačně, než o co se opírala. Další věc jsem měla přes moje žebra. Neměla jsem hned pocit, že se musím chránit, i přesto, že tohle pro mě nebylo zvyklý. Pohledem jsem projela celý strop a viděla jsem jasně, že je venku už světlo, zastavila jsem se až při pohledu na fialovou deku, pod kterou jsem spala, a tmavě modré triko, o které jsem se také opírala hlavou. Odtáhla jsem se jen kousek, abych mohla zhodnotit situaci.

Ležel na boku, jednu ruku pod sebou a druhou měl pod dekou, a to byla ta věc, co zatěžkávala moje žebra. Oči zavřené a pravidelně oddechoval, ještě byl mimo.

Přetočila jsem se na druhý bok a rozhodla se ještě na chvíli zavřít oči. Nikam se mi nechtělo, ani jsem nemusela, a pod tou dekou bylo vážně teplo. Pokusila jsem se vystrčit ruku, ale mimo peřinu mi byla zima, takže jsem rozhodně neměla nikam namířeno.

Spánek se ovšem zpět nedostavil.

Občas jsem zaslechla nějaké hlasy z chodby. Ležela jsem a polemizovala o svém životě. Rob se mi za tu dobu, co jsme spolu strávili, dostal pod kůži. On byl někdo, koho jsem celou dobu potřebovala, abych byla sama sebou, a trochu se mi zvedlo sebevědomí. Na koho se můžu vždy obrátit, a on mi svým chováním dokázal, že mi bude vždy nápomocen. Včera mi znovu dokázal, jak mu můžu věřit.

Rob se začal vrtět, známka toho, že se každou chvíli probudí. Přetočila jsem se na druhý bok, abych měla výhled. Oči mu začaly cukat, až se otevřely, a já se dívala do těch modrošedých kukadel. Jeho barva mě fascinovala, protože někdy vypadaly až do zelena, ale nebyly.

Malé děti a kluci jsou po ránu strašně roztomilí, to si musím zapamatovat.

„Ahoj,“ usmála jsem se a protáhla se. Chvíli na mě jen koukal.

„Jak dlouho jsi vzhůru?“ ptal se mě.

„Chvíli, musela jsme se probudit a taky jsem přemýšlela,“ pokrčila jsem rameny a pozorovala Roba, který si lehnul na záda a koukal se do stropu, při tom se pokoušel probudit podle toho, jak vypadal.

„Jak dlouho ti potrvá se probudit?“ optala jsem se ho se smíchem.

„Nevím,“ zamumlal a přetočil se na bok, že zase koukal na mě.

„Jdu do koupelny,“ usoudila jsem a posadila se. Chvíli jsem počkala a pak si stoupla, vydala jsem se ke koupelně a cestou si vzala svoje oblečení. Zabouchla jsem za sebou dveře a udělala ranní proceduru. Jen jsem se zarazila, neměla jsem kartáček na zuby, a Robův opravdu používat nebudu, krucinál! Povzdechla jsem si a udělala to starým dobrým způsobem, použila místo kartáčků svůj ukazováček. Poté jsem se převlíkla do mých kalhot, trika a mikiny. Čapla jsem Robův hřeben a učesala se, přeci si nebudu dělat ostudu, když budeme chodit po městě.

Když se na mě dalo aspoň trochu koukat, vrátila jsem se zase do pokoje. Rob stále ležel na posteli a oči měl zavřené. Vážně, chlapi jsou všichni stejní, i tátu musí máma tahat z postele.

Položila jsem složené triko na Robovu tašku a pak šla k němu k posteli.

„Vylezeš sám, anebo tě mám vytáhnout?“ zajímala jsem se kvůli dalším plánům.

„Stejně mě nevytáhneš,“ usmíval se stále se zavřenýma očima.

„To se ještě uvidí, nepodceňuj mě, jsem velmi vynalézavá,“ založila jsem si ruce v bok a koukala se na něj. Jenže on měl stále zavřené oči a nic si ze mě nedělal. „Robe?“ houkla jsem na něj, protože se mi zdálo, že znovu usnul.

„Hmm,“ vyšlo z něj ospale.

„No tak, vstávej, bude snídaně,“ pokoušela jsem se ho dostat přes jídlo z postele, ale ani to nezabralo. „Tak to musím udělat sama,“ povzdechla jsem si. Čapla jsem peřinu. Trhla jsem s ní tak rychle, že nemohl nic dělat, a zůstala mi v ruce. Ležel na posteli jen v triku a spodkách. Vrhnul na mě jen hnusný pohled, ale nic neudělal, kdyby se zvedl, vyhrála bych a to on rozhodně nechtěl.

„Nechovej se jako malej, máš mi jít příkladem,“ ryla jsem do něj, ale zase nic. Až se naučím, jak na něj, budu to používat každou chvíli.

Zahodila jsem deku na podlahu a šla blíž k posteli. Chytla jsem toho lenocha za ruku a pokoušela se ho stáhnout dolů. Ale to by ten lenoch taky nesměl být těžkej jako kráva. Dokonce jsem se i zapřela nohou o postel, abych vyvinula víc síly, ale hnula jsem s ním sotva o pár centimetrů.

„Příjemné protahování,“ rýpnul si do mé snahy. Já mu ukážu! křičela jsem v duchu naštvaně.

Znova jsem zatáhla, co jsem mohla, ale bylo to k ničemu, a Roba asi přestala bavit ranní rozcvička, protože trhnul tou rukou, kterou jsem držela, směrem k sobě a já se vydala za ní. A tak jsem skončila na posteli, ale ne vedle Roba, chlapec to blbě vypočítal. Ležela jsem břichem na jeho a stále držela jeho ruku. Oba jsme se začali smát a Rob se přetočil, takže jsem ležela pod ním.

„No, tohle jako vykopání z postele nevypadá,“ poznamenal. Uraženě jsem na něj vyplázla jazyk. „A pak kdo se chová jako malej.“

„Vstaneš už?“ ptala jsem se ho nadějně.

„No… pokud přiznáš, že jsem vyhrál,“ usmíval se, chlapi jsou strašně sebevědomí a egoisti.

„Ne!“ zavrtěla jsem vzdorovitě hlavou a očekávala, co udělá. Nalehl na mě celou váhou a začal se smát tomu, jak jsem popadala dech.

„Vypadni ze mě,“ vydechla jsem naštvaně a snažila se ho ze sebe shodit. Nešlo to.

„Vyhrál jsem?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Raději se udusím,“ vysoukala jsem ze sebe. Našpulil pusu, jak uvažoval, a potom se zase vzepřel na rukách. Už jsem se začínala usmívat, že jsem vyhrála, když si na mě obkročmo sedl a ruce mi pevně přimáčkl k tělu.

„Nevyhrál jsem?“ zeptal se s potutelným úsměvem. Věděla jsem, že má něco za lubem, ale nehodlala jsem se jen tak vzdát.

„Ne!“ odpověděla jsem vzdorovitě, a když se jeho úsměv ještě roztáhl, hned jsem toho litovala. Jeho ruce doputovaly k mým žebrům a prsty se do nich zaryly, až jsem vyjekla smíchem. Potom se lehce posunovaly nahoru a dolů a rozhodně se nehodlaly vzdát dřív, než mě tím lechtáním dovedou k šílenství.

„Dobře!“ vykřikla jsem smíchy a dál se mu snažila vykroutit.

„Co dobře?“ zeptal se.

„Jsi to ty.“

„Co já?“ Proboha, já ho asi zabiju!

„Vyhrál jsi!“ vykřikla jsem a potom si zhluboka vydechla, když se jeho ruce opřely vedle mé hlavy.

„Tak se mi to líbí,“ zašeptal s úsměvem a slezl ze mě.

„No, tak jsi vyhrál, teď se jdi obléct, mám hlad a čeká nás prohlídka města.“ Už nic neříkal, zvedl se a zapadl s hromádkou oblečení do koupelny. Ležela jsem dál na posteli a koukala se na bílý strop, než na mně přistála peřina.

„Vstávat, jdeme snídat a pak se vrátíme pro věci,“ určil a tak jsme se vydali na snídani.

Tak když to půjde vše dobře, podívka by mohla mít opět určitou pravidelnost :-)

PD" Budu vděčná za jakýkoliv koment... A když jich bude i víc, nebudu se zlobit

Vaše Anamor8

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 12. kapitola: