OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 11. kapitola

09.09.2013 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1409×

Při cestě do školy jsem přemýšlela nad tím, jak bude vypadat celý víkend a dnešní odpoledne strávené s Robem, strašně jsem se na něj už těšila. Jediné, co mi vadilo, byla ta zima venku, kde asi hlavně budeme.

Ani jsem nemohla tušit, co se na mě chystá, ale zjistila jsem to v okamžiku, kdy jsem vešla do třídy, kde probíhala moje první páteční hodina. Všichni utichli a prohlíželi si mou osobu, a jen co jsem zasedla do lavice, sesypaly se na mě všechny holky ze třídy.

„Alex, kdo byl ten kluk včera?“

„Jo, kdo to byl? Nějak moc jste se k sobě měli.“

„A není starší?“ začala jedna přes druhou, že jsem nestíhala vnímat jejich otázky, to bylo něco. Čekala jsem, že Rob způsobí pozdvižení, ale ne, že bude tak velké.

„Kamarád,“ odpověděla jsem nakonec stroze.

„A? Nějaké detaily, prosím,“ zkoušely to na mě holky dál, ale co bych jim měla říct, že hraje ve filmu? Nebyla jsem taková, abych se chlubila, že mám kamaráda herce a v tuhle chvíli dost známého. Navíc jsem mu to nemohla udělat, jestli pro mě přijde, jako že jsem tomu věřila, sesypaly by se na něj, a to by mi neodpustil. A já si jeho přátelství cenila víc, než vytahování se, koho znám. Od toho tu byly jiné holky, jako Veronika a Radka, se kterými jsem se nikdy neměla moc ráda.

Občas si ze mě utahovaly, ale já neměla potřebu se jim nějak mstít anebo říkat třeba takové věci, abych se nad ně povyšovala. Ony mi byly jedno, nevšímala jsem si jich.

„Prostě je to můj kamarád, a protože jsme se dlouho neviděli, přišel pro mě,“ pokrčila jsem rameny, říkala jsem jim pravdu, jen ne celou, ale to jim mohlo být jedno.

„Tomu budu věřit, kamarád. Tak starej kamarád a nic po tobě nechce?“ začala zase Radka.

„A to jako co?“ nechápala jsem.

„Co asi, Alex? Myslela jsem, že máš aspoň trochu mozku,“ udělala znuděný obličej a mně to došlo taky, na co by ona jinak myslela.

„Nebavíme se pro to, aby si se mnou mohl užit,“ odsekla jsem jí podrážděně.

Zvonek. Moje spása od dalších řečí. Jenže jsem neměla moc čas se uklidnit. Byla hodina angličtiny a profesorka Jarošová chtěla domluvit další výlet do Londýna a i termín, kdy tam budeme chtít. Osobně mi bylo jedno kdy, hlavně když se pojede. Plánovala předělání programu z týdne po památkách na dva týdny u rodin. S tím, že ona by s prváky byla týden po památkách, ale bylo by nás míň.

„Rozhodnout se můžete do konce příštího týden a pak si na stole vezměte přihlášky. Alex, pojď,“ přivolala si mě a podala mi přihlášku.

„Mluvila jsem už včera o tom s Robem a nevadí, když budeš zase u nich. Ale z loňska by jeli všichni a máme tady i nováčky, kteří chtějí taky, a kdyby jich bylo moc, museli bychom asi někoho dát i k tobě.“

„Ale to nejde, žádali si jen o jedno dítě, a navíc by to nebylo dobré, kdyby někdo začal s tím, že zná Roba, přeci jen, v tuhle chvíli je zněj jedna z hvězd Pottera, i když ne velká,“ mluvily jsme spolu potichu.

„To se pak nějak vyřeší, ale asi to jinak nepůjde.“ Poslušně jsem to odkývala a vydala se na zbytek vyučovacího dne. Zatímco moje hlavinka sama začala plánovat, jak by to mohlo v Londýně vypadat. Už jen díky tomu, že budeme ve skupinkách, a když budu u Jarošové, mohla bych domluvit, aby se k nám nenápadně vmísil Rob. Bude jí to jedno, pokud mě ovšem nestrčí pod nejbližší auto. Jak jsem si uměla poradit, když se mi to hodilo, ještě stačí zjistit, jak Rob vysvětlil doma to trapné ráno. Tímhle jsem se zabývala po zbytek školy a přišlo mi to užitečnější než to, co nám vykládali učitelé.

Natěšené jsem vylítla ze školy jako nezvladatelná střela. Přesto jsem se zase na schodech zastavila. Byl to tak zvláštní pohled a mně se líbil, i přesto že stál u školy a měl v ruce cigaretu.

Zaznamenal mě pohledem a usmál se a já jen zakroutila hlavou nad tím zlozvykem kouřit. Došla jsem s úsměvem k němu a sebrala mu cigaretu přímo z pusy. Koukal na mě jako tele. Oči vykulené, pusu mírně otevřenou. Jen jsem se usmála a ještě celou cigaretu zlomila a hodila na zem.

Podíval se na mě a pak na tu cigaretu.

„Co to bylo?“ nechápal.

„Tady se nekouří, jsi u školy, navíc to škodí zdraví,“ vysvětlila jsem.

„To máš u mě schovaný,“ zatvářil se uraženě, ale pak se jeho úsměv změnil na ten rošťácký.

Zase si hrál na klauna, uklonil se mi a pak nastavil rámě. Tomu jsem neodolala a pevně se chytla.

„Kam půjdeme, madam?“ Už jsem měla dávno rozhodnuto, kam ho dnes budu směrovat, a tak jsem vydala povel s tím, že budu navigovat.

Zapomněla jsem, jak je pro mě i všechny ostatní nebezpečná zima. Snad každý rok jsem si aspoň jednou sedla na zadek. Nenáviděla jsem proto náledí, vždy, když jsem to nečekala, se mi tam objevilo. Štěstí bylo, že mě Rob držel, takže jsem ani jednou nespadla. Ale párkrát jsem měla i s Robem namále.

„Jo, je to dobrý, to zvládnu,“ přesvědčovala jsem ho, když se mě bál pustit. Chvíli si mě nesouhlasně měřil a pak konečně pustil. Pokračovala jsem v cestě, když mi podjela mi noha a já si sedla na zadek, že jsem ani nevěděla, jak rychle.

„Au,“ vydechla jsem překvapeně a bolestně. Rob se naopak vedle mě dobře bavil a tak hlasitě, že přilákal pozornost lidí okolo.

„Já ti to říkal,“ smál se mi dál a pomáhal mi na nohy. Pevně mě držel, jasný signál, že mě samotnou nenechá udělat už ani krok.

„Já za to nemůžu, to to náledí, dělá mi to naschvál,“ postěžovala jsem si.

„Jasně, čeká, až se objevíš, a pak se ti postaví do cesty,“ nepřestával se mi smát a tak jsem se rozhodla ho naštvaně ignorovat.

Jenže moje plány mi nevyšly, jako většinou, protože mě Rob vedl ke stánku s horkou čokoládou, a tomu se nedá odolat, jednu mi koupil. Čokoládu miluju, a co teprve, když je zima a ona je teplá? Zahřívala jsem si ruce s asistencí mého zachránce, který mi pomáhal, abych se nezabila.

Došli jsme k orloji, měli jsme opravdu štěstí, protože právě bila celá. A přestože byla taková zima, okolo bylo hodně lidí.

„Tak to je ten vyhlášený orloj?“ koukal se na mě a já přikývla. „Pěkný.“ Musela jsem se zasmát tomu, jak se tvářil.

£££

„Jarošová tvrdila, že mi asi někoho dá s sebou k vám, protože prváci chtějí jet taky,“ povzdechla jsem si. On se dál spokojeně usmíval.

„No, pro mě to bude dobré, holky si vezmou novou oběť a já budu mít tebe. Tedy, podělím se samozřejmě s Tomem,“ usmíval se jako andílek.

„Aha, a co když jsem chtěla být s tvými sestrami a ne s tebou?“ optala jsem se, ale jeho ledová klidnost se nezměnila.

„Já věřím, že budeš raději se mnou a s Tomem,“ kouzelně se usmál a já jen zakroutila nevěřícně hlavou.

„Asi bych měla nějak srazit tvoje sebevědomí, není to zdravý,“ zamyslela jsem se nahlas, ale s ním to prostě nehnulo.

Už nějakou dobu jsme seděli v kavárně a povídali si, venku začala celkem rychle padat tma, přesto se ještě Niky neobjevila, což se mi nelíbilo, a tak jsem se rozhodla zavolat.

„Niky, kde jsi?“

„Jsem ještě doma, mámě se udělalo špatně a nechce se mi ji tu nechávat samotnou,“ mluvila divným hlasem.

„Je v pořádku?“ zeptala jsem se s panikou.

„Jo, nic se jí nestalo, jen jí není dobře a já ji nechci opouštět. Takže pro tebe nemůžu přijet,“ bylo slyšet, jak přemýšlí o náhradním řešení situace.

„Tak já pojedu autobusem nebo taxíkem,“ řekla jsem rychle, aby si o mě nedělala starost.

„Ne, na to zapomeň, ani jedno z toho není bezpečný, nikdy nevíš, na koho narazíš. Alex, nemohla bys zůstat u Roba v hotelu? Zeptej se ho, prosím tě, a když tak pak zavolej a já to nějak vymyslím.“

„Dobře,“ špitla jsem a zavěsila.

Sice dělal, že šálek jeho kafe je strašně důležitý, ale bylo jasné, že bystřil všechny smysly, aby něco z mé češtiny pochytil. Přeměřila jsem si ho pohledem a povzdechla si. Přeci ho nebudu otravovat. Je dost, že vůbec přijel sám a dobrovolně, a ještě abych se mu na noc nakvartýrovala do postele, to by bylo asi už moc.

„Mámě se udělal špatně, takže Niky nemůže přijet. Zakázala mi jet busem nebo taxíkem, ale já jinou možnost nemám. Neznám nikoho, kdo by měl auto a mohl mě svést,“ povzdechla jsem si.

„Neměla bys jezdit, když ti to Niky zakázala. Neznám to tu, ale asi má pravdu, že je to nebezpečné,“ pokoušel se mi to vymluvit.

„Ale já nemám kam jít! Příbuzné tu nemám, k lidem za školy nepůjdu a táta není doma, ale v Německu.“ Vytočila jsem číslo na informace a žádala si taxi službu.

„Co děláš?“ ptal se mě nechápavě Rob.

„Volám si taxi,“ odpověděla jsem v klidu. Natáhl ke mně rychle ruku a sebral mi telefon od ucha a vypnul hovor.

„Co blbneš?“ nechápala jsem.

„Co asi, Alex? Tvoje sestra má pravdu a já tě nenechám jet samotnou v noci s nějakým úchylákem,“ mluvil na mě naštvaně. Vzdorovitě jsme zvedla bradu a našpulila pusu.

„A co chceš jako dělat?“ vyštěkla jsem na něj. Jen se mu na tváři rozšířil obrovský usměv.

„Já tu bydlím v hotelu. Půjdeš se mnou, o jednu postel jsme se už dělili,“ usmál se.

„Nechci tě otravovat. Nemáš ke mně žádné povinnosti.“

„Mám, jsi tu kvůli mně, Alex, takže se o tebe musím postarat.“ Koukala jsem se mu do očí a pokoušela se vymyslet něco, co bych mu řekla. On se na mě usmíval a vypadal vážně v klidu.

„Ale… to nejde, prostě ne, pojedu domu taxíkem,“ odmítla jsem a pokoušela se mu vzít mobil, ale natáhl svou ruku nad hlavu, a protože byl vyšší, zákonitě jsem nemohla získat zpět svou věc.

„Bez telefonu si ho těžko zavoláš,“ usmíval se vítězně.

„Koukni se, jsme ve velkém městě, určitě tady po ulici nějaké budou,“ utnula jsem jeho úsměv a vydala se po ulici dál. Hledala jsem nejbližší taxi, prostě tu nějaké musí být, jsem přeci v Praze.

Došla jsem na konec ulice, když mě někdo čapnul okolo pasu a přetočil na druhou stranu. Vyjekla jsem, ale ne moc nahlas. Zase jsem se ocitla na zemi a koukala se na ulici, kde jsem předtím stála s Robem.

„Do hotelu se jde támhle tudy,“ ukázal mi rukou směr a šeptal do ucha.

„Ale já jedu domů,“ oponovala jsem mu dutě.

„Jsi jako malá, Alex, tak budeš se mnou v hotelu,“ protočil oči.

„Nechci ti narušovat soukromí,“ pokoušela jsem se, ale už teď to vypadalo jako marný boj.

„To už se stalo,“ zasmál se. „Udělá mi to radost. No tak, Alex, nebo se bojíš?“ Otočila jsem se k němu nechápavě.

„A čeho se mám jako bát?“ nechápala jsem a on se na mě zase koukal zkoumavým pohledem. Trpělivě jsem čekala.

„Alex, jsem kluk, starší kluk. A ty jsi holka, a nebudu lhát, když řeknu, že pěkná,“ drbal se zase na krku jako jindy, když je nervózní.

„Pořád nechápu,“ zakroutila jsem hlavou.

„Prostě, napadlo mě, jestli se nebojíš jít se mnou do hotelu, protože jsem kluk, a máš strach, abych od toho nečekal něco jiného,“ drbal se ve vlasech a koukal se na mě nejistě, jako by čekal, že se každou chvíli otočím na podpatku a uteču.

„Ouu,“ vyšlo ze mě, když mi to došlo. Jeho výraz se neměnil.

„Alex, nikdy bych se tě takhle nedotknul,“ pokoušel se mě uklidnit. A já si připadala hrozně divně a hlavně trapně.

„Já vím,“ zašeptala jsem a koukala se mu přímo do očí. „Vím to, nenapadlo mě to ani jednou… Já tě jen nechci otravovat,“ koukala jsem se na něj.

„Půjdeme už do hotelu?“ zeptal se nervózně a trochu napjatě.

„Jo, je mi zima,“ usmála jsem se. Oddechl si a oplatil úsměv. Objal mě kolem ramen a vydali jsme se spolu do hotelu, který nebyl tak daleko.

Omouvám se za dlouhé čekání, ale není to jen v mých rukou... Korektorka má dost práce, a tak se musí čekat.

Jako odměnu bych tu pro vás během příštího týdne měla dlouhou jednorázovku, takové malé bolestné, onformace o povídce najdete na mém shrnutí.

A budu vděčená za jakýkoliv komentář od všech, co ještě čtou, abych věděla, zda to má nějaký smysl.

Vaše anamor8

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 11. kapitola: