Neohlížej se - Kapitola 2. • OurStories.cz ~ naše povídky

Maya se vydá na cestu, která má nečekaný a rychlý konec.

14.03.2014 (12:00) • Aqui13 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1461×

„Tady máš ještě peníze, jídlo a doklady. Dej na sebe pozor. Mám tě rád, Mayo," řekl Felix, objal mě a odešel se slzami v očích. Zůstala jsem sama. Slunce již vycházelo, začalo krásné, teplé ráno. Vytáhla jsem mapu z velkého cestovního batohu se spoustou oblečení a haraburdí, které by se snad mohlo hodit. Podle mapy je to severo-západně směrem k městu Bruce. Nese jméno slavného cestovatele a dobrodruha Williema Bruce. Je tam proto hodně obchodů a krámků s cestovatelskými potřebami, třeba sušené jídlo, nože, lana, sirky a další chytré a užitečné věcičky. Určitě si tam musím něco koupit do svých malých zásob, zatím čítajících jen chléb, pár krátkých provázků, různé masti, trochu jídla, deku a láhev s pitím, napadlo mě. Doufala jsem, že mě po cestě nepotká nic zlého.

Kráčela jsem už několik hodin, záda a nohy mě bolely, hlad jsem měla jako vlk. Rozhodla jsem se, že si někde odpočinu a najím se. Nakonec jsem se uvelebila pod mohutným stromem s dlouhými listy. Vzala jsem si nůž, ukrojila krajíc chleba a namazala jsem jej sádlem. Nevěděla jsem, že mě cesta tak zmůže. Přitom jsem nešla moc dlouho. Chvíli si odpočinu, pomyslela jsem si a lehla jsem si na trávou a květinami porostlou zem.

Vzbudila jsem se večer. Už byla tma, měsíc byl vysoko na obloze. Sbalila jsem si věci a pokračovala v cestě. Po celou dobu byl všude klid, až v druhé polovině lesa se začaly z křovin ozývat divné zvuky. Praskalo dříví, šustilo listí a větve se ohýbaly. Nahnalo mi to strach, protože zvuky se přibližovaly čím dál víc a víc. Začalo to být až podezřelé, a tma tomu moc nepomáhala. Otočila jsem se, když vtom mě kdosi chytl za rameno, a než jsem stačila zareagovat, udeřilo mě něco tvrdého do hlavy.

Probrala jsem se v houpací síti. Hlava mě bolela a nemohla jsem otevřít oči.Všude voněla vejce, byl také cítit kouř. Když se mi oči konečně podařilo otevřít, spatřila jsem staršího chlapce, mohlo mu být tak osmnáct, jak vaří vajíčka v kotli na ohni. Pomalu jsem se zvedla a snažila jsem se poznat, kde jsem.

„Jsi v pořádku?" ptal se mě mladík.

„A... a... asi ano," odpověděla jsem.

„Promiň mi tu tvrdou ránu. Kdybych tě odtamtud nedostal pryč, zabili by tě," spustil.

„Ale kdo?" zeptala jsem se.

„Přece Gorlogové, jsou to pěkné potvory."

„Kdo jsi?" chtěla jsem vědět jméno svého zachránce, ale zároveň únosce.

„Promiň, nepředstavil jsem se. Jsem Michael, Mayo," zareagoval rychle.

„Počkat... odkud znáš mé jméno?" zetala jsem se podezíravě.

„Eh, sakra. Teď jsem se asi prořekl. Já... jsem tvůj bratr." Nastala dlouhá chvíle plná ticha.

„Aha, no, to je fajn vědět. Já ale asi budu muset, jít, němůžu se tu moc dlouho zdržet, bratře," odpověděla jsem poněkud sarkasticky. Měla jsem z něj zvláštní pocit, nejspíš jsem mu úplně nevěřila.

„Neboj, já vím, kam jdeš. Půjdu s tebou, ale nejprve se najez," řekl a podal mi vejce a housku. „Až se najíš, vyrazíme," rozkázal téměř otcovským tónem, tak jsem si radši nedovolovala cokoli namítat. Po jídle jsme opravdu vyšli.

Šli jsme už třetím dnem, když vtom se před námi vynořilo město. Velké město. Byl zvláštní pocit vědět, že váš otec neodložil jen vás, ale i vašeho bratra! „Tak, Mayo, tohle je Bruce," řekl mi. Výborně, takže mě nakonec zavedl tam, kam jsem potřebovala, myslela jsem si. Je tu přeci obrovský přístav, a já musím jít na loď, která by mě převezla přes Ztracené moře. „Jestli chceš, jdi na trh. Máš na to hodinu, pak musíš být v přístavu. Já nám jdu zařídit místo na lodi. Nejlepší by bylo, kdybys koupila jídlo, kompas a záchranné vesty pro nás oba - budou se hodit," řekl Michael, vtiskl mi do rukou peníze a odešel. Dobře, teď musím najít trh, ale kde? přemýšlela jsem. Bloudila jsem asi půl hodiny. Když jsem trh konečně našla, ležela tam už jen jedna vesta, tři housky, naštěstí jeden kompas a šest jablek. Všechno jsem to tedy koupila.

Na sraz u přístaviště jsem málem přišla pozdě. Michael tam na mě čekal už deset minut. Ukázala jsem mu vše, co jsem pořídila, on jen nakrčil obočí a poslal mě na palubu obrovské lodi. Zdál se být smutný nebo dokonce zklamaný. Že by kvůli mně? No ale byly zásoby jídla, a vše to prý bylo v ceně, a kajutu jsme také dostali, takže bylo vše v pořádku.

Pluli jsme několik dní, počasí nám podle kapitána pěkně vycházelo. Michi celé dny strávil na přídi lodi a hleděl do moře. Nebavil se se mnou, nejedl, skoro nespal. Když jsem se ho zeptala, co mu je, odpověděl jen: „Mayo, nevšímej si mě. Počkej si na večer a pak budeš vědět, proč jsem smutný," odvrátil se a dále mlčel. Co to má znamenat? pomyslela jsem si. Celý den jsem pak strávila čtením knih o námořnictví a o mořském světě, které se doslova povalovaly po celé lodi, a nemohla jsem se dočkat večera.

Začalo se smrákat a já přemýšlela, co bude asi to Michaelovo „počkej večer". Po chvíli jsem pochopila, proč byl smutný. Nejspíš to věděl. Obloha zčernala, začal foukat silný vítr a spustila se obrovská bouře. Vlny s lodí házely ze strany na stranu jako s hadrovou panenkou. Velký těžký sud se přes palubu převalil do moře, a když ho vlna vrhla zpět, udělal díru do lodi. Podpalubí se počalo plnit vodou a já věděla, že se potopíme.

« Předchozí díl

Autor: Aqui13, v rubrice: Povídky » Na pokračování