OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenechám tě zemřít - 1. kapitola

28.04.2010 (15:00) • Anne • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 854×

1. kapitola

 Pohled nikoho

Blížilo se k večeru a mladá dívka se potulovala po ulicích. Bylo jí osmnáct let. Nikdo by to do ní neřekl, ale ona byla již dávno mrtvá. Její hrob ale zel prázdnotou již několik desítek let. Nikdy se nesmířila se svým osudem, každý den se ptala, proč zrovna ona. Na její otázku jí nikdo nedokázal odpovědět, ani bůh, kterého znala až moc dobře. To on jí nechal přežít, když měla ve svých osmnácti zemřít. Vždy jí měl rád, ale nikdy jí nemiloval, spíš byli přátelé. Jen dvě osoby na světě znali její tajemství, které nikomu nesměla prozradit, a on byl mezi nimi. Tajemství tak děsivé, že by před ní lidé utíkali, ale nikdo z lidí to nevěděl, tak si mohla bezstarostně kráčet uličkami.

Mířila k velké vile na konci města. V téhle vile bydlel Cameron, bůh. Věděl vše o lidech v tomhle městě i na celém, velkém světě. Každý den ale museli lidé umírat. Smrtí těchto lidí byla pověřena ona, Mikayla. Již před dávnou dobou byla tímto úkolem pověřena. Chodila na místa, která jí Cameron určil, a tam vzala život člověku, který měl umřít.

Tato práce, jestli se tomu tak dá říkat, byla velice depresivní a nemohl jí zvládnout každý. Mikayla měla velice silný žaludek a vydržela mnohá lidská utrpení, i to své vlastní. Již od narození měla v osudu napsáno, že má být jednou z nesmrtelných, ale nevědělo se proč, ani Cameron to nevěděl.

Každý si boha představoval jinak, ale skoro každý si myslel, že je starý a ošklivý. Cameron takhle vůbec nevypadal, byl mladý a hezký. Měl černé, lehce zakroucené vlasy a jeho oči měly modrý nádech s černou uprostřed, jeho oči mohly patřit jedině bohovi. Jeho tělo bylo samý sval. Prostě bůh.

Cameron však měl i bratra, kterého Mikayla z duše nesnášela. On vůbec nebyl jako jeho bratr Cameron. Byl zlý a vládl peklu. Jmenoval se Devon, ďábel. Ne že by nebyl hezký, to on byl, až moc, ale Mikayle nějak nesedl, už od první chvíle kdy ho uviděla. Nejen že jí připadal děsivý, ale byl i proradný. Miloval společnost žen a s žádnou nevydržel, láska na jednu noc.

Mikayla šla za Cameronem, který pro ni měl další práci. Mikayla se musela nutit, aby tam šla, nikdy se jí tam nechtělo. Camerona měla ráda, ale tu práci, co jí dával, z duše nenáviděla. Když si spolu jen tak povídali, nevadil jí, ale ty úkoly, to ne. Věděla, že kdyby ho neposlechla a nepřišla by, čekal by jí trest, který nebyl ani trochu příjemný.

Jednou se mu vzepřela a on jí způsobil strašlivou bolest. Měl jí rád, ale udržoval si autoritu, nemohl ji nechat, aby si dělala, co chtěla. Někdy na ní byl až moc přísný, ale dělal to proto, že musel.

Mikayla se pomalu plahočila ulicemi, chtěla k němu dorazit co nejpozději. Ve dne byla normální holka, která pracovala v kavárně jako servírka, ale v noci, když slunce odešlo spát, se z ní stala smrt. Někdo říká smrtka, ale ona ve skutečnosti jenom odváděla duše zemřelých.

V ulicích bylo vylidněno, protože tyhle uličky byly opuštěné a stahovali se sem feťáci a bezdomovci. Mikayla šla tudy, protože to bylo dál než po normální ulici, kde byli normální lidé. Stejně už to měla jen kousek, už viděla řeku a za ní světla z domu. Radši přidala do kroku, protože jí začínala být zima a věděla, že tam stejně bude muset dojít.

Přešla most přes řeku a vykročila k té velké vile. Velká zahrada a velký dům, vše co si člověk může přát, ale tady člověk nebydlel. Cameron byl bůh všeho světlého a dobrého, Devon byl bůh temnoty a zla. Byli bratři, a tak si byli dost podobní. Mikayla z Devona šla do kolen jeho krásou, ale když si vzpomněla, co všechno udělala, hned jí to přešlo.

„Zase jdeš pozdě,“ zjevil se před ní Cameron a pohodlně se uvelebil na velké sedačce. Mikayla si sedla vedle něj.

„Nějak jsem se zdržela v práci,“ lhala mu přesvědčivě, ale Cameron samozřejmě věděl, že lže.

„Vím, že se ti sem nechtělo, ale víš, že musíš,“ domlouval jí. Mikayla si jenom povzdechla.

„Tak kdo dneska?“ ptala se ho znuděně.

„Tenhle chlápek umře ve spánku,“ řekl a podal jí obálku s fotkou a podrobnostmi. Mikayla si fotky prohlédla a usoudila, že zemřel stářím, protože vypadal již staře. Bylo jí ho líto. Bylo jí líto všech, co musela odvést pryč z tohoto světa. Jen v ojedinělých případech jí to líto nebylo, když ten člověk byl vrah, zloděj nebo něco podobného. To pak byla spíš ráda, že mohla očistit svět od takového člověka.

„Tak dobře, já půjdu,“ řekla ne moc nadšeným hlasem a začala se zvedat ze sedačky.

„Počkej,“ zastavil jí Cameron, „máš ještě čas. Mohli bychom si promluvit?“ zeptal se jí. Ona mu přikývla a sedla si zpátky na sedačku.

„Co potřebuješ?“ ptala se ho otráveným hlasem. Cameron chvíli váhal, ale nakonec jí to řekl.

„Budeš muset jít za Devonem.“ Mikayla na něj vytřeštila oči a nakonec si srovnala výraz a zakroutila hlavou na znamení ne.

„Mikaylo, buď rozumná. Za ním taky musíš. Úkoly ti přece nedávám jenom já. Musíš odvádět i hříšníky. No tak, poslechni mě,“ domlouval jí.

„Za Devonem prostě nejdu. Ty moc dobře víš, jak ho nemám ráda. Nemůžeš třeba ty úkoly od něj vzít a dát mi je ty?“ zkoušela to Mikayla, ale marně.

„Já se snažím, ale Devon je nechce pořád posílat, chce tě vidět a vymlouvá se na to, že ti k tomu potřebuje něco říct,“ povzdechnul si Cameron. Mikayla věděla, že Devon po ní toužil, ale ona ho nesnášela, takže u ní neměl šanci. Přitahoval jí, ale nebylo to přirozené. Devon měl moc vyvolat okouzlení proti vůli dotyčné osoby. Terčem jeho moci nebyla jenom Mikayla, ale i spousty dalších žen.

„Kdy se u něj mám stavit?“ zeptala se s odporem.

„Až odvedeš toho muže, kterého jsem ti dal já.“

„Tak dobře, ale doufám, že ho zase dlouho neuvidím.“ Cameron se usmál, rozloučil se s ní a popřál jí hodně štěstí. Mikayla mu poděkovala a odešla ven do temné noci.

Autor: Anne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 1. kapitola: