Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rozhodla jsem se kráčet cestou úzkou a křivolakou. Nechápete, tak neváhejte a čtěte. :)

25.10.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 790×

Fotky

Byl jako v tranzu, ale naštěstí se probral a zmizel. Nevěděla jsem co dělat, kdyby zůstal, asi bych seděla a čučela do zdi.

Ještě než jsem ráno vyrazila do školy, pípla mi esemeska od Jaysona, že prý je nemocný a dneska nepřijde do školy a taky se ptal, jestli za ním nezajdu. Zpráva mi moc náladu nezvedla a kdybych mohla, tak bych vraždila pohledem a proto se mi všichni vyhýbali – i doma.

Ve škole chyběla i peroxidka a to už bylo divný i na mě. S Shanem jsem nepromluvila a ani ho nehledala, byla jsem na něho naštvaná. Celý den byl nudný, nic se nedělo. Zpátky domů mě i proti mé vůli odvezla Melody. Dělala toho pro mě hodně, ale i na ni jsem byla nabručená.

Potřebovala jsem svůj lék a tím byla Lin.Vytáhla jsem mobil z kapsy a v kontaktech jsem si našla její číslo – její staré jsem znala nazpaměť, ale tohle nové mi ne a ne vlézt do hlavy.

Párkrát to „zatůtalo“ a zvedla to.

„Ahoj!“ vypískla, až mi málem praskly bubínky.

„Ahoj!“ vypískla jsem stejně jako ona – aby věděla.

„Jak se máš?“

„Právě proto ti volám, je to nic moc.“

„Jakto? Všechno mi řekni a nebo víš co? Zítra přijedu na návštěvu, máme volno o něco dřív a tak, jestli by ti to nevadilo, bych mohla přifičet, ju?“

„Tak jo, už se těším.“

„Já taký, ale už musím končit, máti zase něco chce. Tak papa.“

„Pa,“ řekla jsem už do hluchého telefonu.

Byla jsem šťastná, že ji zase uvidím, moc mi chyběla. Potřebovala jsem to někomu říct.

„Pí píp!“

Psal Jayson, proč jsem za ním hned po škole nezajela. Odepsala jsem, že mám spoustu učení a tak nepřijedu, ale pravda byla taková, že jsem vůbec na něho neměla náladu. Kdybych za ním zajela, asi bych mu všechno vykřičela do ksichtu a pak by to bylo všechno v háji.

Vzdychla jsem si. Nemohla jsem s tím nic dělat, dokud mi to neřekne on sám.

Co když chtěl, abych přijela, aby mi to řekl?

Odpověď jsem už nezjistila, protože jsem se musela šprtat fyziku. Další písemka mě čekala za dva dny, to to jede, co?

Měla jsem jí plné zuby a tak jsem učebnici odhodila někam do kouta a šla si dát teplé mlíko – to jediné mi vždycky pomohlo. Hned jsem byla klidnější. Na počítač jsem ani nepomyslela a šla si dát dvacet, vznikly z toho čtyři hodiny. Byl čas večeře a tak jsem sešla dolů. Byly moje oblíbené špagety a tak jsem si jich naložila víc, než jsem kdy dokázala spořádat. Nikdo nepromluvil, jen Lili se usmívala. Jaké to bylo sluníčko i na mojem xichtíku se objevilo něco připomínajícího úsměv.

S úsměvem jsem usla. Nestihlo se mi nic zdát a už jsem musela pádit do školy. Nakonec z Lindiny návštěvy sešlo. Bylo mi to líto, ale co jsem s tím mohla dělat?

Peroxidka už přišla a já měla největší chuť jí roztrhat, spálit a pak ten prach zadupat. Měla jsem na ní nervy a jen pomyšlení na písemku z fyziky mě vždycky zchladilo.

Jak já byla šťastná, když učitelka opravila známky a já měla jak jinak než za jedna. Byla jsem schopná tancovat i indiánský tanec, jenže já ho neuměla.

Zbytek dne bylo takové stereo a pak domů. Doma jsem neměla, co dělat a tak jsem začala s kreslením. Už dlouho jsem to nedělala a navíc ten pocit. U kreslení jsem se vždycky zbavovala negativních pocitů, jediné co jsem měla, byla radost. Jen tak tužkou tancovat po papíře. Moje kresba se mi moc líbila, ještě víc než kdy jindy a tak jsem se rozhodla, že si ji zarámuju, jenže v domě po rámu ani stopy. Hledala jsem všude, jen na půdu jsem se bála strčit nos.

Nakonec jsem si dodala odvahy plechovkou Redbullu a vydala se rejdit na půdu. Bylo tam prachu, jako kdyby tam nikdo nechodil snad sto let. Snažila jsem se přes tu clonu aspoň něco zachytit, ale nic jsem neviděla. V duchu jsem si nadávala, že já kráva si nevzala baterku. Byla jsem tak do toho zabraná, že jsem si nevšimla krabice na zemi – nevšimla bych si jí i kdybych byla plně při smyslech.

Natáhla jsem se jak široká, tak dlouhá. Normálně v tom prachu zůstal otisk, až jsem se tomu zasmála a čapla krabici, o kterou jsem zakopla. Prvně jsem jí chtěla napálit kopačku, že by proletěla tím malým okýnkem na konci půdy, ale nakonec zvědavost vyhrála a já se pustila do jejího prohrabování.

Našla jsem spoustu blbostí, jako staré hračky a podobně, ale na jejím dně byly fotky, konkrétně mě a Lin. Byly jsme malé miminka a ták nám to slušelo. Rozplívala jsem se nad vlastní sladkostí. Překvapilo mě, že na žádné z nich nebyl ani jeden z rodičů.

Úplně na dně byla obálka a v ní byly fotky. Nestačila jsem na to valit bulvy. Na fotkách byl úplně cizí pár a u nich jsem byla já a nějaká holka, mohlo by ji být tak osmnáct a tak jsem usoudila, že to Lin být nemohla, ale Lin se objevila až na těch novějších fotkách. Ze začátku jsem si myslela, že to byla jen nějaká návštěva, ale pak mi to díky jedné fotce došlo. Byla to rodinná fotka a za zadu bylo napsáno rodina Dealiových. Zase tam byl ten pár, ta osmnácti letá holka s miminkem v ruce a každý z páru měl u sebe taky jedno mimi.

Všechno mi začínalo být jasné. Moji rodiče nebyli moji, naštěstí sestra byla. Jak mi mohli celou tu dobu lhát? Co se s mými pravými rodiči?

Měla jsem spoustu otázek, ale ani na jednu jsem nemohla dostat odpověď. „Táta“ byl pořád pryč a navíc moc velký zájem o mě nejevil a „máma“ byla daleko. Nezbýval nikdo jiný než Melody, ta by to mohla vědět.

Rychlostí blesku jsem se přemístila do kuchyně, až Melody nadskočila.

„Copak tady děláš?“ zeptala se.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Na odpověď mi jen přikývla.

„Co jsou zač moji praví rodiče?“ ukázala jsem na fotku. Úsměv na tváři jí zamrzl a posadila se na nejbližší židli.

„Jak si ji pro boha našla?“ odbočila od tématu.

„Náhoda, ale zpátky k té fotce, co jsou zač?“ nenechala jsem se odbít.

„Víš, neměla bych ti to říkat, ale oni se rozhodli, že nám to neřeknou,“ vzdychla jsem. Nemohla jsem uvěřit svojim uším.

Opravdu řekla nám a nebo se mi to zdálo? Ne, nezdálo.

„Taky mi to chtěli zatajit, ale já jsem na to přišla,“ začala. Pořád jsem byla úplně mimo a nevěřícně na ni koukala.

„Posaď se,“ poklepala na židli naproti. Poslušně jsem sebou sekla na židli a napínala uši, jak nejvíc mohla.

„Ta nejstarší holka na fotce jsem já,“ řekla pomalu a hlavně potichu. Spodní čelist mi pomalu, ale jistě klesala dolů, až jsem měla pocit, že mi upadne.

„A to miminko, co držím v ruce, je Jim,“ dokončila. Teď se přidaly i bulvy a měla jsem pocit, že už je vážně do těch důlků nezatlačím. Nijak jinak jsem nereagovala, jen jsem čučela, valila bulvy a otvírala pusu až k zemi.

„Tiff?“ zeptala se a máchala mi rukou před očima. Probrala jsem se – asi jsem se moc ponořila do těch svojich nesmyslů.

„Plně při smyslech!“ oznámila jsem jí.

„Můžu pokračovat?“ opatrně se zeptala. Jen jsem přikývla.

„Tady tohle jsou Marcy a Roger Dealiovy. Jsou to naši rodiče, ale když mi bylo devatenáct – tobě dva roky – měli autonehodu a ani jeden z nich nepřežil. Naštěstí si vás osvojila Tatiana Tortonová – mámina dobrá přítelkyně – a já neměla námitky k adopci,“ smutně vzdychla podívala se mi do očí.

Byla jsem zmatená víc než želva v cizím krunýři, nebo v ulitě. Ona byla moje sestra a oni moji rodiče, nebylo to tak těžké pochopit, ale můj mozek stávkoval.

„Vlastně, i já jsem u nich bydlela, ale pak se Tortonovi rozdělili a já se rozhodla, že vám tam nebudu s Jimem překážet a tak jsem odešla s Billem.“ Dokončila vypravování.

„Áha,“ to bylo to jediné, co jsem ze sebe mohla dostat.

„Jen aha? Nejsi zmatená? Nemáš chuť mě už nikdy vidět, nechceš odsud odejít?“ teď valila bulvy ona na mě.

„Ne?“ vyznělo to jako otázka.

„Takže odpouštíš mi?“ zeptala se s nadějí v hlase. Byla to moje sestra, nemohla jsem se na ni zlobit, tak stejně jako na Lin. Přešla jsem tu malou vzdálenost a snad vší silou ji objala.

„Odpouštím,“ zašeptala jsem jí do ucha.

Ale s Tortonovými si to ještě vyřídím!

Shrnutí // 20. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování