OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 17. kapitola

16.10.2010 (13:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 883×

Sláva nazdar výletů!

Byl čas jít do školy, naštěstí pro mě jezdila Jayova máti a tak jsme mohli jet spolu. Bloncka mě nepřestávala žrát a já byl čím dál tím víc podrážděnější. I Jay si toho všiml, ale vždycky se mi to podařilo nějak zakecat.

„Na tak, vím, že se něco děje,“ nenechal se tentokrát odbít.

„Vážně nic,“ marně jsem ho přesvědčovala.

„Můžu hádat?“ Na odpověď jsem jen přikývla.

„Clair?“

„Jo,“ zamumlala jsem si pod imaginárního fusa.

„Clair je minulost, ale ty jsi přítomnost a doufám i budoucnost,“ ukázal všechny svoje bílé zuby.

„Počkat, ty jsi s ní něco měl?“ zhrozila jsem se.

„No...“ Škrábal se na hlavě. Nikdy mi o tom neřekl. Jasně tušila jsem, že asi nejsem jeho první, ale Clair je docela dost důležitá a navíc moc dobře věděl, že mi ležela v žaludku. Nahodila jsem pohled typu „Mluv!“.

„Jo, chodil jsem s ní, ale to jsem ještě bydlel tady a byla to pěkná chyba,“ přiznal se. Usmála jsem se na něj, řekl mi pravdu. Srdíčko se zatetelilo, když řekl, že to byla chyba.

Začala jsem si na to peroxidku dávat pozor, vypadala nevinně, ale já jí to nebaštila. Snažila se Jayovi vetřít, ale naštěstí jsem to nějak zachránila, takže jí to nevyšlo.

Když chyběla ve škole, ze srdce mi spadl obrovský šutr, nemusela jsem sebe a ani Jaye hlídat. Nešpehovala jsem ho, ale hlídala jsem spíše ji a její reakce. Měla něco v plánu, ale jakmile chyběla, její plány byly zmařeny.

Leželi jsme v posteli a Jay si hrál s mým medailonkem.

„Co to je?“ zeptal se.

„Medailonek.“

„Od koho?“

„Od Lin,“ vzdychla jsem.

Jak mi chyběla. Bylo na čase jí zavolat. Slyšet novinky a vůbec všechno. Poslední dobou jsme se dost sblížily a mě bylo moc líto, když jsem musela odjet. Naštěstí jsem měla medailonek a mohla se na něj vždycky kouknout.

Existovaly i další možnosti, jak se s ní bavit, ale já na ně neměla moc čas. Blbá škola, všechno mi pokazila, doslova všechno.

Bloncka nám přišla celá vysmátá do školy, jak já bych ji nejradši vyškrábala ty její odporné oči. Už z ní samotné se mi začal zvedat kufr a když už se na mě podívala, musela jsem se kontrolovat, abych náhodou ze sebe něco nevyhodila.

„Moc ji nemusíš, co?“ naklonil se ke mně Shane.

„Nemusím? Se mi z ní zvedá kufr,“ nakrčila jsem nos.

„Proč?“

„Se koukni, kam furt čumí,“ funěla jsem jako kompresor. Jen se uchichtl a už nic neříkal. Mohla jsem klidně propalovat peroxidku.

Najednou se rozešla směrem k Jayovi a já myslela, že vybouchnu. Začala si s ním povídat a nahodila „nevinný“ pohled. Určitě něco chtěla.

Co bych dala za psí uši?!

Naštěstí zazvonilo a Jay musel do lavice, kdyby nešel sám, asi bych ho v zubech odnesla na místo.

„Co ti chtěla?“

„Ptala se na doučování, protože hodně chyběla,“ řekl jako by nic. Ucítila jsem, jak mi klesala pusa a musela se ovládat, abych nekřičela na celou třídu.

Cože?! Si snad dělá srandu, já ji asi killnu a bude po ní!

„Já ji klidně budu doučovat,“ navrhla jsem.

„Kdepak, ty sama se musíš ještě doučovat, jsme po předu no,“ uchichtl se, ale mě to vůbec nepřipadalo vtipné. Dost mě to nakrklo a tak jsem s ním celý zbytek dne nepromluvila.

„Ignoruješ?“ Ani jsem necekla.

„Jak chceš,“ slyšela jsem v jeho hlase smích. Ucítila jsme ruce na šíleně lechtivém místě – na žebrech. Docela obstojně jsem se držela, ale nakonec jsem to pustila a začala se smát na celé kolo. Otočil si mě k sobě a díval se mi do očí. Přestala jsem se smát.

„Je minulost,“ řekl a naklonil se tak, že mi dýchal do tváře. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep, myslela jsem, že mi srdce vyletí z hrudníku a odletí někam do pryč. Nevydržela jsem to a spojila naše rty.

Líbali jsme se pěkně dlouho a já úplně zapomněla na tu peroxidku. V hlavě jsem měla pusto, jediné co tam bylo, byl neonový transparent, který hlásal JAYSON!

„Musím jít,“ přerušil polibek. Udělala jsem šklebíka a on se jen zasmál a odešel. Přikryla jsem se peřinou a snad poprvé za tu dlouhou dobu jsem usnula. Měla jsem klidné spaní a to se potom na mě otisklo ráno.

Nevěřícně jsem čučela do zrcadla. Kruhy byly pryč, oči už se neleskly a ksicht už nebyl bílý jako stěna, ale pěkně s růžovými líčky.

Snídaně byla klidná a tak jsem mohla vyrazit do školy. Jela jsem s Jimmem a Lili. Jay na mě čekal před školou a omlouval se, že ho máti musela odvézt dřív, protože musela do práce.

„Omluva přijata,“ usmála jsem se a dala mu malou pusinku na líčko.

„Tak málo?“ naoko smutnil.

Zvedla jsem se na špičky a pomalu se k němu blížila, přichytil mě a pomohl mi tím, že se ke mně naklonil. Pomalu jsem se k sobě přibližovali a teď to bal on, kdo překonal poslední milimetry. Oddávali jsme se tomu až moc a vyrušilo nás až odkašlání.

Byla to ta peroxidka. Měla jsem chuť na ni skočit, ale vedle mě byl Jay a tak jsem se ovládla. Sjela jsem ji pohledem a zjistila, že měla na sobě mini s růžovým tílkem, které mělo opravdu velký výstřih. U toho všeho nesměly chybět barevně sladěné lodičky a kabelka.

Moje sebevědomí jelo na výlet do Karibiku. Já se svýma riflema hnědým tričkem jsem se mohla jít zahrabat.

Uznala jsem, že vypadala skvěle a dost jsem se divila, že Jay se jí díval jen do očí. Vůbec jsem netušila o čem mluvili a bylo mi to i jedno, důležité bylo úplně něco jiného.

I s peroxidkou jsme vyrazili do třídy. Bohužel šla s námi k lavici a až tam se od nás odpojila. Sledovala jsem ji, jako šla ke svojemu místu a při tom pohupovala boky. Neříkala jsem náhodou, že moje sebevědomí jelo na výlet do Karibiku? Tak teď jelo na cestu kolem světa a za osmdesát dní zpátky určo nebude.

Celý den jsem učitele nevnímala a ani svět okolo. Proxidka mi nešla z hlavy, nemohla jsem pochopit, že se na ni neotočil, nešlo mi to hlavy. A navíc mě ještě pěkně žralo, že se ho snažila sbalit, i když moc dobře věděla, že spolu chodíme.

Shrnutí // 18. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 17. kapitola: