OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 15. kapitola

25.09.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 768×

Nový život aneb želvíme o sto šest

Vzala jsem si kufr, naposledy jsem se jukla do zrcadla a s obřím nádechem jsem otevřela dveře. Tu obří kraksnu jsem dotáhla až k autu a byla jsem ráda, že jsem měla tak málo věcí, že se vlezli do jednoho kufru a pár krabic.

U auta už stála moje máti, ale Lin nebyla nikde. Na náladě pod želvu mi to nepřidalo.

Máti jsem se dlouho objímala a pak nastoupila do auta. Nepřítomně jsem zírala na silnici a přála si, aby to už bylo za mnou.

„Počkejte!“ slyšela jsem křičet známý hlas.

Z auta jsem vypadla tak rychle, že jsem málem zakopla o svoje vlastní nohy. Lin ke mně přiběhla a stiskla mě tak pevně, že jsem nemohla popadnout dech.

„Ty se na mě nezlobíš?“

„Jak bych mohla? Jsi moje sestra, moje krev,“ usmála se.

Ještě jednou jsem ji objala a chtěla nastoupit do auta.

„Počkej!“ chytla mě za rukáv.

„Ty mi utíkáš?“ zamračila se na mě.

„Ne, jen nesnáším loučení,“ pokrčila jsem rameny.

„Jsem sám a v hlavě tě mám!“ začala zpívat Lin a měla slzičky na krajíčku.

„Nechoď tu na mě s MD!“ okřikla jsem ji a hned jsme se rozesmály a mě spadla jedna slza.

Jak mi ty výbuchy smíchu budou chybět.

Něco mi vstrčila do ruky.

„Otevři to až v autě a až budeš na cestě,“ mrkla na mě a já si nasedla do auta.

Vytrvale jsem mávala, než jsme zahli za roh. Byla jsem zvědavá a tak jsem otevřela pěst. Byla tam malá krabička a v ní medailonek ve tvaru srdce, u něho byl přiložený nějaký papír.

Když si ho budeš číst, tak už budeš asi na cestě. Doufám, že si to ty zvědavko vydržela a že to nečteš jned za první zatáčkou.

„Promiň,“ zašeptala jsem a zachechtala se.

Chci ti říct, že zrovna když jsme se pořádně „poznaly“, mi odjíždíš. Jsi fakt hrozná sestra. Já bych ti to nikdy neudělala. :D

Chápu Tě a nezlobím se na tebe. Jsme sice sestry, ale nejsme do sebe zabouchlé. :D

Budeš mi chybět a určitě i mámě.

Omlouvám se, jak jsem na tebe vyjela a celou tu dobu trucovala. Jenže ta doba mi něco přinesla a já to zase dala tobě.

Ten medailonek, který máš už asi určitě na krku, jsem koupila v jednom krámku a prodavačka mi řekla, ať ho dám někomu na památku a já nenašla nikoho lepšího než tebe.

Vždycky, když ti bude smutno, pohlaď medailonek a já budu s tebou.

PS: Neztrať ho! :D

Dočetla jsem dopis a usmála se nad ním. Vždycky bla stručná, ale teď se nějak rozepsala.

Sundala jsem si medailon z krku a začala jsem si ho prohlížet.

Forever together Stálo na něm.

Pomalu jsem ho otevřela a vykukla na mě Linina hlava a máti.

Navždy spolu.

K tátovi jsme dorazili rychle. Vážně mě překvapovalo, že pro mě poslal svého kamaráda, místo aby pro mě přijel sám a to měl auta dokonce tři.

Naštěstí bydlel v rodinném domku, takže jsem se tam necítila tak hnusně, jako když jsem ještě byla malá a on bydlel v malém zašedlém bytě, někde uprostřed toho všeho.

Vůbec mě nepřekvapilo, že mě ani nepřišel přivítat a že jsem si všechno do domu musela natahat já sama. Pokoj jsem měla nejmenší ze všech, ale vůbec mi to nevadilo, důležité bylo, že tam byl balkón jako doma.

Jak mi chyběl domov. Tohle nebyl můj domov v žádném případě. Neměla jsem něj žádné vzpomínky a navíc většinu lidí neznám ani po jméně.

Do "mojeho" pokoje nakoukla malá Lili, byla sladká a až moc mi připomínala Lin.

Klid, jen se ti to zdá. Uklidňovala jsem se.

„Ajój!“ smála se.

„Ahoj,“ oplatila jsem ji úsměv.

„Koho tu máš?“ ptal se nějaký klučičí hlas.

„Tiffafi!“ smála se dál.

„Tiffany?“

Někdo mě tady nerad vidí.

Stoupl si do dveří a já tam viděla úplně neznámého kluka.

„Lili, jdi si hrát ven,“ poslal ji pryč a ona se ochotně sebrala.

Počkat, kam jdeš? Vrať se, prcku! Nenechávej mě tu s ním samotnou! Já ho neznám! Panikařila jsem.

„Jsem Jim a ty jsi zřejmě Tiffany.“

„Jsi pěkná, víš to?“

Zdá se mi to, nebo mě balí můj zřejmě nevlastní brácha?

„Nejsi náhodou můj brácha?“ nevinně jsem se zeptala.

„Jsi mimo. Sice jsem syn Melody, - přítelkyně tvého táty – ale on není můj táta,“ usmál se.

Ten úsměv jsem moc znala a viděla ho snad nespočetně krát.

„Jsem zadaná!“ vyhrkla jsem až moc rychle a on propukl v obrovský smích – chvíli jsem měla pocit, že mi na kedlubnu spadne střecha.

„Kdo je ten šťastlivec?“ ptal se.

„Co tě to zajímá?“

„Je místní?“ vyptával se dál.

„Je to Jayson!“

„Hart? Proč ten má vždycky štěstí na ty nejkrásnější baby!“

„Dík za kompliment,“ zašklebila jsem se a modlila se, aby už vypadl.

„Kdyby jste se rozešli, tak mi dej vědět, mám pokoj hned vedle,“ prohodil, když odcházel.

Tak to potěš koště!

A zítra hurá do školy, jak já se těším – jak já miluju ironii.

Shrnutí // 16. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 15. kapitola: