OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemrtvá 2. kapitola

03.11.2021 (09:00) • Pemi • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 703×

Místností se dlouhé minuty rozléhalo ponuré ticho, které přerušilo zavírání dveří a sametový hlas, ze kterého by se leckteré ženě podlomila kolena.

„Víme, že nespíš.“ Cítila snad v jeho hlase náznak úsměvu? Jo, nikdy nebyla dobrá herečka, natož lhářka…

„Neublížíme ti…“ Nervózně se ošila, když jí strach sevřel žaludek, panika se vrátila, sevřela ji ve svém chladném objetí, zamrazilo ji v zádech, opravdu jim mohla věřit? Mysl jí pracovala na plné obrátky, pokud by ji chtěli zabít, tak by to udělali už dávno a neošetřovali by ji? Nebo se jí snažili poskytnout falešnou naději?

Byla ze všeho vyděšená, hlava jí třeštila pod náporem myšlenek, s velkým přemáháním otevřela oči a spatřila vysokého muže.

Pohledem přejela přes kožené kalhoty, vypracované tělo, silná ramena, až k havraním vlasům, které měl složitě zapletené a délkou mu dosahovaly skoro až k pasu, měl ostře řezané rysy a arogantní úsměv, který mu pokřivil rty, které přímo lákaly k políbení, jeho kůže byla bledá jako porcelán.

Ten druhý byl menší, měl na krátko střižené vlasy a opálené tělo barvy tekoucího karamelu, jeho rysy byly spíše kulaté.

„Kde to jsem,“ zeptala se ochraptěle, nepoznávajíc svůj hlas.

„V mém sídle, tady ti nikdo neublíží.“ Jeho hlas zněl sebejistě, natolik, že strach, který zmítal jejím tělem, na okamžik ustoupil.

„Jsem Draven,“ řekl ten vysoký se spletenými vlasy, nemohla z něj spustit oči, pořád si prohlížela jeho ostré rysy a tmavě hnědé oči.

„Já jsem…“ Kdo sakra vlastně je? Mlha, která zahalovala její paměť, neustupovala, jak se sakra jmenuje? Je tohle noční můra? Sen?

V hlavě jí hučelo jako v úlu, ale vzpomínky se žádné nevracely, bylo to, jako kdyby nikdy neexistovala. Obličej se jí zachmuřil, když se marně snažila pátrat v hlavě po svém jméně.

Draven si nejspíše jejího zachmuřeného výrazu všiml a chtěl jí pomoci, nebo ho jen nebavilo to tíživé ticho, když pronesl:

„Co kdybychom ti říkali třeba Eleanore?“ Obličej se jí zachmuřil ještě více, tak se opravdu jmenovala, nebo to bylo první, co ho napadlo?

„Své nové jméno si můžeš vybrat sama.“

„Dobře,“ pronesla do ticha. „Eleanore zní fajn,“ zalhala, odhodlaná si na své pravé jméno dříve nebo později vzpomenout.

„Eleanore,“ řekl a ona pohlédla do jeho tmavě hnědých očí, které vypadaly, jako rozpuštěná čokoláda.

Draven přešel přes slabě osvětlenou místnost a otevřel starožitný bar, ze kterého vytáhl mohutnou broušenou sklenici a velkou neprůhlednou láhev. Eleanore, tak se teď jmenovala, bedlivě sledovala každý jeho krok.

Jakmile láhev otevřel, místností se směrem k ní linula nádherná vůně, podobná té, kterou cítila toho večera, ale tahle byla o něco sladší, lákavější, sladké pokušení.

Zhluboka se nadechla té opojivé vůně a nespouštěla oči z té neprůhledné láhve, ze které Draven naléval jakousi tmavou hustou tekutinu.

Smysly jí šílely, toužila po té lahvi, kterou měl v ruce, byla pro ni ochotná udělat cokoli, pevně stiskla čelist k sobě, aby odolala nutkání vyrazit proti Dravenovi a vytrhnout mu onu láhev z rukou.

Známý pocit žízně ji opět zaplavil spolu s nesnesitelným pálením v krku, rty měla suché a krk ještě sušší, její tělo toužilo po té tekutině, kterou jí Draven podával v broušené sklenici, pohlédla na tmavou líně se převalující tekutinu ve sklenici, neváhala ani na vteřinu.

Dravě se vrhla po těžké broušené sklenici a pevně ji uchopila, celé její tělo jásalo, když pár doušky vyprázdnila obsah sklenice, který na chvíli utišil pálení v hrdle, a žízeň na okamžik ustoupila.

„Opatrně, maličká, na světě není tolik krve, aby dokázala zahnat tvoji žízeň,“ řekl Draven, když polkla poslední lok.

Krve? Vyděšeně pohlédla do prázdné sklenice, její mozek křičel, aby tu tekutinu z úst vyprskla, ale místo toho potlačila touhu setřít prstem zevnitř sklenice zbytek tekutiny, vložit prsty do úst a olíznout je, chtěla víc! Chtěla víc té blahodárné tekutiny, která ji v krku hladila jako samet.

Cítila se mnohem lépe, pálení ustalo, rány už ji nebolely, dokonce se dokázala i posadit.

„Potřebovali bychom od tebe pár odpovědí,“ řekl Draven a v očích se mu nebezpečně zablýsklo, když rukou vyrazil proti ní, aby si od ní vzal sklenici zpět. Konečky prstů se lehce dotkl její ruky. Eleanore cítila, jak jejím tělem projelo lehké zabrnění, vztyčila hlavu a pohlédla do jeho hnědých očí, ve kterých se zračilo překvapení? Cítil to snad taky?

„Odpovědi?“ ptala se udiveně, snažíc se nedat na sobě nic znát. „Kde to vůbec jsem? Co se mi stalo? Jak jsem se sem dostala?“

Draven významně pohlédl na svého druha.

„Obávám se, že náš rozhovor bude trošku delší.“ Zamračil se ten s karamelovou pletí a pohlédl na Dravena, bylo na něm vidět, že je mu celý tenhle rozhovor nepříjemný.

„Měli jsme ji zabít, hned.“

„Talone,“ zavrčel nevraživě Draven, Eleanore se vyděšeně přikrčila v posteli, tak tohle ji čekalo, dostala se z pekla, aby mohla vyjít vstříc smrti.

„Neboj, maličká, nikdo ti neublíží,“ řekl Draven a významně pohlédl na netrpělivého Talona, který dával dost okatě najevo, že by se jí velice rád zbavil.

Eleanore se strachy nedokázala pohnout, co od ní ti dva sakra chtěli? Nejdřív ji dovlečou sem, aby z ní dostali odpovědi, které nemá, a pak ji zabijí?

Místností se rozléhalo ponuré ticho, které proťal hlas Eleanore.

„Klidně si mě zabij, stejně nic nevím,“ řekla odhodlaným hlasem, ve kterém byla slyšet zlost.

Už ji unavovalo být v pozici oběti a poslouchat ostatní, jak chtějí naložit s jejím životem.

„A teď bych se ráda vrátila domů,“ zavrčela a zamotaná do peřin se postavila odhodlaná opustit toto sídlo pošahanců, bylo jí jedno, že je nahá, jen se chtěla zbavit těch dvou, ale Draven byl o krok před ní a zatarasil jí cestu.

„To nebude dost možné, maličká, tady platí jiná pravidla, než v lidském světě.“ Mračil se.

„Nejdřív nám řekneš, kdo je tvůj pán.“

„Můj pán?“ zasmála se překvapeně, „já nemám žádného pána a nikdy mít nebudu.“ Bojovně vystrčila bradu.

„Kdo tě stvořil!“ vyštěkl Talon.

„Stvořil?“ Nechápala, co po ní sakra chtějí, chtěla odsud jen vypadnout a žít si, jako předtím, což asi nebylo reálně dost možné, když si nic nepamatovala, ale vše bylo lepší, než tihle ti dva!

„Každý upír má svého stvořitele, kdo je ten tvůj!“ Bylo na něm vidět, že mu dochází trpělivost.

„Jooo, tak to asi bude ten magor, co mě večer napadl na ulici, a pak mě zatáhl do sklepa plného mrtvol, po kterých jsem se musela vyšplhat ven, aby se mi odtamtud podařilo dostat. A to se mi podařilo, než jste mě dovlekli sem! “ vyštěkla po něm stejným tónem.

V očích obou se zračilo pochopení.

„A teď si mě klidně můžete zabít, protože jiné informace vám dát nemůžu.“ Celé její tělo se třáslo vzteky, když si vzpomněla na tu temnou kobku, ze které se musela drápat ven.

Než se stihla vzpamatovat, stál vedle ní Draven a v ruce držel její zakrvácené a roztrhané tričko, které přiložil k nosu a zhluboka se nadechl, její nádherná vůně mu zamotala hlavu, takové opojení smyslů dlouho necítil.

Ale teď se musí soustředit na svůj úkol, sledovat její stopu, podle její omamné vůně, měl nutkání si znovu přivonět, tak moc její vůně byla pro něj jako droga, jako kdyby pro něj byla stvořená.

Její pach je dovedl k polorozpadlé budově, která na míle daleko páchla smrtí a upírem, jak to, že to necítil dřív?

Nechal si růst pod nohama upíří pelech a ani o tom nevěděl.

Viděl, že jsou na místě, poznal to, podle strachu, který se zračil v očích Eleanore.

Autor: Pemi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemrtvá 2. kapitola: