OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemocná - 1. kapitola

02.05.2011 (15:00) • Katie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1212×

1. kapitola

„Pojď za mnou, Nino,“ mrknul na mě Johny a táhl mě nahoru do pokoje. Byla jsem na večírku a náramně se bavila. Popíjela jsem alkohol, tancovala snad se všema klukama, co stáli vzhledově za to a bavila se s kámoškama.

Úderem jedenácté hodiny, když už jsme měli všichni pořádně popito, mě odvlekl nahoru do pokoje sedmnáctiletý Johny Tomber. Šla jsem ráda, Johny byl totiž kapitánem fotbalového družstva na naší střední a měl taky sexy tělo. Vtáhl mě do prázdného pokoje, zamknul za námi dveře a přitiskl mě na dveře.

„Už dlouho jsem tě chtěl, Nino Middletonová,“ usmál se a přitiskl svá ústa na ty mé. Sakra tomu ale smrdělo z pusy! Znechuceně jsem se odtáhla.

„Používáš vůbec zubní pastu?“ Shodila jsem ho, upravila se a chystala vyjít z pokoje. Chytla jsem za kliku, otočila klíčem a v tu chvíli se mi všechno rozmazalo. Zamžourala jsem očima, protože jsem si myslela, že to mám jenom z opilosti. Ale ne a ne se vzpamatovat. Neustále jsem viděla rozmazaně. Chytla jsem za kliku a lekla se, když jsem - sice rozmazaně ale přece – spatřila, jak se mi třese ruka.

„Sakra!“ zaklela jsem. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Potom se mi z toho všeho udělalo zle a už jsem se propadala do temnoty...

°

„Slečno Middletonová?“ slyšela jsem z velké dálky. Otevřela jsem oči a zjistila, že už rozmazaně nevidím a že jsem v nějaké modré místnosti s chlápkem, co má na sobě bílý plášť.

„Kde to jsem?“ chtěla jsem vědět.

„Jste v nemocnici, slečno. Omdlela jste, ale už je to v pořádku. Zavolám vaše rodiče.“ No jistě, byla jsem v nemocnici.

„Ach, zlatíčko,“ objevila se u mě máma s uslzenýma očima, „bude dobře. Bude dobře...“ O čem to mluví? Vždyť jsem jenom omdlela. Zvláštní, že byla tak milá. Doktoři museli přijít na to, jak zlitá jsem byla a určitě to rodičům řekli.
Podívala jsem se na tátu. I on vypadal zdrceně a co je zvláštní – mlčel. Pak se tu zase objevil ten doktor a začal se mě vyptávat. Nechápu, proč mě tu ještě drží. Cítím se skvěle, až na to, že mám menší kocovinu.

„Pamatujete si něco, slečno Middletonová?“

Nadechla jsem se. „Hm... Na to že Johnymu Tomberovi strašně smrdělo z pusy, tak jsem ho odmítla a chtěla jsem odejít. Pak myslím jsem začala vidět rozmazaně a pak se mi trošku chvěla ruka. Jo mami, já vím, že nemám pít alkohol. Jo tati, říkal jsi mi to.“ Máma se na mě zvláštně podívala a pak se rozbrečela.

„Co je?“ chtěla jsem vědět.

„Slečno Middletonová, zjistili jsme vám RS,“ začal doktor.

„Co je to RS?“ zeptala jsem se, ale čekala jsem nějakou alergii. Třeba na... ehm... rozpláclé slimáky? Ne, to asi fakt ne.

„RS je zkratka pro roztroušenou sklerózu. Jedná se o nevyléčitelnou chorobu, se kterou se ovšem musíte naučit žít, dokud to ještě jde.“ Poslední slova mi říkal doktor úplně potichu.

„C-cože?“ vykoktala jsem. Věděla jsem, co je to roztroušená skleróza. Můžete ochrnout, oslepnout a tak dále. A to velice rychle.

„Ne!“ zakřičela jsem. „Já nechci umřít mladá!“ Rozplakala jsem se stejně jako máma. Táta mě chytnul za ruku a pevně mi ji stiskl.

„Kolik let života mám?“ zeptala jsem se potichu, když mě přešel – alespoň částečně – histerický pláč.

„Čtyři roky,“ zašeptal doktor.

„Čtyři roky?!“ zopakovala jsem po něm, ale zakřičela to a zmohla jsem se akorát na další hysterický pláč. To stihnu ukončit střední a nic víc? To ne. Po střední jsem chtěla začít tancovat a zpívat a teď mám svůj sen zahodit? Ne!

„Je mi líto,“ zašeptal doktor, „ale pokud budete brát pravidelně prášky a začnete žít trošku ne tak akčním životem, máte šanci na další rok.“ Rok a nic víc? Co takhle deset let? Co takhle umřít až v osmdesáti?

„Musíte se přestat tolik namáhat, slečno Middletonová. Musíte přestat pít alkohol, to určitě a vyřadit z vašeho denního plánu ty večírky. Ty vás fyzicky vyčerpávají. Neříkám, abyste se toho vzdala. Jen to omezte na jeden večírek týdně. A slyšel jsem, že tancujete. Tak to také omezte na trénink maximálně dvakrát do týdne. A ten alkohol opravdu musíte přestat pít,“ říkal mi doktor.

Takže a jednoduše mi mohl říct, ať se vzdám všeho! Svého milovaného tancování, večírků, kluků a alkoholu! Mohl mi to říct bez obalu sakra! Já už nejsem malá holčička! Je mi už sedmnáct! Ve škole jsem velice oblíbená a to proto, že se pravidelně účastním všech večírků, mám dobré styky, kamarády, ego, sex-appel a prostě všechno! A toho se teď mám vzdát?

„Dnes vás ještě propustíme, nýbrž se vaše nemoc nedá léčit a nedá se s tím už nic dělat. Prášky předám vašim rodičům, kteří vám vysvětlí, jak je budete brát, abyste se prozatím vyvarovala bolestí a příčin RS,“ dával mi instrukce doktor. Já se ale cítila na pokraji zhroucení. Celý můj mladý život je nenávratně v tahu.

°

„Drahoušku, až přijedeme domů, vysvětlíme si, jak budeš brát prášky, ano? Všechno zvládneme,“ uklidňovala mě máma. Nebo se mě spíš snažila uklidnit. Ale i ona by se měla uklidnit, protože na tom byla taky pěkně špatně. Táta mlčel.

Neodpovídala jsem a jen jsem pozorovala krajinu. Přemýšlela jsem, jak vynaložím se svým zbývajícím, krátkým životem. Každopádně jsem chtěla žít co nejdéle, takže se budu muset zbavit kamaráda alkoholu. To je moje první priorita. Možná bych si o průběhu mé nemoci mohla psát deník, aby si ho pak někdo někdy v budoucnu mohl přečíst, jak jsem všechno prožívala a tak dále. Jo, to není špatný nápad. Takže hned jak jsme přijeli domů, jsem se rozběhla do svého pokoje, ale mamka mě zastavila.

„Vím, že teď chceš být sama, ale musíš si vzít prášky,” připomněla mi mile a já se odporoučela do kuchyně. Spolkla jsem všechno, co mi položila na stůl, vyslechla si, jak často tyhle ty všechny tabletky musím brát a pak jsem se zavřela v pokoji. Ze stolu jsem vyštrachala starý žlutý deníček a otevřela ho. Díky bohu byl prázdný.


23.5.2008
Můj první zápisek v deníčku. Budu sem psát všechno, co se bude týkat mého nového života a i když jsem se o tento nový život nikoho neprosila, budu se muset přizpůsobit a vzdát se věcí, které mám ráda.

Mojí první prioritou a také tou nejjednodušší je přestat pít. Napiju se pouze při výjimečných příležitostech jako jsou například narozeniny a podobně. Jinak vymažu alkohol zcela ze svého života. Pak doktor mi také poradil, abych se vyvarovala fyzickému vyčerpání, takže musím omezit taneční tréninky. Až doposud jsem chodila tancovat pětkrát týdně. Nyní budu muset navštěvovat svůj oblíbený taneční kroužek pouze dvakrát do týdne. Dále pak musím omezit i mou častou účast na večírcích. Většinou jsem byla na večírcích nebo v klubech každý den. Odteď je ale všechno jinak. Bavit se budu jen jednou týdně. Za to ale budu moci navštěvovat pěvecký sbor až pětkrát do týdne, a tak mi alespoň jeden koníček zůstane naplno.

Odložila jsem deníček a schovala si ho pod matraci. Položila jsem se na postel a snažila se usnout. Znovu, protože jen spánek mi dovolí před vším utéct.

Sakra, ale nepomyslela jsem na tom, co budu dělat ve zbytku volného času. To se mám jako učit? Ne! Neučím se nikdy!

A pak jsem se totálně psychicky zhroutila. Schoulila jsem se do klubíčka a tiše sténala. Nechala jsem si stéct slzy po obličeje a občas propukla v hlasitý křik. Při představě, že všechno v mém mladém životě je pryč...

»

_________________________________________

Jsem tu s novou kapitolovou povídkou. Doufám, že se alespoň někomu líbila první kapitolka Nemocné a že ji budete číst dál. V další kapitole se už setkáme s tajemným Christopherem. Jsem zvědavá, jestli poznáte, co je zač. :)

U mě v shrnutí povídek máte fotku Niny Middletonové!

Autor: Katie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocná - 1. kapitola: