OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nejasná minulost - 5. kapitola

18.07.2011 (12:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 895×

5. kapitola

Po náročném dopoledni ve škole jsem uvítala oběd. S Kate jsme řešily několik figur ze sestavy, doprovázel nás Daniel.

„Vy z toho poskakování s mávátky děláte hotovej horor.“ Dobíral si nás. Obě s Kate jsme na sebe mrkly a vrhly se na něj.

„To říká ten pravej… hokejista!“ Dloubla jsem ho pod žebra.

„Jasně, hokej je dřina.“ Smál se a bránil se útokům.

„Odvolej to o těch mávátkách!“ Z legrace jsem ho chytla pod krkem a zatřásla mu hlavou. Kate ho začala lechtat.

„Do-Dobře… odvolávám.“ Kapituloval. Vida, pán má slabé místo.

„Vidíš, jak to jde.“ Sladce jsem se na něj usmála. „Kam si sedneme?“ Rozhlédla jsem se po jídelně. S tím, že jsem se pohádala s Monicou, přišlo i rozdělení lidí na dvě skupiny. Náš stůl v jídelně nebyl poklidným místem, ale bojištěm. Seděl tam ten, kdo přišel dřív, nebo ten, kdo toho druhýho vyšťouchal. Na druhém konci jídelny jsem viděla Jacka, sice mě ta „zamilovanost“ do něj přešla, ale zase, kdyby se rozešel s Monicou kvůli mně, by byla perfektní pomsta za ten monokl.

„Nevím, nikde není místo…“ řekla Kate.

„Jdeme k Jackovi,“ navrhla jsem jim. Kate se vydala za mnou.

„Tak to beze mě.“ Daniel se otočil a ani neřekl bů. Nevím, co ti dva proti sobě mají…

„Co má proti Jackovi?“ zeptala jsem se Kate. Ta jenom pokrčila rameny. Došly jsme k Jackovi, ten se na mě usmál, dřív by se mi z takového úsměvu podlomila kolena, ale teď? Daniel má úsměv takovej… hřejivější.

„Ahoj. Můžem si přisednout?“ Pokud se mám pomstít Monice, musím se chovat k Jackovi mile. Jack si nejdřív změřil zvláštním pohybem Kate.

„Jo, jasně.“ Přikývl. „Promiň, že jsem tě včera neodvezl.“ Natáhl ke mně ruku. Tu svojí jsem do ní vložila s přemáháním. „Musel jsem…“

„Jo, v pohodě.“ Pohodila jsem hlavou. Nestála jsem o to, poslouchat jeho omluvy. V zádech jsem ucítila něčí pohled. Obrátila jsem se a můj pohled se střetl s Danielovým, který mě propaloval skrz naskrz. Rychle jsem ucukla a vymanila svojí ruku z Jackova sevření.

„Já půjdu,“ pípla Kate. Dobrá nálada ji rychle přešla.

Podívala jsem se na ni trochu s výčitkou, ale neměla jsem jí to za zlé. Většina lidí tady, jí dává najevo, že sem nepatří. „Uvidíme se na tréninku.“

„Nechceš někam večer zajít?“ zeptal se mě Jack.

„Podle toho kam?“

„Do baru.“ Jak jsem do něj mohla být zamilovaná? Je to pablb. Všechny schůzky v baru.

„Dobře. V osm mě vyzvedni.“ Usmála jsem se na něj, a jakmile jsem se zvedla, můj úsměv se proměnil v úšklebek. Je úplně stejnej, jako Monica. Pohrdá všemi, kdo nejsou jako on. Docela chápu, proč ho Daniel nemusí.  Dana jsem zahlédla u východu z jídelny. Rychle jsem položila tác na nejbližší stůl, on to někdo uklidí, a rozběhla jsem se za ním.

„Čau. Co Jack?“ zeptal se jakoby mimochodem.

„Nic, coby.“ Pohodila jsem hlavou. „Něco od tebe potřebuju.“

„Proč sis neřekla jemu?“ zeptal se mě s ironickým úšklebkem.

„Neškleb se, nesluší ti to.“ Šťouchla jsem do něj. Vypadal, jako by ho potěšilo, co jsem řekla.

„Co potřebuješ?“ Usmál se na mě.

„Hodit do města a zpátky. Kvůli výzdobě.“

„Dobře. Hned?“ Podíval se na mě.

„To by bylo super.“ Usmála jsem se. Moc se mi líbilo, že je o hodně vyšší než já. To Jack je taky, ale Dan je svalnatější, opálenější… hezčí.

„Tak jedem?“ zeptal se mě.

„Počkej,“ chytla jsem ho za ruku, „co Kate?“

„Jede s tátou.“ Jenom jsem přikývla a zařadila se vedle něj, nemohla jsem si nevšimnout, že moje ruka tu jeho pořád drží, trochu rozpačitě jsem ji stáhla zpět. Nasedla jsem do auta. Po cestě jsme nemluvili, ale nebylo to takové trapné ticho. Dan se soustředil na řízení, já se koukala z okna. Ve městě jsme porušili mlčení. Navigovala jsem ho k obchoďáku, kde jsem chtěla nakupovat.

„Mám tu na tebe počkat?“ zeptal se.

„Ne. Mohl bys jít se mnou?“ navrhla jsem.

„Fajn. Potřebuješ nosiče?“ Usmál se na mě. Společně jsme došli do papírnictví. Prodavačce jsem podala seznam, který jsem sepisovala snad měsíc a ještě jednou jsem si všechno procházela.

„Je to všechno?“ zeptala se prodavačka s otráveným výrazem ve tváři.

„Ano, prosím.“ Usmála jsem se na ni medově a nemohla jsem si odpustit ironii. Pak jsem popadla tašky a role papíru. Daniel mi většinu tíhy sebral, ale stejně jsme měli oba plný ruce. Došli jsme k autu, všechno jsme dali do kufru.

„Kam to chceš odvést?“ zeptal se mě, když jsme přijeli do Redvillu.

„Do školy, a pak… pokud by ti to nevadilo, bys mě mohl hodit domů.“

„Ty seš náročná, víš to, osobo?“ Zašklebil se na mě. „Nechceš večer zajít k nám? Jako na oplátku, za ten včerejšek?“ Moc ráda bych řekla ano, ale kvůli Jackovi. Vím, že pomstít Monice se chci já, ale ona se vina líp svaluje na někoho jiného.

„Nemůžu, promiň.“ Omluvně jsem se usmála. Vypadal zklamaně. „Něco mám,“ dodala jsem ještě, ale už když jsem to vypustila z pusy, věděla jsem, že mám mlčet.

„S Jackem?“ zeptal se vážně Daniel.

„Hmm. Musím…,“ Než jsem stihla vymyslet co, přerušil mě.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ oznámil mi uštěpačně. Tentokrát bylo ticho protkané dusnou atmosférou. Dan zastavil před školou, pomohl mi s věcmi, pak mě odvezl domů. Na moje ahoj odpověděl mlčením. Pokrčila jsem rameny a zašla jsem do domu. Vzala jsem si věci na trénink a vyběhla ven. Chvátala jsem, protože za pár minut, podle jízdního řádu, mi jel autobus.

***

„Kdes byla?“ zeptal se mě táta, se kterým jsem se srazila ve dveřích.

„Nakupovat něco na Halloweenský večírek a na tréninku.“ Chvátala jsem do pokoje. Protože, Jacka moc nemusím, už!, musím být dobře, hlavně svůdně oblečená, předpokládám, že se nevydržím přetvařovat celý večer.

Ze šuplíku jsem vytáhla krátké kraťásky, k tomu jsem se vzala červený top bez ramínek. Před botníkem jsem se pozastavila, protože jsem se nemohla rozhodnout mezi balerínami a botama na podpatku. Nakonec vyhrály vysoké boty, protože, přestože u Dana mě to bavilo, u Jacka nemám ráda, když k němu musím vzhlížet. V rychlosti jsem se namalovala, protože bylo tři čtvrtě na osm.

Za pět osm venku zastavilo auto. Vykoukla jsem ze dveří a u auta jsem viděla Jacka. Zřejmě si půjčil tátovo auto. „Ahoj.“ Usmála jsem se na něj. Jack nic neřekl a políbil mě. Byla jsem v šoku, potom jsem ho chtěla odstrčit, ale včas jsem se vzpamatovala, takže jsem mu polibek začala oplácet. Stejně jsem ho zkrátila na minimum.

„Čau.“ Usmál se. Obešel auto a sedl si dovnitř. Ani mi neotevřel dveře, to Dan jo… Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala Daniela a nasedla za Jackem do auta.

„Do kterýho baru jedem?“ zajímala jsem se.

„Do Black Star. Mimochodem, moc ti to sluší.“ Black Star je největší pajz ve městě. Skvělý, večer budu smrdět  jak popelník.

„To je super,“ zaradovala jsem se nuceně. „Jak se má Monica?“ zeptala jsem se ho, protože dneska nebyla ve škole.

„Má pár škrábanců na tváři…,“ Mrknul na mě. „Chce jít na plastiku a nejspíš tě i zažalovat.“ No potěš bože.

„Napadla mě ona. Mám na to svědky.“ Hodila jsem vzdorovitě hlavou.

„Já taky nic takového neříkám, jenom cituju její slova.“ Ujistil mě. Jasně, vsadím se, že totéž říkal včera jí.

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejasná minulost - 5. kapitola: