OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Našeptávač - 7. kapitola

18.04.2016 (11:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1872×

7. kapitola

Než jsem se nadála, Mary na mně přistála celou svojí vahou a spolu s židlí, na které jsem seděla, nás strhla k zemi. Pokud čekáte, že bitka temných Našeptávačů je samá krev a zlámané kosti, tak vás musím zklamat. Alespoň můj styl boje tak nevypadal. Já jsem spíš na zákeřné bodání prstů do očí, škrábání a kousání. Proto první, co jsem udělala, bylo, že jsem Mary popadla za tu její zrzavou kštici a vší silou trhla.

Nebudu lhát, pár pramenů jejích vlasů mi v ruce zbylo a ten její bolestný ryk také nebyl k zahození. Dovolila jsem si chvilku poslechu té rajské hudby v domnění, že jsem Mary dostatečně zpacifikovala.

Bohužel její pěst, která přistála na mém obličeji, mě velmi rychle vyvedla z omylu. Také mě dovedla k prozření, že s Mary si typicky holčičí bitvu neužiju. 

To poznání vedlo k jednomu velmi důležitému rozhodnutí. Pokud nás od sebe někdo velmi rychle neodtrhne, budu muset ve svém bojovém umění dost přitvrdit, abych si neuřízla ostudu. Nemluvě o tom, že bych to měla do konce života na talíři. To radši Mary ukážu, zač je toho loket.

Jedinou vadou na kráse mého dokonalého plánu byl maličký detail. A to fakt, že se vážně neumím prát, což jsem dokázala i v případě těch dvou týpků, kvůli kterým tahle rvačka v podstatě vypukla.

Ale podle Maryina sevření jsem hádala, že ani ona není zrovna přeborník v bojovém umění.

Sice na mně obkročmo seděla, což mi znemožňovalo pohyb dolních končetin, protože vážně nejsem žádný akrobat ani super ohebná gymnastka, která by dokázala omotat nohy kolem protivníkova krku, co ale nedokážu pochopit, je, proč se mi nesnaží znehybnit ruce. To by přeci měl mít každý milovník akčních filmů okoukané. Alespoň o to bych se snažila já.

Mary se místo toho jednou rukou rozpřahovala k další ráně a tou druhou se snažila uvolnit mé sevření jejích mimořádně hebkých vlasů.

Dovolila jsem si ještě jednu myšlenku mimo, která se týkala toho, jaký šampon asi ta protivná Našeptávačka používá, než jsem se zase plně věnovala souboji.

Naštěstí mi tohle všechno prolétlo hlavou během několika vteřin, takže jsem si nevysloužila další ránu, která by mi zbarvila obličej do fialova. Místo toho jsem se rozhodla vrátit úder.

Opět jsem silně zatáhla za její vlasy, čímž jsem ji donutila zaklonit hlavu, zatímco moje druhá ruka, zformovaná v tvrdou pěst, vyletěla směrem k soupeřově bradě. A spíš vlivem štěstí, než nějakým zvláštním umem, narazily moje klouby na Maryiinu tvrdou bradu.

Ozvalo se zapraskání, které doplnila neskutečná bolest v prstech, a než jsem si to stihla uvědomit, klela jsem jako starý námořník.

Mary se z mé rány otřepala až moc rychle a konečně se odhodlala k holčičímu souboji. Její dlouhé nehty se zaryly do mé paže tak hluboko, že mi začala týct krev. K její smůle to nebolelo tolik jako ruka, kterou jsem ji praštila.

Ale stejně jsem si neodpustila poslední silné škubnutí zdravou rukou a ukradnutí tak několika dalších pramenů zrzavých vlasů.

Zrovna když se Mary chystala uštědřit mi další ránu, v mém zorném poli se objevil Liam. Popadl moji soupeřku kolem pasu, lehce ji ze mě zvedl a přesunul ji do Nateova pevného objetí.

„No tak,“ zaúpěla jsem tichým hlasem. To není fér, tam jsem měla skončit já! Sakra! Pokud si někdo zasloužil sevření v ocelových svalech sexy chlapa, tak jsem to já! Jenom já, a určitě ne ta protivná rozcuchaná rašple, které momentálně hraje na rtech samolibý úsměv.

Bože, jak ráda bych jí ten škleb rozbila. Možná jí vyrazit pár zubů... Jo, to by mi zaručeně zvedlo náladu.

Ale než jsem na ni stihla znovu vyrazit, už mě Liam zvedal ze země a za paži mě odváděl k baru.

„Já vás temný fakt nechápu, vy se jednou zničíte navzájem... Tak povídej, co jsi jí zase provedla?“ zeptal se, zatímco mě usazoval na barovou stoličku.

„Já?“ podivila jsem se a v mém hlase bylo znát dotčení.

„Jo, ty. Nezapomínej, už tě nějakou chvíli znám, Lex.“

„To je sice možný, ale tentokrát jsem v tom nevinně,“ uvedla jsem věci na pravou míru a sledovala, jak ke mně posunul kbelíček s ledem, do kterého jsem s velkým uspokojením ponořila bolavou ruku.

„Víš, vážně bys měla přestat vyvolávat rvačky, když se neumíš prát,“ zamumlal, když sledoval moje počínání.

Vrhla jsem na něho nasupený pohled. „Kdybys byl co k čemu, tak mě to už dávno naučíš.“

„Cože?“ zeptal se a nasadil roztomilý, překvapený výraz. „Já snad špatně slyším. Ještě dneska jsem ti nabízel, že tě něco málo naučím, a tys se mnou div nevyrazila dveře!“

To měl sice pravdu, ale rozhodně jsem mu to nehodlala přiznat.

„Na to už si teda vážně nevzpomínám,“ opáčila jsem a zaměřila svoji pozornost na pomalu se rozpouštějící led.

„No to se mi snad zdá,“ hartusil si pod vousy, potom se na mě podíval a povzdychl si. „Fajn, zítra večer mám volno, tak přijď ke mně, tam bude klid, a uvidíme, co se s tebou dá dělat.“

„Jo, to věřím, že bys se mnou něco rád dělal, když u tebe bude klid,“ pronesla jsem a vyzývavě zvedla obočí.

Liamův napjatý výraz konečně trochu povolil, až se neudržel a propukl v hurónský smích. Abych pravdu řekla, to mě trochu urazilo. Sice jsem to mínila jako vtip, ale že by se tou představou musel dusit smíchy, tak to ne. Rychle jsem si přejela očima po těle a uznala, že zase tak špatně nevypadám, a to mi neříkejte, že nejsem dost sexy pro nějakou Světlušku? To teda ne, to bych se na to podívala.

„Co je vtipnýho?“ zeptala se Kora, která mezi tím, co jsem se zkoumala, přišla k baru.

„Ale nic,“ odbyla jsem ji a začala se zvedat v domnění, že pro mě přišla, protože zase zdržuju schůzi.

„Tony ti vzkazuje, že máš dneska vypadnout. Povídal něco o tom, že se potřebuješ zchladit a že se máš dát dohromady, jinak platí to, co ti říkal odpoledne.“ Při těch slovech mi do ruky strčila papír se třemi jmény. „Hele, já sice nevím, co ti Tony řekl, ale tvářil se u toho dost naštvaně, tak bys ho radši neměla moc provokovat.“ Na chvíli se odmlčela. „Vem si den volna, někam se zašij a hlavně se dej do kupy. Sama víš nejlíp, že Tony neodpouští.“ S těmi slovy se ke mně otočila zády a vrátila se zpět k ostatním Našeptávačům.

Když jsem je tam tak viděla spokojeně sedět, připadala jsem si odstrčená. Byla jsem ukázkovým příkladem pátého kola u vozu, a to mě přirozeně štvalo. A za to všechno mohla Mary. Soustředila jsem všechen svůj vztek přímo na ni a rozhodla se to s ní jednou pro vždy ukončit. Ještě nikdy se žádnému Našeptávači nepovedlo přesvědčit druhého Našeptávače k tomu, aby spáchal sebevraždu. No, já si umínila, že budu první, ale k tomu potřebuji načerpat spoustu síly.

„Jsi v pohodě?“ přerušil moje úvahy Liam a já se na něj úkosem podívala.

„Ne, ale už brzo budu.“ Bez rozloučení jsem se zvedla a vydala na místo, kde jsem zanechala svoji rozdělanou oběť. 

***

Řítila jsem se potemnělým městem poháněná vztekem a čirou krutostí. Cítila jsem, že má oběť už je z hospody pryč, proto jsem si razila cestu k jeho bytu, kde jsem byla plně rozhodnutá to s ním okamžitě skoncovat, nehledě na to, jak dlouhou dobu bych tím měla strávit.

Byla jsem rozhodnutá utopit v jeho smrti všechen svůj vztek, žal a ponížení, které mě pronásledovalo od doby, co jsem byla tak nespravedlivě vyloučená z Můry. Sice to nikdo neřekl přímo, ale připadalo mi, jako by to vyloučení patřilo i pro komunitu temných Našeptávačů.

A to nesmím dopustit. Tak pracně jsem dřela na tom, abych se dostala tam, kde jsem teď, a nikoho nenechám, aby mi to vzal.

Naštvaně jsem se prořítila zdí a najednou se ocitla v prostorném obývacím pokoji, který byl zařízený v poměrně luxusním stylu. Ale já si nevšímala drahých serepetiček, jako byla obrovská televize zavěšená na jedné stěně, ani draze vyhlížející elektroniky položené na proskleném stolku. Ne, můj pohled upoutalo jediné, a to bílá pohovka dominující celému pokoji, na které se rozvaloval a hlasitě chrápal můj vyhlídnutý hošík.

Bez zaváhání jsem se vydala přímo k němu a ihned se násilně vecpala do jeho podvědomí. Důkazem, že jsem to neprovedla zrovna jemně, byl i fakt, že jakmile jsem do něho vstoupila, má oběť se prudce vyhoupla do sedu, zalapala po dechu a chytla se za hlavu.

S potěšením jsem si prohlédla jeho zčernalé podvědomí. Alkohol na něj zapůsobil mnohem lépe, než jsem mohla kdy doufat.

Došlo mi, že tohle nejspíš bude můj nový osobní rekord. Většinou zkažení takhle čisté duše trvá několik dní, ne-li týdnů, a já ho zvládnu za jediný den.

Bez dalších okolků jsem se dala do práce. Našeptávala jsem mu ty nejhorší scénáře, které se mu mohly v životě přihodit. Vnukla jsem mu představy o tom, jak o všechno přijde, jak jeho tělo zachvátí nejrůznější choroby, a nakonec jsem mu ukázala jeho osamělost, což ho dodělalo.

V jeho podvědomí to už notnou chvíli nehrálo veselými barvami, nýbrž všechno pohltila zničující temnota.

Se zadostiučiněním jsem sledovala, jak se má oběť zvedá a potácivým krokem se vydal k baru, kde si notně přihnul z drahého koňaku.

Stále s lahví v ruce se přesunul do kuchyně k mramorovému pultu, na kterém trůnily obří a nebezpečně vypadající nože.

Muž jeden z nich popadl a znovu si lokl hořké tekutiny.

Když se vydal do bíle vykachlíkované koupelny, následovala jsem ho jako jeho věrný stín, kterému na tváři hrál vítězný úsměv. Má chvíle se rychle blížila.

Sledovala jsem, jak má oběť leze do přepychové vany, a nedlouho poté, jak si nabroušeným ostřím přejíždí po kůži na zápěstí. První kapky krve na sebe nenechaly dlouho čekat.

Muž se opět chopil lahve, na jejímž dně chtěl nalézt útěchu v jeho posledních chvílích.

Netrvalo to dlouho a vana se barvila proudy jeho rudé krve. Jak její hladina stoupala, síly mé oběti klesaly a já cítila, jak se mé tělo plní mocí.

Markus Farell. Tak se jmenoval, což jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem se opilá mocí potácela z jeho bytu. A vzhledem ke všem mým iluzím o samotě, které jsem mu promítala, nezemřel sám. Stala jsem se svědkem jeho posledních chvil, kdy omámeně šeptal jméno oné servírky, která se v podstatě stala zkázou jeho života.

Ale já se nezatěžovala myšlenkami na Markusův ubohý život. Plně jsem se totiž oddávala rauši, který zaplavil mé tělo.

V takhle povznesené náladě jsem se potácela domů. Bylo to jako droga. Už při prvním přílivu nové síly jsem zapomněla na všechny své problémy a jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že chci víc. Cítila jsem se neporazitelná a měla sto chutí pokračovat v rozsévání smrti všude kolem sebe.

Když jsem dorazila domů, prvotní euforie ze mě odpadla a já zase byla schopná alespoň trochu normálně uvažovat, rozhodla jsem se, že si tahle chvíle zaslouží přinejmenším přípitek, proto jsem si to nasměrovala přímo k lednici.

Jedním prudkým pohybem jsem ji otevřela, a hned jak jsem spatřila její obsah, vydala jsem ze sebe přidušený výkřik. Ruka mi vylétla k ústům a já nebyla schopná ničeho jiného, než zírat na jeden ze svých svátečních talířů, na kterém byla položená dvě lidská srdce a ručně naškrábaný vzkaz, kde stálo: Budeš můj Valentýn?

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 7. kapitola: