Naprosto (ne)hříšné místo - 8. kapitola - Peklo • OurStories.cz ~ naše povídky

„Jsem volná... Volná!!! Hahaha!" vykřikla jsem. Potom nastala bolest. Znovu bolest. Znovu ukrutná bolest.
„Vždyť už je po všem!" křičela jsem. Hrozně to bolelo. A potom to znovu cvaklo. Znovu předešlé myšlení.
„Já nechci padnout! Ne!" křičela jsem v jedné vteřině, ale za chvíli:
„Chci být volná! Jo!" Jako jediná jsem se dokázala vzepřít bohu. Dokázala jsem vzdorovat. Padlý anděl, nebo anděl?

26.06.2012 (10:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 968×

Posledních pět vteřin. Posledních pět vteřin bývalého myšlení, uvažování a života.

„Řekni Samuelovi, že ho mám ráda a odpusť mi to. Rafaeli, odpusť mi to." Potom vybuchla bomba. Padla jsem. Padlý anděl. Znovu hrůza. Znovu neanděl. Ovšem potom mi to cvaklo. Potom jsem to začala vnímat jinak. Začala jsem být v euforii, že jsem na svém místě. Peklo! Peklo! Rafael kývl. Všichni nade mnou klečeli. Lucifer se usmíval, Azrael a Rafael mračili.

„Proč se mračíte?" zeptala jsem se. Stále jsem se usmívala.

„Padla. Je po všem," řekl Rafael.

„Jsem volná... Volná!!! Hahaha!" vykřikla jsem. Potom nastala bolest. Znovu bolest. Znovu ukrutná bolest.

„Vždyť už je po všem!" křičela jsem. Hrozně to bolelo. A potom to znovu cvaklo. Znovu předešlé myšlení.

„Já nechci padnout! Ne!" křičela jsem v jedné vteřině, ale za chvíli:

„Chci být volná! Jo!" Jako jediná jsem se dokázala vzepřít bohu. Dokázala jsem vzdorovat. Padlý anděl, nebo anděl?

„Neper se s tím! Zabije tě to! Zabije!" křičel Rafael, ale slyšela jsem to jakoby z dálky. Z dálky. Hrozná bolest byla větší, větší... Chvíli jsem chtěla padlého anděla, chvíli pouze anděla. Křičela jsem, házela sebou. Další exploze, další, další... Potom bylo ticho. Úplné ticho. Kolem mě tma. Nikdo, nic, ticho, tma! Další exploze. Další hrozná bolest, ale ta ustala. Otevřela jsem oči.

***

„Lucy, Lucy?" ozýval se tichý šepot. Ten nebesky úžasný, nádherný šepot. Ten Jeho šepot.

„Samueli?" Otevřela jsem oči. Znovu ten samý pokoj, ve kterém jsem se probrala po proměně v anděla.

„Klid, lež..." řekl. On. Řekl. Zarecitoval. Zapěl. Stále jsem cítila bolest, ale bylo mi dobře. Měkké, jemné peřiny, jeho tvář... Jeho nádherná, omamující tvář. Jeho vůně a jeho dotek na pravé paži. Usmívala jsem se. Jeho velké, modré oči. Ten fakt, že nechrápe... Krása. Nechtěla jsem nic řešit. Nic. Chtěla jsem se na něj dívat. Chtěla jsem ležet a dívat se na něj. Chtěla jsem slyšet jeho hlas. Chtěla jsem cítit jeho dech na mé tváři. Nebylo nic... Jen já a on.

„Zvláštní... Zvládla jsi to..." řekl.

„Co?"

„Zůstat andělem..."

„Já... Co bude?"

„Nic, život. Jenom už nesmíš do pekla. Nikdy."

„Já už tam nechci." Znovu mnou projela vlna bolesti. Tiše jsem zasyčela. Samuel mi na čelo položil studený hadr a podal mi prášek se sklenicí vody.

„Co to je?"

„Voda..."

„Já myslím ten prášek..." zaskučela jsem.

„Ibalgin. Dvoustovka."

„Chtělo by to něco jako svěcenou vodu, nebo živou vodu. Mám pocit, že za chvíli umřu..." Další vlna bolesti a další zaskučení.

„Ty jsi vybíravá... Všechny lékárny už byly zavřený... Nakonec jsem přemluvil jednu lékárnici v Pražský ulici."

„Jak jsi ji přemloval?" zeptala jsem se a šibalsky se usmála.

„Řekl jsem, že moje přítelkyně byla v pekle a málem to nepřežila. Teď, že leží na nebeské posteli a bolí ji hlava. Ty jsi naivka. Normálně, ne? Jsem se usmál..." Další vlna bolesti, další zasyčení.

„Polykej!" popobídl mě a bez optání mi do pusy strčil růžový prášek. Polkla jsem, zapila.

„Jofiel ti donese večeři," řekl Samuel a vstal.

„Ty sis pořídil nový prostěradlo?"

„Co?"

„No to, co máš na sobě..."

„To není prostěradlo! Už jsem ti to říkal! To je plášť!"

„Vypadá to jako prostěradlo..." Zahihňala jsem se.

„Hele, to si říkej Jofielovi! Já jdu!" řekl. Snažil se vypadat naštvaný. Nedařilo se. V obličeji vypadal jako svraštělej kaktus.

„Samueli, to nikdy neuvidím otce? Už nikdy?" Zastavil se.

„Pokud nechceš padnout, ne." Odešel. Znovu nuda na posteli. Neměla jsem co dělat, tak jsem se snažila vzpomenout na peklo. Bylo to těžké. Měla jsem okno, ale šlo to. Lucifer. K mému naprostému údivu jsem cítila potřebu se vrátit a znovu ho vidět. Obrovskou potřebu ho vidět. Promluvit s ním. I přesto, že jsem kvůli tomu před chvilkou málem zemřela, nebo padla. Musela jsem se vrátit. Musela! Ucítila jsem příjemné teplo. V mém nitru. Pokušení. Neskutečné pokušení hned teď slétnout dolů a vrátit se do pekla. Jako, když před vyléčeného alkoholika položíte whisky. Před vyléčeného padlého anděla položíte možnost vrátit se do pekla... Ovšem musím se připravit a to hodně... Tedy, pokud nechci padnout a to nechci...

Myslím.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování