OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Naprosto (ne)hříšné místo - 6. kapitola - Cesta za otcem

20.06.2012 (16:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1039×

„Ssss..." syčela skála a pomaličku se rozevírala. Rafael hlasitě polknul.

„Nemám tohle místo rád. Pamatuj: Jakýkoliv přehnaný nádech, zírání v pekle atd. znamená hřích. Nechtěj tu zůstat..." řekl a vykročil. Snad poprvé jsem ho viděla v jiném oblečení, než dlouhý, světle zelený plášť. Byl oblečený jako člověk. Černé kalhoty, černý pásek, černé triko, černý a pevný plášť, černé pevné boty a různá udělátka zavěšená na pásu kolem jeho ramene. Já měla to samé, jen menší.

„Stáhni křídla!" křikl. Hrozně nahlas to syčelo, tak ho téměř nebylo slyšet, i když stál metr ode mě. V civilu byl tak sexy... Podlamovaly se mi kolena, ale jen „jako". Vešli jsme do široké, kamenné chodby. Vypadala trochu jako praždké metro, jenom na konci nebyly eskalátory, ale Kerberos. Byl děsivý, ale čekala jsem horšího. Veliký a patřičně rozzuřený. Tři hlavy už nás vyhlížely.

„Co s ním? Buřty tu nemám..." řekla jsem. Spíš vykřikla.

„Nevtipkuj. To by mohl být v pekle také hřích... Musíme ho přeletět," křikl a znovu roztáhnul křídla. Napodobila jsem ho. Byla jsem nervózní, jelikož jsem se učila létat pouze osmkrát a jelikož jsem hrozný nervák, tak mě to málem složilo. No nic, musím. Vzlétl, udělal nebezpečný manévr ve vzduchu, vylétl co nejvýš a maximální rychlostí se rozlétl. Udělala jsem to samé. Bylo to těsné, ale Kerberose jsme minuli. Jenom hlasitě zavrčel a ohnal se po nás. Nic víc nezmohl. Tvrdě jsem dopadla. Nová křídla se ovládala těžko. Byla třikrát větší.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Rafael.

„Jo, kde to jsme?"

„V další části. Za chvíli tu bude Azrael. S ním by něměli být problémy. Je to kámoš..." Vstala jsem a zatáhla křídla.

„Au..." zaskučela jsem.

„To nám chbělo... Můžeš chodit?" zeptal se ustaraně, když viděl natrhnuté kalhoty a pod nimi velký krvavý šrám.

„Jo," řekla jsem a belhala se za Rafaelem. Tunel se vůbec neměnil, ale v dálce jsem viděla dvě velká, šedá křídla.

„Přidej!" sykl Rafael.

„Tak se nepototo..."

„Co jsem říkal?"

„Že nemám vtipkovat, ale to nebyl vtip..." Přidala jsem.

„Rafaeli?" Azrael byl nadmíru udiven.

„Ahoj Azraeli..." Teprve teď si mě ten šedokřídlák všiml.

„Kdo jsi?" zeptal se podezdřívavě.

„Luciela."

„Luciela?" zeptal se a obejmul mě.

„Pojď, tvůj otec bude nadšený!" jásal.

„Jásání je v pekle povoleno?" zeptala jsem se tiše Rafaela, když jsme procházeli kolem převozníka.

„Pro něj jo," řekl ještě tišeji. Azrael se hnal tři metry před námi.

„My nejedeme přes převozníka?" zeptala jsem se.

„Ne, kdybych přes něj jezdil pokaždé, úplně by mě oškubal. Tolik zlatých mincí nemám." Údolí smrti v pekelné podobě. Bylo tu hrozné vedro, ale potom se tělo přizpůsobilo. Řeka tiše šuměla, ale každou minutu, jakoby zahřměla. Pořádně jsem si prohlížela Azraela. Byl hezký (jak jinak... Anděl), ale mnohokrát méně než Samuel, nebo Rafael. Pod podrážkami mi ťukaly kameny a bolest ustávala. Šla jsem plynule. Cesta trvala asi patnáct minut. Potom jsme se zastavili. Po pravé straně byla velká zeď. Nekonečně dlouhá zeď a za ní byly duše. Všechny byly přivázané na nějaké stroje a neskutečně křičely. Dohlíželi na ně takoví zvláštní čerti. Měli hrozně dlouhé, rudé rohy a nedělali budliky budliky. I přes hrozný řev a oheň jsem se tam dlouho nedívala. Rafael by mě znovu začal napomínat. Snášela jsem to lépe, než jsem čekala. Azrael se tam ani nepodíval. Vůbec ho to nevyvedlo z míry. Zeď byla vysoká asi dvacet metrů. Nahoře byly ostny a na nich nabodané různé části těl. Šli jsme. Pořád. Ještě hodinu jsme šli a potom se to stalo. Zírala jsem. Naštěstí ne moc. Obrovský palác. Obrovský, černý, hrůzunahánějící palác. Ucukla jsem pohledem. Nesmím zírat, nesmím zírat... opakovala jsem si v duchu. I Rafael měl problém s nezíráním. Dokonce i Azrael...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naprosto (ne)hříšné místo - 6. kapitola - Cesta za otcem: