OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napříč dimenzemi - Kapitola 2.

15.06.2013 (13:00) • Chocolatin • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 722×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

„Pořád si říkám Jasone, jaká je to hrozná ironie, že se bavíš zrovna se mnou,“ smála jsem se a pohlédla mu do očí. Byl tak hezký.  A ty jeho hluboké modré oči. Vážně měl něco do sebe. Ale on nebyl jako ostatní kluci, nenechal se tak snadno oblafnout mým kouzlem krásné blondýnky. Možná proto byl jeden z mála lidí, s kterými jsem se bavila upřímně ráda. A on to věděl.

„Jo, já vím, myslíš jako jen proto, že ty holduješ trochu odlišnému způsobu života a já jsem spíš přemýšlivější typ? Ale Tony, moc dobře víš, že já nikoho neodsuzuji. A jestli si myslíš něco jiného, je to na tobě. Vždyť se známe už od dětství. A navíc, poslední dobou jsem si tě docela oblíbil,“ zakřenil se na mě a já mu nemohla odolat. Přesto všechno, co dělám, s ním se vždy cítím tak svobodná a dobrá. Přitom hluboko uvnitř vím, že jsem zkažená a prohnilá. Ale tak jsem to přece chtěla. Chtěla jsem a chci mít takový život, nemám si na co stěžovat.

„Jsi tak hodnej, jak bych to všechno mohla přežít bez tvé pomoci? Vždyť ty jsi vlastně jedinej, kdo mě chápe.“

„Ale za to si můžeš sama. Všichni ve škole se tě bojí. Možná kdyby ses k ostatním chovala lépe, možná by tě hned měli radši.“ Hodil po mě pohledem „teď to myslím vážně, jsem ten nejchytřejší a nejmoudřejší, vím všechno“. To úplně nesnáším.

„Před chvílí jsi mi řekl, že mě nebudeš soudit, ale zrovna teď to děláš. Zamýšlej se ty sám nad sebou a nad tím, co říkáš. Nemusíš mě poučovat, já si poradím sama.“ No moc nadšená jsem z toho nebyla, nechci být k Jasonovi zlá, ale teď si to fakt zasloužil. Co ode mě pořád chce? Jestli se se mnou nechce bavit, ať se mnou tedy nemluví, ale rady do života fakt nepotřebuju. Zvedla jsem nasupeně tác s jídlem a ještě na mě křiknul něco v tom smyslu, že se ještě uvidíme, možná po škole, fakt nevím. Bože, jak může být někdo tak úžasnej a tak nesnesitelnej v jedný osobě?

Sakra, dneska je úterý. Po obědě máme tělocvik. Nesnáším tělocvik. Člověk vypadá příšerně, pořád pobíhá sem a tam a bouchá do míče. Učitelka se jmenuje Redloffová a je to přímo postrach. Občas si říkám, že neumí nic jiného než jen křičet, jak jsme neschopné. A je nejspíš zamilovaná do nejlepších volejbalistek, nejvíce do tý nafoukaný krávy Sarah. Ne že bych byla nějaká agresivní nebo násilná, ale ona si o to přímo říká. Zmalovat ten její panenkovskej obličejík. Znáte takový ty lidi, co řeknou, že z testu dostanou tak trojku a nakonec mají dokonalou jedničku bez chybičky? Jo, tak to je ona. Kvůli ní jsem si znechutila kudrnaté zrzky. Brr, hned si vždy vzpomenu na Sarah. Šprťacký podlejzání, to je celá ona. A myslí si, jaká není nejhezčí z celé školy. Samozřejmě, že není. Nejhezčí jsem přece já.

„Taylorová, vztyk, už máte být dávno u další značky. Tohle má být běh, ne nějaká procházka. Děvčata, sport je pro vás to nejdůležitější v životě, neboť právě díky sportu si mnohá z vás udržuje postavičku. No tak co s tím během, Taylorová, bude nebo nebude?“

„Nejspíš nebude,“ zamumlala jsem zadýchaně. Ta baba nás tady trápí už půl hodiny. Běh v terénu, v našem případě v lesíku u školy, je to nejhorší, co hodina tělocviku může nabídnout. Hlavně že ona tu její postavičku má. Moc dobře jsem věděla, že jsem jedna z těch, co měla štěstí. Dostalo se mi do vínku rychlé spalování, tudíž jsem nemusela vůbec sportovat a břicho jsem měla stále stejně ploché. Postavu jsem měla hezkou odjakživa, nemusím se trápit s něčím takovým jako je sport. Snažila jsem se aspoň trochu přidat, chtěla jsem dostat aspoň tu trojku, když už nic. Ale nejspíš mi osud velel jinak. Seběhlo se to tak rychle, že jsem to téměř nevnímala. Bolest přišla z břicha a rozlila se do celého těla. Cítila jsem, že padám, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Před očima jsem měla černo, nic jsem neviděla. Z dálky jsem ještě zaslechla něčí hlas, ale nevolal mé jméno. Spíš to znělo něco jako „Auré, Auré!“ A pak přišla tma.

///

Asi o hodinu dříve

Otevřela jsem dveře do vstupní síně. Už tam byl. Stál tam a čekal na mě. Snažila jsem se zamaskovat moje vzrušení, raději si ho nechám až na potom. Dýchej klidně Aurë, dýchej.

„Zdravím, Luciene. Jak bylo na cestách?“

„Dobrý den, princezno Aurëwen, cesta byla velmi příjemná, díky za optání. Jak se Vám vedlo v paláci? Jak se cítíte ohledně brzy nadcházejícího Obřadu?“ Jemně se usmál a tázavě se zadíval. Doufám, že to nemyslí vážně. Fajn, ještě chvíli to vydržím.

„Na Obřad se již velice těším. Vlastně je to to jediné na co poslední dobou myslím. Těším se také na to, až usednu na trůn jako vládkyně všech elfů a neposledně se těším na Splynutí s mým budoucím manželem a králem. Příprava na Obřad mě velmi obšťastňovala.  Absolutně vůbec jsem –,“ na Vás nemyslela a Vy jste mi nechyběl. To jsem už ale nedořekla, neboť mě Luc drtil objetí tak silně, že mě málem uškrtil. Na chvilku se mu dostaly do pusy moje hnědé kudrnaté vlasy a vypadal opravdu vtipně, když se je snažil vyprsknout ven. Omluvně se na mě usmál a dál pokračoval v drcení.

„Ty jsi mi taky chyběla, Aurë. Vážně.  Ale víš, že jsem tě nemohl vzít s sebou.“ Opětovala jsem objetí, ale pak jsem ho poodstrčila.

„Počkej Lucu, nemyslím, že by království Ilyavarnë bylo rádo, že si udusil nástupkyni trůnu. No tak, pusť mě,“ smála jsem se, ale Lucienne mě nepustil, naopak, zvedl mě do výšky a točil mne dokola ve vzduchu. Byla jsem opravdu ráda, že je tady, alespoň si užiju trochu zábavy.

„Tak můžeme jet? Do lesa?“ Nadzdvihla jsem obočí a udělala roztomilý pohled malé holčičky, který jsem používala i na rodiče. Vždycky na něj skočili. Luc se jen potutelně usmál a chytil mě za ruku.

„Pojďme, něco ti ukážu.“

Za pár chvil už jsem seděla na Kaiovi, mém nejlepším koni. Je ten nejrychlejší z naší stáje a také ten nejdivočejší. Tedy vlastně byl, dokud jsem si ho trochu ho neochočila. Už když jsem ho viděla napoprvé, věděla jsem, že je dokonalý. Nevšední zrzavá srst a hnědožluté oči na mne hleděly už z dálky a já jim neodolala. Vlastně to bylo oboustranné, já jsem si vybrala jeho a on si vybral mě. Kdyby to tak nebylo, nešel by se mnou. Je to totiž i jeho rozhodnutí, jestli bude mým koněm. A já jsem se mu očividně líbila.

Byla jsem zvědavá, co má Lucienne za lubem. Něco mi ukáže? To není moc konkrétní, ještě k tomu když ví, že nemám ráda překvapení. Tak co teda? Že by mi něco přivezl? Je to dost možné, vždyť cestoval v dalekých zemích, kvůli – ou, já vlastně nevím proč. Proč jel vlastně pryč? To se ještě musím zeptat. Teď na to není vhodná chvíle.

„Lucu,“ křičela jsem, co mi síly stačily, ale myslím, že jsme jeli až moc rychle. Nemůže mě vůbec slyšet. Jel přede mnou, ale já ho dohnala a za pár chvil jsem si to štrádovala s Kaiem vedle něj.

„Lucu, kam to jedeme? Co mi to chceš ukázat?“ Prosím, žádné překvapení, no tak Lucu, vždyť víš, jak je nesnáším.

„Překvapení,“ zakřičel Lucienne a pobídnul svého bělouše. Přesně toho jsem se obávala. Ty jeho překvapení jsou fakt úžasný. To bude nějaká super moderní novinka z nějakého dalekého království. Nebo nějaká veteš. To je prostě celej Luc!

„Už tam budem?“ Dorazili jsme k malé studánce. Tuhle znám, je velmi blízko a jezdili jsme tu už dřív. Kousek od ní je malá mýtinka. Občas jsme sem jezdili jen tak nebo na malý piknik. No, pokud se tomu dá říkat piknik. Někdy sem zajdeme i s Alasseem, mým učitelem kouzel. O tom bych mohla vyprávět. Je naprosto skvělý a všechno, co umím, mě naučil on. Ale teď jsem tady s Lucem a právě mi chce ukázat PŘEKVAPENÍ. Ó Velký elfe, co mi to děláš…

„Tady to je, zastavíme,“ po chvíli řekl Luc a zastavil právě u naší známé mýtinky. Co tady může být za překvapení. Vždyť je tu pusto a prázdno, co tady chce dělat. Nic jsem na to ale neřekla a seskočila jsem z Kaie. Nemusela jsem ho přivazovat, ví sám, kde má být. Radši ale přeložím otěže na sedlo a popoběhnu směrem k mému elfskému kamarádovi.

Přešli jsme celou mýtinu až dozadu k jehličnanům. Tráva byla sešlapaná, ale já tu nebyla už nevím jak dlouho a nikdo jiný sem nechodí, takže jak to? Že by Luc tady byl ještě předtím? Ale to by bylo jen trochu, tohle spíš vypadá na nějakou bitku.

„Tak co Aurë,“ vyzvídal, „už tušíš?“ Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě že ne. Co by tady asi tak mohlo - Počkat! Něco jsem spatřila! Tam vzadu za stromy, něco světlého, jako srst! Je to ono? Když jsme se ještě více přiblížili, spatřila jsem to. Zpoza stromů se vynořila krásná bytost, ta nejčistější a nejlákavější bytost na celé zemi! Ještě nikdy jsem ho nepotkala, ale věděla jsem o něm víc než dost. Je tak krásný a vznešený!  A má doopravdický roh! Vždycky jsem byla zvědavá, jestli jsou tak majestátní, jak se říká. A je to pravda. Měla sto chutí na něj vyskočit a ujet daleko z království, daleko od Obřadu, od koruny. Od všech. Když se na něj podívala, pocítila to všudypřítomné dobro, které vládne nejen v něm, ale i v každé věci kolem. Cítila to dobro i v sobě a dodávalo jí sílu a odvahu. To musí nejspíš cítit každý, kdo je v jeho blízkosti. Ale ona se nemohla rozjet. Moc dobře ví, že nepouští na svůj hřbet jen tak někoho. Náležitě si vybírají svého jezdce, a pokud nepřijde čas, nikoho na sebe nepustí.

„Ty jsi mi přivezl jednorožce?“ Stála jsem a nevycházela z údivu. Lucien na mě jen pokývl, asi že můžu k němu. Nebyla jsem si vůbec jistá. Byl tak velký a já tak malá. Co když se něco stane? Luc je tady, ten mě určitě ochrání. S větší jistotou jsem k němu přistoupila. Opravdu jsem z něho měla velký respekt, ale kdo by neměl. Nejistě jsem natáhla ruku. Jednorožec na mě stále civěl, jakoby mě chtěl zhypnotizovat. Doufala jsem, že zůstane v klidu i nadále. Také proto jsem se k němu stále nejistě přibližovala. Vypadal docela dobře, už jsem natahovala ruku, že ho pohladím, ale on měl nejspíš jiné plány. Hlasitě zařehtal a zdvihl se do výšky. To víte, měla jsem žaludek v kalhotách, tedy až na to, že jsem kalhoty neměla. Snažila jsem se pohnout, sklonit se nebo utéct, ale nešlo to. Stála jsem tam jak přimrazená, nevěda, co bude. Očima jsem hledala Luca, stál tam a oči třeštil hrůzou. Chtěl zakřičet nebo mě strhnout, ale taky se nemohl hýbat. V tom šoku to elfovi prostě nedojde, že musí utéct. Nedošlo to bohužel ani mě. Jednorožcovo kopyto silně udeřilo do mého břicha a já ucítila nevyslovitelnou bolest. Něco tam dole křuplo a myslím, že i zažbluňklo. Těžce jsem dopadla na zem a  bolest mě začala otupovat. Z dálky jsem ještě zaslechla hlas Lucienna. „Aurë! Aurë!“ A pak přišla tma.

Autor: Chocolatin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Napříč dimenzemi - Kapitola 2.: