OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napříč dimenzemi - Kapitola 1.

11.06.2013 (16:00) • Chocolatin • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1135×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Chvíli jsem přemýšlela, kde to jsem a pak si vzpomněla na včerejší večer. Na ten úžasný večer, který jsem strávila s tím neskutečně sladkým bloňďákem z klubu. Jak se jen jmenoval, David? Ne, tak Dan? Něco na D, to vím určitě. Ale zrovna jméno nebylo to nejdůležitější, co by mě zajímalo. Důležité je, aby dobře líbal a aby byl dobrej v posteli. A tenhle pan D. obojí zvládal s přehledem. Sakra, už je jedna hodina odpoledne, slíbila jsem Claře, že se s ní sejdu a půjdeme nakupovat. Tak chvíli počká, no. Beztak za mnou pořád dolejzá, jakoby neměla nikoho jinýho.

Odhrnu peřinu povlečená stoprocentním saténem a nasoukám se do džínů, které smrdí vážně hodně nechutně - směs potu a kouře trávy a cigaret nevoní zrovna jako rozkvetlá louka. Ještě tričko a já padám. Nechci už s panem D. mluvit ani se s ním setkat. Jedna noc dokonale stačila. A navíc jsou tady další kluci, kteří se o mě poperou.

Na ulici se setkávám s pohledy unavených a nepříjemně naladěných lidí. Většina z nich se právě teď belhá z klubů, kde propařili celou noc a snaží se dostat domů, aby se alespoň trochu vyspali. Nebo stejně jako já, odcházejí z bytů lidí, se kterými se snad už nikdy nesetkají. Beru si tramvaj číslo 16 a jedu pět zastávek. Doma na mě nikdo nečeká. Máma je v práci a táta někde na služební cestě. Pořád jsou pryč a o mě se téměř nestarají. Já jsem ale už samostatná a rodiče nepotřebuju. Bydlím tady skoro pořád sama. A právě proto mi tyhle noční výlety procházej.

Vyčistím si zuby a ještě si rozčesávám své dlouhé, blonďaté vlasy. Jo, miluju je. Moc dobře vím, že to, že se blondýnky chlapům líbí víc, je pravda, i když to někteří lidé neustále popírají. Díky nim balím ty všechny kluky a oni mi na to skáčou.

Občas přemýšlím nad tím, že i přesto, že je mi sedmnáct, se cítím jako dospělá. Vždyť se tak chovám a bydlím i sama. Žádná z mých spolužaček takovou svobodu nemá. Ze školy bych odešla a na studium se vykašlala. Vždyť je to taková nuda, známky jsou na nic! Nakonec si stejně někoho najdu, budu žít z peněz mých rodičů a bude to. Nenávidím školu. Dospělá budu oficiálně až za měsíc, což je krátká doba. Potom budu mít právo na všechno, budu si moct dělat, co chci. To si sice dělám už teď, ale už za měsíc to budu dělat legálně. Koupím si auto. A vypadnu ze školy. Jak se já těším! Za měsíc!

Za půl hodiny už pochoduji před obchodní centrum, kde na mě čeká Clara.

„Tony! Kde jsi tak dlouho? Čekám na tebe už dvacet minut!“

„Sorry Claro, měla jsem tak trochu problém s jedním klukem, Danem. Nechtěl mě pustit. Musela jsem ho přemlouvat, abych mohla jít. Já mu říkala, že se budeš zlobit. No tak, vždyť víš, jak jsi pro mě důležitá.“ Trochu jsem zalhala, ale aspoň se uklidní. Aby se nezbláznila kvůli dvaceti minutám, nemusela jsem taky chodit vůbec. Clara vypadala chápavě a výmluvě s „Danem“ nejspíš uvěřila. Tyhle ty holky jsou tak naivní, když si myslej, že mi na nich záleží. Ale s nimi jsem mnohem silnější. Ony jsou moje garda, a ta je pro člověka, jako jsem já velmi důležitá.

Nudné odpoledne s Clarou se táhlo pomalu, jakoby ten nemělo nikdy skončit. Fakt jsem se těšila, až přijedu domu, lehnu si do postele a pustím si nějaký film. Asi pak půjdu chvíli spát, jsem dost unavená, ze včerejška a ze dneška. Jó, až mi bude osmnáct!

                                                                   °°°°°

Na tuhle chvíli jsem čekala už dlouho. Lucien konečně přijel z cest! Juhů!

Už je to šest měsíců. Tak dlouho byl pryč, beze mě. A já zůstala tady, v našem království. Kvůli tomu pitomému Obřadu.

Už samotný název zní příšerně. „Obřad“. Je to tak jednoduché a zvučné, ale skrývá toho mnohem víc. Znamená to, že už nejsem dítě. Že už jsem dospělá. Dospělá elfka.

Obřad probíhá v den mých osmnáctých narozenin. V ten den se shromáždí celé Smaragdové město a přijde mi vyznat úctu. Úctu již dospělé princezně a budoucí královně. Jo, jsem elfská princezna. Ale pokud si myslíte, že být princezna je super nebo že jsem z toho dokonce nadšená, tak to se teda pěkně mýlíte. Být elfskou princeznou není vůbec super, a to hlavně proto, že všichni elfové, jak poddaní tak královská rodina očekávají, že budete nejlepší. Že budete všechno znát, všechno umět. Že budete stateční a moudří. Prostě dokonalý elf.

V den Obřadu mi bude přidělena Nesmrtelnost. Není to pravá nesmrtelnost, znamená to jenom to, že budu žít navěky, pokud se sama nerozhodnu umřít (odejdu do Nekonečných lesů) nebo může umřít nějakým vnějším zásahem (někdo jiný mě zahubí). Také nabudu Moudrosti a dalších čarovných schopností. Některé mám sice již teď, ale po Obřadu budu prý mnohem mocnější.

Ale musím se na něj také náležitě připravit. To nejde tak, že tam jen nastoupím a dostanu všechny dary. Tolik kouzel a vědomostí musím nabýt. To také vyžaduje hodně tvrdé práce, než všechno zvládnu – navíc se musím naučit velmi, velmi dlouhý slib a zaklínadlo, což není ten největší problém.

A právě proto jsem nemohla jet s Lucem. Musela jsem zůstat a připravovat se. Připravovat se na nejdůležitější moment mého života. Víte, já jsem to nechtěla. Nikdy jsem nechtěla být princeznou, natož královnou. Možná se trochu bojím, na strachu není přece nic špatného. Chtěla bych být obyčejným elfem, který se věnuje nějakému řemeslu. Dělá to celý život, a přesto ho to stále baví. Dělá něco důležitého, něco, co mu přináší pocit, že něco tvoří. Ale já, co dělám já? Já se jenom učím pitomý elfský básničky. Učím se kouzlit, a o tom, jak funguje náš svět.

Ach jo, Velký elfe, snad mi pomůžeš překonat můj velký strach. Už jen měsíc. A přece ještě zbývá tolik věcí, které musím udělat. Matka mi stále opakuje, že všechno bude dobré, že po Obřadu všechno pochopím. Neustále o tom však pochybuji. Vůbec se na dospělost necítím, nejraději bych utekla. Ty rozporuplné pocity mě ničí. Nepříjemný tlak v břiše, který nejde a nejde ven. Jako hrozba, sídlí tam někde hluboko uvnitř mého těla. A čeká a čeká. A já nevím ani na co.

Pomalu jsem přešla k oknu a vyhlédla ven. Moje komnata měla ten nejkrásnější výhled z celého zámku. A já jsem se ho nemohla nabažit. Kdybyste totiž viděli to, co já, nepochybovali byste, že je to to nejkrásnější na celém světě. Vepředu se rozléhá krásná zámecká zahrada. Není nijak upravená, elfové si ohledně zahrad nejvíce potrpí na tom, že rostou volně. Nepřinášíme květiny sem, to všechny ty květiny a stromy přicházejí za námi. Oni tu chtějí být, vědí totiž, že tady o ně bude postaráno. Vepředu pár bříz, poté řada slunečnic a heřmánků. Je zde také pár růží, ty jsou opravdu krásné, ale ne více, než ostatní květiny.

Za zahradou teče řeka, ze které čerpáme. Je zdroj vody pro nás i pro celou zahradu. Když je tepleji, chodíme se tam koupat, tedy, chodili jsme, když tu byl Luc. Ale chodím tam občas i sama. Voda je čirá a nejrůznější vodní živočichové, kteří se zde uhnízdili. Je zde skvělá energie, nejlepší místo na meditaci a přemítání. Elfové jsou na meditaci experti, tedy alespoň by měli být. Já jsem se asi moc nevyvedla, meditace nemám ráda, jsou hrozně nudné. Musíte se soustředit jen na –vlastně na nic. Vyprázdnit mozek a vypnout, nechat sebou proudit energii. To je vše. Ale já na tyhle klidné věci moc nejsem, nejraději jsem neustále v pohybu, to mi dodává sílu. Lucienne je sice v téhle věci více kliďas, ale najdou se chvilky, kdy se projedeme po lese a i dál, abychom prozkoumávali každou píď našeho království. Ale bohužel jsem tu už tak dlouho, že jsme ty pídě viděli téměř všechny. A do jiných zemí mě rodiče nepustí, je to pro mě příliš nebezpečné, není to rozumné, a tak dále… Ale oni nechápou, že já bych chtěla někdy udělat něco hodně nerozumného, neelfovského. Ale to je můj život. Život elfské princezny.

Na mém výhledu jsou však nejkrásnější Dračí hory. Jsou daleko za řekou a za našimi lesy a navíc - draci tam opravdu žijí. V kontaktu jsou s nimi pouze moji královští rodiče, s nimiž jsou v telepatickém spojení. Draci jsou nedůvěřiví, avšak vědí, že elfové jim neublíží. K jiným rasám už nejsou tak mírumilovní, neustále ostatní podezřívají, že je chtějí vyhubit. Já si však myslím, že to je hloupost. Draci jsou velcí a silní, proč by se měli někoho bát? Já být takhle mocná, nemám strach z ničeho.

Za horami jsou další království, které moc neznám. Nejbližší je Agrad. Jako ve většině, i zde žijí různé rasy, od lidí až po elfy. V našem království, které nosí vznešené jméno Ilyavarnë, což v překladu znamená „Ochránce všech“, žijí především elfové, je to elfské království. Moji rodiče jsou tudíž nejvyššími představiteli všech elfů a elfek. Jsou mocnější, než se může zdát, jelikož elfové jsou sami o sobě velmi mocná rasa, a já patřím do této „bandy“. A nejen to, dostalo se mi dokonce takové cti, že jsem princezna. Nechci se nijak rouhat, já to vůbec neznehodnocuji ani si nestěžuju (no, možná trochu). Ale kdo se mě kdy ptal, čím chci být. To se ode mě automaticky čeká, že budu poslušná holčička, co bude dělat vše, co se jí řekne? Jako třeba vládnout?

Avšak takové úvahy jsou zbytečné, nikdy se mi nepodaří z toho nějak vyklouznout. Může vůbec někdo pochopit, jak hrozné by to bylo, kdybych prostě utekla? Jaké zklamání by to bylo pro rodiče i pro celou rasu? Zbabělá elfská princezna. Nemohla bych se elfovi kouknout ani do očí. Takové ponížení. Ale stále věřím, že po Obřadu to bude nějak lepší, snad zmoudřím nebo pochopím. Dostanu odvahu, nebudu se bát vladaření. A Splynutí. Další věc, která mě děsí. Splynutí dvou elfů opačného pohlaví. Avšak stane se tak jen tehdy, kdy mezi nimi je to silné pouto, o kterém se mluví snad od počátku věků – láska. Představa, že si budu muset najít někoho ke Splynutí, abych byla právoplatná vládkyně, mě děsí mnohem více než samotné vladaření. Nemůžu změnit zákony? Že bych vládla sama? Ne, to nejde, ty jsou dány už z dávných věků. Nejvyšší rada elfů by to rozhodně neschválila a navíc – zaklepání? Že by –

„Princezno! Princezno Aurëwen! Jste tam?“ Ach to je Lastië, moje pomocnice. Doufám, že mě nevolají rodiče. Zrovna v tuto chvíli na ně nemám vůbec náladu. Otevřu dveře a pokynu Lastië.

„Co se děje? Stalo se něco vážného?“

 „Ne, Aurë, mám pro Vás radostnou novinu! Luc přijel a čeká dole!“ Tak ne, rodiče, Luc konečně dorazil! A přijel mě pozdravit!

 „Díky, jsi velice laskava. Budu tam za chvíli,“ řekla jsem co nejklidněji, abych nevypadala tak natěšeně, ale z Lastiina pohledu jsem usoudila, že se mi to nejspíš moc nedařilo.

Autor: Chocolatin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Napříč dimenzemi - Kapitola 1.: