OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napotřetí to dokážu!!! 8.kapitola

Rozhodla jsem se, že nenechám Siriuse, aby se mnou zametal. Nejsem zvyklá, aby se ke mě lidi chovali jako ke kusu hadru na podlahu. Ano, Sirius má spoustu kladných vlastností. Je náderný, nepřekonatelně okouzlující a to všechno okolo. Ale má i svoje temnější stránky. Například si ještě stále neuvědomil, že mě vroucně miluje. Přiznávám, že láska je cit složitý, hluboký a značně komplikovaný, je těžké si ho přiznat a pochopit, to ho ale neomlouvá. Ať je to sebevětší idiot, nadávat si od něj nenechám. Ať je sebevíc krásnej, ponižovat se od něj taky nenechám. Takže mu dávám tři šance. Tři šance napravit, co zpackal. Tři možnosti začít se ke mě chovat ohleduplně a s úctou. Tu první už promrhal, když si dělal legraci z mojí pihy nad obočím (mimochodem, mě přijde sexy). Pokud své tři šance propásne, začne boj. A já nebudu ta strana, která bude hrát fér, nebudu připravená prohrát - to by čekalo jeho. Pokud si včas neuvědomí, jak moc mu na mě záleží, že beze mne nedokáže žít a že jsem já pro něj ta pravá. V tom případě se válka odkládá na neurčito a my spolu staneme bok po boku jako muž a žena, v dobrém i ve zlém.

Ale myslím, že by se o mém plánu měl dozvědět. Měla bych mu oznámit, co se stane, jestli mi bude nadávat. Dělalo by mi problémy rozbít mu ten jeho bezchybný obličej.

Seběhla jsem dolů do společenky, připravená ho informovat o akci 'Tři šance', a taky o tom, že první šance je už nenávratně pytli. Došla jsem až k němu, nadechla se připravená vmést mu pravdu do očí a... neřekla jsem vůbec nic. Jen jsem tam stála, lapala po dechu a snažila se posbírat zbloudilé myšlenky.

"Co je?" zeptal se Sirius nevlídně.

"J-jedna" vzpamatovala jsem se natolik, abych dala dohromady jakousi odpověď, i když trošku nesmyslnou.

"Cože?" tvářil se Sirius dost echápavě a já mu to neměla za zlé. Vážně jsem mluvila v šifrách. Jenže v hlavě jsem měla jenom vítr a prach.

"Jedna" opakovala jsem trochu paličatě.

"Jedna co?"

"Jedna ze tří"

"Jedna ze tří CO?!?!?" To už znělo netrpělivě a naštvaně.

"Promarněných šancí"

"Co to mektáš, jaký šance?"

"Začít se chovat slušně." Potter po jeho boku se uchichtl. Bylo mu jasný, že něčeho takovýho nebude Sirius schopný.

"A k čemu mi to jako bude dobrý?"

"K přežití"

"Ještě něco?"

"Jo... éééé, vla-vlastně ne" V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo, mozek přešel do polohy ON a já si plně uvědomila (nulový) význam vlastních slov. O co se tady proboha snažím? Vždyť se jenom schazuju a ani k tomu nepotřebuju nemístný poznámky okolí.

"Jsem rád, že jsi skončila" otočil se ke mě zády a dál se věnoval tomu pergamenu, co měl rozložený před sebou. "A teď mi dej pokoj, mám práci"

No, to se mi moc nepovedlo. Měl to být blesk z čistého nebe, rána emzi oči a tak podobně. A zatím jsem jediná, kdo pochopil chod svých myšlenek. Smutné, že? Asi poprvé v životě jsem litovala skutečnosti, že jsem čarodějka a většinu roku bydlím v Bradavicíh. Zrovna teď nastala chvíle, kdy bych si nejradši pustila MP3ku do uší tak nahlas, že bych neslyšela vlastní myšlenky. Což nikde na pozemcích školy není možné. Vzduch je tu tak prosáknutý kouzly, že tu mudlovské přístroje nefungují.

***

Druhý den jsem ráno byla svědkem rozhovoru, který jsem neměla slyšet. Nebyl pro moje uši. Zněl asi takhle (podrobnosti už si nevybavuju):

Sirius: Hele, Reme, slyšel si co ta Danielsová včera říkala?

Remus: Co konkrétně myslíš?

Sirius: To o třech šancích.

Remus: Něco málo jsem postřehl. Proč se ptáš?

Sirius: Nevíš, co tím mohla myslet?

Remus: Netuším...

Sirius: Nemyslíš, že by věděla něco co já nevim, že ne...

Remus: Možný to je...

Sirius: Vy dva se vlastně spolu bavíte. Vytáhni z ní, co tím myslela.

Remus: Proč se jí nezeptáš sám.

Sirius: Proto.... zjisti to

Potom se zvedl a odešel. Byla jsem předvědčená, že to Remusovi neřeknu, ale moje hlava mě zase zklamala na celé čáře. Ještě ten den jsem mu všechno vyžvanila, ale on mi slíbil, že bude mlčet. Doufám, že slib dodrží.

***

Už je po prázdninách, škola začala. Všichno jsou z toho odvařený. Každý z nás mánezměrnou radost, že opět přišla doba učení a domácích úkolů. Navíc se blíží zkoušky NKÚ - učitelé šílí a dávají nám dvacetimetrové pojednání na všechna témata, která najdou v učebnicích. Takže posledních několik dní trávím na střídačku v učebnách (když máme hodinu), v knihovně (když hodinu nemáme), v jídelně (když si najdu čas se najíst) a v ložnici (Když najdu čas vyspat se). Na nic jiného nezbývá čas. Dny neuvěřitelně letí, nějaký vtipálek je musel zkrátit na deset hodin, jinak si to neumím vysvětlit (mojí leností to není - poslední dobou se fakt snažím).

Ani jsem nestihla mrknout a najednou byl leden v tahu, únor v tahu, polovina března v tahu a jaro za dveřma. Vrba mlátivá nasadila pupeny nových lístků, děcka začala odkládat kabáty a bundy na dno kufru, holky vytáhly minisukně (i když na ně pořád byla dost zima) a Bradavice se připravovaly na famfrpálový zápas Nebelvír versus Mrzimor. Tímpádem se Potter a spol. stali častým terčem útoků. Vzpomněla jsem si na poslední zápas a v duchu jsem se otřásla odporem. Tehdy jsem skončila na ošetřovně, snad se mi pro tentokrát všechny kletby vyhnou. Snad budu mít štěstí (ehm... co to vůbec je?).

Od té doby, co jsem vymyslela plán 'tři šance' se mnou Sirius nepromluvil ani slovo. Bylo to divný, že si ze mě neutahuje, vždycky jsem byla oblíbeným terčem jeho posměšků a urážek a najednou nic. Cítila jsem se ukřivděná, což bych neměla, protože se mi konečně splnilo moje přání - přestal si ze mě dělat šoufky. Ale brala jsem to jako osobní zklamání. Znamená to snad, že ho vůbec nezajímám? Vrtalo mi to v hlavě noc co noc a nakonec jsem dospěla k jedinému možnému úsudku - totiž, že mě miluje tak moc, až se stydí přede mnou mluvit. Jo, tím to určitě bude (to zrovna...)