OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 7. část

10.06.2015 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 967×

Vracím se domů. Je tma, ulice jsou prázdné. Do té tmy se měkce snáší jedny z posledních sněhových vloček. Ve sluchátkách mi zní smutné klavírní skladby. Je mi zima, jdu příliš pomalu a nejsem dost oblečená.

Umrznout. To by bylo moc zdlouhavé. Ten plán s podřezáním žil je zatím nejlepší. Skončit to. Skončit to dřív, než si vymyslím nějaký trapný důvod, proč žít dál.

Nechtějí mě, jsem hnusná a blbá holka. Kazím, co se dá. Beze mě to tu bude lepší. Nepochybně. Zabiju se. Až bude čas.

Teď v týdnu ne. Potřebuju čas. Přichází v úvahu víkend. Nebo prázdniny. Teď ještě ne. Musím si být úplně jistá. To jsem už teď, ale potřebuji se s tím smířit.

Call all your friends

Tell them I'm never coming back

'Cause this is the end

Pretend that you want it, don't react

Skoro můj případ. Za chvíli to bude pravda. Už se nevrátím, protože to bude konec.

You're losing your memory now

You're losing your memory now

You're losing your memory now

You're losing your memory now

A na všechno zapomenu, protože tu ze mě zbude jen to tělo. Já… Moje duše asi poputuje dál. Ale kam? To nevím. Jen doufám, že si tam nebudu pamatovat nic ze svého pozemského života.

V domě je tma, jako kdyby tu Lynn nebyla. Ale její kabát visel v předsíni. Jdu do kuchyně a rozsvítím. Nikdo tu není.

Otočím se a zamířím do obýváku. Rozsvítím.

Lynn tam sedí na gauči, nohy má přitáhnuté k hrudi a dívá se do stěny. Po tváři jí tečou slzy.

„Mami?“

Vzhlédne ke mně. Má smutné oči, ale vidím, že je střízlivá. Posadím se vedle ní.

„Omlouvám se,“ zašeptá. „Promiň mi to, Christine.“

„Mami?“

O čem to mluvila? Nepodívala se na mě, sledovala svoje třesoucí se ruce.

„Je to těžké. Nezvládla jsem to - přiznávám. Ale budu se snažit změnit to. Už nebudu pít, už nikdy.“

Vážně to řekla? Řekla? Nejsou to halucinace?

Věděla jsem, že nejsou. Lynn do takových stavů občas přišla. Už několikrát slibovala, že přestane s pitím, ale dodržela to jen pár dní. Pak zase spadla do zaběhlé rutiny.

Tyhle její výkyvy mě přiváděly k šílenství. Pořád dokola mi totiž dávala naději, že se to může zlepšit. A pak jsem po pár dnech tu naději vyhazovala s prázdnými flaškami od alkoholu do popelnice. Byla to další věc, která mě ničila.

„Christine, věříš mi, že ano?“ Lynn si zase získala mou pozornost. Otočila se ke mně a roztřesenou rukou mě držela za paži. „Já to dokážu, tentokrát ano. Nevzdám to. Budu se snažit.“

„Já vím. Spolu to dokážeme.“

Lynn začala tiše plakat. Objala jsem ji, slzy už mi tekly po tvářích stejně jako jí.

Vím, že nemá smysl doufat. Ona do toho znovu spadne. Ale já ji nemůžu opustit. Je to moje matka, ať chci, nebo ne.

Znám ten pocit, když je člověk sám, když ho všichni opustili, dívají se na něj skrz prsty a nevšímají si ho. Nechtěla jsem, aby to Lynn pocítila.

A tak i když se cítím sama a chci ukončit svůj život, tahle žena mě tady drží. Tahle alkoholem zničená troska, moje matka. Nedokážu ji tu nechat, nikdo by se o ni nepostaral.

A tak mi smrt znovu zavřela dveře před nosem.

20. února 2015

Třeba to dopadne jinak.

Lynn přestala pít. Připadám si jako na dovolené. Nevařím, neuklízím. Všechno to začala dělat ona. Teď se stará ona o mě. Neřekla jsem jí, že její první večeře se jí moc nepovedla. Vlastně mi to bylo jedno. Já jsem jen byla ráda, že jsme společně seděly u stolu a vedly normální rozhovor.

V myšlenkách jsem si přepnula ten tajný spínač a znovu ji oslovuji mami. Už to není alkoholička Lynn, je to moje matka.

Třeba tohle všechno k něčemu bylo! Třeba jsem se měla začít řezat, aby se všechno zlepšilo. Mám jizvy, abych nezapomněla, jak to bylo hrozné. Teď už to bude jen lepší. Lynn to dokáže. Spolu to dokážeme. Já se stanu oblíbenou a klofnu nejhezčího kluka na škole (fajn, to se mi asi nepovede, ale jde o tu ideu). Ona přestane s pitím a bude zase krásná, najde si přítele a já budu mít konečně tátu.

Chce to konečně happyend. Po všem špatném, co jsem si prožila, to chce štěstí. Konečně to možná dopadne tak, jak jsem si vysnila. A na konec příběhu se napíše: A žili šťastně až do smrti.

Cesta ze školy mi příjemně ubíhá. Jdu rychle, protože se těším domů. Mamka by na mě už měla čekat. Jdu ulicí a usmívám se. Ve sluchátkách nemám žádné depresivní písničky, ale jen songy, které mi ještě zlepšují náladu.

Je už tma a lampy svítí. Kdybych se tolik nestyděla, začala bych si na liduprázdných ulicích zpívat.

Už jsem skoro u svého domu. Ani v jednom z oken nevidím světlo. Zvláštní.

Přijdu na verandu a zasunu klíč do zámku. Pomalu jím otočím. Dveře nejdou odemknout. Vezmu za kliku a zkusím je otevřít. Aha. Klíče nepotřebuji, je odemčeno.

Vejdu do domu. Ticho a tma. Jako kdyby tu nikdo nebyl. Zamknu za sebou dveře.

„Mami?“

Bez odpovědi. Odložila jsem věci v předsíni. Můj batoh spadl hlasitě na zem.

Měla jsem zlé tušení, určitě se něco stalo. Kde Lynn je? Zdržela se v práci? To ne. Slíbila mi, že přijde brzy. Slíbila mi, že si uděláme společnou večeři. Slíbila mi, že spolu budeme koukat na trapné sitcomy. Slíbila mi (ne nahlas), že budeme znovu spolu jako matka s dcerou a budeme se dobře bavit.

Dala mi naději, že s pitím přestane. Věděla jsem, že to pro ni není lehké, ale věřila jsem jí. Zatím se držela a nedávala najevo žádnou slabost. Ale třeba ji jen skrývala.

„Mami?“ oslovím ji znovu a čekám, že se ozve.

Žádná odezva.

Pomalu kráčím domem, stará podlaha v chodbě vrže pod mýma nohama a postupně rozsvěcím světla. Kuchyně, obývák - obě místnosti jsou prázdné. Stáhne se mi hrdlo. Nemůžu dýchat, bojím se. Ale jdu dál. Tohle ještě nemusí vůbec nic znamenat.

Jdu po schodech do patra. Mám je spočítané, je jich přesně třináct.

Ani v patře se nesvítí.

„Mami?“ V mém hlase je už slyšet strach.

Mířím k jejímu pokoji, dveře jsou zavřené. Bojím se. Když si ubližuji já, proč by to nemohla udělat ona? Mohla to udělat, ale bylo by to špatné, moc špatné. Pro mě určitě.

Vezmu za kliku dveří. Chci je otevřít? Chci vidět, co je za nimi? Nebo snad raději ne?

Zhluboka se nadechnu. Pak otevřu dveře.

V pokoji je tma. Já ale nepotřebuji světlo, abych viděla všechno jasně.

Lynn leží na posteli v hlubokém spánku. Na nočním stolku stojí dvě prázdné lahve. Opila se a usnula.

Jak dlouho to trvalo? Pět dní? Ani ne týden…

Všechny naděje spláchla alkoholem. Nejen její naděje, ale i moje naděje.

Zavřu dveře její ložnice a mám co dělat, abych se nerozbrečela.

Proč, mami? Proč, Lynn? Proč, bože? Tak, sakra, proč?

Jdu do koupelny. Rozsvítím. Místnost, která je modře obložená, se zdá víc chladnější než obvykle. Otočím kohoutek nad vanou a začnu se svlékat. Veškeré oblečení hodím do prádelního koše. Jen okrajově vnímám, že bych už zase měla vyprat.

Dívám se na sebe v zrcadle nad umyvadlem. Zepředu, zezadu, z profilu. Nic se nezměnilo, jsem pořád stejná. Stejně hnusná, jak by řekla Mary. To moje akné a póry. Postava taky nic moc. A vlasy by zasloužily ostříhat.

Měla jsem vlasy až pod pás. To bylo podle některých asi moc.

Otevřu skříňku pod umyvadlem a najdu nůžky. Vezmu je do jedné ruky a do druhé si vezmu pramen svých vlasů. Ruce se mi třesou. Měla jsem svoje vlasy ráda, nechtěla jsem je stříhat. Stříhla jsem. Zkrátila jsem vlasy po celé délce asi o deset centimetrů. Nejsem zrovna světová kadeřnice, určitě to vypadá příšerně.

Mezitím se mi napustila vana. Uklidím nůžky a vytáhnu ze skříňky něco jiného. Ponořím se do horké vody a brečím. Brečím kvůli vlasům a kvůli svojí mámě. Brečím, protože znovu cítím, jak bezvýznamná jsem, znovu cítím, jaká jsem nicka.

Co jsem vzala z té skříňky?

Žiletku. Svou jízdenku do světa, kde realita neexistuje. Prohlédnu si na zápěstích staré jizvy. Nepřijdou mi ošklivé. Spíš jako kdyby ke mně patřily. Jako kdyby tam vždycky byly, ale neviditelné. Já je svým činem zviditelnila.

Vezmu žiletku a přejedu si po levém zápěstí.

Za Lynn.

To samé udělám na pravé ruce.

Za Mary a ty její řeči.

Odložím žiletku na kraj vany.

Cítím takové zvláštní pulzování v nových ranách. Jako kdybych tam měla dvě malá srdce. Důkaz toho, že ta bolest ve mně žije a teď odchází.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 7. část: