OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 2. část

23.04.2015 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 957×

Uvědomila jsem si to, když jsem si psala do deníku. Takhle to nejde. Je to moje matka a já ji musím najít. A je jedno, co si o ní myslím.

Oblékla jsem se a zamkla dům. Vyrazila jsem směrem k městu. Nebydlím přímo v centru, ale zase ne úplně na okraji. Mám to do města asi patnáct minut.

Je jasné, kde bych měla začít hledat. V barech. Jenže těch je v tomhle městě mraky. Vím to, i když těch míst znám jen pár. Prostě je budu muset brát postupně. Uvidím bar, podívám se tam po ní. Nenajdu ji – půjdu hledat dál. Tak pořád dokola. Někde tu musí být.

Hned na okraji je jeden z prvních podniků, ale tam neuspěji. Postupně procházím další, tak jak za sebou jdou v těch ulicích. Vždy vejdu dovnitř, projdu celý podnik a na závěr se zastavím u baru a zeptám se, jestli neviděli Lynn, kterou jim zběžně opíšu.

Setkávám se se stejnými odpověďmi - ne, nevím, nemyslím si, nevzpomínám si. Nic, co by mi pomohlo.

Zkouším jí volat, musí mít ode mě padesát zameškaných hovorů, ale asi jí to je fuk. Vždycky jí je všechno fuk, o nic se nezajímá.

Po ulicích se potulují všelijaká individua. Někteří na mě pokřikují, abych šla k nim, někteří by mě rovnou chytli, kdybych je neobešla v dostatečné vzdálenosti.

Půlnoc. Sama se toulám ulicemi a hledám tu nezodpovědnou ženskou. Mohla bych to vzdát a jít domů. Ale nemůžu. Měla bych, jsem dítě a ona je dospělá žena, ale nemůžu. Prostě ji musím najít.

Další bar po mé pravici.

Ať tam je, prosím. Musí tam být.

Otevřu dveře a vstoupím dovnitř. Už si pomalu začínám zvykat na ten kouř z cigaret. Rozhlížím se kolem, ale všechno je zahaleno šedou mlhou. Nic moc nevidím. Ale ani nemusím. Uslyším její smích. Vychází od zadních stolů.

Projdu podnikem a najdu ji u stolu s partou lidí, které jsem nikdy předtím neviděla. Jsou to vlastně jen muži, vypadají jako motorkáři.

Na stole je spousta sklenic, prázdných nebo poloprázdných. A také skoro plný popelník.

Co mě však nejvíc zaráží, je stav mé matky. Téměř bych ji nepoznala.

„Lynn?“

Podívá se na mě a na chvíli ztuhne. Pak se znovu rozesměje. Ano, říkám úžasné vtipy.

„Hej, to je nějaká tvoje kamarádka?“ zeptá se jeden z mužů u stolu. „Docela pěkná, nemyslíte?“

Nevšímám si jeho poznámky.

„Lynn! Co tady děláš?“

„Přestaň řvát a přidej se taky,“ řekne Lynn.

„Samozřejmě, jen si sedni. Objednáme ti pití.“ Zase ten chlápek. Trošku jsem se ho bála. Byl nalitý asi stejně jako moje matka.

„Nebudu si sedat, Lynn. Půjdeme domů.“

„Jsi snad moje máma?“ odsekne.

„Ne, jsem tvoje dcera, a proto tě tady nenechám jen tak trčet. Jdeme.“

Vezmu ji za ruku a snažím se ji zvednout od stolu.

„Já nikam nepůjdu!“ Snaží se mi vzpírat, ale alkohol jí nedovoluje úplnou kontrolu nad jejím tělem. „Pusť mě!“

„Asi s tebou nechce jít, kotě, tak nám ji tu nech!“

To víš, že jo, idiote. Tobě ji tady tak nechám. A nesnáším oslovení kotě. Ovládla jsem se a nic jsem mu na to neřekla.

Podaří se mi Lynn zvednout na nohy. Pořád něco nesmyslně mele, ale dokáže chodit, což je fajn. Nedokážu si představit, že bych ji musela nést. Vezmu její kabát a přehodím jí ho přes ramena.

„Jste super kámoši, takže to určitě zatáhnete. Děkuju za spolupráci,“ rozloučím se s bandou u stolu.

„Já nikam nechci,“ zakňourá zase Lynn. Přesto se nechá odvést z baru. Tím snad končí ta nejhorší část. Vyvedu ji ven na čerstvý vzduch. Cítím, jak se zatřese, je jí zima.

„Pěkně ses zřídila,“ řeknu jí.

„Ještě není tak pozdě…“

„Ne, je až moc brzo.“

Klátí se ze strany na stranu, musím ji přidržovat, jinak by vlítla přímo na silnici.

Jdeme dál. Lynn už je střízlivější, studený vzduch pomáhá, ale i tak jí přemáhá únava, a pro mě je stále těžší ji někam vést.

Jsme asi v polovině cesty městem, když narazíme na zvláštní skupinku, která si nás se zájmem prohlíží.

„Hej! Kam jdete?“ zavolá na nás jeden z kluků.

„Co je tobě do toho?“ odseknu a táhnu matku dál, pryč od nich.

„Vypadá to, že tvoje kamarádka je trochu unavená. Nechtěly byste si jít trochu odpočinout?“

Odpočinout? A sakra… Tohle bude někdo, kdo má předem promyšlený plán. A ten plán se mi vůbec nelíbil. Hm, těžko říct, jak na tom je Lynn. Ta by jim v tomhle stavu asi kývla na všechno.

„A co myslíš, že asi děláme? Jdeme domů, tam si odpočineme.“

Ať už jsem od nich pryč. Mám z nich husí kůži, musím rychle pryč… Co když to nedokážu? Co když nás někam zatáhnou? Kdoví, co jsou zač… A je jich víc. Jsou asi čtyři. Co budu dělat?

„Nemáte to daleko, co si odpočinout tady?“

Uskočím vyděšeně stranou. Byla jsem ponořená do vlastních myšlenek, ani jsem si nevšimla, že nás dohonil. Podívá se na mě a pak na Lynn. Ona to nakonec rozhodne. Asi není tak atraktivní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Byla dost na šrot.

Než se z toho stačil pozorovatel vzpamatovat, popadla jsem silně matku za ruce a táhla ji pryč. Srdce jsem měla až v krku, v uších mi hučelo. Ale věděla jsem, že se musíme dostat domů, jinak není bezpečno nikde.

11. ledna 2015

Nechce se mi z postele. Nechci nic dělat. Vlasy mi smrdí, jako kdybych denně vysedávala po putykách. Stejně jako to dělá Lynn. Ani ona ještě nevstala, neslyšela jsem ji vyjít z pokoje. Už je poledne, ale v našem domě to vypadá, jako kdyby byla půlnoc.

Dotáhla jsem ji dnes brzo ráno domů. Uložila jsem ji do postele a pak jsem šla také spát. Na žádné větší akce jsem se necítila. Byla jsem ráda, že jsem doma a mám víceméně klid.

Ale nemohla jsem usnout. Pořád jsem přemýšlela o tom, co se stalo. A zase jsem brečela.

Co je tohle za život?

Včera jsem kvůli svojí matce šíleně riskovala. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, co by mi mohli ti chlapi udělat. Měly jsme obrovské štěstí. Lynn vůbec nevěděla, co se kolem ní děje, a já bych se jen těžko ubránila.

Jak mi tohle může dělat? A když ne mně, jak to může dělat sobě? Nechápu to. A asi ani to nepochopím.

Pondělí je náročný den skoro vždy, ale po víkendu, jako byl tenhle, se mi zdá ještě náročnější než kdy dřív. Usínám v autobuse, usínám i za chůze.

Nemyslím na školu, myslím na věci ohledně Lynn. Ale jakmile přijdu do šatny, změní se to. Když překročím práh školy, uvědomím si, jak strašně sama se cítím. Nemám nikoho, s kým bych se každé ráno bavila. Nikoho, komu bych se svěřovala. Až na ten deník.

Ráda bych se svěřovala matce. Jenže náš vztah není takový, jaký by měl být. Nejsme matka a dcera jako jiné matky a dcery. To mě mrzí.

Sama kráčím ke skříňce a myslím na tohle všechno najednou. Svléknu si bundu, vezmu si učebnice. Pomalu padám únavou, vůbec se mi nechce jít na hodinu, bojím se, že usnu v lavici.

„Ahoj,“ pozdraví mě Paula. Má skříňku skoro vedle té mojí.

„Ahoj.“

Skvělý. Tohle je můj rozhovor se spolužačkou. Pozdravíme se, a to je všechno. Skoro jako moje rozhovory s Lynn.

„Ahoj, Paulo.“

Mary dorazila. Přehlédla mě? Nemyslím si. Měla by mě pozdravit? Ne, proč by se obtěžovala. Já jsem přece jen Christine.

Raději vezmu batoh a mizím do třídy ponořená ve svých myšlenkách a dělám, že se nic nestalo. Mary mě prostě přehlédla. Jsem neviditelná, a tak to asi navždy zůstane.

13. ledna 2015

Lynn je teď víc doma. Asi se s ní nebaví její kamarádi, od kterých jsem ji o víkendu odvedla. Nevím, jestli je to dobře nebo spatně. Sice tolik nepije, ale je hrozně protivná. Dneska mi dala facku. Jen kvůli tomu, že jsem udělala k večeři něco jiného, než to, co si madam přála. Taky jsem se jí na to mohla vykašlat.

Občas jsem to dělala. Když jsem věděla, že nepřijde domů na večeři, ani já jsem nevečeřela. Asi to nebylo dobře, začalo na mně trochu viset oblečení, zhubla jsem. Stres a žádné jídlo je asi nejlepší dieta. V tomhle ohledu má člověk vždycky jen dvě možnosti – přejídat se nebo nejíst. Ani jedno není dobré, ani jedno vám v tu chvíli nepřijde špatné.

14. ledna 2015

Zase jsem dneska musela celý den poslouchat rozhovory Mary a Alicií s jejich kamarádkami. Pořád bylo co probírat. Co bude za akce, který kluk je momentálně ten nejvíc boží, co je nového ve světě hudby…

A já jsem seděla vedle nich. Mně však nic zajímavého nesdělily, ani se mě na nic neptaly.

I když se vlastně ptali. Pár lidí přišlo, aby se mě zeptalo na chemii, protože si nevěděli rady. Já jsem jim ochotně pomohla a vše jim vysvětlila. Nejsem přece zmije, která by se na ně vybodla, to v žádném případě.

Neznám slovo ne. A to je možná můj velký problém. Pak to dopadá takhle. Intelektuální oslíčku, otřes se a dej nám vše, co víš. My totiž prachy máme, jen mozek některým z nás zakrněl. Ale od toho máme tebe, Christine.

15. ledna 2015

Sociologie. Je vážně výhoda, když tohle téma berete ve škole. Umíte alespoň pojmenovat to, co se vám děje. Umíte popsat svoje postavení ve společnosti. Profesorka vám vykládá látku a dodává příklady jednotlivých situaci. Vy jen tiše přikyvujete, protože ty situace znáte.

Ano, tohle dělají. Ano, tak se cítím. Ano, tohle je můj případ. A ostatní škrábají do sešitů a nevnímají to, nevidí, že píšou o tom, co sami dělají. Smutné. Těžko říct, jestli víc pro mě nebo pro ně.

A co víc? Napíšou si, jak to může skončit. Píšou o tom, že ten člověk si může ublížit. Ale nebojí se o to, že by to mohl být i můj případ.

Pátek. Den, kdy všichni počítají každou minutu do posledního zvonění. Jen já asi ne. Pro mě je to den jako každý jiný. Jdu domů, splním si povinnosti. Jediný rozdíl je v tom, že následující den nejdu do školy, ale můžu se ukousat nudou doma.

Čekáme na hodinu, třída, ve které máme být, je ještě plná. Je to docela zajímavý pohled.

Víte, jak vypadá naše třída na chodbě, když čeká na hodinu? Úplně normálně. V průměru pětadvacet lidí v jedné skupince a opodál stojím já sama. Oni se baví, smějí se. Já si čtu v sešitě nebo koukám po lidech. Jenže to některé znervózňuje, tak zůstávám u toho čtení.

Nevšimla jsem si, že by to tak bylo u jiných tříd. Tam jsou maximálně případy podobné Beatrice a Peterovi. Beatrice je moje spolužačka, která nevydrží jedinou přestávku bez svého kluka z vyššího ročníku. Vždycky je někde uvidíte spolu. A když ve škole chybí, tak samozřejmě také jen spolu. Ale to nikdo neřeší, jen člověk jako já si toho všimne.

Dveře třídy se otevřou a ven se vyhrne třída Erika Wrighta. Několik mých spolužaček si zasněně povzdychne. Některé jen schovávají zrak. Erik jde chodbou a po boku má Evelyn. Ona kráčí jako princezna s hlavou vysoko zdviženou, on zase jako rocková hvězda (kterou tak trochu je). Prohrábne si rukou vlasy a fanynky omdlévají… Obrazně řečeno. Doopravdy to tak není, ale skoro jako kdyby bylo.

Když se třída vyprázdní, nahrneme se dovnitř my. Já se posadím na své obvyklé místo v první lavici. Nikdy nesedím jinak.

O pár minut později si vedle mě sedne Alicia. Vytáhne sešit z biologie, rozevře ho před sebou a povzdychne si.

„Umíš biologii?“ Typická otázka před testem.

„Snad jo,“ řeknu. „Co ty?“

„Koukla jsem na to včera před spaním, takže žádná sláva,“ odpoví mi a neodtrhne oči od sešitu. Snaží se zapamatovat si všechno, co bude schopná, aby to uhrála na nějakou lepší známku. „Ty, Christine,“ řekne najednou.

„Hm?“

„Nechtěla bys jít na maturitní ples?“

„Co?“

Maturitní ples? Co sem teď plete maturitní ples? A proč se ptá zrovna mě?

„Jdu na maturák, ale nechci tam jít sama, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jít se mnou,“ vysvětlí. „Je to v sobotu, ve společenské hale. Můj bratránek maturuje, takže tam musím.“

„A co bych tam dělala?“ Nikdy jsem na maturáku nebyla, ani nevím, jak to tam chodí.

„Bavila se? Neřeš to, Christine, pobavíš se, zatančíš si, bude ti hezky. A třeba i někoho potkáš.“

Já? Co, prosím? Já a potkat kluka? V to vůbec nedoufám. Taková možnost by mě ani nenapadla. A kdybych někoho potkala – nejsem typ holky, která by si mohla vybírat a na kterou se stojí fronty.

„Tak pojď, Christine, prosím! Bude sranda.“

Už zase to její přemlouvání. Nevím, jak to dělala, ale vždycky mi něco podala tak, že jsem měla pocit, že bych měla jít, měla bych to udělat. Asi umí ovlivňovat lidi.

Dělám chybu. Už teď vím, že dělám chybu. Měla bych říct ne.

„Tak dobře,“ souhlasím.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 2. část: