OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 10. část

07.07.2015 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 819×

Jsem doma sama. Lynn se někde courá. Snad jen někde pije. V poslední době mě napadlo, jestli nepropadla i jiným návykovým látkám, nebo jestli se někde neoddává orgiím s neznámými muži. Ano, i takové myšlenky může mít dcera o své matce.

Sedím v koupelně na vaně. Vezmu žiletku a pohrávám si s ní mezi prsty. Když už chci začít se svým rituálem, začne mi zvonit mobil.

Nezvednu to.

Domem se rozléhá zvonění, které vychází z mého pokoje.

„Do háje!“

Zvednu se a jdu přijmout hovor.

„Prosím?“

„Ahoj, to jsem já.“

„Eriku?“

„Jo. Jsi doma?“ zeptá se.

„Jsem. Proč?“

„A nepůjdeme ven?“

„Já…“ Potřebuju výmluvu.

„Christine.“ Zní to skoro jako napomenutí.

„Nemůžu.“

„A proč? Máš vůbec důvod, nebo se jen vymlouváš?“

Chvíli mlčím. Nesnáším to, jak se mnou jedná.

„Christine?“

„Tak dobře,“ souhlasím nakonec.

„Za deset minut jsem u tebe.“

Super. Podívám se na své tepláky a staré tričko. Bude to chtít jiné oblečení. Sáhnu do skříně pro černé roztrhané džíny a tričko s potiskem. Na nočním stolku vezmu dva z náramků a navleču si ji na ruce.

Pročešu si vlasy a tím mé přípravy skoro končí. Ještě si dám make-up na tu modřinu na tváři. Nic víc nevymýšlím, vím, že mám málo času.

Erik si to snad stopuje, přesně za deset minut od jeho zavolání už stojí před mým domem.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ řekne a usměje se. „Sluší ti to.“

Tady máte jasný příklad toho rčení v jednoduchosti je krása. Já jsem si nemyslela, že jsem krásná, ale když to řekl Erik. Vypadala jsem zřejmě docela dobře.

Beze slov se vydáme po chodníku směrem z města.

„Nebudeme mluvit?“ zeptá se.

„Ty jsi mě vytáhl ven.“

„Jasně. Takže mluvení je na mně?“

Pokrčím rameny. Nevím. Prostě nevím. Mám začít já? Mám mu říct, jaké jsem měla plány předtím, než mi zavolal? To by se asi divil.

„Máme novou písničku. Když přijdeš příští týden na zkoušku, tak ti ji zahrajeme.“

„Jak se jmenuje?“

„Wounds.“

Wounds? Rány? Už zase budeš zpívat o něčem, čemu totálně nerozumíš. Na to jsem zvědavá.

„Zkoušel jsem si ten text vážně prožívat, jak jsi mi radila.“

Snaží se udělat dojem?

„Snad to k něčemu bude.“ Upřímně mu nevěřím. „Kdo psal text?“

„Já,“ odpoví a já vidím, jak se dme pýchou. Asi překonal sám sebe, když něco napsal.

„Tak to bude určitě hit.“ Je v tom trochu sarkasmu, ale Erik si toho nevšimne.

„Můžu ti kousek zazpívat, jestli budeš chtít,“ navrhne.

„Raději ne.“

Ještě nás někdo uvidí a bude si myslet, že jsme se oba zbláznili.

„Tak ne,“ řekne.

Vezme mě za ruku a já se zastavím. Zmateně se na něj koukám.

„Já ti vlastně chci něco říct.“

Aha. Zdálo se mi, že ty jeho řeči nedávají smysl. Už vím proč. Tajně se odhodlával, že mi řekne něco jiného. Ale asi to nebude souviset s jeho kapelou.

„Jsem jedno velké ucho,“ ujistím ho a pokusím se o úsměv.

„Myslíš si, že za tebou chodím, protože se hádáme s Evelyn.“

Bingo, Eriku.

„Možná to tak bylo ze začátku. Možná je trochu pravda i teď, nevím přesně. Nedokážu se v sobě vyznat. Nevím, jestli chci Evelyn, nebo tebe.“

„S tím ti ale nepomůžu,“ upozorním ho. Nevím, jestli chci Evelyn, nebo tebe. To snad ne.

„Chci po tobě jen jednu věc,“ řekne vážně. Volnou rukou mi odhrne vlasy z tváře a odhalí můj škrábanec na tváři. Já se mu dívám do očí a skoro nedýchám. Je strašně blízko, tak blízko, že cítím jeho dech.

„Neutíkej přede mnou, Christine,“ zašeptá.

Jako kdyby mi četl myšlenky. Chtěla jsem utéct. Zároveň jsem chtěla zůstat. Nějaká nová část mého já, která byla někde zastrčená, nebo která se právě zrodila, se dívala na Erika novýma očima. Dívala se na každý centimetr jeho tváře, zvláštní pozornost věnovala jeho očím a rtům. A jeho vlasům. Padaly mu z čela do obličeje a vrhaly stín na jeho pokožku.

On si mě prohlížel stejně. Viděla jsem to na jeho očích, do kterých jsem nedobrovolně padala.

Nevěděla jsem proč, ale zavírala jsem oči. Sama od sebe. Jako kdyby moje tělo tušilo, co se stane.

Zlehka přitiskl své rty na mé.

V hlavě mi vířil asi milion myšlenek a vlastně žádná. Bylo to tak náhlé, že jsem ani nestihla přemýšlet o tom, jestli něco dělám špatně.

Pootevřel ústa a já ho napodobila. Až po chvíli mi došlo, že se s ním líbám. Doopravdy líbám. S Erikem Wrightem.

Na chvilku jsem si pomyslela, jestli to není špatné. Ale pak… Nesejde na tom. Miluji ho.

6. března 2015

Kdyby vám (myslím člověku, jako jsem já) někdo před pár dny řekl: Erik Wright tě asi trochu miluje. Erik Wright tě políbí… Co byste si mysleli? Já bych si myslela, že ten člověk má rád sci-fi. Ještě před pár dny bych si totiž myslela, že je to pěkně nereálná možnost.

A dneska? Dneska jsem se poprvé líbala s klukem a byl to Erik. Prožila jsem nádherné odpoledne, které skončilo stejně rychle, jako začalo, ale nechalo ve mně krásné vzpomínky.

Chtěla bych sem napsat, jaké to bylo, ale… Nemá to cenu. Dá se zapomenout první polibek? Já myslím, že ne.

Každopádně tohle všechno mění. Erik má o mě opravdový zájem. Mám možnost sesadit Evelyn z toho pomyslného trůnu královny školy a stát po Erikově boku.

A prý to není možné?

Moje máma se asi nikdy nezmění. Lidi v mém okolí těžko předělám a oni určitě nezmění svůj názor jen tak ze dne na den.

Tak co tady sakra ještě dělám? Otázka za milión. Co tu dělám? Sedím tu v lavici a dívám se do sešitu z chemie. Proč? Máme před chemií a také před možným zkoušením.

Nedaří se mi vnímat text. Hlavu mám přeplněnou jinými myšlenkami.

„Nechcete se někdo nechat vyzkoušet?“

„Učil se někdo?“

Typický obrázek naší třídy před zkoušením.

„Ať už je pátek,“ zakňourá Mary. Ach jo, co se to s ní stalo? Chová se jako nějaká namyšlená kráva. Omlouvám se, že urážím krávy, ale je to takový slovní obrat. Už jsem pomalu alergická i na ten její hlas. Často řve, že ji bolí hlava. Kdyby mluvila víc potichu, možná by ji bolela míň. Pipina. Co se to s ní stalo?

„Christine!“

To bylo na mě? Nevnímám.

„Christine!“

Asi vážně volají na mě. Otočím se, dívá se na mě několik párů očí.

„Christine, nechceš se nechat vyzkoušet?“ zeptá se Sharon.

„Proč?“

„Protože ty to umíš!“

„Neumím.“

„Ale kecy v kleci! Ty vždycky všechno víš a navíc, tohle je chemie…“

Jo, vždycky. Bejvávalo. Nic už není stejný.

„Nech se vyzkoušet Christine!“

Teď už se přidávaly i další hlasy. Tak na tohle jsem jim dobrá? Jen na tohle, na nic víc?

Zavřela jsem sešit z chemie a hodila ho do batohu.

Zvedla jsem se ze židle, hovor v třídě trochu ustal. Otočila jsem se čelem k nim. A hle, všichni se dívali na šprtnu z první lavice.

„Víte, co mi můžete?“ Zvedla jsem ruku a ukázala jim nesmrtelné gesto zdvihnutého prostředníčku. Jo, tohle přesně mi můžou a ještě bych se u některých možná rozmýšlela.

Vzala jsem svůj batoh a odkráčela jsem ze třídy. Nikdo se mě nesnažil zastavit, ale já jsem nikoho nečekala.

Prostě se uleju z chemie. No a co? To mě nezabije.

„Christine!“ zavolá za mnou Alicia. „Christine, stůj!“

Dohoní mě a postaví se přede mě.

„Neber je vážně, vrať se zpátky.“

„Nemám je brát vážně? Zkus si to, Alicio,“ doporučím jí.

„Co ti to zase přelítlo přes nos? Proč tohle děláš?“

„Protože mě už nebaví, jak do mě všichni kopou a využívají mě, proto!“

„Jak jsi na tohle přišla?“

„Jak? Víš ty vůbec, co si o mně všichni myslí? Jak mě berou?“

„Jak? Já nevím…“

„Nevíš, protože ti nic neříkají. A já si nechám všechno líbit. S tím je teď konec. Nebudou si se mnou dělat, co chtějí, já nejsem jejich obětní beránek.“

„Vůbec nechápu, co se to s tebou stalo,“ zakroutí hlavou.

„Ale já to chápu, Alicio. Prozřela jsem. Kéž bys to štěstí měla i ty, abys mě pochopila.“

„Co se to tady děje?“ Objeví se naše profesorka na chemii. A zmateně se na nás dívá.

„Proč nejste ve třídě?“

Ani jedna z nás neodpoví. Poslušně se sebereme a kráčíme zpátky do třídy s paní profesorkou v patách.

Chtěla jsem, nebo nechtěla? Stejně mě z té chemie vyvolala, kvůli té věci na chodbě. A Aliciu taky. Naše známky? Připravte se na překvapení – obě máme trojec.

16. března 2015

Tohle je naposledy. Naposledy, co jsem je nechala, aby mnou takhle manipulovali. Už toho mám dost. Jsem člověk, ne věc, kterou můžou použít, kdy budou chtít! Příště jim to řeknu. Pošlu je do háje s prosbami i pomluvami. Jsem, jaká jsem, a nebudu se měnit.

Ani Alicia mě nezastaví. Už se od ní nenechám přemlouvat.

Chci začít znova. Možná, že když tohle změním a moje máma přestane s pitím, budu mít vcelku normální život. Moc bych si to přála.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 10. část: